Proč jsou v dnešní době herní recenze pořád tak dlouhé, pořád plné „těch věcí okolo“ a tak nudné. A hlavně, jsou opravdu tak důležité jako před lety? Nejsou 3 a více stránkové recenze dávno „out“?

Přátelé, doba pokročila, na internetu se vyrojily desítky kvalitních webů, které popisují přicházející hry jak fůrou textu, obrázků, videí a i nevázaným povídáním mezi redaktory (podcasty). V dnešní době máme o hře, na kterou se těšíme, tolik informací ještě před jejím vydáním, že je jakákoliv recenze na ni zbytečná. Pryč jsou doby gigantických recenzí na 10 stranách pro dobré hry, recenze na 4 stranách pro nadprůměrné hry a recenze na jedné straně pro špatné hry. Špatným hrám nemá cenu věnovat jakýkoliv textový prostor – stačí jen hodnocení. Průměrným hrám stačí věnovat půl strany, nadprůměrným hrám jednu stránku a těm špičkovým dvě až čtyři strany. Více ani ň.

Já, jakožto dlouholetý předplatitel Levelu jsem se vivinul ve „čtenáře“ s důrazem na uvozovky. Proč? Čtu jen Vávrův komentář, Rybkovo zamyšlení a úvodník. Tyto 3 věci nevynechám ani v jednom čísle. Tohle je to, co mě na Levelu opravdu zajímá. Hrůza co? Dávat za 3 strany za měsíc 1677,- Kč ročně. Datové DVD jsem do mechaniky naposled strčil bůh ví kdy a na video DVD se pravidelně dívám jen na redakční desítku, případně na video recenzi na hru, která mě opravdu zajímá (což není zase tak často). Jak to se mnou bylo dříve? Z pohledu Levelu podstatně lépe. Nadšeně jsem hltal téměř každou recenzi, ať už jsem hru znal či ne. Hodněkrát se stalo, že jsem Level přečetl kompletně celý, od začátku do konce.

No jo, jenže tehdy ještě nebyl internet takový, jaký je dnes (bavíme se zhruba o letech 1997 – 1999). Tehdy to byl můj jediný zdroj o hrách. Dnes? Dnes je těch zdrojů neomezeně. Dnes se z podcastu na 1UPu, video recenze na Gametrailers a skutečných dojmů z hraní z nějakého blogu dozvím o hře 3x víc, než z „fundované a odborné“ recenze na 10 stranách v Levelu. V českých časopisech navíc pořád platí zastaralé schéma pokrytí většiny her: „novinka – novinka – preview – recenze“. Pokud se jedná o opravdu vyjímečnou, či dlouho vyvíjenou hru, dosaďte do schématu ještě jednu novinku a jedno preview. A tím to ve většině případnů hasne. Zatímco na webu je pokrytí některých her skoro až neuvěřitelné.

Jaká je tedy pointa a co by si měli lidé píšící recenze a lidé rozhodující o složení časopisu z tohoto textu vzít k srdci? Přestaňte myslet jako před deseti lety a začněte myslet jako za deset let! Opravdu si myslíte, že za 10 let bude Level (pokud ještě bude vycházet) vypadat tak jak vypadá? 5 minutová (profesionální) video recenze na Gametrailers lidem stačí, nepotřebují deset stran textu. Udělejte ten krůček kupředu, podvolte se evoluci a začněte. Včera bylo včas, dnes je pozdě a zítra skončíte.

O MMO hre Age of Conan sa istotne dočítate ešte na mnohých miestach a mnoho zaujímavých (a možno aj menej zaujímavých) informácií. Ale čo takto sa pozrieť na zúbok minimálnej konfigurácií, na ktorej by podľa krabice mala hra údajne bežať. Okrem toho sa pozrieme i na dojmy človeka, ktorého posledná MMO hra bola v podstate Ultima Online, hraná ešte cez modem :-) Čo vlastne znamená minimálna konfigurácia?

Je to zostava, ktorá by mala hru spustiť v hrateľnej podobe, alebo zostava, ktorá má hru(program) aspoň spustiť – bez ohľadu na možnosť jej hrania? Toť filozofická otázka dňa. Väčšinou to býva tá druhá možnosť, i keď záleží na tom, akú prácu odviedli programátori na odladení enginu. A od kvality komponentov vo vašom PC. Niekedy aj na dvoch zdanlivo rovnakých konfiguráciách, môže hra bežať rôzne. Oplatí sa teda skúsiť hrať Age of Conan na minimálnej konfigurácii? Hrať áno, ale vlastne nie. :-)

Zásadou je, znížiť všetky detaily prakticky na minimum a potom hra vyzerá… no povedzme si úprimne – hnusne (viď. obrázky). Pre niektorých (ako napríklad pre mňa) to nemusí byť prekážkou. Prekážkou skôr bude celkový výkon. Ešte na začiatku, na pláži, hra beží relatívne slušne (v priemere 15 – 20 FPS, niekedy je možné docieliť aj stabilnejších 25), takže sa dá „pohodlne“ hrať. Avšak okamih pravdy nastane v momente keď príchodu do mesta Tortage. V prvom momente FPS klesne niekde na hodnotu 3, hrabanie HDD by prehlušilo aj motorovú pílu a jednoducho nedá sa to hrať. Treba počkať – chvíľu. Pár sekúnd až do minúty, než hra natiahne potrebné dáta. Avšak Tortage je miesto kde sú aj ostatní hráči, a je to poznať i na výkone. Čím bližšie ste samotnému mestu, tým je to väčšie utrpenie – a naopak, čím ďalej tým plynulejšie sa to hrá :-). Ako istotne viete – a keď nie práve sa to dozviete :-) – Age of Conan má na začiatku aj akúsi hybridnú Single-multi player časť. Kedy sa prepnete do pre vás špecifickej single-player hry – takpovediac „počkáte“ v krčme do noci. V tomto prípade plynulosť hry o niečo stúpa. Síce tiež ešte treba čakať, než sa krajina, resp. textúry pred vašimi očami načítajú, ale trvá im to omnoho kratšie a i pohyb v samotnom meste je plynulejší. A teda sa dá povedať – s prižmúrenými očami – že je bez problémov hrateľná.

Tak, teraz už istotne chápete úvodný výrok: „Hrať áno, ale vlastne nie.“ Presne záleží od vašej povahy a požiadaviek. Či ste ochotný zniesť nižšie grafické nastavenia, a teda celkovo hnusnú hru – po tejto stránke. Zatnúť zuby v častiach, kde to chvíľkami nehorázne seká, a hlavne pretrpieť niekedy dlhé loadovanie – chce to jednoducho trpezlivosť a neochotu čakať na nové PC. Inak sa to neoplatí. :-)

Ja som samozrejme tú trpezlivosť nemal. Otázniky ostávali, pýtal som sa sám seba, či naozaj chcem hrať nejaké MMO. Nuž a nakoniec, nádhernej zberateľskej edícii sa nedalo odolať. Zaťal som teda zuby a započal inštaláciu. O lá lá – 30GB na disku, 2 inštalačné DVD-čka – svet speje do záhuby. Inštalácia prebehla bez problémov, patchovanie rovnako, a tak som si onen Piatok, ešte pred odchodom na nového Indyho, aspoň vytvoril postavu podľa svojich obvyklých RPG predstáv. Rozhliadol sa po pláži, aby som zistil, že mi hru nastavil do natívneho rozlíšenia môjho monitoru. Aha, tu by mohol byť výkonnostný problém! Indy však čaká…

…Zážitky s kina nechám na iné obdobie. Vrátil som sa k nastaveniam a všetko hodil na minimum – veď mám minimálnu konfiguráciu :-). A späť do hrania. Cesta džungľou do mesta, do krvi mi pomaly prechádza bojový systém. Zaujímavý. Avšak ako démonologista sa sústredím na kúzla, ako na boj z blízka. Čo by mohol byť v budúcnosti problém. Tortage, ostatní hráči a pokles výkonu. Hups. Splniť quest, aby som sa dostal do mesta – čím rýchlejšie, tým lepšie (kvôli výkonu). Ani si nestihnem poobzerať krásy mesta, a šup rovno do krčmy. Nastáva noc, a pre mňa konečne single-player časť (kvôli výkonu)…

…Časti pre jedného hráča môžem len tlieskať. V merítkach klasických RPG hier je totiž spracovaná na úrovni. Príbeh sa z počiatku zdá byť mierne zamotaný, odhaľovanie hráčovej minulosti tiež. Treba zistiť čo sa deje, a popri tom vyzabíjať pár protivníkov – nič zvláštne. Mimochodom, milujem prízvuky tých postáv. Niektoré – najmä ženské postavy – vyslovujú „Tortáž“, priam na zjedenie :-)). Príbeh sa samozrejme nemôže rovnať úplnému vrcholu majstrov z Obsidianu, či Bioware, ale napriek tomu je chytľavý a pôsobí tu onen faktor – chcem vedieť čo bude ďalej, a preto stále hrám.

Ten čas, ktorého som sa tak bál (kvôli výkonu) však musel raz prísť, a tak sa bolo treba opäť presunúť na denné svetlo, a trochu precvičiť moju postavu. Ako som tak prechádzal tým svetom, spolu s ostatnými hráčmi, vynorili sa niekde z hĺbky pamäte spomienky na Ultimu. Prvotná myšlienka bola – veď sa nič nezmenilo. Zmenilo? Ten pocit začínal byť úplne rovnaký ako v prípade tejto hernej babičky. Pocit hraničiaci s istotou, že v princípe ide o úplne rovnaké hry, len v inom prostredí a iným spôsobom zobrazenia sveta. Zvláštny pocit…

Pocit, ktorý umocňuje i výborná hudba. A možno i fakt, že mám rád pôvodného Howardovho Conana. Aj keď práve tá conaovská atmosféra je cítiť najmä zo signle-player časti. A teraz neviem povedať, či je to plus alebo mínus, keďže väčšina časti hry sa bude odohrávať v multi.

Je to zaujímavá hra, miestami som dokonca bol viac než nadšený. Avšak ako každé MMO, i táto potrebuje čas na doladenie niektorých aspektov. Zatiaľ mi však výraznejšie nič neprekážalo – a pravdepodobne je to tým, že prakticky nemám s čím porovnávať. Hru si úžívam, napriek minimálnej konfigurácii, čo je – myslím si – pre hru dobré znamenie.

Zostava na ktorej som hral:
AMD Athlon(tm) 64 Processor 3200+, MMX, 3DNow, ~2.0GHz, 1024MB RAM, NVIDIA GeForce 6600 GT (128 MB)

Máme dva typy zákazníků: spokojený a nespokojený. Oba mají logicky svého potencionálního zastupitele i mezi diváky čtvrtého dílu hláškujícího vykradače hrobů (a ano…profesora archeologie). Jedni budou reptat na větší podíl humoru a efektů a jiným se zase tato změna bude líbit. Jsou také lidé, kterým je to jedno, a prostě se u čtyřky pobaví. A teď vás určitě strašně zajímá, jaký názor mám na království křištálové lebky já :)

Rozhodně jsem se hodně nasmál. V pozitivním slova smyslu. Zajímavé je, že u první poloviny filmu jsem se bavil výrazně více, což bylo jednak dáno stylovým feelingem dílů minulých a jednak i takovou „drobností“, jakou je kadence použití Indyho biče. Od cca druhé půle přibude megalomanských efektů a akcí, a na scénu se dostanou i mimozemšťané, kteří byli na internetu spekulováni již dlouhou dobu dopředu. Celý příběh je tak trochu mix mytologických a sci-fi témat, což rozhodně není na škodu, ale u některých scén jsem měl pocit, že se moc tlačí na pilu fantastičnosti. Atmosféra tajemna rozhodně u dílů minulých vede. Kde se naopak přidalo, to je humor. Celý film je vlastně jedna velká komedie, a když si uvědomíte, že se díváte na odpočinkový dobrodružný film, kde se moc neřeší scénář, také to moc nevadí. Mám ale takový pocit, že u předchozích dílů mě příběh zajímal. O co tu jde ? O výpravu do střední Ameriky, o hledání křištálové lebky v Mayských pyramidách, o symboly Nazsca, a místo nacistů tu máme jiného tradičního enemáka: rusáky. Erich Von Daniken by se tetelil radostí, napadne vás při sledování mnoha scén točících se kolem zásahů zhůry.

Častokrát je opravdu jasné, že tohle by hlavní hrdinové rozhodně nemohli přežít…od pádů ze skal a vodopádů, po honičky v dopravních prostředcích až po opravdu bizardní test jaderné hlavice. Zde mi film připomíná moderní trend, podobný neduh mi vadil taky ve Spidermanovi 3 či v King Kongovi od Jacksona. Jakoby se filmaři nechali unést možnostmi moderních technologí a příliš popustili uzdu své fantasii, což se mi příliš nelíbí, neboť třeba u dvou výše zmíňených filmů se tento superhrdinský syndrom objevoval u vážně míněných scén. Co bych rád vypíchnul, to je režie. Opět je vidět, že Spielberg opravdu umí. Řemeslná profesionalita každým coulem.

Ještě pár slov o hercích: vrací se nám sice Karen Allen, máme tu talentovaného Shiu LaBeoufa, ale popravdě řečeno jsou docela nevýrazní. Jakoby do počtu, což platí hlavně pro Karen. Cate Blanchett má sice luxusní ruský přízvuk, ale jinak je jako hlavní záporák vcelku nudná. Kdo naopak dokazuje, že je pan herec a má dost prostoru se projevit (ještě aby ne!), to je Harrison Ford. Nedá se sice říci, že by se nám vrátil v plné síle (máme ve filmu příjemné narážky na jeho věk, sám Shia mu říká dědo), ale vrátil se se ctí.

A že by byl Spielberg tak trochu více sentimentální ? Už proto, že chystá životopis Abrahama Lincolna, doufám, že ne. Ale jak jinak si vysvětlit přeslazený happy-end ? Uvidíme, jestli se dočkáme dalšího dílu – neměl bych nic proti. Další čtvrtý díl, (které se objevují jako houby po dešti) jež se povedl. Návštěva kina stojí za to.

Sam & Max sú dnes jedinou úspešnou epizodickou hrou. Napriek tomu, že už v dávnej minulosti boli pokusy o epizodické hranie, až Telltale zrejme prišli na ten správny spôsob ako doručiť epizodický obsah hráčom. Epizodický formát umožňuje tvorcom otestovať si na hráčoch základné myšlienky. Ako povedal Dan Connors z Telltale Forbesu, je rozdiel keď vynaložíte 400 000 dolárov na pilot (toľko stál pilotný diel Sama a Maxa) alebo vyhodíte niekoľko miliónov dolárov za vývoj a hra potom prepadne.

Telltale má množstvo fanúšikov, a dobre si uvedomuje silu spolupráce s komunitou. Túto spriaznenosť dokumentujú aj niektoré fotky na Telltale blogu, kde fanúšikovia, po ukončení druhej sezóny, poslali zamestnancom darčekový kôš. Telltale si je vedomé tohto puta. Na druhej strane Sam&Max boli silnou značkou už keď začínali – nie len vďaka legendárnej hre od LucasArts. Úlohou Telltale bolo, len nepokaziť čo je dobré a obdariť tak po zaujímavých adventúrach hladné publikum.

Podarilo sa. Dnes v Telltale games chystajú novú sériu určenú pre WiiWare a PC, tiež podľa (u nás ani nie, u nich áno ;-) ) známej licencie pod krkolomným názvom Strong Bad’s Cool Game for Attractive People. A druhú, ešte neoznámenú – pravdepodobne tiež sériu. Pokiaľ sa ujme. Seriálový princíp v Telltale funguje podobne ako jeho televízny predobraz. Ujme sa pilotný diel, ohlasy sú dobré, hra sa predáva, seriál sa bude tvoriť. Ak nie, stopne sa, skôr akoby zožral zbytočné financie a stal sa stratovým. A v Telltale to funguje skvelo.

V podnikateľskom prostredí je úspech jedného mnohokrát signálom pre ďalších. Im to funguje, prečo to tiež neskúsiť. Zaujímavé, že zatiaľ každý zlyhal. Áno, mohli by sme nazvať Valve a ich Half-Life epizódy úspešnými, ale sú to skutočne epizódy? Epizódy tak ako si ich predstavujeme, vydávané vo viac-menej v krátkych pravidelných intervaloch. To určite nie.

Na druhej strane, o koláč s epizodickým obsahom sa usiluje i Hothead Games s ich Penny Arcade (PC, Xbox Live Arcade). O návrat na hernú scénu sa s epizodickým obsahom pokúsi aj Ron Gilbert a jeho DeathSpank. Podľa Forbesu stál vývoj Penny Arcade cez 1 milión dolárov a vývoj trval 18 mesiacov. Hothead Games momentálne pracujú na druhej epizóde, ktorá by mala stáť polovicu prvej epizódy a zabrať zhruba polovičný čas na vývoj. Či sa im to vyplatí, si môžete už onedlho vyskúšať.

I v minulosti tu boli pokusy o epizodický obsah (zabudnuté, celkom kvalitné RPG Siege of Avalon), ale nie vždy sa podarilo určiť správny smer a pomer síl. Až Telltale Games našli ten správny recept, ktorý zatiaľ funguje bez problémov. Dve – tri hodinky zábavy sú tak akurát na poobedňajšiu siestu. Bude zaujímavé sledovať, či sa tento trend uchytí aj u iných vývojárov.

Minulý rok bol celkom bohatý na zaujímavé herné soundtracky. A zdá sa akoby ich bolo viac než po iné roky. I keď zdanie môže byť značne subjektívne. K týmto hudobným sprievodom istotne patrí aj hudba k hre Lair. Veľa pozitívnych ohlasov si táto hra nezískala, ba naopak, skôr sa zbierali hodnotenia priemerné až podpriemerné. Čo je v kontraste s vynikajúcim soundtrackom.

Keďže som hru nehral, ťažko môžem posúdiť jej fungovanie v rámci hry. Totiž primárnou funkciou hudobného sprievodu hry, by malo byť správne fungovanie v rámci jej sveta, podieľaní sa na vytváraní atmosféry – mnohokrát sa stáva, že aj keď hudba funguje v hre, samostatne sa počúvať nedá. Čo ju nerobí horšou, len čisto funkčnou. Našťastie toto nie je prípad hudby k Lair, ktorej autorom je hudobný skladateľ John Debney. Zložil hudbu k filmom ako Umučenie Krista Mela Gibsona, rôzne televízne seriály – medzi iným aj soundtrack k SeaQuest DSV.

Soundtrack z iTunes má 26 skladieb a hneď od začiatku je jasné, že sa Debney nechal inšpirovať skladateľskými veličinami, akým je napríklad i John Williams. Skladba „Diviner Battle“ evokuje nielen Hviezdne vojny, ale v určitých pasážach i to najlepšie z Indiana Jonesa. Dynamická skladba, ktorá však napriek zjavnej inšpirácií, je svoja a nová. Práve ten je cítiť z mnohých skladieb, ale občas sa zjavia i melódie pripomínajúce Howarda Shorea, či Jerry Goldsmitha. „Rohn’s Theme“ vyťahujú do neuveriteľných snových výšok výborné vokály. Mohutné fanfáry, epické rozmery skladieb, to je jedna nádherná soundtracková jazda, ktorá sa v hernom prostredí zas tak často nevidí. A určite by sa nestratila ani v nejakom epickom fantasy filme.

26 skladieb na tomto soundtracku sa radí k tomu najlepšiemu, čo v roku 2007 na herno-hudobnom poli vzniklo. Je to celok, ktorý je takmer bezchybný a na samostatný posluch funguje viac ako dobre. Lair je jednoznačná voľba pre všetkých vyznavačov dobrých soundtrakov epických rozmerov.

Po impozantnim vítězství červenobílejch hokejistů se svýho poháru mistra ligy dočkali ve stejný sezoně taky fotbalisti Slavie, což je pro můj nejmilejší klub historickej úspěch. Haleluja! Jako správný rejpavý mrše mi ale nemohly ujít rozdílný vokolnosti těchto úspěchů. Ve tvrdě vybojovanym a navopak spíš utrpěnym úspěchu chtě nechtě musim vidět rozdíl.

Sobota byla hezkej den, mimo jiný i proto, že jsem se spolu s kamerádem vypravil do novýho krásnýho Edenu. Že prej by to moh bejt zajímavej zápas, když těm klukům sešívanejm kráčí vo titul. Proč to vokecávat, remíza 2:2 s Jabloncem stačila k zisku titulu, ALE… vobčasnej pískot publika na domácí borce prostě byl na místě. Takhle se bojuje vo pohár? Přihrávat si mezi bekama, zatimco zbylý hráči stojej a čuměj, že vono se to na tu remízu nějak ukope? Pak stačilo párkrát pohnout zadkem, únik po křídle a ejhle, šance byly na světě. Jenže musí se chtít. Přestože byla mise splněna, totální nadšení se ne a ne dostavit. Pominu-li několik totálně prosranej jarních zápasů, tak výkon v poslednim zápase mě rozhodně nepotěšil. Místo aby to hráči vodjezdili, snažili se soupeře přejet tak mi bylo ctí sledovat přetahování se s 13. týmem tabulky až do konce, hraní na údržbu. Furt samý vyčkávání, jestli se to neudělá samo. Kulový, sama se neudělá ani ranní potřeba. Ve fotbalový lize si ale jiný týmy zasloužily titul ještě daleko míň. Spartu vocitnuvší se v totálním rozkladu radši rozebírat nebudu, neb do mrtvol se nekope.

Zatimco ta hokejová Slavia panečku, na tu jsem skutečně hrdej, vzpomínky na letošní play off jsou přenádherný. Co na play off, na celou sezonu. Víte proč? Ve všech cca 35 zápasech co jsem měl možnost vosobně sledovat se hráči snažili předvýst maximální výkon, maximální nasazení a poctivou práci. Jedno jestli v 12. kole základní části proti Ústí nad Labem nebo ve čtvrtfinále play off. A rozhodující zápasy sezony v podání sešívanejch hokejistů? Fantazie. Vod první minuty chtěli soupeře natvrdo převálcovat, žádný čekání na strejce Náhodu.. Ne. 7. zápas proti Liberci, 7. zápas proti Karlovejm Varům.. pamatuju si naprosto přesně. Takhle se bojuje vo titul sakra!

Titul SK Slavie Praha mě potěšil, na vítězství HC Slavia Praha jsem hrdej. Rozdíl jasnej. Už jenom kvůli tomu, že pohár urvat díky neuvěřitelnýmu nasazení je přece jen lepší, než k němu doklopýtat jak vožralej kůň. Na to se sice historie ptát nebude, avšak já se jen utvrdil ve svý 100% hokejový víře.

IGN prehodilo pár slovíčok so spoluzakladateľom Bioware Dr. Rayom Muzykom. Samozrejme nezabudli sa opýtať aj na nádejné RPG menom Dragon Age, na ktoré niektorí chvíľu zabudnú, aby sa potom praštili do čela „no jasné, ako som mohol zabudnúť!“. Hra bola oznámená ešte niekedy v roku 2005, a odvtedy sa dozvedáme len sporadické informácie – hlavne o tom, že sa na nej stále pracuje :-) Bioware si dáva na tejto PC hre obzvlášť záležať. Pretože to má byť akýsi duchovný nástupca Baldur’s Gate, ďalšia generácia toho, čo Bioware začalo práve s touto hrou. Všetci dúfame, že sa vydarí. Rovnako by bolo fajn, konečne ukázať z hry aj niečo viac. Poniektorí sú značne netrpezliví ;-).

Mass Effect pre PC je gold. To už vieme od včerajška. Muzyka v rozhovore podotýka, že rozhodnutie spraviť PC verziu padlo až v neskorej fáze vývoja pre Xbox360. Na otázku, či môžeme čakať v budúcnosti simultánne vydanie PC aj Xbox verzie, Muzyka odpovedal, len klasickou frázou, o tom aký sú pre nich PC fanúšikovia dôležitý, ale že nerobia rozhodnutia o vydaní dopredu.

Na otázku, čo si myslí o súčasnom stave PC trhu s hrami, odpovedal: „Myslím si, že počítačový trh ma momentálne veľmi silnú pozíciu. Je na tom lepšie ako kedy bol. Obchodné modely sa zmenili, nároky konzumentov sa zmenili, spôsob akým ľudia platia za obsah, mikrotransakcie, sťahovateľný obsah, online služby, reklamy v hrách, toto všetko sú úplné iné spôsoby ako v minulosti… Viete, koncom dňa sa dostávate k otázke, dokážete naozaj spraviť výbornú hru, ktorá by skutočne bavila vašich fanúšikov? A ak to dokážete, a pochopíte kto vaši fanúšikovia skutočne sú, myslím si, že je to úžasná príležitosť vyvíjať pre PC.”

Nakoniec IGN nezabúda pripomenúť, že Bioware je v súčasnosti veľká spoločnosť, ktorá má cez 500 zamestnancov v dvoch pobočkách. A samozrejme, pracuje na dvoch neohlásených tituloch – MMO hre, a titule spojenom s Lucas Arts. Viac si môžete prečítať v spomínanom článku, kde nájdete i video interview.

CNN nadává na GTA, že je nemorální, brutální, podněcuje k alkoholismu… Ovšem problém je zcela někde jinde. Násilí nám cpou pod nos už od kolébky, ale tento všeobecný problém se řeší mnohem, mnohem později. Dnes jsem objevil v nejmenované britské učebnici angličtiny pohádku o červené karkulce. Kam se na ní hrabou alkoholické orgie Nika Bellice.

Anglicky:
„Oh, grandma, what big eyes you has.“
„That’s so I can see you better.“
„But, grandma, what big ears you have.“
„That’s so I can hear you better.“
„But, grandma, what big nose you have.“
„That’s so I can smell you better.“
„But, grandma, what big teeth you have.“
„That’s so I can eat you better.“

With that wolf jumped out of bed, grabbed Little Red Riding Hood and wolfed her down, too. After that, he was thirsty and drank from the bottle of wine. Then he fell asleep and snored so loudly that all the windows in the house began to rattle.

But the wolf had eaten too much. When he woke up, he took one sniff of the sweet cake and became really sick. he tried to cover his mouth, but it was too late.

Huh-ahh!!

He threw up Little Red Riding Hood and her grandmother. While they lay on the floor, too shocked to move or say anything, the wolf rolled out of the house. Finally, Little Red Riding Hood recovered herself enough to help her grandmother. She took what was left of the wine and gave it to her grandmother to drink. They were both feeling a little better by the time a hunter happened to walk and smelled the cake, „Good day. Is there any cake for me?“ He could have all the cake he wanted, said the grandmother, so long as he did a better job protecting her house from wild animals.

Česky:
„Ó, babičko, jaké to máš veliké oči.“
„To je proto, abych tě lépe viděla.“
„Ale, babičko, jaké to máš veliké uši.“
„To je proto, abych tě lépe slyšela.“
„Ale, babičko, jaký to máš veliký nos.“
„To je proto, abych tě lépe cítila.“
„Ale, babičko, jaké to máš veliké zuby.“
„To je proto, abych tě lépe snědla.“

Poté vlk vyskočil z postele, drapl Červenou Karkulku a spolkl ji také. Měl velikou žízeň, tak se napil z flašky vína. Usnul a chrápal tak nahlas, že v domečku začala drnčet všechna okna.

Vlk to s jídlem a pitím hodně přehnal. Když se probudil, zavětřil sladký dort a udělalo se mu opravdu špatně. Snažil si zakrýt pusu, ale už bylo moc pozdě.

Blééééééééééé!!

Vyblil Červenou Karkulku i její babičku. Když ležely na podlaze, tak otřesené, že se nemohli pohnout ani nic říct, odkutálel se vlk z domku ven. Nakonec se Červená Karkulka vzpamatovala a pomohla své babičce. Podala jí zbytek vína ve flašce, aby se napila, oběma to rozhodně pomohlo. Kolem procházel hajný a ucítil dort. Hajný vešel dovnitř a zeptal se: „Dobrý den. Je tu nějaký dort i pro mne?“ Babička řekla, že by mohl mít dortů, kolik chce, jen kdyby lépe chránil její domek před divokými zvířaty.

Vlk sežere babičku s Karkulkou, zapije to vínem, z chlastu se mu udělá blbě a obě „hrdinky“ vybleje. Babka tuto otřesnou cestu tam a zpátky do pohádky utápí v alkoholu. Vlk utíká a hajný po něm dojídá dort. Obyčejná pohádka pro děti

GTA – užívání drog, alkoholu, tabákových výrobků, intenzivní násilí. Rating 17+ let.

Karkulka je jen taková kašička pro nejmenší. Ježibaba v Mrazíkovi nebo v Perníkové chaloupce tak jako tak končí kremací v peci, starší děti si nechávají předčítat o dekapitaci drakových hlav. V eskymáckých pohádkách není výjimkou situace, kdy dítě popíjí alkohol mixovaný s psychotropními látkamami. Erbenova brutální Kytice nenechá jedinou končetinu na svém místě a vrchol všeho je roztržení batolete vejpůl. Stejně tak Andersenovi pohádky jsou spíše horory, než něco, co by se dalo číst dětem před spaním.

Tohle všechno se toleruje, ale jakmile se objeví hra, ve které je možné kopnout do člověka ležícího na zemi, tak hned všichni otevřou hubu, a hned to musej zakázat… Nedej bože, kdyby ve hře byl zobrazen feťák nebo děvka.

Předpokládám, že američtí ochránci „našich“ dětí odmítají zrušit vysoké ratingy u her, tak nezbývá nic jiného, než v zájmu férovosti zakázat současné pohádky a zavést takové ty tradiční, plné optimismu a dobré nálady: Slon ztratil balón a postupně ho hledá za žirafou, hrochem, zebrou, pávem a nakonec ho stejně najde za kravičkou, ale protože měl línou hubu, tak koukal za každé zvířátko místo toho, aby se zeptal, kde je jeho duhový balón…

Při příležitosti vohlášení resuscitace magazínu Excalibur si člověk mimo jiný klade poměrně logický votázky – co vlastně chtít vod takovýho časopisu, co chybí dnešním médiím zabejvajících se videohernim byznysem? Může Excalibur prošťouchnout zasviněný trubky herní publicistiky?

Nemá cenu nic zbytečně vokecávat, současnej stav mi nepřipadá příliš radostnej. Marně vzpomínám, kdy naposled jsem si s chutí přečet cizí herní recenzi, kdy jsem se u článku nenudil a už to taky nějakej čas bude, abych zkrátka psanej vejtvor herní mediální mrdky (© Ivánek) vocenil pochvalou. No bodejť, když chybí zajímavá struktura časopisu a kvalitní lidi. S většinou pisálků bych se bál jít do hospody – pokud by působili stejně jako jejich texty, nudou bych se musel ztřískat jak dobytek.

Problém taky je, že převážnou většinu vobsahu takovýho časopisu/webu tvořej suchý preview a rádoby vobjektivní recenze psaný nejčastěji študákama (nedivte se, neni to špatnej přivýdělek, jinak bych to taky nedělal :). Věřim tomu, že spoustě lidem vyhovuje takovej stav, kdy se s vážnou tváří „hloubkově“ rozebíraj, chci říct nudně popisujou, i zbytečnosti jako jednotlivý zbraně atd.. Ne však mně ani vostatnim Kriplům.

MiniLevel jsem měl předplacenej v podstatě jen kvůli tématickejm článkům a komentářům dvojice Rybka-Vávra, tam bylo vždycky možný dozvědět se něco novýho a zajímavě podanýho. Zmíněný pánově nemaj problém psát vo ledasčems (vod problému americkýho radaru v ČR až po novinky na trhu high-tech technologií), nemaj problém prezentovat svůj názor a hlavně, nemaj problém jej prezentovat v uvěřitelný formě. Zkrátka zbytečně nezavobalujou svý texty do úchylnýho politicky korektního a zbytečně seriózního vobalu. Tak to má bejt. Nebudu se pohoršovat, když někdo v článku napíše „do prdele“. Budu se pohoršovat, když se vejšplecht tajtrlíka-pisálka utápí v moři zavobalovacích frází takovym způsobem, že autorovi nevěřim ani jak se jmenuje. Voňavkou postříkaný hovno zůstane hovnem.

Excalibur se má vod zavedenejch magazínů lišit. Bylo by skvělý, kdyby byl jeho vobsah z velký části tvořen právě zajímavejma úvaha (nejen) vo videohernim byznysu, nejenom neatraktivnim popisem situace na trhu (=recenze a preview). Vlastně proč se vomezovat jen a pouze hrama? Hry se pomalu derou do škatulky „umění“, proč tak na ně nenahlížet, jako na zajímavý a nový umění, proč je nepostavit vedle filmu, knih, hudby, divadla? Špetka jiný kultury může takovej magazín jen vobohatit.

Jenže nastává problém – kde sehnat lidi jako Rybka/Vávra, kolik jich v ČR existuje? Osobností, který maj širokej rozhled, který maj zkušenosti, který maj zajímavý názory zas tolik neni. Věřte mi, že k napsání alespoň trošku zajímavý úvahy/komentáře člověk potřebuje mít něco víc, než jenom „dopařený poslední Needy ty vole“. Von nakonec neni k zahození i ten svůj subjektivní názor, pokud se řízně podá. K tomu je však třeba vodvaha a virtuální suspenzor, protože vždycky se najde někdo, jehož ego vám bude chtít potom nakopat gule :) Vyšťourat lidi Vávrovo-Rybkova typu, to je momentálně asi hlavní úkol pro Martina Ludvíka.

Jó ten Martin Ludvík. Škarohlídi ať si mektaj něco vo magorovi, snílkovi a naivkovi, vo malý šanci na úspěch, ale upřímně – nezasluhuje ten člověk spíš povzbuzení? Každej, kdo nesedí doma na zadku a snaží se tu „naši“ herně-novinářskou branži nějakym způsobem vobohatit, zaslouží uznání. Sám si nejsem jistej, jestli má takovej časopis zaměřenej ne primárně na mainstream (=puberťáci) šanci uspět na českym trhu, jestli je vůbec reálný poskytovat mnou vysněnej vobsah, ale to neni můj problém. Ludvík to aspoň zkusí. Když se zadaří, můžem bejt spokojeni, když ne, svět se nezboří. Každopádně my z Kultury kriplů držíme palce.

Ach, tak preto sa tak zle predával Crysis, a nie kvôli pirátstvu! Heuréka, dalo by sa napísať, keby som chcel. Otázkou ostáva, či si môžem dovoliť podobné závery v súvislosti s ďalším prieskumom od Valve. Áno, ten známy prieskum, ktorý ťahá od užívateľov Steamu údaje o ich mašinkách.

38.19 % má 2GB RAM alebo viac. OK, to je ešte slušný priemer a väčšina dnešných hier s tým nemá problém. Intel vedie nad AMD v poslednej dobe takmer všade – 58.47 %. Že najviac užívateľov má v grafickom centre svojho PC miláčika NVIDIA karty, tiež nie je nič prekvapujúce. Ale len 9.35 % má GeForce 8800, ahoj Crytek, zdravíme a pozdravujeme pirátov z celého sveta. Chytanie za slovíčka teraz nie je na mieste. High-tech PC hranie umiera – možno už umrelo, a ja som včera nemal pravdu, keď som obvinil Sueya z blbých kecov. Bolí to veľmi. NVIDIA a ATI (resp. AMD) niekde asi urobili chybu. Že by zlý marketing? Vysoké ceny? Alebo úplne hlúpe hry, ktoré nemá nikto záujem hrať? Iste, rád pokladám otázky, ktoré ostávajú bez odpovede.

Na druhej strane, Sims sa predávajú dobre, Warcraft sa predáva dobre – a nepotrebujete na nich bohovia vedia, aký silný stroj (teda na Simov by sa zišla mašinka so slušnou dávkou RAMky, už má čo chúďa počítač robiť aby načítal všetky tie prídavky, užívateľské prídavky a iné srandy :-) ). A predávajú sa stále. PC hranie? World of Warcraft a The Sims 2! Nuž a potom zástup jednoduchých indie hier pre slečny, dámy a pani v domácnosti. Čo sú svojim spôsobom aj predošlé dve hry. :-)

Ak by som sa chcel zamotať do hľadania problému, tak by som sa istotne zaplietol do sietí pirátstva, nízkych tržieb, nedostatočného hardvérového vybavenia potencionálnych klientov a – nesmiem zabúdať – aj Steamu a digitálnej distribúcie všeobecne. Čo už bude pomaly tak únavné, ako písať o násilí v hrách a o tom, ako GTA4 ničí naše deti. Steam si vedie celkom slušne, a digitálna distribúcia s ním. Lenže tu sa tiež nepredávajú práve technické skvosty, pri ktorých sa nejedno PC zapotí tak, že vypľuje procesor cez disketovú mechaniku. Nie. Zamotávame sa.

Ešte jeden údaj je zaujímavý. 80.94 % používateľom Steamu poháňa ich súčiastky Windows XP. Aspoň jedna pozitívna správa – ešte sú na svete ľudia, ktorí vedia, že Visty nie sú pre vaše hry to najlepšie! Preháňam. Pretože spätným pohľadom zistíme, že používať Visty na systémoch s menej ako 2GB RAM je samovražda. Ale aj tak by sa v MS mohli zamyslieť nad tým, čo za obludy to vytvorili.

Každý si môže urobiť obraz o stave veci. Samozrejme, výsledky Valve nemusia pokrývať celú PC populáciu, ale len užívateľov Steamu. Ale ako to vždy býva, i z tejto vzorky sa dá čosi vypozorovať o správaní sa PC hráčov, resp. o ich hardvérovej výbave.