Jak jistě víte, pražský radní zavedli novej systém dotací pro divadla. Umělci z toho moc nadšený nejsou, ale vo tom tady psát nechci, média se tématu věnovaly poměrně dost. Já si spíš dovoluju takhle drze nahlas zauvažovat, jestli má vůbec cenu cpát do kultury peníze daňovejch poplatníků, jestli to neni tak trochu házení perel sviním. Kdo sou ty svině, to je taky zajímavá votázka.

Jednou bych taky v životě chtěl mít neochvějnej pocit, že společnost má povinnost dotovat moje kejkle, mojí živnost nebo moje podnikání. Člověk si pak asi připadá tak nějak důležitej, jedinečnej, vyvolenej, no zkrátka na skutečně velký úrovni. Jen si tak stoupnout před politiky, ukázat prstem a drsně procedit skrz zuby jasnej povel: „Sypte!“ Možná to tak u pražskejch divadelníků je, nechci ultimátně soudit.

Tepat bych měl spíš do politiků. Nevidim důvod, proč by měli jakýsi „vyvolený“ kastě přispívat na řemeslo. Proč by si na sebe nemohla divadla vydělat sama? Snad nabízej nějakej program za určitou cenu. Budou-li mít diváci vo danejm program zájem, divadlo na voplátku bude mít peníze a všichni můžou bejt spokojený. Krásnej tržní mechanismus, kterej platí pro 90% podniků. A pokud si na sebe divadla bez dotací nevydělaj? Neznamená to náhodou, že lidi vo danej produkt nemaj zájem? Nevim jak vy, ale já když vyjdu ráno z baráku, nemám ten pocit, že bych žil v perfektnim státě kde všechno funguje, všeho je dost a můžem si teda dovolit ten luxus uměle vydržovat zábavu pro pár intelektuálů – co zábavu, spíš takovou pěknou, načančanou pijavičku na zadku společnosti (ta se ale netváří, že by vo pijavici na zadku měla zájem).

Přitom se zdá, že bez zmíněnejch pijavic může společnost v poklidu fungovat dál. Co by se zánikem malejch divadel změnilo pro většinu národa, která vo ně zjevně nemá zájem? Akorát by jí stát bral trochu míň peněz. A samozřejmě, umělci by se snažili za každou cenu politikům nalepit cedulku „kulturní barbaři“. Vždyť kultura se totiž musí podporovat z peněz daňovejch poplatníků, vono se to tak nějak dělá, hodí se to.. hlavně nevypadat jako barbar, nejdůležitější je zaškatulkovat se do krabičky „člověk/stát/vláda na úrovni“. Mám-li hovořit na sebe, daleko víc bych vocenil racionální chování politiků. Tzn. takový, který nedovoluje zbytečně utrácet veřejný peníze na něco, co vlastně stejně nikdo nechce. Pokud nemaj malý divadla šanci se uživit, tak je to sice smutný, ale to jim nedává právo ukusovat si ze státních peněz. Navíc, ať už špatná finanční situace kulturní scény vypovídá vo společnosti cokoliv, nikdy neni na škodu, když lidi (resp. trh) daj najevo, vo co maj, či nemaj zájem. Připadá mi to totiž tak nějak hezky svobodný, narozdíl vod prosazování něčeho někomu navzdory.

Každopádně dotování divadel je skutečně takovej zajímavej způsob házení perel sviním – umělci dostávaj svoje perly z veřejnejch financí, společnosti jsou zas předkládaný perly v podobě kulturních podniků. Průser vidim v tom, že společnost zas tolik vo ty kulturní perly nestojí. A kdo si dneska může dovolit jen tak plejtvat perlama, viďte. Takhle dotovanej toaletní papír panečku, ten by aspoň sloužil k prospěchu celý republiky.

Máte rádi češtinu ve hrách? Nebo se naopak počeštěným hrám vyhýbáte jako čert kříži? U nás na to máme také vcelku rozdílné názory… Dnes vam přinášíme názor dvou našich výtečníků, zítra tu najdete rozhovor s lokalizačním specialistou z CD Projektu.

– – – Montana – – –

Proč někteří lidé tak strašně bojují proti češtině ve hrách? Už jen když vidí na krabičce CZ logo, tak se osypávají a někteří dostávají hysterické záchvaty „jak je to příšerný“, i když ještě neviděli ani zbla?

Důvodů je spousta. Částečně za to může samotná kvalita počeštění, která si vybudovala kdysi špatnou pověst a částečně povaha člověka. Máme hned několik skupinek odpůrců češtiny ve hrách.

Máme tu skupinku lidí, co by si snad i české filmy raději pouštěla s anglickými titulky, protože je to prostě LEPŠÍ.
Máme tu také skupinku lidí – ortodoxních zastánců originálního znění, co strašně chtějí hrát třeba Zaklínače s „původním“ anglickým dabingem a STALKERa si vychutnat v anglickém „originále“. Všechno ostatní je totiž „prostě úplně strašný a nedá se to přece poslouchat a vy tomu vůbec nerozumíte!“. Jak jinak.
Pak tu máme méně agresivní, ale o to více otravné jedince. Těchto pár desítek lidí na různých fórech ještě před vydáním české verze neustále remcá, jak je ta čeština příšerná, jak to hrozně kazí požitek z hraní a bla bla bla… Dožaduje se vydání i původní (samozřejmě anglické) verze, pod výhružkou, že jinak „si to zase budou muset objednat ze zahraničí“ a tak ať se pak nedivíme, že jsme malý trh. Po vydání české verze si ji pak těch pár tisíc „blbců co tomu nerozumí“ bez problémů koupí, protože si tu hru jednoduše chtějí zahrát a ne remcat. A nakonec si ji v tichosti koupí i ti uremcaní, protože se jim nechce otravovat s objednáváním ze zahraničí…
Je tu i skupinka lidí co vyrostli na adventůrách od LucasArts a podobných a díky nim se částečně (nebo i skvěle) naučili anglicky. Díky tomu mají také pocit, že ostatní jsou líní, pohodlní blbci, když se jim nechce hrát hru s otevřeným slovníkem na stole.

Toto jsou samozřejmě přehnané a extrémní případy, ale podobně to u nás opravdu je.

Vážně je čeština ve hrách tak příšerná a kazí hru?
Pochopím stížnosti na český dabing. Ten je v mnoha případech opravdu příšerný (leckdy ale už v originále), za což může hlavně způsob jeho tvorby, kdy herci netuší, co dabují. Máme tu ale i světlé výjimky (dalo by se říct, potvrzující pravidlo). Aktuálně třeba Assassins Creed, který nedopadl vůbec špatně. Měl sem možnost hrát nejdříve kus anglické verze, teď jsem rozehrál českou verzi a rozhodně si nemám na co stěžovat. Hlavní postavy jsou namluveny solidně a některé dokonce výborně (hlavně vaše cíle). Kupci na tržištích znějí jako na Zelňáku a neustále si opakují tu svoji, lidé na ulicích pěkně diskutují a v některých městech slyšíte směsku různých jazyků, ke kterým čeština bez problémů zapadá a nijak nevyčnívá. Najde se pár chybek, ale celkově je to skvěle odvedená práce. Není si proč stěžovat.

Už vůbec si není proč stěžovat u titulkové lokalizace. Díváte se snad na filmy také s anglickými titulky? Pochybuji. Tak proč takové vlny nevole? Tohle už vážně nepochopím. Jasně, vydavatel může lokalizaci uspěchat, vykašlat se na shodu s originálem, zanechat tam spoustu chybek nebo se vykašlat na testování, ale upřímně… V kolika případech se to stane? Oproti bezproblémovým lokalizacím je to minimum případů. Zvlášť v dnešní době, kdy se už distributoři docela snaží nekazit si pověst.

Vážně by mě zajímalo jak to, že filmy s českými titulky jsou to nejlepší řešení (ano, bezpochyby jsou) a u hry je to většinou největší zlo. Je mezi tím snad tak velký rozdíl?

Nejsem bůhví jak velkým zastáncem češtiny ve hrách, jak se muže z textu zdát. S angličtinou ve hrách nemám po většinu času problém. Spoustu her si raději zahraji v originále, protože je to tak někdy opravdu o něco lepší. Jen mě prostě ten „hon“ na české lokalizace přijde směšný a bezpředmětný.

Možnost volby mezi českou a původní verzí, jak dole říká Overwatch by určitě všechny problémy vyřešila, jenže by měla zase za následek zvýšení cen her (díky tomu, že českou verzi prodáte logicky jen u nás, více jazyčnou i jinde). A běžný hráč si raději koupí levnější hru pouze v češtině, než dražší s možností volby jazyka nebo pouze v angličtině…

– – – Overwatch – – –

Jakožto člověk, který svoji angličtinu zdokonalil hrami to řeknu hned ze začátku na plnou hubu: nesnáším lokalizace her. Ani trochu. Ještě než začnete brát vidle a s montanou v čele budete pochodovat směr Jižní Morava, zadržte. Vysvětlím:

Lokalizace her, obzvláště ty s nálepkou kompletní, nemám rád z několika důvodů. Tím největším je bez debat jejich úroveň. Sundejte si taky ty růžové brýle a rozhlédněte se. Je to hrůza a děs. Profesionální úroveň většiny překladů je opravdu do očí bijící. Špatné časování, překlepy, chyby v překladu, občas to vypadá, že autor titulkoval úplně jinou hru. Ptáte se proč jsem tak rozhořčen titulky? Ty by mohly být přece ještě jakš takš akceptovatelné, ne? NE! Naprosto šílené překlady názvů jednotek, činností a kouzel, nebo jmen jsou neodpustitelné. Většinou jsou přeloženy velmi neohleduplně a zhovadile. V celkové koncepci působí směšně a nedůstojně. A z dramatických cut scén je najedou parodie na entou. Všechno jen díky překladu. Pokud se názvy nechají v původním znění, působí to divně. Východisko? Nepřekládat!

Dabing. Jak začít a nenadávat? Těžko. Opět si sundáme ty růžové brýle a opět se podíváme okolo. Tak, už vás pustilo to nadšení, že po tolika letech hraní to na nás konečně mluví česky, že tomu rozumíme a nemusíme číst anglické/české titulky? To je přece super, ne? NE! Dabing je většinou úplně mimo, herci se do svých rolí nedokáží vžít, což není jejich vina, oni se do nich ani nemohou vžít. Přijdou do studia, někdo jim řekne že dabují třicátníka a že je to vrah a hurá na věc. Dabér si to odkroutí a jde se domů. Vžití se do role = 0. Hlasová podobnost = 0. Uvěřitelnost postavy = 0. Celkový dojem úspěšně ničí veškerou atmosféru hry. Když už se povede trefit podobný hlas, pokazí se překlad, nebo vžití se role postavy. Velkým problémem dabingu tří áčkových her je také to, že v některých případech mají vývojáři na dabing postav najaté špičkové Hollywodské hvězdy, nebo alespoň známé herce, kteří dokáží hru svým přednesem oživit. Ať už je to jejich typický přízvuk, nebo intonace, dodávají tomu šťávu. A já opravdu radši budu poslouchat slavného a známého herce se svou typickou skotskou angličtinou (příklad pro ilustraci), než nějakého znuděného Pražáka, kterak si to jde do studia odkecat. Zamýšleli jste se někd nad přízvuky hrdinů? Opravdu si vy, zastánci českého dabingu myslíte, že ve hrách mají všichni stejný přízvuk? Chyba lávky!

Pokud je to už opravdu nevyhnutelné a tu anglickou verzi si fakt nikdo nekupuje, tak proč to neudělat formou volitelné češtiny? To je takový problém se při instalaci zeptat hráče, jestli chce původní verzi, českou verzi s titulky, nebo českou verzi s dabingem? Myslím, že by to problém nebyl a všechno by se tím vyřešilo. Bohužel, lokalizace dostáváme aniž by se nás někdo zeptal, nemáme možnost volby. Díky bohu za Steam a zahraniční e-shopy. Alespoň tímhle způsobem se hráč dostane k původním verzím a vychutná si libozvučnost originálního znění tak, jak si to představoval umělec, než odfláklého a zprzněného dabingu.

Letošní Ubidays se rozhodně povedli, o tom žádná. Proto jsem si dovolil kraťoučký, spíše takový novinkový článeček s prvnímy dojmy z několika prezentovaných her.

Nejprve tu máme největší pecku Ubidays… Beyond Good & Evil 2
Co k tomu dodat… absolutní bomba, díky které sem ochotnej z fleku si koupit konzoli pokud bude jen na ně. Fakt bych neřekl, že Ancel Ubisoft ukecá. Asi jim ale došlo, že byla jejich chyba vydat takovou hru na přecpaným Vánočním trhu (v Americe se prodalo jen 271000 kopii, a to prý většina až po slevě)
Každopádně stahujte HD trailer (žádnej stream!)
Působí to dost odlišně… jasně, technologie za těch 5 let poskočila… ale přece jen doufám, že Ancel nedovolí to klasický schéma dnešních pokračování, kdy je všechno „strašně temnější, vážnější, realističtější“ a bůh ví co ještě. Snad se bude držet výborné kombinace pohádkovosti a „vážných“ problémů.
Údajně jde prý o in-game video, ale tomu se mi moc nechce věřit. Zas na druhou stranu, jednička taky neměla žádný renderovaný videa (ani trailery). Všechno bylo in-game, tak proč ne i teď…
Dle stylu traileru, to taky vypadá na první představovací video… nejspíš se dočkáme ještě minimálně dvou (Double H a samozřejmě Jade! :)
Tak snad co nevidět Ubisoft vypustí nový info, jako třeba název (BGE 2 je pracovní) nebo aspoň něco o datu vydání… počítám nejdřív v polovině 2009.

Na Ubidays se taky představil další Princ z Persie. Renderovaný video vypadá nádherně (HD verze). Setsakramentsky jinak než předchozí trilogie, což je jen dobře. I když má přesně ten neduh „temného pokračování“, stejně jako obě dvě pokračování Sands of Time.
Zatím to vypadá na takový „kooperativní singleplayer“. Vaše družka bude nejspíš něco jako Alyx v Epizodě 1, takovej přičmrndávač co vám občas poradí nebo pomůže. Určitě je na co se těšit.

A pak tu máme samozřejmě další Rayman Raving Rabbids, už třetí (neříkal někdo předtím, že už se to nebude spojovat s Raymanem?!)
Ti vypadají podle videa úplně stejně jako předtím. Stejně skvěle. Zvláštní jak se Ubisoftu daří králíky ždímat bez toho, aby ztráceli na vtipnosti. Ovládání pomocí Wii Boardu může být sranda, i když hrát bych to takhle asi nechtěl… :)

Dalším kouskem je Brothers in Arms: Hell Highway, který už jde očividně s křížkem po funuse… 2. světová už je passé… zvlášť v tom nejpatosovějším z patosových zpracování (video v HD) Na druhou stranu má zas výhodu, že to bude v době vydání snad jediná AAA střílečka z toho období. Bezpochyby bude mít svoje kvality, jenže ten námět a jeho zpracování… komu se na ty srdceryvný scény chce zase dobrovolně dívat?

A nakonec je tu Far Cry 2, který mě teda vůbec nenadchlo. Bohužel to vypadá jako klasická tupá střílečka, jak z shakycam nahrávky, tak oficiálního traileru… (HD verze) vyloženě zklamání na plné čáře. Snad to kucí dodělají pořádně a přidají nějakou AI. Času už ale mají docela málo.

Ti poviem človeče, som si to takto brázdil na ceste z Denveru do New Yorku, cesta dlhá, ja v polo spánku. Truck na plný výkon, však čo to dá, keď tu zrazu zistím, že nemám náklad. Hovorím si, do prdele, kde som ten náves zase stratil. Jo, nestalo sa mi to prvý krát… :-)

Otázka budgetových titulov je istotne zaujímavá. Stoja tie lacné hry za niečo? A vôbec, pre koho sú vlastne určené. Väčšinou sú to tituly, ktoré sa vôbec nedajú hrať, sú odpudivé ako po technickej, tak aj hrateľnostnej stránke. Človek pri nich tak maximálne stratí zdravý úsudok :-). Druhá kategória hier sú tie, pri ktorých si poviete, že ono to nie je také zlé, ale keby… Keby autori zapracovali na niektorých ďalších aspektoch, keby poňali celý systém trochu inak alebo keby niektoré veci rozšírili. Prípadne k nim pristupovali trochu inak. Takýchto hier sa mi do rúk, za moju hráčsku „kariéru“ dostalo niekoľko.

Prvou (a najstaršou) z nich, bola motorkárska hra, postavená na licencii známeho „American Chopper“. Bol to titul plochý, s nie práve najlepšie využitou licenciou, ktorí dokázal na chvíľu (na veľmi malú chvíľu) potešiť fanúšika onoho seriálu. A samozrejme mal všetky aspekty lacnej hry, ktoré som vymenoval v predchádzajúcom odstavci.

Druhou hrou, zhodou okolností tiež postavenou na licencii, bol Knight Rider 2. Arkáda ako vyšitá, pravdepodobne určená primárne pre nemecky hovoriace krajiny, kde má tento seriál stále neuveriteľnú popularitu. Hra je to jednoduchá, ale hrala sa veľmi príjemne. Nebol to žiaden zázrak, z ktorého by herný žurnalisti a kritici padali na zadok. Ale na tzv. „causal“ hranie, či len krátke zabitie času, to bol celkom príjemný zážitok. Avšak znova sú tu neduhy, alebo pocity, že celý koncept/licencia mohli byť využité inak a lepšie a hra mohla byť podstatne dlhšia.

No a nakoniec hra, ktorá sa od prvých dvoch tak trocha líši. Nie je postavená na žiadnej seriálovej licencii a svoju cestu k úspechu si zrejme vybojovala medzi fanúšikmi veľkých ťahačov. Ako inak vysvetliť, že má niekoľko pokračovaní, okrem toho sa autori rozhodli vydať aj „simulátor“ autobusu. Reč je o sérii „18 Wheels of Steel“. Akýsi „simulátor“ vodiča ťahačov. Niekto si povie, sakra čo je zábavné na riadení veľkého, pomalého trucku?!! V podstate nič – zvlášť na dlhých a rovných amerických cestách (pre upresnenie, hral som diel s podtitulom „Pedal to the Metal“, ostatné diely série sa môžu samozrejme líšiť). Napriek tomu majú tieto hry pre určitú skupinu ľudí svoje kúzlo. Mne tak trochu pripomínala doskovú hru s názvom „Kamionem po Evropě“, ktorú ešte stále mám niekde doma. I keď sme samozrejme boli na amerických cestách. Opäť, je to zábava maximálne na tridsať minút, v niektorých prípadoch hodinku. Potom to zákonite musíte znudene vypnúť. Napriek tomu, je „Pedal to the Metal“ jedna z tých lepších „budgetoviek“, ktoré som hral. Možnosť relatívne ľahkého modingu umožňuje PC-čkárovi „hračičkovi“ sa s tou hrou trošku pohrať iným spôsobom. A pre priaznivca ťahačov, to musí byť raj na Zemi. Avšak otázkam položeným v druhom odstavci sa nevyhla ani táto hra… Problémom tejto hry však ostáva jej cena, ktorú som aspoň v slovenských obchodoch za budgetovú rozhodne nepovažoval – v takom prípade má táto hra veľký problém (naskytuje sa otázka, či je vlastne táto hra budget, i keď svojimi parametrami by sa do neho mohla zaradiť, cena produktu je proti tomuto zaradeniu). V prípade ceny okolo „299“ korún, by to však mohla byť lepšia kúpa ako nejaká tá „Kobra 11“ :-).

Kobra 11, zrejme populárnejšia v našich zemepisných šírkach, než som si pôvodne myslel. Jednoduchá hra, ktorej zmyslom je postaviť „závodenie“ na známej licencii. Dokonca sa u nás predávala aj s kompletným českým dabingom. Čo pridávalo na vtipnosti samotnej hry. Mnohokrát som mal možnosť pozorovať ľudí, ktorí nie sú hrami zasiahnutí, tak ako ja. Na tu chvíľu, čo Kobru 11 Nitro hrali, ich to neuveriteľne bavilo. No nebavte sa na hláškach, ktoré znejú keď náhodou vrazíte do civilného auta – i keď po čase sa stávajú repetitívne. Ale opäť – a potvrdilo sa to i na testovacích subjektoch – k tej hre sa dá po čase vrátiť. A baviť sa chvíľu zas a znova. Pre recenzentovo oko však vystupuje do popredia nedotiahnutý herný systém, pravdepodobne rýchly vývoj a už spomínajúca opakujúca sa hrateľnosť. Lenže ako prezradzovali rebríčky predajnosti niektorých internetových obchodov – Kobra 11 sa predávala relatívne dobre.

Knight Rider a „Kamióny“ nie sú tak úplne zlé. Jednoduché hry, na krátke zabitie času. Neurazia, nenadchnú, ale istotne si vždy nájdu svoje publikum. Úprimne, u týchto dvoch hier si viem predstaviť, že sa niekomu budú páčiť, pretože sa dajú celkom príjemne a nezáväzne hrať. Relatívne nízke hardvérové požiadavky, a tzv. návratová hrateľnosť, dokážu sem-tam zaujať. Samozrejme recenzent musí trochu porovnávať i v rámci celého trhu, a tak je veľmi pravdepodobné, že sa týmto titulom ujde priemerné, či veľmi nízke záverečné hodnotenie. To však automaticky neznamená, že sú tie hry odpad, ktorý sa nedá absolútne hrať. Niekedy môžu byť na tom aj lepšie ako veľké AAA prepadáky. Len je to skrátka iná kategória hier. Potom sú tu hry, ktoré sú strašné a nepomôže im ani nízka cena. A tých je bohužiaľ v tejto kategórii väčšina.

Vo väčšine prípadov sú to teda tituly, ktoré sú určené skalným fanúšikom tej – ktorej licencie (v prípade menovaných hier), alebo fanúšikom určitého vyžitia (v prípade kamiónov, pretože simulátorov ťahačov a prepravy naozaj nie je na trhu veľa :-) ), v niektorých prípadoch i slabších zostáv. Avšak čo tie ostatné hry? Kam s nimi? To snáď tušia len ľudia, ktorí ich financujú a nakoniec vydávajú. Možno slúžia ako trenažér na výchovu nových vývojárov, ktorí sa postupne dostanú v nejakom pomyselnom rebríčku k AAA projektom. Len potom nech nás s týmito pokusmi vydavatelia neničia. I keď je jasné, že výchova sa musí niečím zaplatiť. A vždy sa nájde niekto, kto to kúpi. :-)

Poučenie je jasné – nie každý budget je v princípe zlý. Rovnať sa síce veľkej produkcii nemôže, čo mu však neuberá na istom kúzle – možno i trochu zvrátenom. Istá zábavnosť sa tu občas nájde, niekedy nezamýšľaná, niekedy áno. A možno som len ja mierne zvrátený, možno je to podobná úchylka ako užívanie si zlých filmov. Také herné guilty pleasure.

Že vám to nic neříká? Nevadí, seznámíme. Google Image Labeler by šlo nazvat takovou malou webovou hříčkou, kterou pomáháte Googlu zkvalitňovat vyhledávání obrázků v jeho službě Google Image Search. Je to duel mezi dvěma uživateli, kteří se snaží popsat stejný obrázek, za což jsou ohodnoceni body. Kdo daný obrázek popíše v časovém limitu lépe, má víc bodů. Kdo to takhle zvládne po dobu dvou minut (série obrázků), vyhrává. Jednoduché jako facka, zábavné jako leckterá casual hra. Zabijete tím čas v práci, zlepšíte si znalost angličtiny a ještě pomůžete Googlu zlepšit vyhledávání obrázků.

A jak to vlastně funguje? Jednoduše. Nejprve si vyberete přezdívku, nebo si ponecháte základní – „guest“. Poté kliknete na tlačítko „Start labeling“ a začínáte. Hra trvá 2 minuty a během tohoto časového úseku bude před vás a vaše náhodně vybraného partnera předhozeno několik náhodně vybraných obrázků. U každého obrázku je specifikováno několik klíčových slov, které nesmíte použít. U obrázku bílého plovoucího člunu s vlajkou při západu slunce je to například „člun“, „voda, „obloha“. Vy tedy můžete použít slova „vlajka“, „západ slunce“, „bílá“ apod. Pokud se s partnerem shodnete například na slovu „vlajka“, získáváte určitý počet bodů. Čím specifičtější je váš popis, tím více bodů dostanete.

Za body si sice nic nekoupíte, ty jsou použity jen jako motivace pro „poražení“ partnera. Google Image Labeler je přesně ta hříčka, u které si říkáte ještě jednou, ještě jednou, teď to bude lepší, teď budu mít větší štěstí na obrázky. „Hra“ trvá jen 2 minuty, ale těch dvouminutovek může být několik desítek, pokud vás to chytne. GIL lze doporučit studentům angličtiny, obzvláště začátečníkům. Procvičí si tak slovní zásobu zábavným způsobem a naučí se spousty nových slovíček. Zapomeňte na casual flashovky, zkuste Google Image Labeler.

Vorganizátor první Grand Prix v Monaku (v roce 1929) byl zkrátka génius. Závody formulí v Monte Carlu mě fascinovaly už vod mala, zkrátka jinde ve světě nic takovýho neni. Letos se mi splnil jeden z mnoha snů, jelikož průběh Velký ceny Monaka jsem mohl sledovat přímo v místě dění. Zážitek to byl vpravdě jedinečnej.

Unikátní, jedinečný, nevídaný – tyhle slova asi nejlíp charakterizujou závodění v Monaku, ne nadarmo patří GP Monaka mezi nejprestižnější motoristický události na světě. Holt když se vozy formule 1 řítěj rychlostí až 290km/h po nádhernejch, ale úzkejch ulicích přímořskýho 30 tisícovýho městečka a diváci vše mohou sledovat doslova pár metrů vod tratě, to už je sakra zajímavá věc. Naštěstí si toho je dobře vědoma i má drahá matinka, která jednoho dne položila zcela zbytečnou votázku: „Nechtěl bys jet na formule do Monaka?“.

Samozřejmě. To místo mě dostalo hned po příjezdu. Autobus do Monte Carla dorazil po silnici vinoucí se nad městem, takže se mi hned naskyt k pokochání líbeznej pohled na monackej přístav, kolem kterýho závodní trať vede. A jelikož tam dole už probíhal doprovodnej program v podobě závodů GP2, hned jsem si moh vychutnat krásnej zvuk rychlejch aut. „Jo, tak tady to bude sakra zajímavý“, hned mě napadlo.

Taky že bylo, už při sobotní kvalifikaci mi bylo dopřáno plně si vychutnat krásu formulovýho řádění na městský trati. Z cca 2 metrů jsem sledoval dění v rychlý levotočivý zatáčce Tabac v dolní části vokruhu hned u moře a kromě neuvěřitelnýho (ale krásnýho) rachotu rychlejch strojů (suverénně největší kravál nadělaly Hondy Buttona a Barichella, hodně slyšet byly i formule BMW) jsem si ještě na vlastní voči vověřil, jaká je neuvěřitelná machrovina kočírovat formuli v ulicích Monte Carla. V rychlosti hodně přes 200km/h borci-závodníci precizně projížděli zatáčkou a vod hrazení je dělil jen maličkej kousek. Jednim vokem jsem koukal na vobří vobrazovku abych sledoval časy jezdců mý voblíbený stáje Ferrari, druhym koukal na trať a byl naprosto spokojen. První dvě místa na startu: Massa, Raikkonen! Sobotní pikantností bylo, že když Coulthard narval svoje auto do zdi, do boxů šel skrz náš sektor. Kolikrát za život kolem kousek vod vás ve spěchu projde jezdec F1? :)

Nedělní závod jsem sledoval z ještě zajímavějšího místa, tribuny umístěný přímo před La nouvelle chicane. Je to první šikana po výjezdu z tunelu, nejprudší brzdění na trati (z 290km/h na cca 75km/h) a jedno z mála míst na trati vhodný k předjíždění. Na tuhle speciální tribunu se diváci dopravujou lodí. A že vodtamtud bylo na co koukat!

Přestože mě ani jedno Ferrari moc nepotěšilo (3. a 9. místo je velkej neúspěch), ze svýho místa jsem sledoval zajímavý věci. Na počátku závodu pršelo a i když bylo na řidičích vidět, jak se zuřivym kmitánim rukou snažej udržet auto na trati, nikdo se v zatáčce nerozsekal, jen pár expertů si ji střihlo rovně. Nechybělo pár předjížděcích manévrů, na již suchý trati dostal Trulli parádní hodiny, Raikkonen několik kol před cílem urval přední křídlo vo Sutila, 2x musel vyjet safety car. Závod se nakonec protáh až na dvě hodiny místo vobvyklý hodiny a půl, takže jsem si letošní dramatický Monako užil znamenitě. A kouzlo formule 1 mě pohltilo ještě víc když jsem viděl předevšim znamenitou akceleraci a deceleraci závodních vozů spojenou s řidičskym uměnim jezdců (několikrát to fakt vypadalo, že trefěj mantinel, ale vše ustáli).. v televizi to člověk nemůže tak vocenit.

Nejen závodama však člověk živ jest, na hodinku jsme se zastavili v Nice, kde mě zaujaly hlavně pěkný úzký uličky starýho města a široká proměnáda u pláže. Mimochodem, přestože v uličkách centra bylo spoustu vobchodů, tak narozdíl vod centra Prahy překypovaly rozmanitostí. V centru našeho hlavního města je akorát na každym rohu krám se sklem, matrjoškama a tričkama.

Samozřejmě jsem si ještě pořádně prohlíd Monte Carlo, vskutku nádherný místo! Zajímavá je taky tamní botanická zahrada trčící nad městem a za zmínku stojí taky automobilový muzeum, k vidění byly mj. starý Lamborghini a další skvosty. Do oceánografickýho muzea jsem se nedostal. Ještě než si vychutnáte výživnej foto-materiál, musim vám prozradit, že zas tak cenově výjimečný to v Monaku neni. Plechovka piva 2,50€, kšiltovka Ferrari 35€, talíř místních specialit k večeři 20€. Jako v centru Prahy no. Akorát ty vstupenky jsou nejdrazší v celym seriálu F1, na kvalifikaci 70€, na závod 420€. Naštěstí to stojí za to. Až mě zarazilo, jak člověka dokáže vohromit kombinace pozlátka, luxusu, města milionářů a sakra drahýho sportu typu formule 1. Ale tak co bychom se netěšili, život je krátkej :)

Nehoda Kimiho Raikkonena.

Dříve se prohlížeče předháněly v tom, kolik stránek zobrazí korektně. Nedávno se předháněly v tom, kolik zbytečných funkcí mají navíc. Dnes je tématem dne bezpečnost. Co bude příště? Vzhled? Proč se prohlížeče nezlepší ve směru, který by pro uživatele znamenal úsporu času, námahy a zlepšení pohodlí při brouzdání po internetu?

Uživatel internetu je nutně vázán na webový prohlížeč. Ať už máte Internet Explorer, Firefox, Operu, Safari, nebo cokoliv jiného, pořád tomu spousta věcí chybí. Prázdné místo na trhu si někteří uvědomují a vznikají tak projekty jako Flock, který si nechá říkat „sociální prohlížeč“. O co vlastně jde? O bezproblémovou integraci různých služeb přímo do prohlížeče (do Flocku), přes který poté můžete jednoduše nahrávat své fotky na flickr, nebo psát na blog. Všechny věci bez nutnosti navštívit příslušnou stránku, přihlašovat se a poté vykonávat požadovanou činnost. Je tento způsob cestou? Ano, ale to jsou jen první ohnutá stébla trávy, než vyšlapaná cestička, natož tak jasně osvětlená cesta, kterou by se měli ostatní ubírat.

V dnešní době je prohlížeč neuvěřitelně hloupá věc. Neumí vlastně vůbec nic. Jen vám ukazuje ty stránky, o které si sami řeknete. Prohlížeč by měl spolupracovat s ostatními programy i se systémem samotným. Pokud například budu chtít kamarádovi odeslat zajímavý obrázek emailem, musím jít na email, kliknout na „Napsat email“, poté vyplnit komu to chci poslat, předmět a poté tam vložit odkaz na samotný obrázek. Proč to nejde tak, že na obrázek jedoduše kliknu, vyskočí na mě menu, kde si vyberu odeslání emailem, vyskočí na mě druhé menu, kde mi to automaticky nabídne tři lidi, kterým posílám emaily nejčastěji, já jednoho vyberu, nabídne mi to malé okno pro můj komentář a voila… Email je na cestě. Nebo proč prohlížeč nepozná přezdívku mého kamaráda v diskuzi a kliknutím na tu přezdívku mi nenabídne několik možností komunikace – reagovat na příspěvek, napsat zprávu po icq, napsat email, zavolat přes Skype apod. Stejně tak telefonní čísla. Hledám nějakou firmu, najdu ji v seznamu firem a proč prohlížeč nerozezná telefonní číslo, které mi ihned nabídne k vytočení přes Skype? Nebo kliknutím na adresu firmy automaticky nenabídne naplánovanou trasu z mého bydliště do sídla firmy (přitom bude samozřejmě počítat se všemi objížďkami, uzavírkami apod.). Dalších příkladů by se našly tisíce. Chci například vylepšit počítač, řekněme zvýšit ramky. Proč si prohlížeč automaticky nevytáhne informace o hardwaru, nezjistí jakou mám základní desku a nedoporučí vhodné paměti? Výpis pamětí by byl jen z mého oblíbeného e-shopu, prohlížeč by mi ukázal jen ty co jsou aktuálně skladem a jedním kliknutím bych si je objednal. Proč tohle dnešní prohlížeče nedělají? Protože jsou hloupé.

Přijde doba, kdy budou internetové prohlížeče důležitější než operační systém. Na internetu trávíme více času než kdy jindy, internet spousta z nás nevyhnutelně potřebuje k práci a spousta lidí jej využívá i k zábavě. Pokud se ale má (plnohodnotný) internet etablovat všude, je třeba, aby se prohlížeče vyvinuly a začaly nabízet poněkud pokročilejší funkce, než pravěká gesta myši, či pěkné, ale nepraktické ovládání hlasem. Spoustu příjemných věcí si můžu do prohlížeče nainstalovat formou doplňků, které ale nejsou ideálním řešením, jejich velký počet zpomaluje práci, nedají se pořádně přizpůsobit a vlastně ani přesně nedělají to, co chci. Kdy vznikne prohlížeč, který uživatlům porozumí? Za pět let? Za deset let?

„Get ready to shield yourself! Get ready to shield yourself…“ Pódium sa farbí do studených farieb pod nátlakom reflektorov. Osoby usadajú za nachystané hudobné inštrumenty a z mikrofónu sa ozýva: „get ready to shield yourself, grab your sap and your heaters, get ready to shield yourself, On the night of the lotus eaters.“ Nápadný, vychudnutý chlapík s fúzami, v saku a tmavých pruhovaných nohaviciach, akoby nepatriaci do súčastnej doby nám takto oznamuje, že dnešná noc bude výnimočná. Bude plná Nicka Cavea.

Melódia a disharmonické zvuky sa na pódiu bili o pozornosť davu celú noc. Doslova. Nick Cave a Warren Ellis skákali po pódiu, narážali do seba chrbtami, striedali nástroje jedna radosť. Austrálčan s takmer tridsaťročnou kariérou, nenapodobiteľným barytónom a textami siahajúcimi svojou komplexnosťou a temnou hĺbkou za hranice populárnej hudby, ovládli pódium hokejového štadiónu Sparty na dve hodiny. Pot tiekol odvšadial, ale energia nemizla a hutnosti takéhoto zážitku sa vyrovná máločo. Cave prišiel publiku hlavnepredstaviť nový, štrnásty album Dig!!! Lazarus Dig !!! (z ktorého zahrali s Bad Seeds 8 z 11 skladieb), väčšina večera však patrila osvedčeným klasikám. Tam bolo aj poznať, že publiku ešte neprešiel nový album do krvi, ale staršie skladby spievali všetci s Caveom. Jediným malým sklamaním bol trošku nevybalancovaný sound, keď celkový dojem bol občas viacej „heavy“ a dunivý, než sa počítalo. Hlavne jemnejšie prvky občas zanikali v distortion efektoch( napríklad pri skladbách Midnight Man a Nobody’s Baby Now), ktoré naozaj napratali nielen na gitary, ale aj klávesy a husle.

Celý večer sa niesol prevažne v rytme rýchlejších skladieb, pri ktorých Cave dokazoval nielen hlasom, ale aj pohybovými kreáciami, že do starého železa rozhodne nepatrí. Predsalen, koľkokrát v živote uvidí človek poskakovať na pódiu týpka, ktorý vyzerá ako majiteľ kasína z 19. storočia? Fanúšikovia sa postupne dočkali melódií z väčšiny albumov (aj keď osobne ma trochu zamrzela absencia akejkoľvek skladby z albumu No More Shall We Part). Tupelo rozpútalo búrku, Red Right Hand (jedna z najlepšie a najatmosferickejšie zahraných skladieb večera) obklopovala červená žiara reflektorov a zdvihnuté pravé ruky fanúšikov, The Mercy Seat prefrčala ako keby človek sedel vo vlaku plnom žialu a agónie, pomalá The Ship Song umožnila zúčastneným si trochu vydýchnuť, len aby sa mohli energicky „vyskákať“ na Papa Won’t Leave You Henry.

Večeru sa nevyhlo samozrejme aj niekoľko podarených hlášok z úst Cavea, ktorí najprv zúčastnených privítal najprv ako „people of Prague and surrounding areas“ následne sa opravil na „people of republic“ a na tretí pokus, mu to už vyšlo s Czech republic. Vtipné bolo aj venovanie The Mercy Seat týpkovi v prvej rade, ktorý podľa Cave na každom pražskom koncerte vykrikuje „play the mercy seat“. Po prvých 15 skladbách sa kapela na moment odobrala z pódia, len aby sa vrátila a odohrala prídavok v podobe štyroch skladieb s takou pompou, ako by v ten večer ešte len vyšla prvýkrat na pódium (tú energiu najmä Caveovi nemožno nezávidieť) a spustila dve energické skladby z predposledného albumu, následne tvrdú Hard On For Love z roku 1986 a na záver prídavku baladu Into My Arms. Kto po tejto skladbe odišiel urobil chybu, po chvíli totiž prišiel druhý prídavok v podobe Lovely Creature (falzetové backvokály v podaní Micka Harveyho a Warrena Ellisa budili úsmev na tvári) a záverečnej temnej skladbe Stagger Lee.

Po dvojhodinovom nášupe sa australský rocker rozlúčil a na tvárach fanúšikov bolo jasne napísane slovo – spokojnosť. Koncert sa skutočne vydaril napriek menším problémom s ozvučením a ostáva len teda čakať na ďalšie turné. Na záver, pre tých čo sa nezúčastnili setlist, aby mali ďalší dôvod závidieť:

01. Night Of The Lotus Eaters
02. Dig Lazarus Dig!!!
03. Tupelo
04. Today’s Lesson
05. Red Right Hand
06. Nobody’s Baby Now
07. Midnight Man
08. The Mercy Seat
09. Deanna
10. Lie Down Here (And Be My Girl)
11. Moonland
12. The Ship Song
13. We Call Upon The Author
14. Papa Won’t Leave You Henry
15. More News From Nowhere
16. The Lyre Of Orpheus
17. Get Ready For Love
18. Hard On For Love
19. Into My Arms
20. Lovely Creature
21. Stagger Lee

Vážení a milí, vítejte u návodu na to, jak napsat hodnotnou recenzi pro moderní, inteligentní a dynamické hráče. Tento návod je plný zaručených rad, která z Vás udělají recenzentského poloboha. Co pro to musíte udělat? Téměř nic, stačí si podrobně přečíst tento návod, který vám dá zaručené tipy a triky – vaše recenze budou opět zářit originalitou a vystoupí z davu!

Recenzujeme Wii hru – větší štěstí nás potkat nemohlo. Recenze na typickou Wii hru je jednoduchá a zvládneme ji za pár minut před uzávěrkou s prstem v nose. Vymýšlet originální text není téměř potřeba, vystačíme si s následujícím schématem: první odstavec věnujeme všeobecným řečem o revolučnosti Wii a jeho ovládání, pozastavíme se nad rostoucím trhem casual her a ještě jednou vychválíme Wiimote. Druhý odstavec je jasný jako facka – ten věnujeme stručenému popisu hry. Nebojte se, nemusíte nic tahat z paty, stačí opsat text na zadní straně krabice, nebo něco zkopírovat z předchozího preview. V dalších minimálně třech odstavcích budeme řešit ovládání. To je přece to nejdůležitější, kvůli tomu jsme si Wii koupili. Popíšeme jak se hra ovládá, proč se tak ovládá, opět vychválíme Wiimote. Pokud jsme veselé kopy, zavtipkujeme nad tím, koho všeho jsme při máchání s ovladačem doma sejmuli. Humor v naší recenzi přece nemůže chybět! Další dva tři odstavce věnujeme grafickému zpracování. Náležitě jej vychválíme a dodáme, že i přes slabší výkon Wii vypadá hra moc pěkně a že se vaší tchýni líbila. To, že jsme ještě nedávno někde psali, nebo říkali, že je pro nás grafika základním kamenem hodnocení do recenze neuvádíme a v diskuzi pod článkem hrajeme mrtvého brouka. Hráči jsou hlupáci, nic si napamatují. Poslední odstavec věnujeme závěrečnému hodnocení, do kterého opíšeme jednu větu z každého předchozího odstavce a seskládáme je tak, abychom vypadali fundovaně. Samozřejmě nezapomeneme naposled vychválit Wiimote a dodat, že tohle je budoucnost interaktivní zábavy. No a voila! Typická recenze na typickou Wii hru je na světě. A ani nám to nedalo tolik práce!

Recenze na (konzolovou) RTS – čtvrtinu recenze zaplácneme ódou na to, jak se to konečně někomu povedlo, jak funguje ovládání a že se to vlastně docela dobře hraje. Je to sice pomalejší a není to tak praktické jako s myší & klávesnicí, ale funguje to! Hráči tohle čtou pořád dokola, ale je to pořád baví! Po stopadesáté zdůrazníme, že gamepad není myš, ale ono to i přesto funguje. To je přece průměrně inteligentnímu hráči jasné. Tím, že konečně někdo něco (opět) dokázal (RTS na konzoli), se krásně natahuje text recenze. Také nesmíme zapomenout na povinnou zmínku o Duně 2, bez toho by žádná recenze na RTS nemohla existovat.

Recenze na MMORPG – obtížnost recenze MMORPG spadá do kategorie „s prstem v noce“. Stačí pochválit nové a originální nápady (jsou-li ve hře vůbec nějaké), napsat odstaveček o tom, jak je MMO trh fascinující nové místo pro megalomanské projekty, poté chvilku lamentovat nad tím, jak je těžké se tam prosadit. Vyzvednout do nebes World of Warcraft a Blizzard, protože ti dokázali, že to jde i ve větším měřítku. Dále pak jen opisujeme manuál – herní prostředí, příběh, jednotlivé třídy, povolání, instance apod. Nezbývá nic jiného než hře popřát hodně štěstí a pokorně se vrátit ke své postavě ve WoWku.

Recenze na FPS – pochválíme grafiku, vyjmenujeme všechny dostupné zbraně, pochlubíme se, že jsme hru dokončili na obtížnost Extreme za pár hodin a pochválíme grafiku. Jeden odstaveček věnujeme porovnání s Crysis (v případě PC), nebo Halo 3 (v případě konzol). Popíšeme multiplayer a pochválíme grafiku a technické zpracování obecně.

Další žánry netřeba jmenovat, recenzujeme jednoduchou kombinací výše uvedených tipů a triků, měníme jen názvy a drobné detaily. Pokud si nevíme rady s výslednou známkou, stačí se podívat na metacritic a máme po starostech. Doufáme, že se vám náš dnešní tutorial „Jak napsat hodnotnou recenzi“ líbil a těšíme se na další hromady neotřelých a originálních recenzí!

Indiana Jones a kráľovstvo krištáľovej lebky je výborný film. Nie, istotne som sa nezbláznil, to skôr tí, čo tvrdia opak. Pokračujúc v tradícií svojich predchodcov, je to neuveriteľná jazda – od začiatku, až do konca. Pričom zaujímavé je, že podľa niektorých má byť uprostred akési hluché miesto… Zmieril som sa s tým, ale nakoniec som v kine na žiadne nenarazil. Z kina som odchádzal s dobrým pocitom a… Nebolo to nejaké krátke? Chcem viac! :-)

Pán Jones už má síce svoj vek, avšak počas celého filmu som si tento fakt uvedomil len 2 krát (aj to len na veľmi malú chvíľu) – v scéne zo stolom, na ktorej bola fotka Jonesa seniora, a v úplnom, úplnom závere. Inak to bol stále ten starý – dobrý Indy. So všetkým čo k tomu patrí. Aj keď možno pár scén bolo trochu na… čo to sakra je… na celý film to nemalo takmer žiadny vplyv. Ostatne je to zábava v prvom rade.

Rovnako nechápem ani to rozhorčenie nad záverom. Tým tvrdeniam, že Indy bol predsa o pradávnych legendárnych artefaktoch a nie nejakých (prípadne, že ste z Marsu, a fakt neviete o čom, tak nečítajte ďalej) ufónoch! Prepáčte mi moju trúfalosť, ale UFO a mimozemšťania sú vo vlastne rovnako opodstatnený ako Archa zmluvy, či Ježišov kalich. Všetky tieto veci majú svoje korene v histórií a v určitých udalostiach, ktoré sa stali. Všetky z nich sa istým spôsobom viažu k našej kultúre. A všetky z nich sú navzájom rovnako relevantné, až na časový rozdiel. Legendy a mýty o UFO majú zhruba pol storočie, ale to ich nevydeľuje z portfólia ľudských legiend. Okrem toho, mimozemšťania bývajú súčasťou legendy o krištáľovej lebke (lebkách, keď chcete). Vlastne, to ani neboli mimozemšťania v pravom zmysle slova :-). Krásne to zapadá, a nielen do doby, v ktorej sa film odohráva, ale i do celkovej náplne Indyho Jonesa.

Nakoniec, nedá mi to nespomenúť si na Stargate. Konkrétne na epizódu z tretej série, nazvanú jednoducho „Crystal Skull„. Na jednej planéte našli takúto lebku, Daniel Jackson sa jej zadíval do očí a… Hľadenie lebke do očí, mimozemštania, Južná Amerika, Mayovia – lebka bola perfektná pre tento seriál, ale zároveň nám táto epizóda pekne ukáže základné referenčné body legiend, ktoré sú súčasťou našej kultúry. Body, z ktorých vychádzali aj Lucas so Spielbergom.

Je snáď taký veľký rozdiel medzi záverom Stratenej Archy a Kráľovstvom krištáľovej lebky? Podľa mňa nie je. V oboch prípadoch vychádzame z histórie, v oboch prípadoch sa legendy utvárajú na základe fabulácií rôznych udalostí. Rovnako ako v oboch prípadoch nájdete ľudí, ktorí veria v ich existenciu, a teda pravosť týchto legiend. Stále je to ten starý – dobrý Indy, výborný film, výborná zábava.