Babymetal

Metalový žánr mě provázel celou střední školou. Ve skříni mám hezkou zásobu metalových triček, černé džíny nosím doteď a křiváka si přímo hýčkám, i když ho už skoro vůbec nenosím. Vlastně už metal ani neposlouchám, protože mě už unavil. Nahradil ho synthwave, indie rock, trip hop, indie pop, post-rock, drone, folk či alternative country. A ano, také hard rock a metal, ale to mě musí něčím zaujmout. Pardon, ale z ajronů dostávám kopřivku.

Japonská skupina BABYMETAL kombinuje tak nesourodé žánry, až se z toho konzervativní metalisti kryjí za obrácený kříž. Bavíme se tu totiž o fúzi metalu, dubstepu a hlavě cukrkandlového J-popu, který i v malé dávce způsobuje cukrovku. Zpěvačky jsou opravdu mladé (18 a 16 let) a metal jim před účinkováním ve skupině vůbec nic neříkal. Jedna část mozku mi říká, že BABYMETAL působí jako uměle vyprodukovaný japonský kýč bez duše, ta druhá však nadšeně jásá, protože nic tak unikátně znějícího neslyšela (od Diablo Swing Orchestra). Není to mé guilty pleasure. Bez studu můžu říct, že je to vážně dobrá hudba.

Nové album Metal Resistance působí oproti debutu uceleněji a nenajdete na něm skladby, které jako by upekl pejsek a kočička. No Rain, No Rainbow například zní jako klasická power balada. Dobrá, avšak trochu předvídatelná. To stejné platí hned pro úvodní Road of Resistance. Debut z roku 2014 obsahoval více šíleností, ale dle mého názoru i více zapamatovatelných kousků. To ovšem neznamená, že je Metal Resistance horší. I zde nalezneme výrazné skladby jako KARATE, Awadama Fever, GJ! nebo Meta Taro. Album určitě není pro každého, ale pokud vaše uši touží po něčem zvláštním a originálním, začněte právě tímto. Hraje celkem na jistotu a bude to pro vás menší šok, než kdybyste začali s BABYMETAL (2014). Právě to mi ale přijde o stupeň kreativnější.