Zahrať, či nezahrať čerstvo uvoľnený Daggerfall?

Tak to tu máte...hlasy ľudí, ktorí volali po uvoľnení najlepšej hry v celom známom vesmíre* sa dočkali. Bethesda pustila do sveta Daggerfall. Obrovská, vynikajúca hra, ku ktorej sa rád vraciam. Odpoveď na otázku prečo, je veľmi zapeklitá a zložitá. Sám si nie som istý, i keď som sa už na ňu v nedávnom čase pokúšal odpovedať (a mám taký pocit, že nič lepšie už na tému Daggerfall nenapíšem). Kto by ju dnes skúšal?

Ďalšia celkom zložitá otázka...nejako sa nám tu začínajú množiť. Iste, je to vhodná príležitosť pre pamätníka, ktorý niekde stratil svoje CD, či nedaj bože záložnú kópiu. Vrátiť sa, zaspomínať si. Ale čo mladší hráči s nutkaním vyskúšať niečo, čo bolo pred Oblivionom alebo Morrowindom? Čo s takými stvoreniami? Netuším. Na jednej strane zistia, že všetko je pri starom. Až na niekoľko násobne vyššie množstvo vlastností vašej postavy, pritom všetko je trochu iné...väčšie, mohutnejšie a (z ich pohľadu) pixelovatejšie :-). Väčší dôraz je tu kladený na hráčovu predstavivosť a...hlavne, hráte to, čím chcete byť. Len si prečítajte manuál. Neopustil som Daggerfall už asi dvanásť rokov, a keď Dosbox dá, tak ani neopustím. Časť zo mňa v tej hre jednoducho ostala. A to sa mi nestalo zo žiadnou inou hrou.

Apropo Dosbox...nedávno som si všimol, že ktosi pracuje na projekte menom DaggerXL, ktorý stavia na emulácii pôvodného enginu, prípadne by mal vylepšiť ďalšie vlastnosti hry, ktoré boli pôvodne zamýšľané. Engine by mal podporovať akceleráciu grafiky, vyššie rozlíšenia, lepšie filtrovanie textúr a pod. Skrátka mal by trochu nakopnúť Daggerfall na moderných strojoch a grafických kartách. Z obrázkov a videa vyzerá zatiaľ DaggerXL veľmi sľubne, ale viete ako to dopadá s podobnými projektmi. Nie vždy sa dožijú verejného vydania. Snáď sa to tentoraz podarí.

Stiahnuť/nestiahnuť...stiahnuť/nestiahnuť...ak by išlo o mňa, tak by som aspoň vyskúšal. Ale varujem vás, naozaj si myslím, že to nie je pre každého! Nie každý dokáže oceniť krásu a hĺbku Daggerfallu a priľahlého okolia. Nie dnes, kedy sa každá druhá hra snaží o plne nahovorené dialógy, o nahrádzanie textu zážitkom (ktorý aj tak stojí za hovno)... Daggerfall skrátka vyžaduje človeka!


*samozrejme Daggerfall naprogramovaný a spustený na holo-palube vesmírnej lode Enterprise-D by bol mnohonásobne lepší :-), ale aby sme predišli zbytočným nedorozumeniam... jedna z najlepších hier v celom známom vesmíre. Čisto subjektívne, samozrejme. :-)

Celý článek

Srát při zdi a býti při tom štasten

Jak vlastně o hře/libovolném produktu říci, že je v zásadě neskutečně debilní a plytký, když recenzent právě toto v záchvatu předstírané velkorysosti považuje za plus? No přece ultimátním souslovím „hra si na nic nehraje“! Jak krásné.

„Čím se má hra lišit od soudobé a budoucí konkurence? Hlavně tím, že si na nic nehraje. Je to zkrátka fantasy MMO se spoustou ras, povolání, hrdinů, princezen, draků a jiných příšerek, které je primárně stavěno pro PvP hraní po vzoru Ultima Online.“ - Švédové chystají first-person MMO Mortal Online, hrej.cz

„Jasně, namítnete, ale Gears of War si přece „na nic nehraje“. Je to klasická akční hra, a ta přece žádný velký příběh nepotřebuje, nemusí být koneckonců zasazena ani do originálního prostředí. Hlavně že si v ní pěkně zastřílíme“ - Gears of War: řeka blbosti přetekla, hrej.cz

„Nekompromisní řežba, která si na nic nehraje a od začátku sází na svou jedinou kartu, což se jí vyplatí.“ - Ninja Gaiden 2, hrej.cz

„The Wheelman si na nic nehraje a do hry přichází s tím, co nabízejí klasické hollywoodské blockbustery: jednoduchou a pěknou podívanou, svižnou hratelnost a nějaké to klišé.“ - The Wheelman - Vin Diesel jako za mlada, doupe.cz

Přípomíná to ještě někomu pokrytecké výroky ve stylu „Nó... je sice malej a blbej, ale náš“? Spíš člověk čuje neschopnost autorů vypořádat se s tím, že je může bavit něco v zásadě tak blbého, a následně o tom zajímavě poreferovat. A tak z té blbosti hry udělejme přednost (jen pozor na to, aby se ze samé všeobecné vyčůranosti nezvedly hladiny vodních toků).

Přitom jako kdyby na hraní si bylo něco špatného. Na tom hraní si (napodobování), které je pro mláďáta savců tak důležitou věcí, připravující je na život dospělého jedince. Hraní si má užitek větší, než se na první pohled zdá.

A tak klidně ať si The Path hraje na vysoce umělecký počin, ačkoliv čerpá z tisíckrát převařeného lidového vyprávění, klidně a beze studu oceňujme na Bioshocku prezentované zajímavé ideje, ačkoliv byly již vysloveny někým jiným.Vždyť hry, respektive herní průmysl samotný, si jakožto děcko ve vývinu musí hrát jak jen to jde, chceme-li, aby skutečně dospělo.

Nebo můžeme rezignovat, přestat si na cokoliv hrát, o cokoliv se snažit a melancholicky přiznat, že já i ty, co čteš tento článek, si můžeme v tichosti sednout do kouta a tam zemřít, aniž by tím byl ovlivněn běh vesmíru, případně vesele tvrdit, že hry nemají na víc, než býti motivací pro pouhé bezmyšlenkovité mačkání knoflíků na ovladači. Nuda, n'est-ce pas? Trochu ambicióznosti nikdy neuškodí.

Celý článek

Popelník

Kriplové jsou tvorové jako každý jiný a tak se nestydí sem, tam si půjčit nápad někoho jiného. Týden s týdnem se sice ještě nesešel, ale už teď tu máme plný popelník zážitků z uplynulých dnů...







montana
Jednoznačným no. 1 za uplynulý týden je u mě koncert Nine Inch Nails v pražské Sazka (O2) Aréně. Před dvěma lety jsem je propásnul a na další koncert čekal jako na smilování... a nakonec se z toho vyklubal koncert údajně poslední (kolikátý poslední už? :)
A že to stálo za to. Od začátku NIN nasadili neskutečné tempo, které až do konce (až na pár výjimek) nepolevilo. Brutální stroboskopy byly jako by vám Trent házel kýble hřebů do obličeje, zvuková vlna si hrála s vaší bránicí a dlaně pomalu ztrácely cit. Takhle vypadá pořádný loučení. Trent byl sice stále odtažitý jak od diváku, tak zbytku kapely, ale aspoň párkrát něco utrousil :)
Vůbec nevadilo, že chyběl klávesák. Ostatní to zvládli za něj. Navíc díky tomu celý koncert působil mnohem rockověji. Obzvlášť díky neskutečnýmu výkonu bubeníka (člověk by ani neřekl, že je z pochybných Lostprophets). Jedna hitovka střídala druhou, brutální nářez prokládaly krátké instrumentální kousky a jako obvykle největší nadšení proběhlo u Hurt. Maximální spokojenost.
Ani proklínaná O2 Arena nezklamala. Stupidní bezpečnostní opatření a hlídka na každém rohu byly sice extrémně nasírací, ale plocha alespoň klimatizovaná a hlavně zvuk naprosto výborný. Úsměv od ucha k uchu.
Vážně jeden z nejlepších koncertů, co jsem viděl. Ten kdo nešel by si měl na hlavu sypat náklaďák popelu (pozdravuju, Robe) Jen doufám, že to nebylo opravdu naposledy...



Mr. Wáwra
Více než tříměsíční prázdniny před sebou, dvě dovolený v úzkym sledu a něco málo solidního čtiva, nic nemůže bejt v tuto chvíli pro mě příjemnější. Než se vydám do Švýcar na hory tak jenom krátce dodám, že právě uplynuvší korsická dovolená mě i počtvrtý totálně uchvátila. Liduprázdný pláže, nádherný pobřeží, čistý moře, vynikající jídlo a víno, fešný Korsičanky, francouzština a navíc velice osvěžující výlety do tamních hor.. prostě dokonalý místo.

Overwatch:

Zaujala mne především rozdílnost "jůzr experience" Palace Cinemas v Brně. Od jakživa jezdím do Olympie, je to blíž než Velký Špalíček. Tentokrát jsem byl ale nucen vydat se do středu Brna, protože jedině tam byla nejbližší kopie Tranformers 2 v originálním anglickém znění. Hned na začátku mě překvapily pokladny hned u vchodu - nechtěl bych tam být při premiéře Harry Pottera - musí tam být nacpáno k nehnutí. Což je hned u vchodu poněkud nepraktické. Sály se narozdíl od pokladen nachází až úplně nahoře, kde je tma a ke každému ze sálů se táhne fronta lidí čekajících na otevření dveří. Po otevření dveří se pak ještě muselo čekat, až tam obsluha vysbírá všechen bordel. Až pak jsme byli vpuštěni. Nic takového jsem v Olympii nezažil. Žádné potupné čekání před sálem ve frontě, spousta místa, spousta světla, televize s trailery u mega pultu s občerstvením a spousta místa u pokladen.

Palace Cinemas ve Velkém Špalíčku není žádná katastrofa, ale v Olympii je to mnohem, mnohem příjemnější. Navíc je tam KFC přímo v budově a kousek od pokladen, narozdíl od Špalíčku :)

SKACE

Po dlouhé době jsem se účastnil takzvaného kulturního života. Po roce jsem se dokopal zajít do kina. Původní záměrem byli Transformers, ale shoda náhod nás zavedla na film Pařba v Las Vegas. Tak skvěle už jsem si film dlouho neužil. I když jsem zvyklej sledovat filmy v 1080p, tak prostě digitálním kinům se nic nevyrovná, ať už do zvuku nebo obrazu. Když už jsem u toho zvuku tak si neodpustím vzpomínku na navazující techno na bahně... (Vžude ve zprávách záplavy, stálej pršelo...) Musím se přiznat, že jsem technem vždy opovrhoval, protože to není muzika, feťáci a podobně, a proto jsem na takovéhle akci nikdy nebyl. Ale k mému přijémnému překvapení to není zas tak špatný, naopak výborný. Čistá zvuková energie s váma cloumá, všichni fakt následujou rytmus muziky, nikdo nevyčuhuje, protože se tomu nijak vyhnout ani nedá. Rachot u beden tak obrovskej, že už ho už ani neslyšíte, jen do vás narážej zvukový vlny. Ne jen vibrace v podbřišku, jak zmiňoval montana, ale komplet celý tělo vštřebává pulzy, který vás sami rozhýbaj a nepustěj vás ode zdi ani na krok. Jen pořádně šlapat pět, šest, sedum hodin v kuse. Do toho vodní mlha, stroboskop a nevidíte ani toho před sebou, jen vnímáte jak vám zvuk mlátí do prochcanýho, špinavýho oblečení. Když už se rozplyne, tak vidíte jen záblesky davu před váma jak kdyby jste kráčeli v Hitlerově armádě pod jednou společnou taktovkou - zvukem, kterej není slyšet, jen je cejtit. Absolutně nejluxusnější zážitek fakt doporučuju. Kdyby na světě existovala jen stěna a ta louka, tak bych byl asi nejšťastnější člověk na světě. Nechci se probrat z tohodle večírku :)

Redsnake
Já jsem minulej tejden objevil kouzlo 3D obrazu v kině (sice jako jeden z posledních na planetě, ale co :-) A musím říct, že to považuju za jeden z důvodů, proč by lidi měli chodit do kina a ne jen tahat filmy z Netu nebo se na ně koukat z DVD / BD. Oni ty DVDripy a Bluray ripy jsou moc pěkný, ale ten třetí rozměr z nich prostě nedostanete. Dost se divím, že kina 3D promítání nepropagují daleko víc, protože kromě mega plátna je to dneska už jedna z mála věcí, které může kino nabídnout exkluzivně. Uvidím jak rychle mě tohle kouzlo omrzí (nebo možná neomrzí), ale asi budu kvůli 3D ochoten zajít i na takový potenciální hrůzy jako Doba ledová 3.

Hypnotoad:

Celý článek

Krása i děs vlastního vědomí

Procestoval jsem toho relativně dost, jenže paradoxně ten pro člověka možná nejvíce obohacující trip (Korsika posledních dní velkoryse promine laciný snaze po bombastičnosti perexu) vyjde na circa 200 korun a nikde na něj nevisej upoutávky ani neběžej reklamy v televizi - holt účinky diethylamidu kyseliny lysergové (LSD) se běžnejm katalogovejm škatulkám dosti vymykaj.

LSD mi právě proto přišla jako velice zajímavá látka, zkrátka katalyzátor lidskýho vědomí. Na, tady si kus vem a nech se unášet naboostovanejma procesama svýho mozku.. a uvidíš sám, kam se dostaneš, jakej budeš mít náhled na svět, případně na sebe sama. Záleží jen na tvym (pod)vědomí. Může bejt něco víc sexy, než cestovat po proudu vlastních myšlenek? Přesně tak jsem uvažoval letos na jaře a pomaličku si začal chystat perfektní „setting“ (celkový rozpoložení, prostředí..), až jsem měl konečně úspěšně za sebou přijímačky na vysoký školy a před sebou vidinu více než tříměsíčních (a podle všeho chronickou chorobou nezkaženejch) prázdnin. Načež trip mohl začít.

Sedíme s kamarádem v lesíku kousek od chatové kolonie a v čase T=18:30 polykáme každej půlku papíru (halucinace nebudou). V čase T+1 hodina přichází neočekávaně totální výtlem, zahnání na větev sednuvšího ptáka hozeným klackem („Tady si stavíme hnízdo my! Hahahahaha“) a bujaré močení do krmelce („ať klidně vochutná fták jeden, třeba se bude mít taky dobře“). Fajn, jsme doma, už to najíždí, řikáme si. Na hladkém dražé žvýkačky zaujatě pozoruju náhle vytvořené hrany. Co dál? Kdy už sakra přijde ta pravá nirvána?
...
...
Čas T+2.
Nějak se to utlumilo.
Sakra.
Nějak to nic nedělá.
To je blbý. Jak to? Škubaj mi oční víčka a kolena, takže droga snad pracuje. Hm. Ale nějak to nefunguje. „Si vod toho čekal moc, nesmíš to hrotit“. Hm. Jdem do chaty. Budiž.

Na rozpumpování mozku zkoušim ekvilibristiku s konspirační teorií:
„Za to může ta svině sýkora. Jaks po ní hodil ten klacek. Nebo to byla pěnkava? Ne, pocem, to byla sýkora příjmením Pěnkava. A taky Rusáci. Ty seděj u kohoutů. Pěnkava se naštvala, letěla do Prahy za svejma ruskejma kamarádama a ty nám to tady pak celý kazej. Proto to LSD nepůsobí. Rusáci utáhli přívod účinný látky. Ale my to zvládnem. Puč mi tužku, zapíšu to do protokolu. [kreslim] Takže, čas T+1, tady je ta sýkora, tady máme kohouty. Vodháníme jí klackem, letí do Prahy a ke kohoutům se nahrne banda Rusáků. My jsme tady, pomalu je vobcházíme.. počkat, ta Pěnkava má křestní jméno Světlana, je holt taky z Ruska, imigrantka. Jak my to budem řešit? Tady Rusák, támhle Rusák. Ha! Už vim! [šeptám] Ty kohouty.. to jsou ty reproduktory támhle.. pořádně vohul hlasitost a vono to pude“

„Ty vole, ty seš fakt magor, řešíš 4 věci najednou.“

A jsme tam. Sedíme v maličkym obýváku, posloucháme hudbu, kterou vnímáme tak jinak, intenzivněji (dokonale působí styl rave), mazlim se s PET lahví jako by to byla ta nejpříjemnější věc na světě a až do 4 do rána řešíme život, vesmír, a tak vůbec. Nás. Naše starosti, cíle, co nás sere, lidi. Nezatížený věcma jako je únava, emoce, ego (i když úplně rozpuštěný stejně nebylo, pořád jsem si dokázal perfektně uvědomovat sebe sama), člověk komunikuje a myslí trochu jinak, na vyššim levelu, chce-li, snadněji pozná sebe sama, svojí osobnost, skrytý touhy, mindráky. Osobně jsem na nic novýho nepřišel (nebylo na co), nicméně fascinující bylo kochat se vlastní personalitou odhalenou až na kost, jako by ještě zintenzivněnou. Mniši potřebujou dlouze meditovat, nám stačilo pár mikrogramů kyseliny. Miluju pokrok, i když si umim dobře představit, že kdejakej idiot by z takovýho sebepoznání mohl snadno chytit deprese.

Problémem LSD tkví mj. i v tom, že poskytuje jen obtížně sdělitelnej zážitek (pojmy jako „katalyzátor myšlení“, „rozšiřovač vědomí“ mnoho neprozraděj), v mym případě navíc z 69% čistě niterní. Pokud chcete nahlížet lidem do nitra, zkuste třeba řešit se slečnou Liou, proč
jí to kluci pořád dělaj jenom do zadku.

Teď jenom stručně vypíšu pár útržků idejí a humornejch/zajímavejch slov, co během našeho tripu zaznělo, podobnost s opileckýma výlevama čistě náhodná, byl to skutečně trochu jinej druh zážitku:

„Ty řešíš hrozně abstraktní věci, proč nepřemejšlíš vo normálních věcech, třeba jak na tebe někde čeká nějaká Věrka a tak jak se k ní dostat?“
„Mě to prostě baví přemejšlet. Přemejšlet vo všem. I vo tom, jak se dostat k Věrce. To mě baví. Takže vlastně ani žádná Věrka nemusí existovat, se zabavim sám. Stačí mi můj mozek, tužka a papír.“

„Jenže ty seš vlastně úplně stejný hovno jako všichni ostatní.“
„Já vim. A to mě sere.“
„To je v prdeli.“

American bulldog. Pes co štěká a nekouše. Made in USA. To je vlastně taky úplně na hovno. V garáži máš šíleně velký auto, který je ti v zásadě na hovno, bydlíš v baráku na hypotéku, která je taky na celá na hovno.. v Americe už to zjistili jak to je všechno na hovno a nějak to tam začalo padat.

Celej život de facto neděláš nic jinýho, než že si s někym poměřuješ ptáka. Na pískovišti se jako děcko chlubíš hračkama. Na základce si skutečně přeměřujete ptáky. V dospělosti pak při setkání se známejma ve skutečnosti řešíte, kdo má drazší auto a víc peněz. Všechno stejný, pořád všechno dokola.
Hm.
Jak si vlastně přeměřujou ptáky holky?

Víš že kvůli Bibli bylo zabito víc lidí než kvůli knihám Satanovým? Tak co je vlastně dobro a co zlo? Hm. Morálka.. kdo sakra určuje co je dobrý a co špatný? Jestli můžeme spolehlivě něco označit za zlo, tak je to násilí, krádeže a omezování svobody.
Ale je vůbec obhajitelný použití násilí v zájmu obrany?
Vidiš.. násilí. I taková na pohled jasná záležitost je relativní. Naprosto směšně pak působí obecně zažitá morálka, která je vždycky záležitostí toho, že nějakej idiot říká co je dobrý a co špatný. Haha. Předmanželskej sex, lehký drogy, sprostá mluva, upřímnost vždy a všude, svobodná vůle, kreslený násilí. Fajn. To všechno je (resp. bejvá) špatný. Proč? Protože to je nelegální/v nějaký knížce zakázaný? Kdo dělá zákony/píše knihy? Lidi. A jsme zase u toho..

Jojo, Nietzsche nekecal, život je skutečně věčný návrat téhož. Celej svět je jeden velkej fraktál, spirála. Bez ohledu na rozvoj vědy a celkovej pokrok, všechny otázky co řešíme dnes se řešily i libovolně dávno a budou se řešit i libovolně v budoucnu. Bůh. Duše. Evoluce. Vesmír. Geny. Smysl života. Náhoda. Osud – všechno stejná podstata „co vlastně doopravdy řídí život?“.
Ať je to cokoliv, nemám to pod kontrolou, a to mě dráždí.


V porovnání s Robovým článkem zmiňujícím užití psychedelickejch dávek LSD nepůsobí moje povídání možná příliš bombasticky, nicméně to ani nemá. Stejně jako nemá ve všech čtenářích vzbuzovat pocit, že LSD může zkusit bez obav každej, že to je něco jako když se v pátek děcka zlijou v hospodě. Ne.

Chci jenom říct, že hra jménem Život se dá hrát a užívat všelijak. Buďme za tu nelinearitu rádi. Přišlo mi osvěžující zkusit se vydat jinou cestu a pak se zase vrátit do starýho dobrýho koridoru.

Celý článek

Česká gastronomie v hlubinách pekelných

Nikdy bych nevěřil že něco takového řeknu, ale ano, bez mučení to přiznám - líbí se mi pořad české televize. Sice mám k provedení pořadu spousty výtek a připomínek, výjimečně je hodím za hlavu, protože si mi líbí koncept pořadu - drsný veterán kuchyní, restaurací a hotelů obchází menší podniky a snaží se o nápravu. Ano, šéfe! mě ale zajímá především z profesního hlediska, protože se téma pořadu tak trochu dotýká mé práce a především těch, se kterými spolupracuji. Nechci tady rozebírat pořad jako takový, ale spíše se pozastavit nad problémem dnešní gastronomie a nad úrovní restaurací - nad úrovní, která se díky Ano, šéfe! konečně dostává tak nějak na povrch pro širokou veřejnost.

Z povídání mnohých vím, že za komunistů se měli číšníci dobře. Hospody/bary/hotely/restaurace/vinárny měly úroveň, kterou si udržovaly, číšníci/páni hospodští a provozní se měli jako prasata v žitě a všechno bylo krásné. Hotelové školy by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Společně s cinkotem klíčů ale padla vysoká úroveň českého pohostinství do pekel. Nyní padá ještě hlouběji a nevypadá to, že by se měla z té bezedné díry zoufalství v dohledné době vyhrabat. Proč?

Každý na to má!

Protože peníze. Každý si chtěl po revoluci otevřít vlastní hospodu, protože v tom viděl bohatství. A zdaleka ne každý, kdo si takovou hospodu otevřel byl odborník z oboru. Nebál bych se říct, že to nebyl skoro nikdo. A tento stav přetrvává dodnes - hospody si otevírají naprosto bezmyšlenkovitě lidé se základním vzděláním či elektrikáři, kteří si myslí, že na lidech vydělají. "Chlastat se bude přece vždycky, ne?". Kdepak pánové. V nedalekém městečku bylo kdysi pět hospod. Teď jich je tam přes šedesát. K vidění jsou i takové obskurní úkazy, jako pět hospod na jednu maličkou ulici, z toho tři podniky jsou v jedné jediné budově hned vedle sebe. Tady někdo přemýšlel kolenem. Problém číslo 1 - přehospodováno. Že je to dobře, protože je konkurence a zákazník má široký výběr? Kdepak. Víc hospod = víc problémů pro provozního, který musí tlačit ceny dolů, šidit míry, ředit alkohol a odrbávat zákazníka a personál jak jen to jde, aby se vůbec udržel na nohou.

Myslíte si, že je tato situace jen v menších městech a menších hospodách? Že přece v nějakém čtyř/pětihvězdičkovém hotelu to musí být všechno stoprocentně uhlazeno? Chyba lávky! I v těch nejluxusnějších hotelích v ČR pracují elektrikáři, automechanici, soustružníci a podobní experti na manažerských pozicích. Ptáte se jak se tam dostali? Přes známost? Kdepak, už ani známosti nejsou potřeba. Stačí si udělat nějaký rychlokurz a hnedle můžete dělat F&B manažera (food & beverages) v jedné z restaurací v pětihvězdičkovém hotelu za třicet pět čistého. Dokonce ani nemusíte umět anglicky.

Divili byste se, jak jsou i ty nejlepší hotely prolezlé skrz naskrz neznalými učni, kteří si tam odpykávají svou povinnou praxi. Byl jsem poměrně v šoku, když jsem zjistil, že většinu obsluhujícího personálu v jednom z top hotelů v ČR tvoří nezkušení učni. Host za pobyt v takovém zařízení zaplatí obrovskou sumu a je obsluhován takto nezkušeným personálem, který nic neví a je mu všechno jedno? Učňům přece o nic nejde, nehrozí jim vypovězení pracovní smlouvy. Později jsem k mému smutku zjistil, že se nejedná pouze o onen jeden top hotel. Je to všude. Jaká pak úroveň?

Personál, který štěká, ale nekouše

Obrovský problém, který mně osobně neuvěřitelně vadí, je personál. Neodborný, neprofesionální, nedostatečně zaplacený personál, který je v 90 procentech podniků, sráží kvalitu na bod mrazu. Jídlo může být sebelepší, ale když vám ho naservíruje 14 letá brigádnice v bavlněném svetru s nalakovanýma nehtíkama a hubou plnou piercingů, tak je něco špatně. Raději se ani nepokoušejte něco po této slečně chtít, nedej bože se na něco ptát, protože vás odpálkuje svým nezájmem a neznalostí. A vy se jí divíte? Vždyť dostává 35 korun na hodinu. Jenže jí to stačí a pan provozní je taky rád, protože nemusí platit profesionála, který by ho vyšel mnohem dráž.

Jednou jsem se dokonce setkal s majitelem sportovního komplexu, který chtěl právě budovanou restauraci a bar obsadit pouze učni, bez jediného stálého zaměstnance. Jakožto přivolaný konzultant - odborník jsem mu tuto skvostnou "ušetřit-co-nejvíc" ideu okamžitě vymetl z hlavy. Tvářil se velmi překvapeně. Bůh ví, jak to tam funguje teď. Problém je, že ani ti páni provozní nejsou vystudovaní hoteliéři a profesionálové z oboru. Tito podnikatelé mají před očima jen vidinu zisku, ale jaksi zapomínají na náklady. A tak se šetří kde to jen jde - především na personálu. Není divu, že v takovýchto podnicích profesionála nenajdete na žádné pozici. Možná tak paní uklízečku s dlouholetou praxí, ale tím to začíná i končí. Kupují se polotovary, suroviny s minimální či prošlou záruční lhůtou. Když je něco drahého tak se použije náhražka, "on to stejně nikdo nepozná".

Kolik provozních odebírá odborné časopisy Barlife či HoReCa? Kolik provozních se dále vzdělává a posílá na různá školení i svůj personál? Téměř nikdo. A tak se sebelepší vize na super koktejlový bar postupem času rozplyne, jakmile pan provozní zjistí, že nezaměstnaných ožralů s chutí na tuzemák je víc, než mladých lidí s chutí na míchané nápoje. A tak se časem spousta hospod sniží na nejnižší společný jmenovatel a tam už zůstane. Peníze vládnou.

Ka - BOOOM!

Boom je krásná věc. Kdysi u nás nastal boom fast foodů, boom pizzerií, boom steak housů, boom míchaných nápojů a boom všeho možného. Teď mi připadá, že zažíváme boom zdravé výživy. Na těchto bůmech je kouzelné především to, jakou "rychlostí" na ně naskakují jednotlivé podniky. Obvykle velmi pozdě a velmi hromadně. Takže najednou v malém či středním městě a jeho okolí vyroste několik desítek pizzerií a koktejl barů a každý chce vydělat miliony, protože to je teď IN. Bohužel pro pány provozní uspěje jeden, maximálně dva. Zbytek podniků bude umírat pomalou smrtí.

Na těchto boomech se krásně ilustruje onen neprofesionální personál. Kde najednou vzít dvacet kvalitních, zkušených a profesionálních barmanů do těch deseti nových koktejl barů? Nikde. Tak tam nabereme děcka, dáme jim pětatřicet na hodinu a je to. Třepat se shakerem umí přece každý, no ne? Ne. A páni provozní na tento smutný fakt obvykle přijdou hodně pozdě, když už není pomoci. Člověk nemusí být odborník, aby viděl, že tamten klučina nemá za barem co dělat a víc by mu to slušelo s lopatou v ruce.

Kde vlastně začíná ten problém?

To, že si každý blbec může otevřít hospodu, nahnat tam tlupu děcek a bít se do prsou že má "fungující" podnik je smutný fakt, se kterým asi nikdo moc neudělá. Takový je prostě systém. Podnikat může kdekdo a v čem chce, aniž by musel na živnostenském úřadě skládat zkoušky nebo něco dokazovat.

Další chyba je v hotelových školách a učňácích. Těch je neuvěřitelné množství. S neuvěřitelnou pestrostí kvality. A vzhledem k malé porodnosti před několika lety je a bude následujících cca pět šest let naprosto krizových. Nejen pro hotelové školy, ale pro všechny střední školy. Bude se brát kde kdo, přijímací zkoušky budou archaická věc a ze škol pak polezou s maturitou takoví šmoulové, že na to radši ani nemyslím. Takže i když se pak někdo bude hlásit do hospody a bude před "panem provozním" mávat čerstvým maturitním vysvědčením, nevěřil bych mu ani pozdrav. S tímto taky bohužel nikdo nic neudělá, naopak. Ještě se to bude podporovat. Smutné.

Čest výjimkám!

Jenže těch je bohužel málo. Tak málo, že je to až k pláči. V mém blízkém i dalekém okolí jsou asi jen tři podniky, které bych se nebál doporučit a chodím tam rád. A to je zatraceně málo. Proč jich není víc? Vždyť ty tři prosperují jako prase. Protože dělat to pořádně se nikomu moc nevyplatí - dobře vedená hospoda leze do peněz a většinou se utopí v konkurenci zaplivaných naléváren a vývařoven té nejposlednější třídy.

Je nějaká šance na zlepšení? Ano, je - navštěvujme jen ty lepší podniky, dělejme tam velké útraty a vykašleme se na putyky. Až si příště půjdete dát pivko, běže si sednout do té lepší restaurace co je za rohem. Těch pár korun navíc neplatíte za to stejné pivo, ale za všeobecnou kvalitu.

Celý článek

Proč nechci jednu superkonzoli

Proč? Vždyť krom samotných her je v herním průmyslu tak málo zábavy, že by ochuzení nás, hráčů, o ty naše konzolové války muselo vést k nevyhnutelné vlně depresí. Vůbec stačí se podívat na diskuse pod herními novinkami, články a hned je jasné, že bez více konzolí na trhu by tato fóra den ze dne víceméně ztichla, a opět by se probudila k životu až pod článkem typu "Zabíjel kvůli Halo. Řídil školní autobus, zatímco si hrál na svém PSPčku GTA. 80 mrtvých."

Ale teď zase vážně. Jedna konzole všem káže? Jako u všeho tu máme dvě strany mince. Podle té lesklejší strany bysme si s vyvolenou konzolí nemuseli dělat starosti jako "Kdy už vyjde port té špičkově vypadající hry?". Nic takového, jelikož jedna konzole znamená taky jediné místo, kam všichni vývojáři budou chrlit svoje výtvory. Od Nintenda a jeho Maria, Segy a Sonica, přes Sony a God of War, Microsoft a Gears of War, až po Rockstar a jeho super gamesu Manhunt. Všechno krásně na jednom místě, bez nutnosti platit desetitisíce za další konzole. Jaké jsou další výhody? Odpadá žonglování s konzolemi, vždyť na stejné krabičce rozehraju jak Sonica, tak Dead Space. A to je asi tak vše, ale jsou to rozhodně velmi pádné důvody pro unifikaci konzolí.

Důvodů proti je ale víc, i když ani jeden z nich není takového kalibru, aby se vyrovnal jedinému z předchozího odstavce. Tak tedy zaprvé, nikdo z nás není tak bohatý, aby si dovolil kupovat všechny AAA hry, co za něco stojí. A to jich je na každé ze současných konzolí tolik, že, pokud profesionálně nekradete, není šance, abyste je měli všechny do jedné. Jistě, musíte některé, a zvláště ty exkluzivní na jiných konzolích, oželet, ale takový je už život - vše mít nemůžete. Každá z dnešních konzolí má svoje vlastní exkluzivní série, o kterých si dopředu můžete nastudovat vše potřebné, abyste si nakonec vybrali tu správnou. Navíc i tvůrci her si uvědomují, že hráč má většinou pouze jedinou konzoli, tak se občas vynasnaží to oběma (Nintendo proteď vynechejme) skupinám jaksi vynahradit. V praxi to vypadá tak, že na Playstation vyšel Metal Gear Solid, Ubisoft proto začne pracovat na velmi podobné hře (Splinter Cell), která po pár letech vychází i na konkurenčním X-Boxu. Všichni fanoušci taktických stealth akcí jsou spokojeni, nikdo není tímto fenoménem nezasažen a konkurenční boj se už jen stará o to, aby nejnovější díly MGS a SC byly pokud možno co nejlepší ("Ta rivalita!", kterou upevňuje navíc to, že každá série vychází exkluzivně na jiné konzoli).

Jedna superkonzole může být na první zamyšlení věc nevídaná, ale na to druhé... Představte si, že už nebudete mít možnost fandit svojí oblíbené konzoli (nic jako oblíbená konzole už nebude existovat). Už nebudete s takovou zálibou vyhlížet herní konzolové novinky, protože už dopředu budete mít stoprocentní jistotu, že ten titul bude i na ten váš unifikovaný přístroj. Tím pádem úplně zmizí jakékoliv nadšení ze zpráv typu jako, že právě oznámili port LBP na X-Box nebo Gears of War na PS3! Nuda, šeď, novinkáři to brzy zabalí, a když ne oni, tak to zabalí čtenáři. Ne asi úplně, ale už tak aktivně nebudou klikat na novinkovou sekci, jako to dělají dnes.

Hry jsou o zábavě, ale i o zážitku. Horko těžko si dokážu představit, že bych hrál Maria na Playstationu a bavil bych se, aniž bych při tom měl "divný" pocit. Každá konzole má svoji tvář, to své portfolio, do kterého se ostatní hry snaží když ne zapadnout, tak alespoň se mu přiblížit - pojetím hry, atmosférou, stylem grafiky, čímkoliv. Je pravda, že poslední dobou to už zdaleka neplatí, "next-gen" konzole svoji tvář ztrácí díky stále častěji uplatňované multiplatformové politice, ale stále tu jsou série, které prostě za to fandění stojí. Na PS3 je to např. Gran Turismo, MGS, na X-360 zase Forza a třeba Halo. V případě zavedení jedné ošklivé konzole fandění určitě nezmizí, ale co zmizí, tak je to jakékoliv zapálení pro značku. Kdyby všichni nosili Nike, byla by to nuda... ne. Byla by to přímo katastrofa!

Celý článek

Je konkurence herních platforem prospěšná?

U jakýchkoli spotřebních výrobků se říká, že konkurence je dobrá. Zlepšuje se kvalita, snižují se ceny v zuřivém boji o nebohého zákazníka, který z toho ale nakonec vždycky vyjde dobře, protože konkurence zkrátka zkvalitňuje. Ale co v herním odvětví? Konzole, PC? Handheldy? Vám to nepřijde příšerný, kolik tu máme vlastně platforem? A kolik krabic a krabiček bychom si museli pořídit do obýváku, abychom si zahráli ty nejlepší hry ze všech?

Copak konkurence je u her ku prospěchu? Např. u multiplatformových her? Díky tomu, že se vyvíjí hry na veškeré možné systémy, musí se někde dělat kompromisy, a tam, či jinde, pak hra vypadá hůře a někde lépe. Přitom to nemá nic společného s tím, který systém je třeba výkonnější? Příklad PS3. Všichni se shodují, že výkon PS3 je silnější, oproti Xboxu 360, přesto většina multiplatformových her vypadá na Xboxu lépe, než na PS3? Má to nějakou logiku? Z hlediska konkurence? Ne, je to naprostý nesmysl. Díky konkurenci tak dostáváme hry, které, kdyby byly vyvíjené na jeden jediný systém, mohly by být lepší a využívaly by lépe výkonu a specifik dané platformy.

A když si to vezmeme podle hardwaru: Je možnost volby (mezi konzolemi, ale i PC) tím pravým ořechovým pro zákazníka? Pro hráče? Dobře, máme tu odlišné přístupy buďto k různým službám, nebo i ve zcela odlišném ovládání, jako u Wii, takže by se hráč měl tetelit blahem, že si může vybrat přesně ten systém, který mu právě sedne? A to je nějaká výhra? Pokud chcete hrát opravdu dobré hry, ty nejlepší! Najednou zjistíte, že jsou to převážně ty, které zůstávají na daných platformách exkluzivní. Proč si nemůžu zahrát Mario Galaxy? I když se mi hra líbí a chtěl bych si ji zkusit? No, protože nemám Wii. Mám PS3 a kvůli jedné hře si přece Wii kupovat nebudu. OK Mario Galaxy si nezahraju. Proč si ale nezahraju Fable 2? Protože je jen na Xboxu? A budu si kupovat Xbox kvůli Fable 2? Ani náhodou! Ok, Fable 2 si nezahraju. Kdybych byl čistě PS3-kař, hned bych narazil na spoustu her na PC, které si nezahraju. Říkáte Diablo III?

Proč???

Tomu tedy říkám konkurence! Výhoda pro zákazníky? Ne! To tedy není! Stejně jako jsem si koupil DSi. Sice jsem s ním nadmíru spokojen, ale Personu si na něm nezahraju!!! Proč? Nemám PSP, koupil jsem si DSi. Přece nebudu takový blázen, abych si kupoval nové podobné zařízení jen kvůli jedné další hře. Copak kradu?

Ale já chci Personu, miluju Personu!!!

Je tolik bezvadných her, které si hráči nikdy nezahrají, protože se stali majiteli a otroky jedné z herních platforem. A pak hráči plní diskuse svými názory, v kterých plamenně válčí možná právě proto, že jsou omezeni ve výběru vlastnictvím PS3, Xbox360, Wii, nebo PC. A jak to udělat, aby člověku nepřišlo líto, že si ostatní dobré hry nezahraje? No logicky si začne vymýšlet, že konkurence je vlastně špatná, protože to co mu leží doma na stole, je nejlepší, takže by ani to zlý PS3, Xbox 360, Wii, nebo PC (dle libosti) nechtěl! Fuj! Děte s tim pryč! Všechno to Sucks, protože já mám doma to svoje a na tom si hraju!

Já chci ale hrát všechny ty nejlepší hry! Dočkám se někdy, že by zmizela tahle roztříštěnost herního trhu a nesmyslná konkurence, která vůbec, ale vůbec nikomu neprospívá? Obzvláště ne hráčům? Další televizi si přece taky nekupujete proto, abyste se mohli dívat na jiné filmy. Nemusíte mít několik systémů DVD přehrávačů, které by uměly přehrát jen specifický typ DVD s konkrétními filmy. To by byla taková hloupost, že by si všichni začali ťukat na čelo, až by si do hlavy vyťukali důlek.

Jakápak konkurence? Dočkám se někdy jednotné herní platformy? Na všechny hry? Které bych si chtěl zahrát? Doufám, že jednou ano! Už aby to bylo!

Celý článek

The Real Ghostbusters

Když vám někdo položí otázku "Co definuje osmdesátá léta?", co mu na to odpovíte? Krom blbé módy a divných účesů vás prostě musí napadnout filmy, které se v té době produkovaly. Ty měly totiž svoje kouzlo a ne nadarmo se říká, že filmy z osmdesátých let byly nejlepší - stejně jako hudba. K těm nejlepším z nejlepších patří dozajista Krotitelé duchů, film děsivý, ale zároveň taky hodně legrační a vůbec naprosto neuvěřitelný! Zná ho určitě každý, ale už méně lidí ví o jeho animované podobě, která vznikla mezi prvním a druhým celovečerním filmem. A jelikož herní Ghostbusteři teď útočí na naše velké obrazovky, je ten správný čas o ní něco napsat.

Seriál The Real Ghostbusters z roku 1986 volně navazuje na o dva roky starší celovečerní snímek, a tím volně je myšleno to, že ani tak nenavazuje, jako spíš, že tu prostě jsou naši známí krotitelé, kteří už mají nějaké to vymetení duchařského doupěte za sebou. Tím pádem odpadlo zbytečné vysvětlování "kdo, co, jak a proč" a seriál tak naše hrdiny už od prvního dílu vrhá rovnou do akce. Někde straší a krotitelé tak musí duchy opět s pomocí svých blasterů sundat ze vzduchu a polapit je do malého topinkovače, který se na pokyn otevře, vsákne oslabené nadpřirozeno a jako pokaždé je jako příští stanice čeká kontejner - duchařské vězení, odkud není úniku.

Pod animovaným seriálem si možná (malá) část z vás představí, že jde o podívanou určenou výhradně dětem. To je částečně pravda - seriál určitě potěší nejedno dítko, a to především svojí srozumitelností a jednoduchostí. Jenže, ruku na srdce, takoví jsou i ti filmoví Krotitelé. Ačkoliv je třeba poznamenat, že i tu filmovou jednoduchost tady tvůrci ještě zjednodušili a nebudete daleko, když po pár minutách uznáte, že jde o retardovanou verzi Krotitelů duchů. Postavy se nechovají úplně přirozeně, trochu pomaleji jim to myslí a některým (Peter Venkman) to jde poznat i na jejich řeči.

"Ruce pryč, do toho přece nepůjdu." Řeknu vám rovnou, že to byste udělali obrovskou chybu! Zatím mám dosledováno něco okolo deseti dílů z první sezóny a jsem nadmíru spokojený. Koukám, jak je možné, že jsem se na něj nepodíval už dřív. Trochu připomíná Masku a řekl bych, že... ne, teď by to nebylo asi moc spravedlivé, kdybych dělal nějaká srovnání. Zkrátka pokud holdujete původním dvěma filmům, není šance, že by se vám The Real Ghostbusters nelíbili.

Teď dodatečně jsem zjistil, že se na scénáři podíleli herci z celovečerních Ghost Busters, tedy Dan Aykroid a Harold Ramis. Ani jeden z nich (tedy ani Bill Muray) žádnou postavu nenamlouvá, ale až uslyšíte hlasy nových dabérů, určitě uznáte, že jejich dosazení byla správná volba. Opravdu skvěle pasují na postavy: Peter Venkman zní, jako kdyby byl retardovaný (v dobrém smyslu slova), hlas Egona Spenglera se musí slyšet, jeho hloubku byste se ještě dlouho marně pokoušeli změřit, Raymonda Stantze určitě dabuje někdo, kdo má na svědomí hlas jedné z Želv Ninja a Winston Zeddemore zní tak, jak byste si představovali, čili perfektní cast.

"Tak koho zavoláte?!" Eheh. Každý je zná z obrazovky. I malé dítko ví, koho zavolat, když se ve skříni otevře portál s Boogaymanem uvnitř. Ghostbusters! Pro pořádek si je představme.

První na řadu nepřichází nikdo jiný, než Dr. Peter Venkman, zatím ještě neohlášený laureát Nobelovy ceny za... za všechno. Mozek, srdce a hlas krotitelů, bez kterého by šly akcie Ghost Busters brzy jistě do červených čísel. Taky navíc týmu zvyšuje sexuální charisma (což se vždy hodí), které se s jeho přítomností dostává, i když jen tak tak, pár čísel nad nulu. Bez něj byste si jen těžko mohli představit funkční ghostbusteří tým. Jeho týmová přezdívka je "ten fešák".


Za ním tiše kráčí Dr. Egon Spengler, vynálezce a největší mozek skupiny, bez kterého by duchové brzy převzali vládu nad světem. Vždyť na jeho rovnicích a výpočtech vzniklo veškeré vybavení na lovení duchů. Díky jeho obezřetnosti a schopnosti usměrnit ostatní členy týmu správným směrem ještě nemuseli shánět nového ghostbustera do skupiny - aby nahradil mrtvého člena. Kolegové mu už jen proto, že o žádnou přezdívku nestojí, neřeknou jinak, než jeho druhým křestním jménem - Egon, to první je jen tak pro vaši informaci Albert.

A už je tu Raymond Stantz, který právě dětem ukazuje, jak pulsní blaster vlastně funguje: odjistíte takhle, zamíříte na toho, kdo má umřít a už jen mačkáte kohoutek. Dětem se to líbí. Ne nadarmo se o Rayovi říká, že je srandistou skupiny. Na tuto pozici ho pasovalo jeho stále živé dětské já a až na to, že spí s medvídkem v posteli, je jinak úplně normální. Peter Venkman to prý může dosvědčit. Vždy, když je Raymond nablízku, z povinnosti lovit duchy se stává nenucená volná zábava, ze které si můžete klidně odejít na pizzu a pak se podle vašeho rozvrhu vrátit a dokončit rozdělanou prácičku. Nedivte se proto, že si vysloužil přezdívku "úsměv krotitelů".


Ten černý vzadu je Winston Zeddemore, patří ke ghostbusterům a svoji práci odvádí na výbornou. Jeho přezdívka je "čtvrtý paprsek", avšak po práci mu neřekne nikdo jinak, než Token.

"Pozor! Je tu s námi zelený a pořádně slizký duch! Dámy a pánové, ghostbusteři nám teď asi předvedou malou ukázku ze svého umění."


"To je jen Slimer!", ubezpečuje svoje blízké okolí Ray, zatímco si dává do úst trojúhelník olejem správně nasáklé sýrové pizzy. Ti opodál, stále v panice a nevědomosti o úmyslech monstra, stojí zkameněle na místě a čekají na reakci ghostbusterů, která však nepřichází. Zelené slizké monstrum se právě dalo do jídla. Nechutně přežvykuje své první oběti (!) - sýrové extravelké jednohubky, které pro krotitele ukuchtila Janine Melnitzová, jejich navždy oddaná sekretářka. Už to vychází najevo a všichni pochopili, že ten poletující zelený sliz je také členem skupiny.

Vybrané epizody první sezóny:

V úvodním příběhu naše hrdiny trochu pozlobí trojice duchů: ten nejmenší ze skupiny, tedy jejich šéf, pak jeho parťák - buďto je to transexuál anebo jde o parťačku, anebo o orangutana, a třetí je přerostlé dítě (je oděn do plenek, tak proto) - to je ten, se kterým dvojice manipuluje. V prvním díle se docela vtipně dozvíme, kde přišli autoři seriálu na název. Třem duchům se díky Slimerově nepozornosti podaří utéct z kontejnéru a v převlecích si ve městě hrají na lovce duchů (přerostlé dítě hraje ducha), což dělá PRAVÝM ghostbusterům starosti. Ztrácejí prestiž a snižují se počty těch, koho otravují duchové (ano, nedává to smysl, protože ti falešní lovci duchů ostatní duchy neloví, ale řekněme, že je to tvůrčí záměr a ne logická díra).

Čtvrtá epizoda je věnovaná malé zelené obludě, které nikdo neřekne jinak, než Slimer. Slizská je na takové jméno dost (ale to už víme z hraných filmů). Občas když ghostbusterům jde o život, Slimer je vždy na blízku, aby situaci pomohl vyřešit. Dělá to samozřejmě po svém a někdy to "po svém" vyústí v nasrání ghostb... Petera Venkmana, který je na něj alergický. Winston Zeddemore slaví narozeniny a Slimer se, jako velký mlsoun, zkrátka neovládne a sežere Winstonův oblíbený třípatrový narozeninový dort, načež Slimer sám uzná, že přestřelil a proto opouští naše hrdiny, aby se v jednom momentě nečekaně spojil s tělem zlého démona. No, a to už je úkol pro naše krotitele - musejí si ale dát pozor, aby svými blastery nerozstříleli na cucky taky svého bývalého duchařského kolegu.

Šesté dobrodružství The Boogieman Cometh vypráví o tom, jak krotitelé přijedou ke dvěma dětem, aby jim ukázali, že v jejich skříni straší jen jejich divoká představivost. Jakmile ale dojde k ukázce šatníku, stane se právě, to, co Dr. Peter Venkman nepředpokládal. Vyjde z něj hrozivý boogeyman, na kterého si vzpomene i Dr. Egon Spengler, jak mu jako dítěti chodil do jeho pokoje. Boogeyman musí zemřít! Za každou cenu, protože je to právě TEN démon, kvůli kterému se Egon stal krotitelem duchů. A hlavně jde o pomstu! Tam jde etika a morálka stranou a proto nijak dlouze nepřemýšlí o možnosti nastražit na démona past: nalákat ho na nějaké dítě. Ten Egon...

Seriál se začal vysílat v roce 1986 na americké televizní stanici ABC a byl ukončen o pět let později, po skončení sedmé sezóny. Pak ale po pár letech v roce 1997 vznikl další seriál, Extreme Ghostbusters, který se tentokrát soustředil na novou generaci duchařských vymítačů. O nich ale až zase někdy příště...

Kde se dají díly The Real Ghostbusters sehnat: nejprve zkuste svůj oblíbený torrent tracker. Pokud nedostanete žádný výsledek, nepanikařte, na internetu je samozřejmě zdrojů víc. Např. na této stránce by měl jít stáhnout přes rapidshare.

Celý článek

PR lákadla včera, dnes a zítra

Představte si, že by herní firmy v blízké budoucnosti začaly ve svých PR článcích zákazníky lákat na něco úplně jiného, než dnes. Co by to mělo být? Spíše něco ve smyslu "staňte se vibrujícím ovladačem" anebo něco daleko více důmyslného?

V dřívějších dobách se lákalo pouze na samotný obsah her. "Ze zametače vesmírným hrdinou!", hlásala reklama na Space Quest. "Staňte se rytířem Jedi!", znělo heslo nové Star Wars hry. A to úplně stačilo, aby fandové s nefunkčními laserovými meči a piráti s disketami plnými her od Sierry se začali až fanaticky zajímat o tamtu novou hru. Technologie zase tak velkou roli tehdy nehrála, jako je tomu v obludné míře dnes, takže žádné vychloubání či vábení na super efekty neměl nikdo zapotřebí.

Hry se musí prodávat, toť důležitý "detail", bez kterého by herní průmysl lehl popelem. Takže se určitě nedá divit tomu, že za ta léta, co tu s námi PR odborníci byli, svoje působení natolik vystupňovali, že ho dnes dávají natolik najevo, že jen pouhé minimum hráčů neslyšelo o tzv. PR-kách, čili článcích, které mají za úkol o hře co nejkrásněji povyprávět. Někdy se dají lehce splést s vrcholně pochvalnými recenzemi. :) Občas se do PR článku připíše něco, co není stoprocentně pravda, ale to už jsou prostě PR-ka - smrtelně vážně se brát nedají. Přesto na nich herní firmy staví, jako kdyby šlo o něco až klíčově důležitého.

V posledních letech se u her soustřeďuje především na jejich technologickou stránku, což je tedy taky dáno tím, že se s nimi primárně počítá na konzole, kde existují nějaké minimální požadavky (PCčkáři teď zuřivě kroutí hlavou!). PR odborníci jsou tedy zaúkolováni básnit o tom, jak realisticky vypadají animace (i v případě, že to není pravda), jak skvělé efekty jsou v té a té jejich hře k vidění, a že taková spousta objektů ještě předtím nikdy nebyla společně na jedné obrazovce.

Ano, to je velice důležité, bez toho by hry byly špatné, až by se nedaly hrát. Ehm.

Co se týče obsahu hry, tak tady se v PR zprávě spíše jen suše konstatuje (aby to nevzbudilo dojem nadšeneckého amatérismu): "Hra bude mít otevřený svět, bude se hrát tak a ne jinak a každé vaše rozhodnutí bude mít hodně důležitý vliv na vývoj děje." "A pozor, pojede to v rozlišení 1080P, v 60 snímcích za sekundu!", zatroubí poslední věta článku, aby hráče probudila, v hráči probudila chtíč.

Ještě než bylo žhavým tématem nativní rozlišení, což se tedy týká hlavně nových konzolí, v centru pozornosti (ještě na PC) byla jiná témata. Jedno z nich bylo stále lepší a lepší AI. Dále tu třeba byla módní vlna vrážení RPG prvků i na místa, kde to předtím bylo nemyslitelné, např. do strategií a akčních her (obchodník mohl pak hry z obou těchto žánrů, i přes to minimum RPG prvků v nich, prodávat jako RPGčko - osobní zkušenost na Invexu).

Moderní technologie občas přinesou nějakou tu zajímavou vychytávku, kterou pak PR vychválí až nesmyslně do nebes. V posledním měsíci se mluví hodně o pohybových ovladačích. Sony a MS letos přicházejí tak trochu s křížkem po funuse, aby s vlastními vynálezy vyharvestovali ještě poslední zbytky, které dosud odolávaly a nepodlehly Nintendu. Osobně jsem toho názoru, že se kvůli nim dělá až zbytečně velké haló. Z držení neviditelného volantu rychle začnou bolet ruce, a že by střílení z luku stačilo na náplň celé hry, to se mi taky moc nezdá. Hráči se zkrátka podle mě vrátí k normálním herním ovladačům. PR-ko nePR-ko.

Co můžeme očekávat od PR lákadel v blízké budoucnosti, těžko říct. Hry se pravděpodobně stanou kvalitnějšími po stránce vyprávění, než je tomu teď, takže už na tomto se dají stavět nějaké ty teorie. Budou na sebe hry příběhově navazovat? Dočkáme se herních seriálů? Ano vím, už dnes jich pár máme, ale do budoucna tu jistý potenciál je, když se to vezme za správný začátek a konec. Nebo se herní producenti dají na cestu pouhého zdokonalování již existujícího? Bude to znamenat, že v PR se opět dočkáme lákání na pouhý obsah hry bez upozorňování na zbytečnosti jako je nový druh Antialiasingu a realističtější osvícení scény? Každopádně asi vždy budou tvůrci usilovat o to, aby měli něco, co není u konkurence. A když začnou hromadně klesat tržby u "obyčejných" her, je možné, že dostanou ve velkém zelenou projekty s novými herními mechanismy.

Celý článek

Jak jsem Uncharted na chuť přišel

Pokračování third-person dobrodružné akce Uncharted 2 se blíží k datu vydání a já si tak říkám: Těším se? Bude se mi dvojka po jedničce líbit? Jistě bude akčnější, dobrodružnější, hratelnější, ale bude to stát za koupi? S Uncharted mám takový zvláštní vztah. Popravdě, když jsem ji prvně viděl u kamaráda, ani se mi moc nelíbila. Napodobenina Indiana Jonese vs. Tomb Raider s příběhem jak z nějakého Rodokapsu a s hlavním hrdinou frajírkem, kterému přisluhují digitální herecké výkony na úrovni filmu Lovci pokladů. Hele, nevypadá ten kámo Nathana jako Sean Connery? A to intro! Skoro jako bych se vrátil do dob, kdy jsem jako malý (ani nevím, proč jsem to dělal) četl Bigglese, Výprava za zlatými dublony, nebo tak se to jmenovalo.

Možná, že pokud by mi Uncharted nebyl darován, ani bych si ho dodnes nezahrál. Ale stalo se. Z ničeho nic se mi Uncharted točilo v mechanice a to laciné dobrodružství, na které jsem shlížel s despektem, jsem začal hrát, a... No, co si budem nalhávat, ani po pár hodinách hraní mě příběh hledače pokladů Nathana Drakea moc nepřesvědčil. Ano, technicky to byla zdaleka nejhezčí hra, ale té pachuti lacinosti a takového pocitu, „nedokážu se s tím sžít“ jsem se nemohl zbavit.

A nebyl jsem sám, jak se záhy ukázalo v několika dalších názorech herních redaktorů, nebo bloggerů.

Uncharted jsem přesto dohrál a nakonec i přes docela trapný závěr jsem si řekl, ale jo, nebylo to tak špatné, ale ani žádná sláva? Rozhodně nic, z čeho by se měla stát ikona hraní na PS3. A přesto, co čert tomu nechtěl, právě to se stalo. Dnes po několika videích, po výstavě E3 je Uncharted 2 asi nejočekávanější hrou na PS3.

A pak to přišlo. I když už na hru dávno sedal prach ve skříni, a já si říkal, že se k ní už nikdy nevrátím, začal jsem ji hrát podruhé. Nechápu, jak je to možné, že se může dojem tak diametrálně lišit s druhým hraním? Ale najednou ta hra je mi hrozně sympatická, hltám všechny filmečky a bavím se při akčních scénách, které mi dříve přišly takové prázdné a neosobní? Jak to? Nechápu. Myslím, že nejsem člověk, který by se nechával strhnout s davem a jen kvůli tomu, jak je dvojka očekávaná, se mu jednička začala líbit? Spíš Uncharted i přes zjevnou inspiraci, jak v jiných hrách, či dobrodružných filmech, je zkrátka novou značkou, která se ve mně musela nejprve uležet, abych přes první nechutenství, po lehkou apatii, až po naprosté nadšení, se posléze prokousal ke sladké náplni toho šťavnatého a dobrého herního koláče.

Najednou mi přijde vtipné a zábavné, jak Nathan při přestřelkách a akčních scénách vzdychá, kleje a zkrátka, jak si nebere servítky, skoro jako by tím naznačoval: „Proč! Co mi to vývojáři provádíte? To si ze mě děláte srandu? Tam mě nedostanete ani náhodou! Myslíte, že jsem blázen? Néééé! Co jsem komu udělal!“ A Nathan, ten frajírek, který jakoby z oka vypadl jedné z hlavních postav seriálu Stargate Atlantis (Sheppard) se najednou stal jednou z mých nejoblíbenějších herních postav vůbec.

Ruplo mi v bedně? A pak jsem si to uvědomil... Uncharted je pokrok ve vyprávění her. Je to akční hra, která výborně využívá filmového střihu, je skvěle dabována a předehrána opravdovými herci. Má postavy, s kterými se člověk může sžít (i když mě to trvalo dlouhou dobu) a i přes zmíněnou lacinost v příběhu je to zkrátka hra, která posouvá úroveň akčních her směrem někam k těm Rodokapsům a Bigglesovi (a to je pořád pokrok!). A já si najednou začal užívat skvělou hru, na kterou jsem dříve byl možná naštvaný, že svůj potenciál proměňuje v něco tak popcornového, jako je na plátně např. ten Lovec pokladů s Nicolasem Cagem.

K Uncharted jsem si tedy svou cestičku našel a stejně jako dav se nyní těším na pokračování asi nejvíce, z připravovaných her. Těším se jak budu Nathana trápit a hnát ho do přestřelek a honiček a on mě za to bude v duchu nenávidět :). Těším se na další filmový zážitek a na novou roli, jež ztvární jedna z mých oblíbených postav ze seriálu Stargate - Claudia Black, kde hrála takovou rozvernou a srandovní partnerku nebohého doktora Jacksona, který ji dostal ve scénáři asi za trest, ale díky tomu vzniklo roztomilé hašteření mezi inteligentním, ale trochu nudným archeologem a sympatickou, ale na pěst Claudií Black. A jelikož v té roli vypadala tak přesvědčivě, že to snad ani nemusela moc hrát (se svou povahou), jsem zvědavý, jestli se Claudii do Uncharted 2 podaří vnést trochu toho osobitého humoru, který třeba nemusí sednout každému, ale mě jo :). Zkrátka na Uncharted 2 se velice těším.

Celý článek