twin

Tomáš Vanc ml. – Barva Slov

 Neustále hledím na kurzor, problikávající na bílé stránce. Ta zář mě oslňuje, jako bych hleděl do bledé tváře nicoty. Nechápu to. Kdysi jsem jednoduše usedl za počítač, položil ruce na klávesnici a sledoval, jak řádky přibývají jako lavina, jenž nejde zastavit. Byl to nádherný, nepopsatelný pocit.

Neuvěřitelně mě pálí oči. Bílá barva je sice krásná, ale zírejte na ni déle jak třicet vteřin v kuse a začne vám být opravdu velmi nepříjemná.

Ručičky na hodinách ukazují jedenáct hodin večer a plný měsíc již dlouhou dobu ozařuje neprostupnou temnotu okolí. I tak pozdě večer čekám, že mě jemné ruce múzy obejmou a do ucha pošeptají konejšivá slova inspirace. Není to tak dávno, kdy jsme byli pár, který nemohl nikdo rozdělit, ale teď? Teď mě bez varování opustila a nenechala za sebou ani řádku, ani omluvný dopis, ve kterém by mi vysvětlila důvod své strašlivé zrady.

Z mého hrdla se ozvalo hlasité zívnutí. Únava mé tělo táhne dolů jako kotva. Zatímco jsem velmi ztěžka zvedal ruce od klávesnice, abych si mohl promnout oči, pomyslel jsem si: Už bych měl jít spát, je pozdě. Ale dychtivost napsat alespoň jednu řádku mi nedovolovala vstát.

Palec a ukazováček v mých očích odehnal bílou barvu, agresivně žhnoucí na monitoru a zbavil mě i té pálivé bolesti. Co ale přišlo poté, mě zaskočilo tak, až mi vyletěl všechen vzduch z plic.

 

Už jsem neseděl ve svém pokoji, osvětleném slabým kuželem lampičky na mém stole, obehnán horami knih a obrazů.

Má chodidla zlehka hladila stébla trávy a do tváře foukal čerstvý noční vítr, byť s příjemným teplým nádechem léta.

Když jsem se rozhlédl kolem sebe, čelist mi lehce poklesla úžasem. Byť byla stále hluboká noc, až nezvykle velký měsíc dokonale osvětloval horizont stromů kousek ode mne. Ačkoliv mi bylo jasné, že je sotva konec července, všechny stromy byly barevné jako během podzimu a nejen to. Fascinovaně hledíc na tisícovky stromů, tyčících se daleko přede mnou, zjistil jsem, že ony husté lesy skýtají barvy, které by žádný strom na světě neměl mít. Viděl jsem celé spektrum barev, které mě vábily k sobě, jako mucholapka dotěrný hmyz. Nevěřily byste, jak úžasně může vypadat lípa se zářivými fialovými lístky.

„Kde to kruci jsem?“ zašeptal jsem sám sobě, zatímco jsem odvrátil zrak od lesa a zahleděl se před sebe. Vpravo ode mne se též nacházel barevný les, který i přes svoji pestrost jako by byl zahalen pláštěm temnoty, takže jsem kupodivu viděl jen pár metrů do něj, kdežto přede mnou se rozpínal travnatý kopec a na jeho vrcholu, vzdáleném několik desítek metrů ode mne jsem spatřil něco, co mi z takové dálky připomínalo jen nepatrnou skvrnu. Pokoušel jsem se zaostřit svůj zrak, ale nebylo mi to nic platné. Pokrčil jsem tedy rezignovaně rameny a rozhodl se na vrchol kopce vystoupat.

Když se mi to nakonec po několika minutách povedlo, zjistil jsem, že ona černá šmouha, kterou jsem předtím zahlédl, byla ve skutečnosti bytelná dřevěná lavička a vedle ní velká černá lampa, s problikávajícím plamínkem uvnitř. Přišlo mi to velice zvláštní, ale poté, co jsem na vlastní oči spatřil lesy hrající všemi barvami, nedivil jsem se již ničemu.

Velmi pomalu a obezřetně jsem došel až k lavičce a znovu se rozhlédl kolem. Udivovalo mne, že kolem není ani živáčka. Ani člověk, dokonce ani zvěř, která by se v takto hustých borech měla skrývat.

„Haló?“ zakřičel jsem. „Je tu někdo?“ Odpovědí mi byla jen má vlastní ozvěna, pomalu se ztrácející do ticha.

Když jsem se nedočkal žádné odpovědi, rozhodl jsem se sednout si na lavičku a vymyslet, co dál. Usadil jsem se a vzhlédl vzhůru.

Noční obloha mi připomínala hvězdnou mlhovinu. Nebe bylo poseté tisícovkami zářivých hvězd, které byly jako houf laskavých očí, hledících na mne z výšky. Byla to taková krása, že si to nikdo z vás ani nedovede představit.

Ačkoliv jsem byl místem slabě řečeno uchvácen, stále jsem nemohl přijít na to, jak jsem se tu tak náhle ocitl a kde to vůbec jsem. Trochu bezradně jsem si oddychl a párkrát zamrkal na plamínek, vycházející z lampy vedle mne.

„Krásné místo, že?“ ozval se z ničeho nic hlas vedle mne. Bylo to tak nečekané, až jsem málem samým leknutím spadl z lavičky na zem.

Jakoby odnikud, najednou vedle mne seděla nádherná dívka v krásných bílých šatech, zlatými vlasy, splývajícími až po ramena a už tak dokonalý, lehce pobledlý obličej zdobil pár skvostných tmavě modrých očí, které si mě prohlíželi, jako dlouho ztracenou lásku.

„U všech svatých,“ zaklel jsem polekaně, zatímco jsem se snažil znovu nabrat rovnováhu a pohodlně se usadit zpátky na místo.

„Jsi v pořádku?“ usmála se a já si uvědomil, že jsem v životě tak krásně bílé zuby neviděl. Pořád jsem byl trochu vyděšený, ale nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vykouzlit na tváři netečný výraz s lehkým náznakem úsměvu. „Jo, nic se mi nestalo,“ pokusil jsem se zatvářit se drsně, „mě jen tak něco nevyděsí.“

„Koukám,“ zasmála se zvonivě. Pár vteřin jsem si ji ještě zvědavě prohlížel a ona jen mlčky seděla a stále se usmívala.

„Ehm…“ pokoušel jsem se najít ta správná slova. „Mohla bys mi prosím říct, kde to jsem?“ Dívčin úsměv se ještě více rozšířil.

„Lidským vědomím proběhne za malou chvíli tisíce myšlenek, tisíce otázek, které jsi mi mohl položit. Proč ses mě zeptal zrovna na tuhle?“ Zvědavost u mne na chvíli vystřídal údiv.

„Eh…“ znovu jsem ztratil řeč, „jestli ti to nedochází, místo jako je tohle člověk nevidí každý den a ještě k tomu jsem se tu objevil z ničeho nic. Před chvílí jsem seděl ve své pracovně a najednou jsem tady.“ Dívce zmizel z tváře ten překrásný úsměv, ale i tak dávala jasně najevo, jak ji moje otázka pobavila. Pomalu se zvedla z lavice a udělala dva kroky vpřed. Najednou stála na samém okraji propasti, která zela přímo pod námi, a já dostal strach, že každou chvílí ztratí rovnováhu a spadne přímo do chřtánu nenasytné temnoty. Ona se ale jen zasněně podívala na horizont stromů a otočila se zpátky ke mně.

„Tohle,“ rozpřáhla ruce, „tohle všechno jsi ty!“ Uznávám, že její odpověď mě neuspokojila ani trochu a spíš v mé hlavě spustila lavinu dalších otázek, řítících se přímo do mých úst, ale než jsem se stačil vůbec nadechnout, dívka mi ihned skočila do řeči.

„Nejsi tu jen tak náhodou. Moc dobře vím, kdo jsi a s čím se poslední dobou potýkáš. Jsem tu, abych ti pomohla.“ Najednou přikročila přímo ke mně a natáhla mým směrem svoji ruku. „Prosím, pojď se mnou.“ Byl jsem trochu nedůvěřivý, ale konec konců, ona je jediný člověk široko daleko, na kterého tu pravděpodobně narazím, tak jsem se radši chytil její hebké dlaně a nechal se vést rovnou do lesíka, stojícího pár metrů za lavičkou.

 

Jeho temnota mě ze začátku naplňovala obavami a rostoucí paranoiou, ale moje průvodkyně, stále se držící za mou ruku zřejmě věděla kudy jít, její kroky byly sebejisté a rozhodné.

Cesta to byla velmi zvláštní. Jak jsme šli hlouběji a hlouběji do temného lesa, v dáli jsem slyšel jemné cvrlikání cvrčků nebo štěbetání barevných ptáků, sedících na silných větvích stromů.

Také jsem si všiml, že se jednou za čas jeden ze stromů náhodně rozsvítí, jako by byl pouliční lampa, kterou kdosi zrovna zapnul. Stejně jako tomu bylo u lesa, který jsem zpovzdálí před chvílí obdivoval, i zde každý strom zářil úplně jinou barvou. Když jsme se k nějakému ale dostali blíže, jeho barva se vytratila, jako kdyby někdo stisknul vypínač.

„Nechtěla bys mi konečně říci, co je tohle všude kolem?“ znovu jsem se zeptal a přitom dával pozor, abych nezakopl o nějaký kořen. Dívka lehce zvolnila krok.

„Myslela jsem, že ti to dojde hned,“ pronesla trochu posmutnělým tónem. „Rychle, pojď se podívat sem.“ Opět přidala do kroku a provedla mě přes prudký svah až k mohutné vrbě kousek od nás, která hrála snad všemi barvami světa. Stál jsem u ní na dosah ruky, a čím déle jsem u ní stál, tím více jsem cítil, jak se do mých žil vlévá energie, kterou tak dlouho postrádám. Předivo myšlenek v mé hlavě, které čas rozerval na malé kousky, zase začalo nabírat konkrétní tvar, svoji konkrétní formu. Byl to naprosto fenomenální pocit, který jsem nezažil už hodně dlouhou dobu.

Dychtivě jsem se toužil vrby dotknout, ale když už se konečky mých prstů skoro dotkly kůry, strom najednou pohasl jako udušený plamínek svíce a my jsme zůstali stát po tmě.

„Co se stalo?“ zašeptal jsem opatrně. Dívka stála vedle mne a její krásný úsměv vystřídal kamenný výraz sochy. Dokonce i zpěv ptáků utichl a celým lesem vládlo až nepříjemné ticho.

„Pověz mi, rád ubližuješ ostatním?“ Ta otázka mě švihla do sluchovodů jako prásk mohutným bičem. Najednou jsem opět ztratil řeč.

„Co… co je to za otázku?“ vykoktal jsem ze sebe nevěřícně. Dívka pozvedla svoji pěst pomalu před sebe a luskla prsty. Stromy i tráva se rozplynuly jako pára nad hrncem a my jsme najednou seděli v hnědých kožených křeslech v rozlehlé místnosti, kde se nacházelo jen pár obrazů s abstraktními barevnými kresbami, zavěšenými na zdi a zejména obří tmavě rudá opona, která za sebou jistě skrývala cosi tajemného.

 

„Kde to jsme?“ zavrtěl jsem se nervózně v křesle, ale dívka sedící přede mnou mě jen mlčky pozorovala. Ihned jsem si všiml velké pokojové lampy, stojící po jejím pravém boku na malém černém stolku. Její žárovka jednou za čas s tichým zabzučením slabě problikla. „Zeptám se tedy znovu. Rád ubližuješ ostatním?“ Její hlas byl klidný a vyrovnaný, zato ve mě kumuloval strach a zmatení. „Já, ehm…“ začal jsem trochu koktat. Začali se mi vracet vzpomínky na lidi, kteří se mě při čtení mých knih ptali na totéž. Pamatuji si jejich vyčítavé a často i dost znechucené výrazy ve tvářích. Mé příběhy nemohly být nikým přečteny, protože jsem byl vždycky velmi popisný, co se týče krvavostí a brutalit, ale cožpak byli mé knihy jenom o tomhle?

„Ne, já nic takového nedělám!“ vykřikl jsem na ni najednou a práskl pěstí do opěrky. „Nikdy jsem nikomu v životě neublížil, tak proč mi pokládáš takové otázky? Je tohle snad nějaký vtip? Najali si tě snad moji přátelé, abys ze mě přede všemi udělala dezorientovaného hlupáka? Jestli ano, fajn. Vyhrálas. Konec srandy lidi, haha, zasmál jsem se. Můžu už jít domů?“ Začal jsem pobíhat po místnosti a rozzlobeně máchal rukama ve vzduchu, snažíc se současně nalézt nějakou skrytou kameru, kterou si mě ti vtipálci natáčejí. Žádnou jsem bohužel nenašel, a když po chvilce vztek v mé hlavě zavelel na ústup, velmi pomalu jsem se zase vrátil do křesla.

Dívka se za celou dobu ani nepohnula. Zdálo se mi, že snad dokonce ani nemrká. Pořád mi připadala stejně nádherná a okouzlující, jako před chvílí, ale teď z ní šel celkem strach. Jako kdybych hleděl do tváře Andělovi Smrti, jehož tvář mě ale naplňovala pocitem smířlivosti a ledového klidu.

Opět luskla prsty a oponou prošly dvě postavy. Jedna na sobě měla tmavě červené, skoro až do černa zbarvené sako, naleštěné polobotky a ulízané tmavé vlasy, kdežto druhá, o hlavu menší postava zase nosila sako tmavě modré barvy, s upravenou červenou kravatou. Jeho kaštanově hnědé vlasy byly svázány do ohonu. Co mě na nich ihned zaujalo, byl fakt, že obě postavy měly tváře zahalené křídově bílými maskami. Pan Modrý, jak jsem si ho v hlavě stihl příhodně pojmenovat, nosil masku zcela bez emocí. Zdobily ji svislé rty a jedna nepatrná prohlubeň, napodobující vrásku na čele. Maska byla tak věrná skutečnosti, až to bylo zarážející. Kdežto pan Červený nosil masku téže barvy, akorát s tím rozdílem, že jeho výraz vyjadřoval hluboko zakořeněný vztek a mě neznámou touhu. Obličej byl stažen do křečovitého šklebu, připomínající smích šíleného klauna. Z modrých očí, slabě vykukujících z dírek masky čišela bolest a vztek. Všiml jsem si, že na jeho čele je čitelně vyryto písmeno „L“.

Zatímco jsme my dva šoupali svá křesla správným směrem, abychom na ně dobře viděli, oni se mezitím rozestoupili po místnosti a obřadně se uklonili. Začal jsem mít neblahý pocit, že nám předvedou jakési představení.

Bylo to tak.

Oba udělali dva kroky vzad a pan Modrý rychle rozpřáhl ruce před sebe a klusavým poskokem přiskočil až k panu Červenému, jehož pevně obejmul svými dlaněmi kolem krku. Pan Červený se chvíli zmítal v agonii a jeho ruce zoufale kmitaly ve vzduchu a v pravé noze měl znatelný tik. Ale když už to vypadalo nejhůře, dokázal se ze sevření jeho oponenta vymanit a prudce ho odstrčit od sebe. Pan Modrý udělal několik vrávoravých kroků vzad, ale nakonec se ovládl a na zem nespadl.

Celé představení vypadalo hrozně strojeně, a abych byl upřímný, vůbec jsem nechápal, o čem pojednávalo, ale hned vzápětí mě jeho význam přestal zajímat, jelikož pan Červený vytáhl z klopy svého saka pistoli a namířil ji před sebe. Vyletěl jsem z křesla jako střela, ale nebylo to nic platné. Mé čelo polil studený pot a srdce vynechalo jeden úder. Čas jakoby se zpomalil na třetinu původní rychlosti a já pocítil ostré drápy bezmoci, které se zaryli do mého vědomí.

Postava zmáčkla spoušť a do ušních bubínků mě udeřil ohlušující zvuk výstřelu. Horní polovina hlavy pana Modrého se rozletěla na všechny strany a obarvila celou místnost na růžovo. Rozptyl roztříštěné lebky a mozkomíšní tekutiny byl neskutečný. Jakou ráži pan Červený držel v ruce, jsem při té vší spoušti ani nechtěl domýšlet. Můj obličej potřísnila sprška krve a já se začal dávit. Mé nohy jako kdyby ztratily sílu a já, celý roztřesený padl na všechny čtyři. Dívka mě stále klidně pozorovala a nevypadalo to, že by mi chtěla přispěchat na pomoc. Můj žaludek byl jako na vodě a hlava se zběsile točila.

Když pocit dávení po chvíli ustal, opatrně jsem zvedl oči od tmavé podlahy a spatřil pana Červeného, který v rukách svíral pistoli a nehnutě na mě zíral. Když se mi podařilo alespoň dosednout na kolena, opět se divadelně uklonil. To, že mu dívka začala energicky tleskat, mi přišlo jako vrchol všeho absurdního, co jsem v životě viděl. Vůbec jí neznepokojovalo, že kousek od nás byl před pár vteřinami zastřelen muž, jehož mrtvola stále ještě cuká nohou a z pahýlu, který byl kdysi jeho hlavou, mocně tryská krev. Toho, že pan Červený už dávno odkráčel z místnosti pryč, jsem si všiml až o něco později. Dívka naproti mne tělo zkoumala s ledovým klidem a po chvilce řekla: „Myslím, že už to stačilo,“ a znovu luskla prsty. Tělo náhle zmizelo, společně s nepořádkem, který tu během vteřiny nastal a všechno bylo zase jako dříve. I když jsem ještě před vteřinou klečel na zemi, najednou jsem opět seděl v křesle, aniž bych si vůbec pamatoval, jak jsem se tam dostal. Taky mé oblečení již nebylo zbroceno krví, ale bylo kompletně čisté jako předtím. „Jak se ti líbilo představení?“ zeptala se mě přísedící nezúčastněně. Ukázal jsem roztřeseným prstem na čistou podlahu, kde před chvílí ještě leželo cukající se tělo.

„Co to sakra bylo?“

„Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se mě s tím nehynoucím úsměvem ve tváři a já na ni jen nevěřícně vytřeštil oči. „Jak by se mi něco takového mohlo líbit?“ zvýšil jsem na ni hystericky hlas. „Právě před námi zastřelily člověka, musíme zavolat pomoc, než se ten psychopat vrátí,“ ukázal jsem směrem k rudé oponě, za kterou se vrah vytratil. Strach ovládal mé končetiny, jež se chtěly zoufale dohledat někoho, kdo by mi pomohl odejít z těchto bizarních končin, ale v tom mé sluchovody zasáhla věta odzbrojující, jako rána kladivem. „Vždyť o tom tvé knihy jsou. Hlavní hrdina v nich zabíjí lidi po tisících a ještě u toho trousí rádoby vtipné hlášky. Není to tak?“ Chvíli jsem nevěděl, co říci. To, že se od chladnokrevné vraždy dostaneme k rozebírání mé literatury, jsem vážně nečekal.

„Cože? To teď není důležité! Pojď, musíme…“

„Odpověz!“ skočila mi rázně do řeči a já jako kdybych zapomněl na to, čeho jsem byl před chvílí svědkem a začal přemýšlet o mé tvorbě.

„To… to ale není skutečnost! Žádná z postav, které jsem ve svých knihách zabil, není skutečná. To všechno je jenom fikce, jenom zábava!“ řekl jsem to, co jsem považoval za samozřejmost.

„Jsou to postavy, kterým jsi vdechl život,“ odvětila vzápětí, „byls jejich stvořitelem, který je nechal následně chladnokrevným způsobem zavraždit. To je pro tebe zábava?“ Nevěděl jsem, co na to říct. Myšlenky v mé hlavě vířily jako nezastavitelný hurikán, jako nezkrotný živel, který nejde nijak ovládnout.

„Proč mi tohle všechno říkáš?“ zeptal jsem se skoro vzlykavým tónem. Měl jsem všeho dost. Chtěl jsem zpátky domů, chtěl jsem uniknout těm zvídavým otázkám ohledně mé tvorby. Myslel jsem, že každou chvílí zkolabuji. Dívka věděla, že se trápím. Její modré oči mi hleděly hluboko do duše.

„Ty jsi spisovatel, to ty dokážeš vytvářet a zároveň ničit celé vesmíry. V tobě leží moc, kterou vlastní jen pár vyvolených, jejichž řady se každým dnem ztenčují. Tady nejde jen o postavy, jejichž život jsi ukončil ve svých knihách, tady jde především o ty, kterým jsi odmítl dát život tím, že jsi o nich nechtěl napsat. Opravdu se toho všeho chceš vzdát? Opravdu jim chceš upřít právo na život?“ Věděl jsem, na co naráží. Celé tohle podivné místo se točilo kolem knih, které jsem napsal. Tohle šílené místo byla moje vlastní fantazie.

„Nechci se vzdát ničeho,“ pronesl jsem rázným tónem, „je rozdíl mezi tím, když člověk odmítá psát a mezi nedostatkem nápadů. Já už prostě nevím, jak dál. Jednoduše mne dostihla tvůrčí krize. Spisovatelský blok!“ Na dívčině tváři se opět objevil ten pobavený úsměv, který ale ve vteřině zmizel a znovu ho vystřídal onen žulově kamenný výraz plný netečnosti.

„Spisovatelský blok? Tak tomu říkáš?“ pokrčila dívka pohrdavě nos a podívala se na mě výrazem skoro až nepřátelským. Rázně jsem přikývl.

„Problém není v nedostatku nápadů. Neexistuje nic jako spisovatelský blok, i když si to myslí spousta lidí, dokonce i ty. Psaní literatury je především o vytrvalosti a schopnosti utřídit si vlastní myšlenky. V tvojí mysli se skrývá tolik nápadů a nevyřčených příběhů, které čekají na tu správnou chvíli. Čekají, až jejich tvůrce splete řetězec obrazů jeho fantazie v ucelený příběh.

K tomu ale potřebují pevnou ruku. Člověka, který nahodilému sledu obrazů dá řád a formu a to dokáže jen ten, který ví, co od svého díla chce. To, čemu říkáš „spisovatelský blok“ je ve skutečnosti jen lenost, neschopnost dát svým příběhům život.“

Každé její slovo se mne propalovalo jako láva. Cítil jsem, že s každou další větou bortí bariéry mé pošetilosti a nevědomosti, které mi bránily vidět v dál. Cítil jsem se jako hlupák, jako schránka, jež doposud jen marně čekala na jakýsi zázrak, když přitom stačilo uvědomit si tak prostou věc. Chtěl jsem se vytasit s nějakým protiargumentem, s něčím, čím bych její tezi vyvrátil, ale bylo to marné. Jen jsem před ní strnule seděl a poslouchal její monolog.

„Lenost je vrah příběhů,“ pokračovala, „je jen velmi těžké se jí ubránit a mnoho lidí dopustilo, aby od nich jejich díla odejmula a nechala v temných hlubinách zapomnění. Nechci, aby ses i ty dostal do jejích spárů. Musíš se jí vzepřít, povznést se nad ní a přejít k činům, než bude pozdě! Už nesmíš svým příběhům ubližovat, nesmíš je zabíjet. Musíš je přivést k životu!“

Cítil jsem, že má pravdu. Jsem jen člověk, který nedokáže vlastní fantazii dát formu, ale s tím už je konec. Její slova mi dala sílu. Mým tělem náhle proběhlo známé chvění, prudké jako zásah elektrickým proudem. Najednou jsem měl chuť jít a znovu psát, ale problém byl, že jsem stále seděl v této podivné místnosti, kde se ještě před chvílí udála vražda, která se mi nyní zdála jako čin, který se stal už před spoustou let a někomu jinému.

„Máš pravdu,“ řekl jsem jí a začal ztěžka dýchat. V žilách mi proudil adrenalin a tělo se chvělo vzrušením. Opět jsem našel to, co jsem dlouho postrádal: Lásku ke psaní. „Musím se vrátit. Musím znovu začít psát. Ano, teď vím, že nadešla ta správná chvíle, musím zase začít psát!“ Z očí mi jistojistě šlehaly blesky a tváře brázdil úsměv, hodný psychopatického šílence, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem se skvěle, jako už dlouho ne.

Dívka náhle vstala z křesla a její tváře zrůžověly nadšením. Opět natáhla svoji paži mým směrem a já se jí chytil. Pomalu mě odvedla k tmavě rudé oponě kousek od nás, jejíž barva jakoby začala nabírat na intenzitě. Problesklo mi hlavou, že za ní se přeci ztratil ten šílenec s pistolí, ale něco v dívčině tváři mě utvrdilo v přesvědčení, že tu již s námi nadále není.

„Myslím, že jsi konečně připravený,“ pronesla a chvíli jsme si vzájemně hleděli do očí. Připadalo mi, jako bych ji znal celý život, byť jsme se potkali teprve před malou chvílí. To samé platilo i o tomto bizarním světě, který se mi najednou zdál, jako dlouho opuštěný domov, který se sice v průběhu času změnil téměř k nepoznání, ale stále si v sobě uchovával detaily z časů minulých. Bylo to velmi zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem zde nikdy předtím nebyl.

 

Dívka znovu luskla prsty a obrovská opona se rozevřela. Konečně jsem se mohl podívat, co je za ní. Přede mnou se najednou tyčily staré hnědé dveře se zlatou klikou a hned vedle široké okno s výhledem ven.

„Podívej se, řekla dívka, již dávno u něj stojící. Opět se mi naskytl na onen les, kterým jsme sem přišli. Okamžitě jsem si všiml, že stromy, které předtím neměly žádnou barvu a zdály se, jakoby byly mrtvé, se začali rozsvěcovat jako žárovky. Jejich barva se mi zdála sytější a krásnější, než u stromů, které jsem viděl, když jsem seděl venku na lavičce. „To je nádhera,“ konstatoval jsem celkem zbytečně a podíval jsem se vedle sebe. Trochu jsem se polekal, protože to nejnádhernější lidské stvoření, na kterém kdy spočinul můj zrak, beze stopy zmizelo.

Náhle jsem si všiml, že stojím na listu papíru, na kterém bylo cosi napsáno. Opatrně jsem ho zvedl ze země a spatřil na něm napsaný úryvek: Jakoby odnikud, najednou vedle mne seděla nádherná dívka v krásných bílých šatech, zlatými vlasy, splývajícími až po ramena a už tak dokonalý lehce pobledlý obličej zdobil pár skvostných tmavě modrých očí, které si mě prohlíželi, jako dlouho ztracenou lásku…

 

Ta slova jako bych už někde slyšel. Ještě naposledy jsem se zasněně podíval z okna a chvíli poté mě přirozená zvědavost donutila sáhnout na kliku dveří hned vedle. Těsně před jejich otevřením jsem si všiml několika číslic, které na nich byly vyryté.

  1. 655321. Co znamenala, jsem opravdu netušil. Byly to jediné dveře široko daleko, tak proč byla číslo na nich tak vysoká? Po chvilce přemýšlení jsem nad tím jen pokrčil rameny a otočil klikou.

Dychtivě jsem očekával, co bude na druhém konci. Čekal jsem mnohé; místnost s truhlicemi zlata, knihovnu přeplněnou literaturou, o které se mluví jen v legendách, či zkrátka východ, který by mne zavedl zpátky domů.

Dveře se s tichým sténáním pomalu otevřeli, ale to, co bylo za nimi, mne dokonale odzbrojilo. Za dveřmi byla pouze panelákově šedá betonová zeď. Několikrát jsem po ní nevěřícně přejel prsty, na kterých následně zůstali šupinky prachu, a moji mysl zachvátil pocit zklamání.

Už už jsem se chtěl rozběhnout a najít někde jiný východ, když v tom jsem spatřil, jak se na zdi vytvořila malá prasklinka. Začala se pomalu zvětšovat a můj sluch zachvátil zvuk hlasitého praskání.

Po několika vteřinách se zeď rozpadla úplně a hustý oblak prachu mě donutil k dávivému kašli. Jakmile se oblak rozplynul, zjistil jsem, že za dveřmi se doopravdy skrývá prázdnota. Ten pohled mě naprosto uhranul. Jakmile jsem překročil práh dveří, naskytl se mi pohled na nikde nekončící bílou plán, která nikde neměla začátek ani konec.

Už po pár vteřinách uhrančivého zírání jsem myslel, že okamžitě zešílím. Ihned jsem se otočil na patě a rozhodl se odsud co nejrychleji odejít. Dveře se ale s rázným prásknutím sami zavřeli. Začal jsem propadat panice a zběsile lomcoval klikou. Nebylo to nic platné, stejně jako zoufalé volání o pomoc nebo pokus dveře vyrazit. Rezignoval jsem tedy na jakoukoli snahu a znovu se otočil směrem k pustině. Zůstal jsem ale s údivem stát, protože jsem zjistil, že kousek ode mne stojí židle a prostorný stůl, který tu ještě před několika vteřinami vůbec nestál.

Co bylo ještě podivnější, byl fakt, že na onom stole byl stoh čistých papírů a rozsvěcená lampa, jejíž kužel světla ozařoval velký psací stroj, ne nepodobný tomu, který jsem měl ve své pracovně. V něm byl zastrčený list papíru, na kterém byla napsána dvě slova: STŘÍBRNÁ SVĚTLA. Je to zvláštní, protože tak se měl jmenovat román, ke kterému jsem se nikdy nedostal. Usedl jsem tedy na židli a opatrně papír ze stroje vyndal. Chvíli jsem si ho fascinovaně prohlížel, aby byl následně nahrazen papírem novým. Měl jsem pocit, že musím ještě nutně cosi připsat, než se pustím do příběhu, skrytém pod tímto názvem. Posilněn myšlenkami, které mi vnuknula ona záhadná kráska, jsem začal znovu psát. V hlavě jsem viděl obraz překrásné krajiny, kterou jsem prostě musel přepsat na papír, byť jsem věděl, že se nijak netýká onoho příběhu, na který jsem se chystal vzápětí. Věty narůstaly neuvěřitelnou rychlostí a než jsem se nadál, měl jsem popsaných již několik stránek.

Co mě ale nejvíce udivilo, byl fakt, že cokoliv jsem napsal, vyvstalo z prázdnoty jako fénix z popela. Nejprve ze země vyrašil nádherný jehličnatý les, plný silných stromů, poté louka a kousek ode mne dokonce i malý potůček, ke kterému okamžitě přiskákala majestátní srna, která se z něj velmi opatrně napila a moje přítomnost jí zjevně vůbec nevadila. Když se nakonec z posledních zbytků bílé prázdnoty vynořila nádherná chaloupka z boku prorostlá huňatým, tmavě zeleným mechem, usoudil jsem, že je dokonáno a je čas rozvinout příběh Stříbrných Světel.

Za doprovodu klapání psacího stroje jsem začal tvořit další příběh. Pod mýma rukama začal vznikat další vesmír.

A byl to nádherný pocit.