My, kterým bylo před šestnácti lety tak kolem dvanácti let, jsme se tehdá nechávali unášet na vlnách západních filmů a seriálů, které jsme za totality neměli moc šancí vidět (krom pirátských několikrát zkopírovaných VHS s příšerným obrazem a ještě příšernějším dabingem jednoho člověka, amatérského studenta angličtiny, který buďto festovně ráčkoval, nebo při dabingu různě smrkal, a odkašlával si, – jó to byly časy). Hranice se otevřely a na naše dětská očka zaútočily neodolatelné příběhy Kačerů z Kačerova, nebo úžasné, do té doby neviděné filmy jako Sám doma. Prostě zcela nový svět, který jsme hned srovnávali s tisíckrát viděným Mrazíkem, Pipi dlouhou punčochou, nebo Dětmi z Bullerbynu (a to byly ještě docela ty dobré věci).

Ale nechme vzpomínáni ve stylu Good Bye Lenin. Co jsem chtěl zmínit, je jeden vynikající seriál, který bych postavil nad to nadevše. Jmenoval se Dobrodruzi z vesmíru a v nějakém roce 90 ho dávali v tehdejší (dnes už dávno neexistující) televizi OK3. A to bylo něco naprosto neuvěřitelného. Japonský seriál, který všichni považovali za francouzský, snad kvůli úvodní písničce zpívané Francouzsky, nebo snad díky tomu, že do té doby tu žádný japonský anime nikdy neběžel. Byl správně divný a zvláštní, každého zaskočilo, že něco takového vůbec existuje. A přitom, když to srovnám s dnešními anime, které jsou opravdu japonsky divné (rozumějte úchylné), tak Dobrodruzi z vesmíru byl ještě docela obyčejný hezký scifi příběh ve stylu Hvězdných válek v kombinaci se Star Trekem, pohádkou a s celou řadou dalších ať scifi, nebo nescifi inspirací.

Ještě teď si vzpomínám na úžasná dobrodružství, kterými partička vesmírných doručovatelů (že by se zde inspirovala Futurama?) procházela na různých planetách. Pamatuju si na profesorku Annu, a na Ranu, žabáka, který stále básnil o svých nudličkách „Moje nudle!“ Nudličky moje!“ Já bych si tak strašně rád dal nudle!“ Vzpomínám si na skvěle vykreslené charaktery postav, které jsem dříve snad ani nemohl být schopen ocenit. Vzpomínám si na opravdu dospělá témata vztahů, manželství, otázek společnosti, a obyčejných lidských věcí jako je rodina, přátelství, morálka, atd. Tedy hodnoty, co se do rádoby poučné zábavy cpou tak nějak nešikovně, až to člověka časem zhnusí a veškeré to mravoučné kázání pak začne oprávněně nenávidět. Ale tady vůbec, všechno se odvíjelo přirozeně a krásně, že divák s postavami seriálu prožíval jedno dobrodružství za druhým a přitom se náramně bavil.

Ale dost řečí. Proč jsem se odhodlal napsat toto povídání je fakt, že jsem nedávno narazil na odkazy, kde se dají stáhnout všechny díly Dobrodruhů v DVD kvalitě a s dabingem z OK3. Což jsem tomu nejprve nemohl uvěřit a pak udělal jedno velké Ooooooooch a začal čučet od prvního dílu, a vrátil se tak regulérně do svého dětství.

Nebudu psát, že Dobroduzi z vesmíru byl skvělý seriál, ale jen v té době, protože tehdy nic lepšího (toho stylu) v TV zkrátka nebylo. Ne, to by byla lež! Koukám na Dobrodruhy a vidím stejně kvalitní seriál, vidím opravdu povedené příběhy, které si i dnes může pustit naprosto každý a věřím, že i bez nostalgie ocení, na co jsme s kamarády kdysi nevěřícně zírali a při matematice, nebo češtině a hlavně o přestávkach ve škole si ještě dlouze povídali o dobrodružstvích Topyho, Rany, Sibep, Gerarda a Anny.

A dost řečí, tady to všechno máte. Přeju příjemné pokoukání:

http://sweb.cz/otaznick/dobrodruzi/odkazy.txt

Určitě jste v médiích zaznamenali nedávný spor o autorství písně Viva La Vida, s kterou Coldplay slaví docela slušné úspěchy jak u posluchačů, tak v případných nominacích na hudební ceny. Na písni Viva La Vida mi z prve nepřišlo nic moc zajímavého, jednou jsem si ji poslechl na Óčku a to bylo asi tak všechno. Den na to jsem se dozvěděl, že Viva La Vida je také obraz od mexické malířky Fridy Kahlo, což mě zaujalo o trochu víc, protože jsem se nedávno díval na film na motivy života téhle docela zajímavé malířky s výrazně srostlým obočím (ve filmu ji ztvárnila Salma Hayek, a snímek mohu vřele doporučit). Ale na druhou stranu, kdybych si o tom nepřečetl, ani bych o té souvislosti nevěděl, takže písnička jako písnička, ok… Jednou mi stačilo.

Najednou se ale vynořily zprávy v médiích „šokující odhalení“, jak Coldplay písničku podvratně ukradli panu Satrianimu, božskému to a uznávanému kytaristovi (spíš u muzikantů, než u obecné veřejnosti), a dokonce ještě předtím si též jiný autor nárokoval autorství na Viva La Vida.
A já si říkám, sakra, co se to děje? Jakožto muzikant jsem si hned představil ta muka hlavního soudce v procesu, který bude rozhodovat, jestli Coldplay budou muset přenechat zisk z písně Viva La Vida Satrianimu. Víte, autorství čehokoli to je naprosto šíleně tenká linie, co je a co není původní. Předně bych chtěl říct, že nemám nejmenších pochyb, že Coldplay písničku neukradli, ale je jen pouhou náhodou, že se dost podobá If I Could Fly od Satrianiho. Kdo se v hudbě moc neorientuje, nemá patřičné hudební vzdělání, nebo si sám nezkusil něco složit, takovému člověku může tahanice o autorství písně připadat jako docela oprávněná věc. Sakra, vždyť to zní úplně stejně!

Ale vezměme to z druhé strany. Pokud se bavíme o popu, tedy líbivých melodiích, – nic není tak svázaného v tvorbě, jako udělat hezkou písničku. Ona je to vlastně věda, kdy z hudební teorie a po zkušenostech přesně víme, jak a co složit, jak noty za sebou postavit, jak to všechno jak lego poskládat dohromady, aby se písnička líbila (samozřejmě pořád se to musí umět, a musí na to mít člověk talent). A věřte, že studnice kombinací tvořící melodie není bezedná. Já bych se dokonce odvážil tvrdit, že v dnešní době už neexistuje původní melodie, která by se nedala připodobnit k něčemu, co už tu někdy bylo. Jistě, bavíme se o líbivosti, hudba, která se tímto jednoduchým pravidlem neřídí a nesnaží se podbízet, taková hudba je mnohem svobodnější. Ale v popu?

Představte si jen, jak dnešní popoví skladatelé píší své písně. Sednou si ke klavíru, vezmou kytaru a nebo jen notový sešit a hrají, a zpívají a píšou, co je zrovna napadne. A napadne je jedna věc. Aha, to je blbost, to je tohle a tohle, napadne je druhá věc, to je zase tohle, a napadne je dvacátá věc a pak si jdou udělat kafe, nebo si jdou zaběhat kolem baráku a vyčistit si pořádně hlavu, protože každý skladatel by vám v takové chvíli řekl – jděte někam, vždyť dneska se už nedá vymyslet nic nového, jen udělat jiné aranžmá, udělat to samé jinak, po svém.

Jiná věc by byla, kdyby skutečně někdo přišel s ukradenou věcí a s ní se snažil vydělat něco peněz, ale potřebují to Coldplay? Nemyslím si, to jsou přesně ty případy, které zažívá každý skladatel. Jen tady je to víc vidět, protože jsou úspěšní. V melodii už bylo řečeno vše a nevím, kdo to řekl, ale určitě nějaký chytrý člověk: Nezáleží na tom, co je původní tvorba a co plagiát, záleží jenom na tom, co je dobrá a co blbá verze.

Každopádně, nechtěl bych být v paruce případného soudce a doufám, že se Satriani s Coldplay nějak dohodnou. Ale obávám se, že takových případů bude přibývat stále více a více. Protože,…

Co je to vlastně původní hudba?

To je hudba, kterou jsme předtím ještě nikdy neslyšeli. A třeba já jsem toho neslyšel ještě hodně.

Takhle se nazývá slavná písnička od Guns N‘ Roses, kde nám sympatický vlasatý blázen zpívá v jakéže to vlastně žijeme hrozivé ,,džungli“ plné násilí a krve, vše mimo jiné za doprovodu ukázek četníků mlátící nevinný chuligány. Ale taky by se to dalo použít jako titulek pro článek o Far Cry 2. Tak já ho teda používám…

O Far Cry 2 toho byly na internetu napsány tuny. Z toho metráky osobních pohledů a postřehů, kila videí a obrázků, a pár gramů recenzí. Recenze dopadly výborně, videa byly vcelku pěkné, akorát ty osobní pohledy moc nesvědčily mojí komáry poďobanou kůži. Ne že by byl úplně každý škarohlíd, ale záporných ohlasů bylo více než dost. Z toho jsem byl v rozpacích. Ano, recenzenti sice nešetřili vysokými známkami, avšak po několikaleté zkušenosti můžu s jistotou říct, že taková známka recenzenta má hodnotu mé ranní stolice. A tak mi nezbylo nic jiného, než si tuto exotickou jízdu obstarat.

Ze startu bych chtěl uvést důležité věci na pravou míru. Pokud čekáte über napumpovaný příběh s dějovými zvraty, při kterých vám potečou tělní tekutiny ze všech možných otvorů, budete zklamáni. Pokud čekáte svět, ve kterém si budete blbnout a hrát, jakkoli a s čímkoli jako Hannibal s vnitřnostmi tuze tuhnoucího těla, budete zklamáni. Pokud čekáte realistické napodobení konfliktu, kdy vám budou malé děti s Á-Káčkem na zádech dávat nůž ke krku, kde kulky ve vašem těle působí jako otravný beďár, který jenom stačí vymáčknout a je pokoj, nebo kdy se stealth postup nerovná zalarmování celé vesnice lehkým pšouknutím, budete pravděpodobně taky zklamáni. A pro koho to tedy vlastně je? Já nevím, ale mě to rozhodně baví :-).

Základní kámen úrazu je v názvu hry, který sebou přináší i obrovská očekávání. A očekávání nám zase nakonec způsobí ještě více zklamání. Ale za to si můžou hráči sami. Kdyby nebyli tak všehochtiví, nebrečeli by, že herní scéna umírá, a že každý áčkový titul je sračka. Samozřejmě nemůžeme být bláhoví a nevytvářet žádnou odezvu vůči produktům. Ale chtít nenažraně opravdu všechno, to je poměrně nevděčné, protože nic takového nejde skloubit, aniž by jeden prvek nebyl utlačen do pozadí. Chcete hru, kde po střele do ruky či nohy váš protivník odpadne? Kde jedna kulka znamená game over? Hru ve které máte skvělou umělou inteligenci, realistické prostředí, krásnou grafiku, srdcervoucí příběh, je bez stereotypu, a při tom všem má hratelnost, která zničí nejednu klávesnici? Sakra kupte si letenku do Afriky, a naverbujte k nějakým radikálům!

Kdo od hry očekává něco podobného, je blázen. A neohánějte se výroky ,,když si zaplatím, chci kvalitu“, jinak si zajdu do krámu a budu chtít slanokyselý cukr. Far Cry 2 je dobrá akční hra, nehrající si na nějaké drama (to značí už jen chybějící videosekvence). Je skvělá na chvilky odeagování, kdy si zastřílíte na pár černobílých gangů, ať už odstřelovačským, stealth nebo rambo stylem, tak i mým oblíbeným ,,predátorem“ (pobíháte v trávě kolem tábora a vybíjíte zmatené vojáky hezky po jednom). Avšak možnosti ,,jak hrát“ jsou omezené hlavně vaší fantazií. Pokocháte se krásnou grafikou, výbuchy hollywoodských pláten a přejížděním masožravých zeber. Prozkoumáte doposud hráčům nepříliš známé prostředí Africké přírody, kde při sebemenším nepěkném pohledu vzplane suchá tráva, a oheň potrestá všechny pohany v okolí. Po téměř každé přestřelce se stačí trochu vzdálit, a při návratu na místo vás čeká čerstvé, respawnem přičarované maso, které můžete s radostí porcovat velmi rozsáhlým arsenálem zbraní. A po hodinách hraní vám ani nepřijde, že vlastně plníte stále principově stejné, stereotypní mise. Stačí jen trochu chtít, a ne jen tupě dokola křičet jak je všechno na hovno, a v diskuzích psát duchaplné komentáře o tom, jak z šuplíku vytahujete nějaké časem zapomenuté blbosti, kdysi nazývané hry. Takže se do toho zkuste trošku bez předsudků ponořit, a vítejte v džungli.

Jako malý jsem vždycky snil, jaké to bude, až jednou v roce dva tisíce – *áctém budeme všichni ve virtuální realitě brouzdat internetem a hrát hry dle vzoru nejmodernějších kyberpunkových představ. Rukavice, helma, naučené gestikulace, tady chytnu ikonku a hodím ji do koše, otevřu si okno, ano skutečné okno a vyletím ven, abych se napojil na vzdálený server s virtuální hernou. Tam bych se zařadil do fronty a hned s dalšími čekateli domlouval, jakou hru si zahrajeme a proti komu budeme hrát.

„Hele, dneska to těm modrejm nandáme.“
„To si piš, v Útoku na Mars nás nikdo neporazí, široko daleko jsme tu nejlepší.“
*Prosíme hráče, aby se u vchodu nestrkali, – na každého dojde,* ozve se počítačový hlas z místnosti. *Budeme pokračovat za 30 minut, všechny herní kanály jsou zatím vytížené.*
„Sakra Johne, nedáme si mezitim bowling?“
„Ani ne, ten mě nebaví, já si zahraju na automatech, třeba trhnu rekord v Asteroidech 3012.“
„Tak zlom vaz, já se teď odpojim a uvidíme se za půl hoďky rovnou ve hře.“

Virtuální realita, magický svět neomezených možností, kde se plní tužby každého člověka, celého lidstva. Můžu si dělat co chci, kde chci, jak chci, můžu si dělat cokoli mě napadne, protože nic není skutečné, jen vědomí odpoutané od fyzické reality, moje a ostatních lidí.

Ale jak je to s VR dnes? Žádné virtuální helmy, žádné ponoření se do virtuálního světa, žádné vyspělejší technologie než obyčejná obrazovka, myš a klávesnice. Skoro by to vypadalo, že sny o virtuálních realitách zmizely stejně rychle, jako sociální utopie z minulého století. Ale je tomu skutečně tak? Co je virtuální realita? Není to právě internet? Sociální sítě a např. Second Life? Nemáme helmy, ani si nepřipojujeme optický kabel do mozku, ale to neznamená, že kyberpunkové vize vyšuměly do ztracena. Všechno to tu je, všechno, jen ne přesně takové, jaké jsme si představovali.

Při nejnovějším updatu firmware PS3 se mi na ploše zjevila podivná ikonka Playstation Home. Aha, o tom jsem už leccos četl, to by stálo za vyzkoušení. Připojím se, a vybírám si avatara. Obličej, brejličky, tričko, kalhoty, postava, a hybaj do virtuálního městečka. A ono je to jako Second Life, virtuální realita uvězněná ve světě bez virtuální technologie. Přes obrazovku sledujeme všechno to lidské hemžení a jsme přímo tam, v digitálním světě her.

Na jednu stranu hezká grafika, na druhou stranu se ale dostavuje neodbytný pocit z prachsprosté kopie Second Life, – který mě pravda až tolik nezaujal, protože jsem po něm pobíhal a nevěděl moc, co tam dělat. Ale po několika minutovém pátrání v Playstation Home jsem se začal radovat. Ono je to jako Second Life, ale není, * jsem součástí digitální reality, ale jsem přesně tam, kde chci být. Ve virtuálním světě hráčů!

Zajdu si na bowling a napravo vidím zářící arcade automaty. – Není to právě to, o čem jsem vždy snil? Vždycky jsem si říkal. – Počítačové hry a virtuální realita začne být skutečná, až si zapnu hru a v ní si budu moci zahrát jakoukoli další hru. – Jako dívat se do několikanásobného odrazu v zrcadle. Hrát hru ve hře, to už je jiný svět.

Chci si vyzkoušet další automat, ale musím čekat, až na mě přijde řada, – nejsem tu sám, víme? Vůbec tu nejsem sám, okolo mě pobíhají lidičkové a já vím, že každý z těch panáčků představuje jednoho hráče sedícího v Austrálii, v USA, v Japonsku a všichni jsme stejní, jedno nás spojuje, máme rádi počítačové hry. A tak, i když je to vlastně Second Life v jiném, jsem naprosto unešen a nadšen. Chodím a poslouchám, co si lidé povídají, zajdu do parku a zahraju si se soupeři dámu a šachy. Tři partie vyhrávám. Zajdu na bowling a ptám se pohledné panenky, jestli by si se mnou nezahrála. A zahrála, ona na to. – Prohrávám na celé čáře. Stejně tak při kulečníku.

Zajdu do kina a dívám se na program. Jdu okolo video tabule a vidím parádní letadýlka a říkám si, aha, to asi bude nějaké klání v létání. Ale jak se tam dostat?

Potuluju se po okolí a najednou blik. Konec, error, byl jsem odpojen od sítě. Taková škoda. Ona je to zatím jen beta a od včerejška se mi do Home nepodařilo připojit. Jedno však vím. Virtuální realita pro hráče je přesně to, o čem jsem vždy snil. A už se nemůžu dočkat, jak se bude Home vyvíjet dál.

Uvidíme…

Uvidíme se tam…

Že hudbě nijak extra nerozumim netřeba dál rozvíjet. Vo tvorbě kapely RATM vám jen řeknu, že má často setsakramenstkej říz a parádní gytarový pasáže. Srší z toho vobrovská energie, taková ta až romantická nasranost na celej svět a vůbec,rozhodně je to radost poslouchat.Miluju zhudebnělej kokain. Drogy ale ponechme (aspoň na chvíli) stranou.

Nevobjevuju příliš mnoho novýho, jasný, v době kdy RATM začínali hrát, mi byly dva roky, ale při vší úctě, na nějakou aktuálnost sere pes. Díky internetu si můžu vybrat z vobrovský plejády rozmanitýho zboží a abych se přiznal, při posuzování jestli se mi něco líbí ne, tak na to doba vzniku víceméně nemá vliv. Vono celkově takový ty starosti ve stylu „je tohle trendy, jsem in, budu cool?“ v mym případě přebijí hluboký přemejšlení nad tim, jak často budu chodit močit když se tady nalejvám čajem. Doplnit hrnek nebo nedoplnit? Nevim, přemejšlim.

Jo, ještě k těm RATM. To jsou stejně kulišáci s imidží drsnejch anti-kapitalistů, vodpůrců režimu. Zkrátka divoký hoší s hnusnou rudou hvězdou na rukávě a voděný do trička s portrétem takovýho toho Kubánce, jak mu přišlo fajnový cestovat po světě a při šíření jedný dle něj vyvolený ideologie si taky pěkně zastřílet. Guevara se prej jmenoval.

Může bejt, lidi jsou různý. Potom je ale zajímavý, že díky svý úspěšný tvorbě vydělala skupina jistě velký peníze nejen sobě, ale hlavně nahrávací společnosti Epic, patřící pod moloch Sony. Chápu, vobrovský korporace jsou nehorázný svině do vokamžiku, než začnou platit. Kolik lidí by vodolalo?

Podobnou námitku vzneslo dost lidí už předtim, takže na englický Wikipedii se nachází vyjádření Toma Morella zhruba ve smyslu toho, že v kapitalistickym světě se informace šířej skrz kapitalistický kanály a že je vlastně skvělý, jak díky upsání se nadnárodnímu molochu je možný šířit „revoluční poselství“ vod Granada Hills až po Stuttgart.

To mi malonko připomíná nářky všelijakejch českejch stoupenců totalitních ideologií v momentě, když je nějak zasaženo proti šíření jejich nesmyslů, na absenci svobody slova. Přesně tu svobodu slova, kterou by v případě přičuchnutí k moci jistě tak rádi zrušili. Holt účel světí prostředky, to neni nic překvapivýho. To jenom taková glosa.

Stejně tak neni nic překvapivýho, že prostě imidž bejvá často vynikající reklamou, něčim, co dává produktu jakousi auru, která jej zvýrazňuje – „Jo ahá, to sou tamti řízci s rudou hvězdou na těle.“ Je vcelku jedno, co si člověk vo tej auře myslí, hlavně aby mu byl výrobek známej. Dyk to známe.

Teď se možná nabízí nějaká pointa, že jo. Na tu vy čekáte jak banda supů, jinak byste tohle asi nečetli. Nebo jo? Těžko říct. Možná někdy příště nechám čistě na čtenářstvu ať si udělá závěr samo. To zvládnete. Nic. Teď ještě ta moje pointa: Každopádně mezi osvícenym lidem netřeba řešit imidž. Imidž je na nic, podstatná je kvalita. Pokochejte se sami:

Killing in the name

Renegades Of Funk

Bombtrack

Bulls On Parade

Sleep Now In The Fire

Rovnou k věci a krátce. To co mě osobně nejvíc vadí na Left 4 Dead jsou herní postavy. Hra je to sice vcelku pěkná, ale nechápu jaká chorá hlava ve Valve mohla schválit čtveřici tak hrozně nesympatických postav, z kterých si prostě člověk jako já nevybere.

Jen kopa polygonů bez špetky charismatu. Kde jsou parádně vykreslené postavy z Team Fortress 2? Nikdo neříká, že bych tam chtěl Skota s granátometem nebo nadopovanýho Scouta, ale udělat jdou i vážné postavy, ne snad?
Jo, aha. L4D dělali nějaký kamenný želvy nebo kdo…

Teda ne, že by na vašem výběru nějak zvlášť záleželo. Postavy se totiž liší jen vzhledem a tak je na konec úplně putna za koho hrajete. A to je obrovská chyba a neskutečně promarněný potenciál. Obzvlášť u co-op hry, kde by se ze čtyř různých postav (a samozřejmě také čtyř různých hráčů) dala vytěžit parádní, mnohem originálnější a záživnější hratelnost než v současným L4D.
Opravdu by totiž záleželo na životě všech čtyř členů týmu. Ne jako teď, kdy vám na začátku zabijí jednoho spoluhráče a zbytek levelu bez problému projdete i bez jeho záchrany z kumbálu. Každý by měl svoji roli v „co-op hratelnosti“ a ne jen trapnej obrázek na ještě trapnějším plakátu filmu.

Třeba taková postava Zoey. Jediná holka v týmu a přesto má úplně stejné vlastnosti jako všichni ostatní. Přitom by stačila jediná, úplně jednoduchá finta. Mohla z ní být dejme tomu bývalá zdravotní sestra (jo no, Dawn of Dead :), díky čemuž by byla schopna u sebe nosit 2-3 velké lékárničky a aktivněji by se tak zapojovala do pomáhání ostatním. Kvůli své drobné postavě by navíc u sebe nemohla nosit brokovnici nebo alespoň by její používání bylo značně namáhavější a pomalejší, protože by ji každý výstřel pěkně kopnul. Dokonce by s ní šla vytvořit i pěkná ko-operace. Díky své malé a štíhlé postavě, (která by dovolovala i o něco hbitější pohyb) by se mohla jen ona protáhnout úzkými prostory a tak zbytku týmu například klasicky otevřít dveře pro další postup nebo dosáhnout speciálního vybavení a tak podobně. Mezitím, co by se někam snažila protáhnout, by se po ní sápali zombíci a úkolem ostatních by tak bylo ji chránit. Primitivní, ale účinné.
Pro Billa, jako veterána z Vietnamu, by zas třeba nebyl problém nosit dvě velké bouchačky. Navíc s perfektní muškou. Neuměl by se ale sám léčit a tak by v tom musel spoléhat na ostatní.

To samé platí pro ostatní postavy. Každá by měla mít něco navíc, každá by měla být jedinečná a hráči by se měly prát o to, kdo bude za koho hrát. Pamatujete bitvy o dědulu v Golden Axe? A to měl jen velkou sekeru :)
V L4D je ale prostě úplně jedno po kom sáhnete. Vždycky to bude jen nudná hromádka polygonů, která vám bude úplně ukradená.

Je to tak strašné, tak zväzujúce tak neutíchajúco postapokalyptické, tak šedo-hnedé a neprajné. Skrátka, niečo tak nevyrovnané a zabugované, že by to mohla mať na svedomí jediná spoločnosť na svete – Bethesda. Dovoľte mi, aby som započal „Chválospev na Fallout 3“.

Ale predtým niekoľko negatívnych skúseností. V prvom rade technická stránka je na niektorých miestach neuveriteľne odfláknutá. Ak vám hra nepadá, máte sakra šťastie a chváľte všetkých bohov sveta. Inak vás čaká úmorná snaha zistiť, čo do všetkých čertov sa deje! Až napokon prídete na to, že za to môže váš codec-pack. Preč s ním, inak si nezahráte. A potom… Nuž, už vás prekvapia len niektoré zabugované questy. Plus tu máme niektoré nešťastné designové rozhodnutia. Nasleduje nie práve šťastne vyriešený systém karmy. Nie, on funguje báječne, problém je, že si ju kedykoľvek môžete zmeniť ako sa vám zachce. Ako sa hovorí – stačí k tomu pohár čistej vody! Alebo príspevok na cirkev, keď už nič iné. A pokiaľ ju chcete smerom nadol? Nuž kradnutie je jedna z možností. Skrátka, nápad sa cení, avšak nie je dotiahnutý do absolútneho konca. Škoda.

Obava číslo 001: Textová kvalita veci

Mnoho ľudí istotne vie, že mám rád Oblivion. Dokážem si ho užiť, mám rád svet Elder Scrolls s jeho bohatou mytológiou a voľným svetom. Avšak zároveň odkazujem na to, že TES séria nikdy nebola o dialógoch a schopnosť zamestnancov Bethesdy napísať dobré dialógy a bohatý príbeh je v súčasnej dobe niekde na bode mrazu. V súčasnej dobe? Och áno, pamätáte na Redguard – ten aj keď zo sveta TES, bol výborne zvládnutý. Minulosť. Nádej však ostáva večne živá… Pravda je, že to tentoraz zvládli na pol plynu. Niekde je to lepšie, niekde je to až desivé – čo do kvality. Texty a rozhovory sú však všeobecne o mnoho bohatšie a zaujímavejšie ako v predošlých hrách Bethesdy (Redguard sa nepočíta :-) ).

Ale, ale…ono je to Fallout! Tam by mali byť…ako predtým…všetko by malo byť ako predtým…

Deti, deti…kvalita je dávno pojem zastaraný. Všetkým nám je ľúto za dokonalosťou minulých čias. Kritiku sme predniesli. Ako sa s ňou vyrovnať? Bárs, že obyvatelia pustiny sú už trošku vyšinutí a tak aj ich vety sú divné, a občas strácajú zmysel. Veď žiť v takom svete, to musí byť na hlavu :-) Ja viem, to neospravedlňuje neschopnosť Bethesdy, na druhej strane, aspoň nejako sa to obísť dá :-)

Obava číslo 002: Bojová stránka veci a.k.a. nočná mora s preview prezentácií

To si snáď robia prdel?! Povedal si nejeden človek, keď Todd a jeho kamaráti predvádzali tie úžasné animácie smrti, rozriešenia tela na mnoho kúskov a fakt super-cool zbrane. Nech to slovo znamená čokoľvek. Nuž, čo vám mám hovoriť, aspoň táto obava sa ukázala tak trochu prehnaná. Moja obľúbená hra posledných rokov sa volá Temple of the Elemental Evil. A nie je to kvôli jej príbehu – prakticky žiaden nemá, ani kvôli NPC postavám – prakticky žiadne nemá, ale vďaka ťahovým bojom. Asi posledná hra tohto žánru, ktorá ich dokázala krásne zakomponovať do sveta. A ako skončila Troika? Ťahový systém pôvodných Falloutov bol výborný – človek tam nezapájal do akcie reflexy, ale taktické uvažovanie. Nuž doba je iná, žiada si, iný prístup. Ale ten ťahový by pokojne zakomponovať išiel – len tak na okraj. Nuž, je tu realtime boj a VATS. Teda mnoho ľudí to v článkoch a sťažnostiach na F3 nespomína – tvrdia dokonca opak – ale ja som si pri pár príležitostiach všimol, že aj v realtime guľky občas lietajú mimo cieľa. Napriek tomu, že mierim presne. Avšak šanca na trafenie ostáva väčšia, zároveň je tam však aj omnoho vyššia spotreba nábojov. VATS na druhej strane umožňuje lepšie mieriť a šetriť strelivom. Je to taký zvláštny kompromis, avšak napočudovanie celkom funguje.

Obava číslo 003: Ob…Oblivion so zbraňami? Sa nekoná, nasleduje Chválospev – alebo také čosi.

Oh bohovia vedia, že Fallout 3 nie je dokonalý Fallout, na druhej strane sa Bethesda dostatočne vzdialila od sveta pôvodných Falloutov tým, že svoj príbeh preniesla na opačný koniec Ameriky. Vzdialenosti menia významy, a pochopenie. Čo sa musí Bethesde nechať, a vyzdvihnúť je vynikajúca atmosféra Pustiny a zničeného D.C. Je neopakovateľná, zaujímavá a ľahko pri nej človek odpustí tie prešľapy, ktoré vytvorila. Fallout 3 je Fallout. Čo sa doby a pradávnej histórie týka. Zároveň je to zaujímavý, zábavný park na tému postapokalyptický svet. Questy majú rôzne riešenia, svet je dostatočne rozľahlý, aby nechal voľnú ruku hráčovým rozhodnutiam. Čo však hodnotím najvyššie, je chuť objavovať. Svet je plný zaujímavých priestorov, questov a hlavne je plnší po obsahovej stránke. Skrátka stále je čo robiť, stále kam ísť…
Ach, aby som nezabudol na onen Oblivion… Keď vám to táto hra je schopná pripomínať Oblivion, ste pravdepodobne chorí :-) A to myslím neustále a na každom kroku. Samozrejme, že bolo jedno miesto keď som si aj ja povzdychol… Oblivion. Avšak tak trochu to vychádza z logiky totožného enginu a použitia chladnej zbrane – konkrétne meča čísnkého dôstojníka :-)

Myšlienka číslo 004: Tak čo?

Vizuálne, pocitovo – po týchto stránkach je to Fallout ako vyšitý. Po stránke textovej je na nižšej úrovni. Po stránke hrateľnostnej to vychádza zhruba na rovnako. Zďaleka nie tak rozsiahly ako druhý diel, avšak atmosférou celkom blízky dielu prvému. Nie je to dokonalá hra, a hodnotenia 90% a vyššie vyznievajú celkom smiešne. Na druhej strane dokladajú to, o čom stále hovorím. Devalvácia hodnotení. Nie je dokonalá, ale stále je to výborná hra. A dobrý Fallout. Kto sa cez to nedokáže preniesť, tomu už len ostáva čakať na nejakú fanovskú modifikáciu v staršom engine.

Ak dovolíte, práve som dostal chuť na kus kvalitnej literatúry. Niekde v poličke mám zastrčený „Chvalozpěv na Leibowitze“. Kto vie prečo som dostal chuť práve na túto knihu…

Dneska si jde člověk koupit časopis Kačer Donald a hle, dostane k tomu v příloze výbavu cestovatele, terénní mikroskop nebo teleskopickej manuál na obsluhu kufříkový bomby. K novinám zase bejvaj přiložený všelijaký DVDčka vod Včelky Máji, přes Apokalypsu až po dokument mapující sexuální turistiku švábů. Mekdonald zase velkoryse dává k dětský potravě hračky. No a ty naše herní magazíny „překvapivě“ „zdarma“ přikládaj plný hry. Už jenom čekám, kdy se k toaleťáku začnou přibalovat slovníky tahitštiny. Teprv pak onen produkt bude na hovno i v přenesenym významu slova.. skoro jako ty plný hry u magazínů.

Don Corleone velice rád tvrdil, že každej člověk má svůj úděl. Já doplňuju, že i každá věc má svůj účel. Účel.. to je jednotný číslo, viďte? Tudíž nevyžaduju po telefonu všelijaký blbosti včetně tisku parte ve formě komiksu. Telefonem se hlavně musí dobře telefonovat, zbytek je irelevantní. Zpátky k herním časopisům. Vod nich by člověk čistě teoreticky vzato měl v první řadě požadovat interesantní čtení vo hrách za inteligentní cenu. Co taky jinýho chtít po cca 150 stranách papíru (koulovat se s tim dá jenom obtížně), že jo.

Nebo ne? Teorie nějak selhává, jinak by vydavatelé časopisů necpaly měsíc co měsíc velký prachy za možnost přihodit k těm svejm veledílům rovnou i plnou hru. Plnou hru, která s obsahem magazínu souvisí jako tenhle web náboženskou propagandou a přesně tu plnou hru, která pro změnu souvisí s cenou jako vznik webu Vesmírnejch mutantů lidí a postupnym zaváděnim internetu do psychiatrickejch léčeben. A kdybych měl špatnou náladu, tak tady začnu špekulovat, jestli náhodou třeba ten covermounting taky malonko nekřiví trh s hrama.. Ale takhle těžko říct, když neznám dopodrobna smlouvy mezi dotyčnejma subjektama. No nic.

Každopádně se domnívám, že na současnym českym herně-časopiseckym trhu připomínající vysmátej kartel, slouží plná hra jako takový cukrátko lákající ty děcka, který nejsou schopný (případně jsou líný) nechat si v libovolnym internetovym obchodě vyjet nabídku zboží v cenový relaci 0-199Kč. A tak čekaj na hodný pány vod časopisů, co že to vlastně pro ně přichystaj. Průser je, že zmíněný děcka tvořej nezanedbatelnou část cílový skupiny. Score ani Level se tak nemusej snažit zaujmout vyššim než malym počtem skutečně zajímavejch článků, stačí klofnout dostatečně zajímavou přílohu a ejhle, prodeje máme pořešený. Depresivní, leč realita už taková bejvá.

Sním vo světě, kde obecně jakejkoliv produkt se snaží zaujmout jen a pouze preciznim zvládanim svýho jedinečnýho údělu. Vo světě, kde se herní magazíny neřaděj mezi hi-class časopisy jenom cenou. Vo světě, kde čtenářstvo herních magazínů není tak blbý a nemusí se nechat kojit přívalem her „zdarma“ jak nějaký telátka, přestože zlevněnejma edicema se to jenom hemží. Jen co vystavim tuhle blbost na internet a půjdu spát, třeba se mi během spánku ten sen aspoň na pár hodin splní. Holt čtenářstvo, respektive lidi, se těžko vychovávaj.

Ne, to není plán na parádní silvestrovskou party, nýbrž do detailů promyšlená a v podstatě asi jediná přijatelná varianta chování v případě vojenskýho úderu atomovou bombou, jehož následky neuvěřitelně syrově přibližuje britskej televizní film/dokument Threads z roku 1984. Upřímně řečeno, nic depresivnějšího jsem doposud neviděl.. a to jsem byl svědkem dokonce i… (wow, to přímo vybízí k nějaký úžasný sarkastický poznámce, co by polovině čtenářů rozsekala bránice a tu druhou půlku by parádně zhnusila svoji cyničností.. škoda, že mě teď nic takovýho nenapadá.)

Je to úžasná vymoženost naší civilizace, když i pro případ jadernýho výbuchu maj různý státy vypracovaný detailní strategie pro to co dělat a kam se schovat, jak je ve filmu podrobně ukázáno. Možná i kvůli tomu jsou lidi vůči mezinárodnímu dění tak nevšímavý. Hlavně když nezdraží pivo, to je nejdůležitjěší. Ten zbytek už nějak vošéfujou „ti nahoře“, co tahaj za provázky dění.. A mezitim ty loutky tam dole, běžný civilisti žijou svoje běžný, nudný životy, který připadaj zajímavý akorát jim samotnym. Možná proto se prvních 50 minut můžete i nudit. Než se studená válka promění v zatraceně horkou záležitost.

Pak si konečně zahraje SSSR s Velkou Británií jaderný piškvorky a my se můžeme „kochat“ proměny Anglie ve spálenou, spadem zamořenou zemi. Sledování osudu hlavních „hrdinů“ v podobě obyčejnejch lidí tu a tam přeruší neutrální hlas komentátora, aby odtažitě komentoval dění a následky takový katastrofy. Dostanem se až do doby 13 let po výbuchu a povim vám, rozhodně to není druh podívaný která vám vštěpí do ksichtu radostnej škleb, přesto (nebo spíš právě proto), že to rozhodně nebyl žádnej velkorozpočtovej film s efektníma trikama. Jak se ubránit jadernýmu výbuchu možná víme, ale jak potom žít v postapokalyptický době, to už žádnej úředník neprozradí. To je na představě atomový války to nejdepresivnější – jedno velký bum a pak co? Plazení se v blátě za troškou potravy.. Upřímně řečeno, živočišnej druh co by po sobě házel jaderný zbraně si stejně snad ani nezaslouží přežít.. Každopádně se ani příliš nedivim, když se film Threads v Británii nepromítal, obchody by nestačily prodávat provazy lidem toužícim po samovraždě.

A teď si můžem pískat, co? Pech. Bipolární svět studený války byl kouzelnej v tom, že vobě supervelmoci plnily jakousi funkci statnejch hlídacích čoklů. Čoklů, který se hlídaj navzájem. Možná na sebe ceněj zuby, vrčej, štěkaj, jenže moc době si uvědomujou, že spáchaj-li vůči tomu druhýmu neřádstvo většího rozsahu, při vzájemnym souboji se zahuběj. Dneska máme takovejch psů zabijáků víc. Rovnou devět. Devítka suverénních států nabízí víc možností průseru, než dvě supervelmoci aneb člověk neví, kterýmu z devití psů rupne v bedně jako prvnímu. Těžko říct. Každopádně pevně spoléhám na lidskej pud sebezáchovy, že k žádnýmu masovýmu pohazování jadernejch bomb nedojde. Možná je to naivní, možná ne, každopádně vlastnim vyhubenim by lidstvo nezískalo už tuplem nic.. A kterej blbec by chtěl válčit kvůli zisku ničeho, že.

Každopádně, kdyby přesto někde ve vašem okolí bouchla jaderná bomba, v klidu se dívejte. Nic lepšího už byste ve svým životě stejně neviděli. I když, možná změnim názor až si někdy zahraju Fallout 3, ohromně mě láká vidět zase úplně jiný, osobitý (čti: cynický bestie by ve hře teoreticky mohly najít i špetku humoru) pojetí podobný tragédie.