Jako malý jsem vždycky snil, jaké to bude, až jednou v roce dva tisíce – *áctém budeme všichni ve virtuální realitě brouzdat internetem a hrát hry dle vzoru nejmodernějších kyberpunkových představ. Rukavice, helma, naučené gestikulace, tady chytnu ikonku a hodím ji do koše, otevřu si okno, ano skutečné okno a vyletím ven, abych se napojil na vzdálený server s virtuální hernou. Tam bych se zařadil do fronty a hned s dalšími čekateli domlouval, jakou hru si zahrajeme a proti komu budeme hrát.

„Hele, dneska to těm modrejm nandáme.“
„To si piš, v Útoku na Mars nás nikdo neporazí, široko daleko jsme tu nejlepší.“
*Prosíme hráče, aby se u vchodu nestrkali, – na každého dojde,* ozve se počítačový hlas z místnosti. *Budeme pokračovat za 30 minut, všechny herní kanály jsou zatím vytížené.*
„Sakra Johne, nedáme si mezitim bowling?“
„Ani ne, ten mě nebaví, já si zahraju na automatech, třeba trhnu rekord v Asteroidech 3012.“
„Tak zlom vaz, já se teď odpojim a uvidíme se za půl hoďky rovnou ve hře.“

Virtuální realita, magický svět neomezených možností, kde se plní tužby každého člověka, celého lidstva. Můžu si dělat co chci, kde chci, jak chci, můžu si dělat cokoli mě napadne, protože nic není skutečné, jen vědomí odpoutané od fyzické reality, moje a ostatních lidí.

Ale jak je to s VR dnes? Žádné virtuální helmy, žádné ponoření se do virtuálního světa, žádné vyspělejší technologie než obyčejná obrazovka, myš a klávesnice. Skoro by to vypadalo, že sny o virtuálních realitách zmizely stejně rychle, jako sociální utopie z minulého století. Ale je tomu skutečně tak? Co je virtuální realita? Není to právě internet? Sociální sítě a např. Second Life? Nemáme helmy, ani si nepřipojujeme optický kabel do mozku, ale to neznamená, že kyberpunkové vize vyšuměly do ztracena. Všechno to tu je, všechno, jen ne přesně takové, jaké jsme si představovali.

Při nejnovějším updatu firmware PS3 se mi na ploše zjevila podivná ikonka Playstation Home. Aha, o tom jsem už leccos četl, to by stálo za vyzkoušení. Připojím se, a vybírám si avatara. Obličej, brejličky, tričko, kalhoty, postava, a hybaj do virtuálního městečka. A ono je to jako Second Life, virtuální realita uvězněná ve světě bez virtuální technologie. Přes obrazovku sledujeme všechno to lidské hemžení a jsme přímo tam, v digitálním světě her.

Na jednu stranu hezká grafika, na druhou stranu se ale dostavuje neodbytný pocit z prachsprosté kopie Second Life, – který mě pravda až tolik nezaujal, protože jsem po něm pobíhal a nevěděl moc, co tam dělat. Ale po několika minutovém pátrání v Playstation Home jsem se začal radovat. Ono je to jako Second Life, ale není, * jsem součástí digitální reality, ale jsem přesně tam, kde chci být. Ve virtuálním světě hráčů!

Zajdu si na bowling a napravo vidím zářící arcade automaty. – Není to právě to, o čem jsem vždy snil? Vždycky jsem si říkal. – Počítačové hry a virtuální realita začne být skutečná, až si zapnu hru a v ní si budu moci zahrát jakoukoli další hru. – Jako dívat se do několikanásobného odrazu v zrcadle. Hrát hru ve hře, to už je jiný svět.

Chci si vyzkoušet další automat, ale musím čekat, až na mě přijde řada, – nejsem tu sám, víme? Vůbec tu nejsem sám, okolo mě pobíhají lidičkové a já vím, že každý z těch panáčků představuje jednoho hráče sedícího v Austrálii, v USA, v Japonsku a všichni jsme stejní, jedno nás spojuje, máme rádi počítačové hry. A tak, i když je to vlastně Second Life v jiném, jsem naprosto unešen a nadšen. Chodím a poslouchám, co si lidé povídají, zajdu do parku a zahraju si se soupeři dámu a šachy. Tři partie vyhrávám. Zajdu na bowling a ptám se pohledné panenky, jestli by si se mnou nezahrála. A zahrála, ona na to. – Prohrávám na celé čáře. Stejně tak při kulečníku.

Zajdu do kina a dívám se na program. Jdu okolo video tabule a vidím parádní letadýlka a říkám si, aha, to asi bude nějaké klání v létání. Ale jak se tam dostat?

Potuluju se po okolí a najednou blik. Konec, error, byl jsem odpojen od sítě. Taková škoda. Ona je to zatím jen beta a od včerejška se mi do Home nepodařilo připojit. Jedno však vím. Virtuální realita pro hráče je přesně to, o čem jsem vždy snil. A už se nemůžu dočkat, jak se bude Home vyvíjet dál.

Uvidíme…

Uvidíme se tam…

Celý článek...