Ne, to není plán na parádní silvestrovskou party, nýbrž do detailů promyšlená a v podstatě asi jediná přijatelná varianta chování v případě vojenskýho úderu atomovou bombou, jehož následky neuvěřitelně syrově přibližuje britskej televizní film/dokument Threads z roku 1984. Upřímně řečeno, nic depresivnějšího jsem doposud neviděl.. a to jsem byl svědkem dokonce i… (wow, to přímo vybízí k nějaký úžasný sarkastický poznámce, co by polovině čtenářů rozsekala bránice a tu druhou půlku by parádně zhnusila svoji cyničností.. škoda, že mě teď nic takovýho nenapadá.)

Je to úžasná vymoženost naší civilizace, když i pro případ jadernýho výbuchu maj různý státy vypracovaný detailní strategie pro to co dělat a kam se schovat, jak je ve filmu podrobně ukázáno. Možná i kvůli tomu jsou lidi vůči mezinárodnímu dění tak nevšímavý. Hlavně když nezdraží pivo, to je nejdůležitjěší. Ten zbytek už nějak vošéfujou „ti nahoře“, co tahaj za provázky dění.. A mezitim ty loutky tam dole, běžný civilisti žijou svoje běžný, nudný životy, který připadaj zajímavý akorát jim samotnym. Možná proto se prvních 50 minut můžete i nudit. Než se studená válka promění v zatraceně horkou záležitost.

Pak si konečně zahraje SSSR s Velkou Británií jaderný piškvorky a my se můžeme „kochat“ proměny Anglie ve spálenou, spadem zamořenou zemi. Sledování osudu hlavních „hrdinů“ v podobě obyčejnejch lidí tu a tam přeruší neutrální hlas komentátora, aby odtažitě komentoval dění a následky takový katastrofy. Dostanem se až do doby 13 let po výbuchu a povim vám, rozhodně to není druh podívaný která vám vštěpí do ksichtu radostnej škleb, přesto (nebo spíš právě proto), že to rozhodně nebyl žádnej velkorozpočtovej film s efektníma trikama. Jak se ubránit jadernýmu výbuchu možná víme, ale jak potom žít v postapokalyptický době, to už žádnej úředník neprozradí. To je na představě atomový války to nejdepresivnější – jedno velký bum a pak co? Plazení se v blátě za troškou potravy.. Upřímně řečeno, živočišnej druh co by po sobě házel jaderný zbraně si stejně snad ani nezaslouží přežít.. Každopádně se ani příliš nedivim, když se film Threads v Británii nepromítal, obchody by nestačily prodávat provazy lidem toužícim po samovraždě.

A teď si můžem pískat, co? Pech. Bipolární svět studený války byl kouzelnej v tom, že vobě supervelmoci plnily jakousi funkci statnejch hlídacích čoklů. Čoklů, který se hlídaj navzájem. Možná na sebe ceněj zuby, vrčej, štěkaj, jenže moc době si uvědomujou, že spáchaj-li vůči tomu druhýmu neřádstvo většího rozsahu, při vzájemnym souboji se zahuběj. Dneska máme takovejch psů zabijáků víc. Rovnou devět. Devítka suverénních států nabízí víc možností průseru, než dvě supervelmoci aneb člověk neví, kterýmu z devití psů rupne v bedně jako prvnímu. Těžko říct. Každopádně pevně spoléhám na lidskej pud sebezáchovy, že k žádnýmu masovýmu pohazování jadernejch bomb nedojde. Možná je to naivní, možná ne, každopádně vlastnim vyhubenim by lidstvo nezískalo už tuplem nic.. A kterej blbec by chtěl válčit kvůli zisku ničeho, že.

Každopádně, kdyby přesto někde ve vašem okolí bouchla jaderná bomba, v klidu se dívejte. Nic lepšího už byste ve svým životě stejně neviděli. I když, možná změnim názor až si někdy zahraju Fallout 3, ohromně mě láká vidět zase úplně jiný, osobitý (čti: cynický bestie by ve hře teoreticky mohly najít i špetku humoru) pojetí podobný tragédie.