Určitě jste v médiích zaznamenali nedávný spor o autorství písně Viva La Vida, s kterou Coldplay slaví docela slušné úspěchy jak u posluchačů, tak v případných nominacích na hudební ceny. Na písni Viva La Vida mi z prve nepřišlo nic moc zajímavého, jednou jsem si ji poslechl na Óčku a to bylo asi tak všechno. Den na to jsem se dozvěděl, že Viva La Vida je také obraz od mexické malířky Fridy Kahlo, což mě zaujalo o trochu víc, protože jsem se nedávno díval na film na motivy života téhle docela zajímavé malířky s výrazně srostlým obočím (ve filmu ji ztvárnila Salma Hayek, a snímek mohu vřele doporučit). Ale na druhou stranu, kdybych si o tom nepřečetl, ani bych o té souvislosti nevěděl, takže písnička jako písnička, ok… Jednou mi stačilo.

Najednou se ale vynořily zprávy v médiích „šokující odhalení“, jak Coldplay písničku podvratně ukradli panu Satrianimu, božskému to a uznávanému kytaristovi (spíš u muzikantů, než u obecné veřejnosti), a dokonce ještě předtím si též jiný autor nárokoval autorství na Viva La Vida.
A já si říkám, sakra, co se to děje? Jakožto muzikant jsem si hned představil ta muka hlavního soudce v procesu, který bude rozhodovat, jestli Coldplay budou muset přenechat zisk z písně Viva La Vida Satrianimu. Víte, autorství čehokoli to je naprosto šíleně tenká linie, co je a co není původní. Předně bych chtěl říct, že nemám nejmenších pochyb, že Coldplay písničku neukradli, ale je jen pouhou náhodou, že se dost podobá If I Could Fly od Satrianiho. Kdo se v hudbě moc neorientuje, nemá patřičné hudební vzdělání, nebo si sám nezkusil něco složit, takovému člověku může tahanice o autorství písně připadat jako docela oprávněná věc. Sakra, vždyť to zní úplně stejně!

Ale vezměme to z druhé strany. Pokud se bavíme o popu, tedy líbivých melodiích, – nic není tak svázaného v tvorbě, jako udělat hezkou písničku. Ona je to vlastně věda, kdy z hudební teorie a po zkušenostech přesně víme, jak a co složit, jak noty za sebou postavit, jak to všechno jak lego poskládat dohromady, aby se písnička líbila (samozřejmě pořád se to musí umět, a musí na to mít člověk talent). A věřte, že studnice kombinací tvořící melodie není bezedná. Já bych se dokonce odvážil tvrdit, že v dnešní době už neexistuje původní melodie, která by se nedala připodobnit k něčemu, co už tu někdy bylo. Jistě, bavíme se o líbivosti, hudba, která se tímto jednoduchým pravidlem neřídí a nesnaží se podbízet, taková hudba je mnohem svobodnější. Ale v popu?

Představte si jen, jak dnešní popoví skladatelé píší své písně. Sednou si ke klavíru, vezmou kytaru a nebo jen notový sešit a hrají, a zpívají a píšou, co je zrovna napadne. A napadne je jedna věc. Aha, to je blbost, to je tohle a tohle, napadne je druhá věc, to je zase tohle, a napadne je dvacátá věc a pak si jdou udělat kafe, nebo si jdou zaběhat kolem baráku a vyčistit si pořádně hlavu, protože každý skladatel by vám v takové chvíli řekl – jděte někam, vždyť dneska se už nedá vymyslet nic nového, jen udělat jiné aranžmá, udělat to samé jinak, po svém.

Jiná věc by byla, kdyby skutečně někdo přišel s ukradenou věcí a s ní se snažil vydělat něco peněz, ale potřebují to Coldplay? Nemyslím si, to jsou přesně ty případy, které zažívá každý skladatel. Jen tady je to víc vidět, protože jsou úspěšní. V melodii už bylo řečeno vše a nevím, kdo to řekl, ale určitě nějaký chytrý člověk: Nezáleží na tom, co je původní tvorba a co plagiát, záleží jenom na tom, co je dobrá a co blbá verze.

Každopádně, nechtěl bych být v paruce případného soudce a doufám, že se Satriani s Coldplay nějak dohodnou. Ale obávám se, že takových případů bude přibývat stále více a více. Protože,…

Co je to vlastně původní hudba?

To je hudba, kterou jsme předtím ještě nikdy neslyšeli. A třeba já jsem toho neslyšel ještě hodně.

Celý článek...