Laru Croftovou zná každý, dokonce i ti, kteří žádnou hru nikdy nehráli. Je to na jedné straně herní celebrita a na druhé straně si sebou nese kříž komerční děvky. To vzniklo asi tehdy, když druhý až x-tý díl Lary byl recenzován ještě starou gardou redaktorů, se starým smýšlením a starodávnými hodnotami. Nechci v žádném případě snižovat názory pařanských stařešinů, kdo mě zná, tak ví, že se v těch průkopnících tak trochu vidím. Ale jejich tehdejší pohled – originalita za každou cenu, měl neblahý dopad na spoustu z dnešního pohledu dobrých her.

Pak si každý pamatuje, trojka, jééé, ta byla hrozná, nebo čtyřka byla špatná, atd. atd. A já vám řeknu tajemství: ne nebyla, nebyly! Žádný z Tomb Raiderů nikdy nebyla vyloženě špatná hra, všechny díly měly podobnou hratelnost, vycházely ze sebe, jen nebyly vůbec originální. A vadí to? Dneska už přece originalitu nikdo nehledá. Je jen částí celku, které si vážíme a obdivujeme ji, když tam je, ale neshodíme celou hru jen proto, že není originální.

Při hraní nového Luxora jsem si vzpoměl na Luxora 3, kterého jsem nainstaloval matce na počítač do kuchyně. Ten dřív používala čistě jen na pracovní email, pak se na tom naučila číst drby a zprávy a pak si dokonce uměla najít dovolenou, nebo koupit nábytek přes internet. To je pokrok. Browsení po internetu bylo ale jen deseti procenty její „práce“ s počítačem. Těch zbývajících devadesát procent byly „kuličky“. Luxor.

Když jsem jí říkal, že jí tam dám nějaké jednoduché hry ať se nenudí, tak mě s odstupem varovala, že „tomu nechce propadnout“. Jako by to snad byla nějaká droga. Říkal jsem ať se nebojí, že jí tam dám jen nějaké blbinky. Volba padla na Luxora 2, posléze Luxora 3. Zprvu to bylo něco nepochopitelného, ale jakmile pronikla do systému „spoj tři“, lusknutím prsty se vžila do hry a zabila tím dvě tři hodiny.

Byl to opravdu krásný pohled, když si vzpomenu, jak mě odháněla od prvního PlayStationu a nadávala, že u toho pořád sedím, ať jdu taky ven. Najednou ta stejná osoba sedí u pc jak přibitá a hraje „kuličky“. Když se pokazila (docela stará) myš, musel jsem hned letět do obchodu koupit novou, aby mohla hrát. Dokonce několikrát propásla svůj oblíbený seriál, když byla zažraná do Luxora.

Teta zase propadla adventurám. Kdykoliv má možnost zahrát si nějakou novou adventurku, jde po ní jako pes po kosti. Nevynechá snad ani jednu a každou dohraje poměrně rychle. Nejvíc hardcore je ovšem strýc. Doom 3 a Mafia mu přišly „docela fajn“, ale za nejlepší hry považuje Oblivion a Vampire the Masquerade Bloodlines. Všechny tyto hry dohrál do konce a u všech si pochvaloval příběh. Jenže strýček neumí anglicky! Nechápu jak se mu podařilo proklikat se přes dialogy v Bloodlines a Oblivionu, když neumí anglicky. A jak by se mu to líbilo, kdyby tomu rozuměl. To by byl teprve v tranzu.

Přitom všichni tihle tři výtečníci, kterým je teď přes čtyřicet mě v mládí vyháněli od PlayStationu a od PC a považovali to za ztrátu času. Jenže v každém se skrývá malý klučina, který si chce hrát, nebo unavená žena, která si chce odpočinout. I když si to nechtějí přiznat, tak jsou docela náruživí hráči. Sakra, vždyť oni někdy hrají i víc než já. A to je jenom dobře. Jen ať si okusí nové technologie, ať pochopí, co na tom ti mladí vidí. A to jsem skálopevně přesvědčen, že kdybych koupil domů Nintendo Wii, tak bych si na něm asi moc nezahrál… :).

A co vy? Jak je na tom vaše rodina s hraním?

Je tomu něco přes dva roky? Co jsem kompletně přešel na Linux. Nechci zde psát žádné odborné pojednání a srovnání s Windows, nato bych neměl ani čas, ani dostatečné znalosti. Ne, jen zcela laicky popíši, proč mi Linux vyhovuje a co jsem jeho používáním získal, a co naopak oproti Windows ztratil. Na začátek mohu samozřejmě říci, že klady Linuxu vždy zvítězily nad negativy, a i když ten boj s Linuxem nebyl ze začátku úplně bezbolestný, rozhodně se mi vyplatil.

Předně je třeba něco říci o linuxových distribucích. Linux (který se správně nazývá GNU/Linux, ale to není tak důležité), je vyvíjen jednak základním jádrem operačního systému, a za druhé vším tím, co je nabaleno okolo, – např. grafické prostředí a balíčkovací systém (díky tomu můžeme Linux ovládat, a instalovat do něj programy např.). Jádro je pro všechny Linuxy společné a právě tím vším okolo se liší jednotlivé distribuce, kterých je celá řada. Dalo by se říci, že každý člověk, který trochu více rozumí počítačům a Linuxu, si může vytvořit svou vlastní linuxovou distribuci. No a teď si dovedete představit, jaké nepřeberné množství operačních systémů se nám tu naskýtá.

To je na jednu stranu dobře, a na druhou špatně. Dobré je to, že si člověk může vybrat, protože existují distribuce úzce zaměřené na cokoli, – např. na zprovoznění na starých počítačích, a nebo jen konkrétně na tvorbu hudby. Pro většinu lidí je však důležité si vybrat univerzální distribuci, která se snaží uživatele nezatěžovat proháněním příkazové řádky v terminálu, ale pěkně a jednoduše mu poskytne po pár kliknutí myší vše, co potřebuje. Ale kde hledat?

Takovou distribucí je Linux Ubuntu, možná jste už o Ubuntu slyšeli. Abych neurazil příznivce jiných OS, existuje celá řada dalších dobrých distribucí pro začátečníky (nebo to není přesné vyjádření, spíše pro běžné uživatele), např. OpenSuse, Mandriva, nebo Fedora, ale z mých zkušeností mohu doporučit jedině Ubuntu, protože právě s tím si myslím, že začátečník bude schopen se překlenout přes první problémy s přechodem na jiný operační systém a to je zásadní.

Ubuntu je distribuce na tzv. LiveCD, z kterého se dá posléze nainstalovat do počítače. To znamená, že si z internetu stáhnete CD http://www.ubuntu.cz/ziskejte/stahnout nebo si jej necháte zaslat přímo domů v papírové krabičce a s originálním potiskem http://www.ubuntu.cz/ziskejte/poslat (samozřejmě zdarma). S takto získaným CD už můžete prakticky začít využívat Linux a hlavně si ho zkusit, jak by vám vyhovoval, protože CD stačí jen jednoduše vložit při bootování do mechaniky a zavést systém z něj. Beze všeho nastavování vám naběhne operační systém a vy pak bez dalších starostí můžete udělat první krok do světa Linuxu, aniž byste si jakkoli poškodili Windows. Hned si vyzkoušíte, jak vám budou fungovat jednotlivá zařízení, od grafické karty, přes wifi, až po tiskárnu a hlavně si to celé osaháte na vlastní myšítko. A opravdu se nebojte ničeho, protože CD se zavádí čistě do operační paměti a soubory na HDD nechává nedotknuté.

Tady bych asi mohl skončit, protože ten nejlepší obrázek si stejně utvoříte, až si Linux vyzkoušíte sami. Jen bych se svěřil se svou konkrétní zkušeností, proč na mém počítači vyhrál právě Linux před Windows.

Za prvé – Žádné viry, žádné antiviry, žádné složité firewally. Linux je oproti Windows mnohem bezpečnějším OS pro brouzdání internetem. Nemusíte se starat o viry, o žádné zákeřné prográmky, které vám útočí na registry Windows a instalují do OS zbytečné reklamní ptákovinky. Na toto v Linuxu hned zapomeňte a bezestrachu se můžete vydávat tam, kam vás vyhledávač zavede.

Za druhé – Linux se nezasviní. Windows mají po delším používání a časté instalaci a odinstalaci programů tendenci na sebe nabírat různé staré soubory a kódy v registrech, které nejsou; ať Windows samotné, nebo programy, schopné je správně odstranit. Je celkem jedno, jestli je to chyba Microsoftu, nebo třetích firem, každopádně se to děje a je to velice nepříjemné. S Windows Vista se to sice kapánek zlepšilo, ale ta schopnost na sebe nabalovat smetí ve Windows stále je. V Linuxu žádné registry nejsou, jen maximálně se vám může stát, že nějaký program po sobě všechny soubory neuklidí bezezbytku, ale to se většinou jedná jen o nějaká skrytá nastavení s kterými se počítá, že se využijí při případné reinstalaci programu. Ale i toto lze velice efektivně obejít tak, že si uživatel promaže domovský adresář home, kde se všechny takové soubory vyskytují.

Za třetí – Linuxové distribuce jsou založené na softwarových knihovnách, z kterých se OS aktualizuje a z kterých lze jednoduchým způsobem doinstalovávat další programy. To znamená, že jakýkoli program, co si nainstaluji z takové knihovny (říká se tomu repozitáře), bude pak automaticky aktualizován s aktualizacemi operačního systému. Ve Windows mi vadilo, že abych mohl ke spokojenosti systém používat, musím si do něj nainstalovat řadu konkrétních programů. To sice není tak hrozné, když to člověk udělá jednou, ale pak vyjdou nové a nové verze a když člověk chce mít software stále aktuální; znovu vše ručně akutalizovat je velice únavné a okrádá nás to zbytečně o čas, který bychom mohli věnovat něčemu přínosnějšímu. V Linuxu si programy nainstaluji jednou a o případné updaty se už nestarám, jen občas kliknu na – povolit aktualizaci systému.

A to by bylo asi tak opravdu to nejdůležitější, proč i nadále na svém počítači používám Linux. Ale samozřejmě by nebylo fér, kdybych nezmínil i jisté problémy. Ty nastávají, jakmile něco jen tak jednoduše nefunguje stylem plug and play. Pak přichází to pravé linuxové čarování, kdy zkušenější uživatelé se snaží problém vyřešit sami a ti nezkušení (jako např. já) žhaví google po řešeních, které už někdo vyřešil před vámi a byl tak hodný, že si je nenechal jen pro sebe.

Linux jako takový by byl pro běžné uživatele i dnes nepoužitelný nebýt právě této komunity lidiček sdružující se okolo určité distribuce. Proto je potřeba vybrat si distribuci, kde je komunita nejsilnější a kde pro vás bude relativně nejjednodušší vyřešit nějaký stávající problém. Linux funguje jako jakýkoli jiný software. Je to operační systém ve vývoji a právě hlášením problému od uživatelů se opravují chyby, zlepšuje se a zlepšuje, až dnes mohu říci, že z mého hlediska v použitelnosti převyšuje komerční Windows (přesvědčte se sami).

Nakonec ještě podotknu, že Linux není vhodný pro náruživé hráče her, i když řada docela pěkných her v Linuxu také je, např. strategie Battle for Wesnoth, nebo svobodné předělávky klasických věcí jako Civilizace, UFOai a tak podobně. Ale i přesto, že spousta Windows her se dá spustit přes emulátor Wine, myslím si, že za současného stavu by hráči byly zklamáni.

Pokud ale už třeba ve Windows využíváte svobodný software, jako např. kancelářský balík Open Office, nebo grafický editor Gimp, či 3D studio Blender, atd. A chcete si zahrát jen občas, nebo máte na hraní konzoli? Pro vás si myslím, že by Linux mohl být tou správnou volbou. Stejně jako byl pro mě.

Miluju Karla Čapka, je to můj vzor. Aspoň jednou v životě bych chtěl napsat povídku, která by jen z minimální části dosahovala těch neuvěřitelných myšlenkových hodnot a kvalit, které Karel Čapek do svých děl vkládal. A z toho mám a budu mít trauma na celý život.

Ale Karel Čapek toho má hodně co říci nejen mě, ale i počítačovým hráčům. Vždyť je to pra pra pra dědeček robotiky, tedy i zakladatel science fiction (i když jeho knihy sci-fi spíš nejsou), a z toho všeho vychází i vztah k technologii, k informatice, atd. Kdyby Karel Čapek žil ještě dnes, jistě by se také vyjadřoval ke světu moderních technologií, a možná by mu nebyl lhostejný ani svět her.

A proč Čapka zmiňuji? 25. prosince to bude právě 70 let, kdy zemřel. To znamená, že po uplynutí 70ti let končí autorská práva a např. divadelní společnost, která by chtěla uvést jeho hru, už nemusí platit docela velké peníze za to, že si něco takového vůbec dovolí. Stejně tak vydavatelé knih budou mít mnohem snadnější práci, znovu vydat jeho slavná díla.

Při té příležitosti mě samozřejmě napadlo, zda by se toho dalo využít pro naše milované počítačové hry. Zda by se našel nějaký odvážlivec dobrodinec a pustil se do herního ztvárnění RUR, nebo Války s mloky. To jsou romány, které mají obrovský filozofický a myšlenkový podtext, a přitom by se daly krásně převést do herní podoby.

Vždyť na východ od nás nás zahanbují herními adaptacemi bratří Strugackých (píše se v tom pádě tvrdé nebo měkké?), nebo Sapkowského, a my si tu hrajeme buď na Itálii, nebo na Vietnam, nebo na cokoli, jen abychom nemuseli přiznat světu: „Haló, tady jsme! Všimněte si nás! Jsme Češi! Nejenom pří mistrovství v hokeji. A nestydíme se za to!“

Jak já bych byl rád, kdyby o tom někdo z vývojářů jen zauvažoval. I když, pravda, je tu stále takový háček. I po uplynutí 70ti let si nemůže přisvojit Čapka každý, ale jen pouze ten, kdo s jeho dílem neprovede nic, co by jej nějak poškodilo, nebo devalvovalo. Ale týká se to počítačových her? Co by na to řekl asi samotný Karel Čapek? Podle mě by byl nadšen možností vyprávět příběh zcela digitálním médiem, jako je počítačová hra.

Ale kdo ví.

Ps: O autorských právech toho zas tolik nevím, takže jestli se najde nějaký znalec, který by chtěl doplnit, vysvětlit, nebo zcela vyvrátit tuto problematiku hlavně v souvislosti s počítačovou hrou, diskuse je přístupná.

Hry s dospělym námětem a pointou, ó, jak líbezně to zní, to je to, po čem Kripli touží. Ale proč by vlastně měl někdo něco takovýho dělat? Aby se intelektuálové tetelili blahem? Kvůli připlácnutí neodloupnutelný nálepky „Umění“ na ten náš videoherní byznys? Checht. Vznosný ideje.. Vznosný ideje a ideologie chcíply ve 20. století.

Zdá se, že dnešnim trendem je zkoumat svět skrz peníze. Chladně racionálně, přísně pragmaticky. S penězma (resp. číslama) se dá totiž kalkulovat. Což se může hodit. Je to dobře, neni to dobře? Hluboká to filozofická otázka. Odpovídejte sami. A kterak to souvisí s hrama, s dospělejma hrama?

Most publishers are still busy making games for 12-year olds – David Cage, Quantic Dream

Hry zabalený do vážnýho a dobrýho námětu totiž můžou přilákat k hraní další publikum, který je doposud odrazováno převažující sračkovitostí herních příběhů (tuhle domněnku mám potvrzenu, ha! (sem patří nevýznamnej dík Lukrecii)). Více publika. Větší cílová skupina. Více prodanejch her. Více peněz. Více ziskovejch her. Více než 20% ziskovejch her. A hele to Nintendo jedno, jak se kvůli zacílení na širší publikum vesele rochní v miliardách dolarů zisku, i v době ekonomický recese! Netřeba potom vymejšlet bejkárny jako jsou všechny ty digitální distribuce, mikrotransakce a já nevim jaký blbosti ještě. Nejjednodušší řešení někdy bejvá nejlepší. Tak.

V ideálnim světě by tak lid hrál třeba další díl Falloutu nejenom kvůli zdá se parádnim soubojům a mechanický pěsti rozkošně oddělující hlavu od těla nepřátel, ale třeba i kvůli perfektně vypointovanýmu příběhu o novym budování lidský společnosti. Třeba. Četli jste Malevil (autor Robert Merle)? Tak přesně víte o čem je řeč. Nečetli? Nejvyšší čas tuhle jednu z mnoha životních chyb (kromě narození se) napravit.

A vůbec, proč nechat chudáky vývojáře vymejšlet zbrusu nový příběhy.. stačí je nechat číst knihy. Spoustu knih. Z nich se dá vyzobat tolik úchvatnejch námětů a idejí, to by se člověk zaradoval. Přece jenom, ten knižní byznys už tu funguje po staletí, že jo. Stačí vyzobat to dobrý. Kubrick s Clarkem kupříkladu dokázali ve svý Vesmírný odysei sakra zajímavě ztvárnit Nietzscheho myšlenky o vývoji člověka k nadčlověku. Tak. To jsem zas na něco přišel. Myšlenka, kterou lze vyslovit, lze taky zfilmovat. Prej. Na to zas přišel Mr. Kubrick. Proč by to neplatilo u her?

Zábavnost (resp. hratelnost) dnešních titulů je rozhodně už léty vybalancovaná a prověřená. Například takovej herní koncept GTAčka panečku, to je ta největší lahůdka od vymyšlení vanilkový zmrzliny. Teď už jenom na ty povedený mechanismy chrstnout labužnickou polevu v podobě kvalitních námětů. Tvůrcům přitom stačí jenom natáhnout pazouru po dobrý knížce. Potom budou spokojený všichni – hráči dostanou ve všech směrech parádní dílo, vydavatelé díky tomu zbohatnou a na světě zavládně klid a mír. Nepřetejká tu někde optimismus?

Možná si ještě někdo pamatuje, jak jsem na starém blogu, nebo v diskusích pomlouval náš přední a – nejlepší – herní pořad v české televizi. Aby také ne, vždyť jsem na něm častokrát nedokázal nalézt jedinou pozitivní věc. Ale co se nestalo. Dnes asi opět po roce koukám na GamePage a prvních pět minut si říkám. Aha, pak jo. Pak jó? Ale ne, nechval dne před večerem… Ale jó!

Snad první GamePage v dějinách tohoto šťastného nešťastného pořadu, který se mi líbil. Netuším, jestli je to současná úroveň, nebo zda kvalita jako vždy stoupá a klesá aktuálně s počasím. Každopádně, dnes to bylo OK, a příště se asi podívám znovu.

Tahle myšlenka mě napadla v souvislosti s článkem PD na hrej, „proč hry nemají své muzeum?“ Nebo tak nějak to bylo… a samozřejmě, když jsem se procházel po Playstation Home. Home vidím jako projekt s velkým potenciálem, skoro neomezených možností, a proto jsem k němu nebyl ve svém dřívějším článku moc kritický, i když kritika by ze současného stavu byla jistě na místě, ale proč pořád jen kritizovat? Už mě z toho bolí hlava…. a vůbec. Au.

Při hraní jednoduchých her v sekci arcade automatů, (když jsem tam čekal, až na mě přijde řada, bych si mohl zahrát jednu z těch malých ptákovinek), mě napadlo, proč zůstat při tomhle? Proč neudělat celý virtuální pokoj, co pokoj, jednu obrovskou halu, kde by byly staré počítače, a automaty a i třeba staré konzole, ale ne jen tak někde v přístupu přes terminál, ale jako skutečné herní muzeum. Každý počítač, každá historická konzole by byla ztvárněna přesně tak, jak si ji pamatujeme a my bychom se procházeli u stolečků, kde by ležely Atárka s kazeťákem a vedle toho Pong Video game a zezadu by se na nás smálo Super Nintendo, se zastrčenou kazetou Chrono Trigger. Zastavili bychom se u stolku a sedli si, zapli kazeťák, a čekali, než se hra nahraje, a hráli bychom Dizzyho na C64 skoro s takovým pocitem, jako bysme si tu mašinku osahávali přímo doma.

Virtuální herní muzeum, to by bylo. Ono žhavit emulátory na nových PC, i když je to samozřejmě mnohem lepší a daleko pohodlnější než na starých strojích, není to zkrátka ono. A pořizovat si z nějaké aukce stařinké C64? Fungují tyhle mašinky ještě vůbec? (někomu asi i třeba jo, ale jak dlouho)? Ne, vážení. Tím tahem by Sony zaútočila jak na staré gamesníky nostalgiky, i třeba od Pcček, tak i na mladé hráče, kteří by si chtěli jen tak zkusit, jaké to tehdy bylo…

Přes virtuální počítače a konzole by samozřejmě fungovaly emulátory, které už nyní lze provozovat na PS3, nebo dokonce i řada z nich chodí přes obyčejnou javu v okně internetového prohlížeče. Já vím, že by to bylo vlastně to samé, co si každý hráč může obstarat i jinak, bez Home, ale ve virtuálním prostředí, se všema těma lidičkama, kteří by čekali, až si budou moct zahrát na Amize třeba Chaos Engine, by to bylo kouzelný.

Samozřejmě nevím, jak je to s právy, myslím s autorskými, ale Sony by se určitě na několika starých hrách dohodla a bylo by to celé legální (a zadarmo samo, po stěnách muzea by se umístily reklamy na současné hry třeba, nebo cokoli). I dneska si člověk, který chce být opravdu čestný, nemá moc šancí legálně zahrát opravdu ty staré hry, jen skrz nějaké remaky, ale to častokrát už není ono.

Zkrátka herní muzeum v Playstation Home by se mi líbilo.

Jen to do nás solte, nadpisy jak z bulváru, kopírujte vzájemně novinky od sebe, kvůli každému videu zasírejte RSS čtečku, sázejte reklamu kde se dá, hlavně že naplníte kvótu počtu článků.

Nechci se dotýkat přímo osoby Lukáše Grygara, nebo jakkoli napadat snahu obohacovat nás svými názory a články, ale dneska jsem jaksi vybublal. Jako jeden z mnoha sem byl zlákán vábením nadpisu Hype z pohledu matematiky. Hype, matematika, komentář. JO to je ončo, ignoruji všechny další zprávy, musím si to přečíst hned teď, konečně nějaký zajímavý rozbor, určitě uvidím další z řady geniálních rovniček od neznámých vědců z dvoučlenného výzkumného ústavu. To nemůže dopadnou jinak než dobře…

Může. Nemám potuchy, jak daleko je LG zběhlý v oboru, ale už od zběžného projetí článku se dalo odhadnout, že to není dál než na základní školu či humanitní gymnázium. Beru, že to má být pro „cílovou skupinu“ vtipné, nápadité, originální, ale pro tu nezanedbatelnou menšinu je to červená plachta toreadora. Nejen, že se díky nesmyslným substitucím 4 slov čte článek neuvěřitelně těžko, ale ve finále jsou tyto kopance do řiti čtenáře úplně k ničemu. Mohl rovnou napsat „Alt+955Alt+178“ a docílil by opravdu revolučně interaktivního čtiva, který by vtáhl čtenáře do jeho veledíla.

Originalita za každou cenu není ta správná cesta. I kdyby se jednalo o vskutku skvělou úvahu nebo komentář, tak ať chce či nechce, tímto pošle celý text do kopru. Exces bych pochopil na nějakém blogísku, ale ne na českém herním gigantu. Možná jen dělám z komára velblouda, ale kdo ví, za týden si možná přečteme článek psaný pomocí nesmyslných diagnóz Dr. House. Někomu se to možná líbí, ale já chci, aby autoři při psaní neupřednostňovali formu nad samotnou myšlenkou…

PS: Nadpisu jsem věnoval 3 vteřiny u slovníku a docela sedí :)

Pamatuju si, jak jsem u starých dosových her trávil dny a noci, 5, 6 hodin v kuse, a možná ještě víc, to byly dost šílený časy. Doba, kdy do mě rodiče hučeli, proč nejdeš ven? Schovávaly se kabely, a zamykaly se do skříně, no, to si asi každý hráč zažil sám. Dneska už se tomu jenom směju, a k čemu to bylo? K ničemu. Že hry nejsou v životě tím jediným…, na to si stejně každý musí přijít sám, stejně jako knihomol, nebo filmový maniak, co pořád čučí na bednu.

Ale to opojení. Dřív si myslím, že hry vážně více vtáhly hráče do sebe a on se pak od nich nemohl odtrhnout (což je na jednu stranu vlastně hrozný). Kdysi jsem něco takového psal, že paradoxně za chytlavost a opojnost starých her mohl asi fakt, že nebyly tak graficky dokonalé, jako jsou dnes, že více podněcovaly hráčskou fantazii, a proto na ně s takovou nostalgií vzpomínáme. A s tím trochu souvisí i můj nedávný poznatek, že hry jsou dnes opravdu jiné, než v éře osmi a šestnáctibitů. Jasně, to přece každý vidí na první pohled, ale já myslím spíš ten přístup, hratelnost a tu schopnost vtáhnout do sebe.

Sám jsem uvažoval, do jaké míry je to mnou a tím, že už mi dávno není patnáct let, a do jaké míry je to hrami. Přesto si ale myslím, že hry a přístup k hráčům se dost změnil a není to jen osobní záležitost. Příkladně v několika posledních hrách, co jsem si koupil na PS3. GTA 4, Uncharted, Oblivion a Assassin’s Creed. Všechny zmíněné hry jsou skvělé a rozhodně ani u jedné nelituji koupě, ale často jsem si při hraní říkal, sakra už mě to najednou vůbec nebaví. A tak mi přišlo, že už jsem na hry vážně starej, a na mysl mi vytanula základní hamletovská otázka – hrát, či nehrát? Pak jsem si ale po čase sem tam chvilku našel, třeba na toho Assassina, a ejhle, ono mě to zase baví, je to vlastně skvělá hra, která nemá obdoby s technologií, kterou poskytují dnešní konzole. Vážné a promakané téma z prostředí starého světa, velice atraktivní, téměř dospělá hra. Najednou ale hraju hodinku, a hned si říkám, zív, to snad už radši rovnou vypnu, zas mě to ukrutně nebaví. Blik, konec.

A tak pořád dokola a dokola. Obden si zahraju třeba jen hodinu a nic víc, protože mě hra rychle přestane bavit, ale tu hodinku si oproti tomu dost užívám. Co to je? Takhle jsem předtím nikdy nehrál. To bylo sehnat si hru, nainstalovat jí, a hrát, dokud ji nedohraju, nebo dokud nepadnu. Je to vážně problém mého věku, nebo i her, nebo problém konzolí, že styl hraní je jiný než na počítači?

Co myslíte? Podle mě tak trochu ode všeho něco. Každopádně jsem přemýšlel, jestli s hrama neseknout nadobro, protože po pětadvacítce už člověk začíná uvažovat, jak nejlépe naložit se svým volným časem. Všechno se ale vyvinulo docela samo, když jsem si uvědomil, že hry mě baví stále, ale už u nich nevydržím tak dlouho, jako kdysi (a to je vlastně dobře).

Docela by mě zajímalo, jak jste na tom vy…