Než Americké, Japonské, atd. Každý hráč jistě vidí rozdíl mezi Americkou fpskou a Japonským RPG. Je to zcela odlišný svět, přístup a způsob, jak hráče zaujmout. Ale ty odlišnosti se netýkají jen takového nejviditelnějšího rozdílu – bláznivých témat zpracovaných Japonci; oproti zbytku světa. Řekl bych, že co hra vyvíjená v jiném kraji, nese si sebou řadu osobitých prvků a přístupů k věci. Vezměme si např. dříve velice aktivní a respektovaná vývojářská studia z Francie – Silmarils, Delphine Software, Cryo.

První z firem (Silmarils) mám spojenou hlavně s žánrem klasických dungeonů, převážně pak s Isharem, Delphine zase excelovala svým Flashbackem, tedy sci-fi, dalo by se říci interaktivním románem; skákačkou ve stylu Prince of Persia, a třetí Cryo bylo definitivně adventurně založené. Vzpomeňme třeba na první Atlantis, nebo ještě dřívější Dune, KGB, tedy hry se silným výtvarným stylem a příběhem, nebo ještě lépe se silnou schopností vyprávět. Je to těžké popsat, ale francouzské hry byly vždy jiné, umělečtější a citlivé. Příklad za všechny by se dal vyjádřit klasickým pozdravem ze světa Isharu „Warm Tear“. Myslím, že zrovna Ishar byla jedna z prvních her, kterou jsem dostal ke svému prvnímu PC 386 a byl jsem jí naprosto okouzlen. Čtverečkovací dungeon s grafickým pojetím, které bych i dnes bez nadsázky nazval uměleckým, plus vývoj postav v družině, jejich vzájemné vztahy a celé to prostředí. Těžko se o tom píše. Ale na hry od Silmarils mám jedny z nejsilnějších vzpomínek.

O Flashbacku bylo také napsáno mnoho, a netřeba se opakovat. Při Cryu stačí jen vzpomenout např. na Lost Eden, který na KK zmiňoval ve svém článku tuším Mick, – přečtěte si ho, a uvidíte sami. Ta jinakost už míří za hranice popsatelného, do hranice dojmů a fantazie, která se dá přiblížit jen dalšími dojmy a vlastní fantazií. A takové jsou, nebo lépe byly francouzské hry (i když teď mě napadá, že opravdu stále jsou a to hlavně díky Quantic Dream).

Nemá cenu příliš konkretizovat Japonské hry; každý hráč je zná především díky Final Fantasy např. Ale zamysleme se, proč jsou takové, proč jsou tak odlišné? Jistě první věc, která člověka napadne je odlišnost kultur. A tady narážím na docela jasný argument pro počítačové hry, proč bychom je měli brát jako umělecký směr, který je schopen vycházet z kulturního prostředí a reflektovat nějaké kulturní zázemí společnosti. Co to je Japonská kultura? V dnešní době je to kultura plná kontrastů, starého světa ovlivněného Čínou, stejně jako lpění na technologii a technologických novinkách, rychlém růstu technizace a hlavně obohacování své dříve ubíjené kulturní historie novými vlivy odevšaď. A přesně takové jsou japonské hry. Silně emotivní, mýtické, a často v kontrastu přetechnizované, mnohokrát inspirované mnoha vlivy ať už z bájí a pověstí jiných kultur, nebo i ze současné popkultury západního světa. Jako je Japonsko země plná kontrastů, přesně takové jsou její hry. Co může být větší známka umění, než reflexe vlastní kultury?

A vezměme si západní hry, hlavně ty Americké; ty zná opravdu každý, protože je dnes a denně hrajem a jsou nejvíce vidět. Jsou to projekty ovlivněné výzkumy, zájmy trhu a schopností dát hráčům přesně to, co očekávají a ničím víc je neobtěžovat. Jsou to vlastně výrobky, které se nejlépe hodí do poliček supermarketu vedle cocacoly a toaletního papíru. Ne, teď nechci snižovat Americké hry, jen mi to spojení přišlo zábavný :) Každopádně zase je tu spojitost s kulturním povědomím dané země. Ona Amerika, řekněme si to upřímně, není zrovna nejkulturnějším místem na Zemi. Od dob popartu je to konzumní společnost vystavěná na prostém zákonu trhu a nic víc, samozřejmě také nemá tak hlubokou historii, jako zbytek světa. Jestliže budeme o hrách tvrdit, že nic neobsahují, jsou pouhou zábavou, a nikdy hráči nic nedají, protože to je jejich podstata, mluvme pak o hrách západních, nejlépe Amerických. Ty jsou podle mě povrchní, stejně jako valná část americké popkultury. (i když výjimkám o to větší čest)

A jak jsme na tom my? Zde v Evropě? Podobně jako ve Francii, ale trošičku jinak. Přitom Francie je samozřejmě také Evropa, ale jejich hry byly vždy tak zvláštně své, že jsem Francii zmínil jako samostatný sloupeček. Takže hry Evropské. Všichni jistě hráli, nebo minimálně četli o Zaklínači, všichni jsme tu hráli Mafii, Operaci Flashpoint, nebo např. nedávno v Levelu vyšlý polský Call of Juarez. A jelikož české hry máme prošlé od A do Z, trochu překvapivě se zamyslím právě nad Call of Juarez.

Na jedné straně z recenzí, nebo videí, by si hráč mohl získat dojem, že se jedná o celkem zajímavou, ale přesto spíš tradičnější fpsku z divokého západu. A tím by celý dojem mohl skončit; než by si hru ale skutečně zahrál. Pak by totiž zjistil, že to co vypadá obyčejně, je takovým osobitým způsobem tvorby, – najednou zcela něco jiného. Vzpomínám si, jak jsem v Call of Juarez dostal od starého indiána za úkol pochytat králíky, což mi už v tu chvíli přišlo srandovní. V které jiné střílečce jste chytali králíky? No možná by se ještě taková hra našla, jenže zde nasednete na koně a vyrážíte za králičím masem kamsi. Najdete jednoho králíka a získáte úlovek, ale králíci se rozprchli po celém údolí a to, co vypadalo jako jednoduchý úkol, je najednou dost šílená výprava, kde musíte ujet snad míle a míle cest, jen abyste splnili tento až spirituální úkol hledání králíků / nebo sebe sama? A pak si uvědomíte…

Kdybyste četli Foglara, tak v jedné jeho knize, už nevím v jaké, byl příběh o skautském oddíle, kde kluci dostali za zkoušku vyšplhat se na vrchol hory. A na tu cestu se vždy vydali sami. Takže ve skutečnosti mohlo být sporné, jestli takový kluk opravdu vyšplhal až nahoru na horu, nebo jestli si úkol trochu neulehčil a jednoduše nezalhal. A když kluk vrchol přeci jen zdolal, v hlavě mu vrtalo, jak vlastně dokáže, že úkol splnil do důsledků? A vedoucí mu při návratu řekl něco ve smyslu: ta cesta byla tvůj úkol, už jen z tvých očích je vidět, že jsi splnil přesně to, co jsi měl. Nešlo o pouhé místo, dostat se někam, ale získat zkušenost právě z té cesty.

Možná trochu svérázné připodobnění, ale podle mě jsou takové i evropské hry. V západních se více soustředí na to nedej bože hráče nenudit. Stále ho něčím zaujmout, hustit do něj akci a dějové zvraty, nebo cokoli, jen aby hráč byl pořád ve střehu. Bohužel to také znamená, aby hráč nad ničím moc nepřemýšlel. Kdežto Evropské hry jdou už z podstaty více do hloubky. Není tu problém vydat se dlouhou cestou přes luhy a háje zabít pár králíků a stejně dlouhou cestou je pak přinést indiánskému šamanovi, protože už ta samotná cesta je poznáním, ne jen vykonaný úkol (a Call of Juarez je opravdu jen střílečka, žádná adventura!).

Proto na nás třeba tak lidsky a reálně působila i Operace Flashpoint, která z hlediska gamedesignu je dost sporná hra, ale z hlediska zážitku, je to nepřekonatelná simulace, „jaké je to být pěšákem ve vojenském konfliktu“. Právě proto, že se autoři nebáli hráče „nudit“, protože věděli, že jakmile ve svém tempu zpomalíme, začneme si uvědomovat i jiné věci; než neustálé napětí ze střelby a z toho, že nás někdo chce zabít. Ta herní hloubka není jen v propracovaném příběhu, nebo ve vyprávění, v uvěřitelném světě, jak se dnes říká v recenzích, ale je to právě v těch obyčejných věcech, kterých se západní produkce bojí jako čert kříže. Je to o tom zastavit se na vršku, jako osamocený voják, dívat se do údolí, jak druhá strana ostřeluje vesnici, a vědět, že než se dostanu do akce, musím ujít ještě hodně dlouhou cestu, a ta cesta je možná ještě větší zážitek, než konflikt samotný.

Myslím si tedy, že řada her je dost specifických právě tím, v jaké zemi a v jaké kulturní společnosti vznikly. A i když dnes žijeme v globalizovaném světě, nesmí to znamenat, že se jednotlivé rozdíly rozplynou do šedého průměru. Právě naopak, musíme si ty rozdíly uvědomovat, chránit je a na nich začít stavět. To je právě význam kultury a umění a v tomto směru počítačové hry určité znaky bezpochyby nesou.

Robinson’s Requiem je hra, na ktorú si už dnes nikto vôbec nespomenie, resp. hra o ktorej nikto nepočul alebo – na druhej strane – hra zanechávajúca trpký úsmev na tvári. Konceptom je to hra na prežitie, RP hra, kde človek musí prežiť a vrátiť sa šťastne na Zem. Tak ako to jednoducho znie, tak to samozrejme vždy nebýva. Len málo ľudí našlo tú silu a tú vôľu a dostalo sa až k vytúženému koncu a…, vlastne to by bol asi spoiler.

Nekonečný vesmír, i v budúcnosti bude skrývať mnohé – tajomné cudzie svety, ktoré treba objaviť a preskúmať. Prieskum planét má na starosti organizácia AWE (Alien World Exploration), ktorej členmi sú tzv. survivalisti, ľudia, ktorí dokážu prežiť v nepriaznivých podmienkach. Ich úlohou je preskúmať planéty, podmienky na ich kolonizáciu. Títo ľudia sa nazývajú aj Robinsonmi (áno, podľa hlavnej postavy románu Daniela Defoea „Robinson Crusoe“), pretože prebývajú dlhší čas na neznámych svetoch, len vďaka svojmu umu prežiť a prostriedkom, ktoré im planéta ponúka. Keď sa skončí ich práca v službách AWE, vracajú sa na Zem s veľkou slávou a s prísľubom veľmi dobrého dôchodku. Táto oslava sa nazýva „Robinson’s Requiem“ – pretože sa končí jeden život, život Robinsona a začína sa život v civile.

Občas sa stane, že Vedecká výzvedná služba zabráni niektorému z „robinsonov“ vrátiť sa domov. Táto naoko nečistá hra, má však svoj prozaický dôvod – hlavnou úlohou je výskum chorôb, resp. zabránenie tomu, aby sa nejaká neznáma choroba dostala medzi ľudí skôr, ako sa na ňu vyvinie protilátka alebo liek. Hráč sa spolu s ďalšími kolegami dozvie o tomto pláne, ale skôr ako môžu niečo urobiť, sú vyslaní na ďalšiu misiu na neznámu planétu. Má to byť ich posledná misia, po ktorej budú môcť odísť na zaslúžený odpočinok – niečo sa však pokazí, loď je sabotovaná a jej posádka skončí na neznámej planéte, oddelená a roztrúsená po jej povrchu. Cieľ bol teda jasný – prežiť v nehostinnom prostredí a nájsť cestu z planéty.

Keď sa povie Robinson’s Requiem, spomeniem si na hru od môjho obľúbeného tímu Silmarils. Robinson’s Requiem znamená v mojej podlomenej pamäti jednu z najťažších hier, ktoré som kedy hral. Vôbec, zaradenie do katalógu GOG, vo mne vyvoláva dobré spomienky a príležitosť zaspomínať si na hru, na ktorú som vlastne nikdy nezabudol. Avšak nie preto, lebo by bola nejako extrémne kvalitná. Dobrá hra to bola, bez debát, lenže jej náročnosť sa dá dnes porovnať len málo s čím. Prežitie je kľúčové slovo, a ak nejaká hra dala hráčovi pocítiť význam prežitia v neznámom, nehostinnom prostredí, bola to práve hra Robinson’s Requiem. Nepamätám si inú hru, kde sa dalo umrieť na také veľké množstvo príčin – otravy, choroby, občas nutnosť amputovať si končatinu, takmer prísť o zrak…skrátka nepreberné množstvo spôsobov. Nehľadiac na to, že ako v mnohých vtedajších RPG (dungeonoch) i tu bolo treba jesť a piť. Avšak podmienky boli oveľa prísnejšie. Napiť sa len tak z jazierka nebolo najbezpečnejšie, a preto bolo treba vodu príslušne upraviť. A jedlo? Nuž na neznámej a neobývanej planéte k vám nepribehne samé, však.

Robinson’s Requiem bola/je naozaj dobrá hra, avšak nemal by som to svedomie ju odporúčať mladším hráčom. A dokonca si myslím, že i tí starší s ňou budú mať problémy – dnes. 3D technológia, užívateľské rozhranie, to všetko je dnes úplne inde – a to už vo svojej dobe bolo ovládanie RR považované za trochu ťažkopádnejšie. Pamätám sa, ako som si myslel, že túto hru v živote nedohrám – nebola by jediná. Lenže to prostredie, tá výzva prežiť ma stále nútili tú hru hrať – odletieť z tej prekliatej planéty preč a hlavne…neumierať na každú hovadinu. Dávať si pozor, kam stúpam, čo pijem, jem a ako bojujem – hlavne s čím a s kým. Prežiť cez deň bolo zložité, ale noc neprinášala lepšie vyhliadky, skôr naopak. Grafika nehýrila dva krát prehľadnosťou, čo tiež zvyšovalo už aj tak vysoko nasadenú systémovú obtiažnosť, ktorá nešla zmeniť. Avšak ten slastný pocit, keď som hru konečne dokončil… ten máte z máloktorej hry – obzvlášť dnes. Človek naozaj cítil, že by si zaslúžil nejakú tú veľkolepú oslavu…oslavu prežitia a víťazstva.

Dnes? Po pravde, asi ju z pietnej úcty k Silmarils a nespornej výnimočnosti v hernom svete z GOG kúpim. Avšak hrať ju určite nebudem. Nie preto, že by to bola zlá hra – to som vám už snáď vyvrátil – ale preto lebo by som neprežil prvých desať minút hry. Viem, že túto hru už nikdy znova neprejdem. Dvojnásobne nie v dnešnej dobe. Som starší a obtiažnosť hier sa posunula inam a ja som si na ňu zvykol. Nie nadarmo sa hovorí, že človek je tvor lenivý a rád sa prispôsobí pohodlnejšiemu. Rozhodne som však zvedavý na reakcie ľudí na túto hru, hlavne tých, ktorí o nej nikdy nepočuli a náhodou si ju zahrajú…bude to zaujímavé.

Still Alive, písnička, která mnohým z vás učarovala při koukání na jeden z mnoha kouzelných trailerů na Mirror’s Edge. V nich vhodně doprovází běžící a skákající Faith, která se protlouká betonovou džunglí. Tento „soundtrack“ (bacha, není to klasický soundtrack, jen remixy Still Alive) jsem si hned objednal a jsem spokojen. A to tak že hodně.

Zajímavé bylo samotné hledání cdčka. V našich e-shopech jsem pro jistotu vůbec nehledal, ztráta času. Kouknul jsem na Amazon, ten zatím nezklamal. Fajn, je to tam, ale jen jako MP3 download. Nevadí, stejně poslouchám muziku jen na PC. Stáhl jsem si tedy ten Amazon downloader a chtěl jsem začít stahovat songy, ale ejhle – pouze pro USA, u nás není podporováno. Hm, super. Po pár dalších neúspěšných pokusech jsem zabrousil na „místo, kde najdete všechno“ (Ebay) a bylo to tam. Za 12 liber i s poštovným. A to se vyplatí.

CDčko přišlo za pár dnů, snad rychleji než Česká „dnes podáte, zítra dodáme“ Pošta. První písnička je Still Alive neremixovaná, ve své čiré podobě a je to nádhera. Krásný, průzračný hlas zpěvačky se super jménem – Lisa Miskovsky – projíždí ušima každou vyšší tóninu jako horký nůž máslem. Gradace je střídmá a cítíte, že přichází, přitom vás vždy uzemní.

Ostatní remixy jsou taky fajn, ale tam už záleží na tom, jak moc máte rádi techno, elektro a další styly do kterých je to zmixované. Já se v tom teda moc nevyznám, ale nějaké mi přišly fajn, jiné ne tak fajn, ale většinou se to dá poslouchat velmi dobře, i na pozadí ostatních her. Still Alive se vážně povedlo.

Mafia je bezesporu dobrá a kvalitní hra se zajímavým příběhem, výborným designem, super hudbou a tak dále a tak dále… Není to špatná hra, ale proč zrovna ona? Co na ní ty lidi tak chytlo? To, že byla česká a měla úspěch i v zahraničí? Něco jako s hokejistama – když se vyhraje nějaké mistrovství tak „jsme mistři“, ale když ne, tak „oni prohráli“? Nebo snad proto, že byla s kvalitním českým dabingem, který se nebál sprostých slov (všeobecný názor, ne můj). Protože měla jednoduchý příběh, který měl hlavu a patu, hra byla docela jednoduchá a tak ji každý prošel a uviděl dobré zakončení příběhu?

Prej, tebe už hry nebavěj, ty seš menšina, která do ničeho nemůže kecat, ty nikoho nezajímáš, jak si vůbec dovoluješ, něco říct? Když, bla, bla, bla, bla, bla. Hraju si nový hry na PS3 a vlastně se nutim v nich vidět ty dobrý stránky, dobrý hry, co člověka baví a má je rád. Srovnávám jednu ptákovinku s druhou a všechno to dohromady dostane 8 z 10 deseti, protože taková je dnešní úroveň.

Ale to je sebeklam. Píšu si úvahy, změnil jsem se já? Změnily se hry? Nechávám se přesvědčovat od lidí, co chtějí mermomocí těžit z toho, co je právě tady a teď a co se nabízí, nehledí ani zpátky, ani dopředu. Jenže to je všechno špatně!

(Když půjdu do extrému)

Počítačový hry umřely s 3d grafikou, umřely tehdy, když RPG ještě znamenalo RPG a pak už ne, a strategie byla zase strategie. Ano! Od slova strategie, strategicky myslet a uvažovat. Dnes je RPG hack and slash mlátička a strategie je postavit jednotku a poslat ji na nepřítele. 3D začalo a skončilo s Wolfenstainem. Když jste chodili po hradě Wolfa a mířili na nacisty, byly to jen náznaky nácků, 2d postavičky ve 3D. Aha on Wolf vlastně ani nebyl ve skutečnosti plně 3D, to přišlo až s Quake 1, a přitom jak někteří říkají, Quake 1 byla strašná, ale strašná blbost. Svět ve 3D, zase špatně.

Kdyby to byla všechno pravda, že já sem ten špatnej, že hraju hry a nebaví mě, že jsem už dospělej a vlastně celá ta produkce zábavy už není pro mě, kdyby to byla pravda, nomohlo by se stát toto:

Potuluju se v hypermarketu u regálu s PC hrama. Klasiky, jak jinak. Vidim Homam 3 a 4. Vlastně, dyť já sem nikdy žádnej Homam nehrál! Čtete správně! Nikdy jsem to nehrál. Co si takhle doplnit vzdělání? Za pár korun? Jasně. Trojku, nebo čtyřku? Obě leží vedle sebe, obě s datadisky a obě k mání. Trojka, ta vypadá hezky, obracím krabičku. Fuj, čtyřka je nějaká divná, proč je to tak ošklivě barevný? A celý to vypadá divně. Šup s trojkou do košíku. Přijdu dom. Hurá, jde to hrát krásně pod Linuxem ve Wine a na mém notasi. Jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny, půlnoc, záchod? Půl druhé, půl třetí, půl čtvrté! Aaaaaaaaaa, to snad není možný, vždyť sem to před chvílí zapnul? To je tak úžasná hra, že všechny ty moderní nesmysly s moderní grafikou a 3D enginy proti tomu vypadají jako hnusota fialová, hnusná a nechutná, uplně fuj.

A čím to je? Čím to je? Přesně tím, co jsem psal. V dnešních hrách je řečeno vše, od zpracování, po obsah. Fungující svět, moderní engine, realtime počasí a mě ty řečičky už lezou krkem. Protože když hraju Homam3 vidím překrásnou, opravdu úúúúžasnou grafiku, která je myslím naprostým vrcholem, co se kdy dělalo ve 2D pixelartem. A když se potuluju po mapě se svým panáčkem na koni, vidím krásně namalovaný les, a horu, a jezírko, a kromě toho pixlík po pixlíku vypiplaného zpracování vidím dokonale fungující svět, vidím les, strom po stromečku, na něm každý lísteček a na něm veverku s oříškem, jak skáče ze stromu na strom a nad ní krouží jestřáb. No, to teď trošku přehánim. Ale jdu třeba k chaloupce, dneska by byla ztvárněná milionem polygonů a super duper hi-res texturami a na každém trámu by byla použita nejmodernější akcelerovaná fyzika, kdyby se mi náhodou zachtělo do tý chaloupky praštit klackem, aby se kus odchlípnul a tříska odletěla kamsi, a zdálky by se pak ozvalo hrozivé zaječení nějakého trola na mostě, kterému právě něco spadlo do oka.

No, to by byla ještě docela sranda, ale já chtěl vyjádřit tu pitomost realismu. V realismu je řečeno vše a vy na to jen čučíte a nic z toho. Kdežto tady v Homam3 je všechno náznak, jako v deskový hře, který sou stejně krásně chytlavý a hratelný, ale co je hlavní, hráče vtáhnou do sebe tím, že mu dají prostor pro vlastní fantazii. Hraje se hraje, a celý ten úžasný svět vzniká až ve vás, za rohovkou, za očima, tam, jak se tomu říká mozek. Tam sme kdysi hráli ty nejlepší hry. Ale dnes je hrajem za obrazovkou, všechno se to odehrává tam a nám to musí stačit?

Musí?

To máte jako s básní. Když někdo napíše, že venku je hezky, není to básnický obrat, je to nudná realita, i když je to pravda. Když ale někdo napíše, že sluneční paprsky se odrážely od kapek rosy, jakoby je někdo právě utkal z tisíců křišťálových vlákének, je to fantazie, je tím řečeno v náznaku, co si má čtenář představit, a on si to představí mnohem lépe, než když se řekne…

Je ráno, no, a svítí tam slunce, tak co byste ještě nechtěli?

A taková je většina dnešních her, řekne se tam všechno polopatě a mě to nebaví.

Vývojáři se musí poučit z minulosti. Hra není od toho, aby byla realistická, o to tu vůbec nejde. Když mluvím třeba o dospělém a chytrém příběhu, nemyslím tím hned, že tam musí být spousta hlubokomyslných úvah a myšlenek. Vůbec ne. Podívejte se na literaturu, podívejte se na hudbu. Vy si hru musíte představit, jaká má být, musíte znát její příbeh, musíte znát ten svět, ale pak ho hráči naservírovat jinak, překvapit ho. Něco vykreslit, něco vyrendrovat, něco popsat, něco jen naznačit a spoustu z toho tam vůbec nedat – nechť si hráči domyslí.

A dost už, čeká mě Homam3, do práce du až v pondělí, :-P

Poslouchám si tu vnímavý hlas Mary Elizabeth McGlynn a dávám Akirovi zapravdu. Perfektní atmosféra na pozdní večer. Z dálky je slyšet ševelící dálnice, z kuchyně tikají hodiny. Tik, tik tik… Lampa dole v ulici svítí, blik, blik, blik. Dívám se na protější barák, jako ten týpek z The Room. Pozor! Někdo se tam pohnul! Skoro se bojim jít otevřít dveře, kouknout se kukátkem. A do toho ta hudba…

Nehrál jsem poslední Silent Hill, nevím o něm dokonce nic, nečetl jsem recenze, nečetl preview. Je mi jedno, jestli je lepší než jednička, lepší než dvojka, horší než kterýkoli díl. V tuhle chvíli mě zajíma jen Akira Yamaoka a uhrančivá zpěvačka.

Jestli je Silent Hill podoben předchozím dílům, je, není? Co na tom. Hudba vychází z jedničky, z dvojky, skladbou, kytarovými riffy a jde vstříc minimalismu oproti gotice. Základní rytmus, nic víc, t, bum, t, bum, rytmus na čtyři, základ, který bych si nastavil v drum editoru, kdybych nevěděl, čím lepším začít. Ooooo syntetický vokálový podklad v basech, a nad tím zpěv. Nic víc, a ono to stačí na veškerou atmosféru. Je tam temnota, je tam samota, je tam bolest, je tam ztráta, je tam Silent Hill.

Ve stylu metalových a nu-metalových skladeb, sloka refrén, písnička, pomalý táhlý začátek, baladický základ, a pak se to rozjede, a nebo také ne. Napadli by mě Evanescence, kdybych se nebál, že by to popu nechtivé posluchače mohlo urazit. Napadá mě Amy Lee doprovázená jednoduchými a o to silnějšími molovými riffy Akiry. A napadá mě Mary a jsem rád, že jsem v tu ránu na Amy zapomněl.

Remix známých motivů a zcela nové skladby. To samé a přesto jiné. Předpokládám, že taková jako je hudba, bude i nový Silent Hill.

A hudba se mi líbí.

Miluju Silent Hill, mimo jiné i proto, že obsahuje soundtrack písniček a pětka je písničkovitější než kterýkoli díl předtím.

Všechny ty Evanescence a další nu-metalové kapely (co si hrají na gotiku a oslovují dětičky svou povrchně temnou hloubkou), by mohli mít z pana Yamaoki těžkou hlavu, kdyby se rozhodl se Silent Hillem zaútočit na žebříčky hitparád. Možná přeháním.

Možná ne.

Jako opožděný Vánoční dárek vám přinášíme český překlad povídky od Jane Jensen, která představuje hlavní postavu její nové adventury Gray Matter. Předem upozorňujeme: číst pouze na vlastní nebezpečí!

Twas the Night Before

Od Jane Jensen

Překlad: Rob a montana

[Úvod: V době mezi Gabrielem Knightem 1 a 2 jsem napsala krátkou smyšlenou povídku pro časopis Sierry nazvaný Pause, která hráčům nastínila to, co jednotlivé postavy dělaly v období mezi oběma díly. Když jsem přemýšlela nad nějakým zajímavým prosincovým článkem na blog, napadlo mě napsat krátký příběh o postavách (pozn. překld. postavách v Gray Matter), ale nejprve jsem to zavrhla. Moc práce, málo času. Ale ta myšlenka neodcházela. Takže tady to je. Tohle jsou ty Vánoce „předtím“ a Dread Hill House a David leží někde dál v Samanthině budoucnosti.]

Španělské Schody, Řím, 2008
Tmavovlasá dívka s bledou tváří a černou rtěnkou elegantně rozmáchla rukama. Chumel holubic se rozletěl vzduchem. Mávaly svými bílými křídly nad Španělskými Schody, něčím, co se tu objevilo odnikud a z ničeho. Tu a tam bylo možné zaslechnout ohromené potlesky od pár kolemjdoucích, kteří si povšimli tohoto představení. Ale jen několik mincí nakonec zacinkalo v klobouku.

Davy, které ucpaly Španělské Schody a proudily okolo módní čtvrti Spagna v Římě, měly dnes v hlavě jiné věci. Elegantně oblečení Italové převýšili turisty svým počtem asi desetkrát, což je výjimečná událost, a taky nepříliš šťastná pro tuhle živnost. V Římě bylo stále zvykem se setkávat… o Vánocích. Město se plnilo šílenstvím v podobě nakupování dárků, blouděním v uličkách a výběrem delikates pro vánoční tabuli, jako by lidem došlo právě teď, že zítra je 25. prosince. Nebylo divu, že lidé nemohli ztratit ani chviličku času pozorováním nějakých pouličních umělců.

Sam mrkla na tmavovlasého chlapce, mohlo mu být tak sedm. Měl andělskou tvář, ale rozhodně ne povahu. Hlasitě si stěžoval své matce, že chce zastavit a podívat se na její představení, ale jeho milá maminka ho táhla pryč. Podívala se na Sam s obdivem, jako by už přemýšlela o tom, jaký má její syn vkus na ženy. Sam to vzdala a pohlédla na Scarpelliho kloubouk. Bude ráda, pokud si dnes odnese 10 Euro.

„Štědrý večer stojí vždycky za houby.“, četl Scarpelli její myšlenky. „Všichni už chtějí být doma.“

„Já vím.“, dýchala si Sam na ruce. Její prsty byly dlouhé a tenké a bylo těžké si je v takových teplotách udržet obratné.

„A je zima.“, dodal Scarpelli. „Moc velká zima na to, aby křehká americká dívka stála celý den venku.“

„Ha!“, vyhrkla Sam. Tohle byl jeho oblíbený vtip – nazývat ji „křehkou“. Začal s tím ten den, kdy ji nabídl, aby pracovala s ním. Tady, jako ve většině evropských městech, byla přední turistická místa k smrti ochraňovaná těmi nejsilnějšími. Když před čtyřmi měsíci přijela do Říma, začínala dole na Španělském schodišti. Místní umělci, právnící a bezdomovci ji odstrkovali dál a dál, dokud nebyla prakticky úplně na ulici. Nechtěná. Nevítaná. Jednoho dne se Scarpelli zastavil, aby ji pozoroval. Byl už starý, aspoň sedmdesátník. Udělal jí nabídku, která byla tak stará jako čas sám. Ona bude moct pracovat na jeho chráněném místě nahoře, blízko vrcholu Schodů a její talent přiláká davy lidí, zisk si pak rozdělí.

Velký Scarpelli musel být kdysi opravdu hodně dobrý. Ale teď připomíná spíš jeho obnošený a lehce ošuntělý černý kabát. Jeho ruce se zdeformovaly artritidou a během svého dvacetiminutového představení, které předváděl čtyřikrát denně, musel spoléhat na svoje žvanění a okouzlující osobnost, aby tím zakryl své nedostatky. Ale je tu něco jako památka – dokonce je o něm zmínka v několika turistických příručkách – takže stále vydělává nějaké peníze. S pomocí Sam teď vydělává mnohem víc.

Bylo to dvojité vítězství, jak se tu říká, ale taky to byla životní lekce. Sam se podívala na Velkého Scarpelliho a věděla, že ona v sedmdesáti letech nebude ve stejné pozici jako on. Byla dobrá, opravdu moc dobrá a věděla, že to dokáže. Myslela ve velkém – TV show, limuzíny – takový způsob života. A až by měla peníze, šetřila by, jako veverka Sally. Měla by domov, ve kterém by zestárla.

Věděla, že se to stane, jenom zatím nevěděla, jak to udělat.

Scarpelli se podíval na hodinky. „Dneska to ve tři zabalíme, nemá to smysl. Co říkáš? Mlácení prázdné slámy.“

„Fajn.“, rozhlížela se Sam po davu lidí, hledajíc nějaké zájemce o show.

„Cože? Žádné protesty? Obvykle tě nemůže přesvědčit, dokud tu není ticho jak v hrobě. Máš nějaké plány? Chci říct, taková pěkná holka jako ty…“ Navzdory jeho slovům, jí lichotil až moc okatě.

„Vlasně, mám.“

„Nejdeš na štědrovečerní setkání u svatého Petra? Je to tvůj první rok v Římě, neměla by sis to nechat ujít.“

„Ne…“

„Tak je v tom nějaký mladý muž?“, dumal Scarpelli „Už vím, rodina přijede na návštěvu! Kdo by nechtěl navštívit svou dceru v Římě o svátcích?“

Samin nos se zvrásnil rozzlobením. Nikdy se se Scarpellim nebavila o osobních věcech, tak ho za to divadlo nemohla vinit. Všechno, co věděl, bylo to, že měla rodinu na kukuřičné farmě kdesi v Iowě.

„Strávím Vánoce s jednou italskou rodinou. Mají vinici a velký starý farmářský dům. Je to na venkově, pár hodin na sever.“

Samotnou ji překvapilo, že mu to řekla. A ještě víc to, že to řekla s pýchou a radostí. Zněla skoro… namyšleně.

„Ah!“, zajiskřilo se mu v očích. „Ale to je přeci úžasné! Budeš mít opravdové Vánoce! Fantastico!“

„No, vždyť se toho zase tolik neděje“, řekla Sam.

Scarpelli si prohlížel její obličej. „Jseš asi nervózní? Setkat se s tou rodinou? V domě plném cizinců?“

„Kdo, já?“, trhla sebou Sam. „Potkávám stovky lidí denně.“

„Ah!“ Nepřesvědčila ho. „Něco pro tebe mám, něco, co ti dodá sebevědomí.“ Scarpelli vytáhl bednu z jeho staré otlučené kouzelnické brašny. Bylo to zabalené v novinách a mělo to krásnou mašli, skutečnou mašli.

„Ale ne!“, vzdychla Sam. „Já ti nic nepřinesla!“

„Tohle je obchodní záležitost. Otevři to!“

Rozmotala mašli a během okamžiku rozbalila dárek. Opatrně zvedla fialovou saténovou blůzu a hladila jí kolem límců nahoru dolů, přes nápis a kolem manžety. Lechce zatuchlý a obnošený dojem ze saténu pod jejími prsty napovídal, že jde o autentický model. Její oči se rozšířily.

„Můj bože!“ Otočila se ke Scarpellimu a objala ho.

„Viděl jsem to ve výloze a říkal si, ta blůza je Lady Byron, jestli někdy něco takového na Zemi kdy bylo. Vidíš, jak ta fialová naláká davy lidí?“

„Je dokonalá!“, zašeptala. „Je to přesně ta.“ Otočila se zády, jako by tu blůzu chtěla studovat ve světle, ale ve skutečnosti proto, aby na ní nepoznal, jak moc ji ten dárek dojal.

Sakra, možná ty Vánoce přece jen budou za něco stát.

3:30 na ubytovně
Sdílela pokoj se čtyřmi dalšími dívkami, ale žádná z nich se tam zrovna nenacházela. To místo působilo opuštěně. Nepřekvapilo jí to. Tohle byl její čtvrtý rok na ubytovně o Vánocích a bylo to vždycky stejné. Jediní lidé, co zůstali, bývali zamilované hrdličky, užívající si romantickou dovolenou někde daleko od domova. Obvyklé skupinky bezdomovců se vrátily zpátky do hnízda nebo měly nějaké lepší místo. Nenáviděla Vánoce, ten pocit bytí ubohou nulou, která nemá kde být. Ale tyhle Vánoce ji nečekal stejný osud.

Osprchovala se, užívajíc si dostatek horké vody. Dala si záležet na oblečení – ta nová fialová blůza a černé džíny. Měla jen černou koženou bundu a byla příliš velká zima, než aby šla bez ní. Vypadala trochu jako motorkářka, ale aspoň to zakryje její tetování. Většinu. Upravila si před zrcadlem svoje černé vlasy tvarované do ostnů tak, aby vypadala trochu uhlazaněji. Uvažovala i nad vyndáním piercingu ze rtu, ale nakonec to nechala být. Ta díra by byla moc nápadná a nakonec – taková ona prostě je. Nešlo by to nijak obejít. A určitě tahle legrační italská rodina, tihle pěstitelé vína, ji nebudou nijak soudit, ne?

„Bude to v pohodě“, řekla svému odrazu v zrcadle. „Budou tě milovat. Nebo se na tebe aspoň zdvořile usmívat. A pak už to nějak půjde.“

7:00 u fontány
Měla se sejít s Antoniem v 7 hodin u fontány Via del Progresso. Spěchala tam. Začínalo to být vážné, zuby jí drkotaly zimou, ale když šla, vzrušení a nervy ji drželi v teple.

Myslela na to od té doby, co Antonio před pár týdny schůzku navrhl. Měli jen tři rande, ale byl to gentleman a milý kluk, lehce obtloustlý, trošku vědecký typ s nevinnou tváří. Byl upovídaný a štědrý jako všichni Italové, a když si uvědomil, že by neměla na Vánoce kam jít, bez váhání trval na tom, že je stráví s jejich rodinou.

Máme na venkově vilu, patří rodině už stovky let. Je obklopena akry vinné révy, nejhezčí kamenný dům, který jsi kdy viděla. A ty západy slunce! Ale varuji tě, je to blázinec. Budou tam všichni prarodiče, tetičky, strýčkové, bratranci, sestřenice a asi milion malých dětí. Tolik jídla, že přibereš 10 liber. Před večeří půjdeme na dlouhou procházku, abychom měli dostatečnou chuť k jídlu, takže budeš mít určitě dost místa. A ty stromy! Máme ty největší stromy na světě, rovnou před okny směrem k příjezdové cestě…

Dokázala si udělat obrázek toho všeho, šátek na babiččině hlavě, dětské tvářičky obklopené tmavými kudrlinkami a starý farmářský stůl prohýbající se pod mísou uvařených těstovin. Nebylo to takové, jak si původně představovala, ale i tak to celkem ujde. Šlo o rodinu, opravdovou a bujnou rodinu, může být zábava prostě být chvíli s nimi. Jen pár dnů života někoho jiného…

Náměstí, kde se měla setkat s Antoniem, bylo potemnělé. Bylo zde několik staromódních pouličních lamp se zavěšenými věnci. Uprostřed náměstí stála fontána ověšená zelenými světýlky. Lidé spěchali ke svým vytopeným krbům a horkému jídlu, ale nyní méně než u Španělských schodů. Tito byli posledními myškami, poslední z davu. A ona byla jednou z nich, čekajíc na cestu do teplého a rozzářeného místa.

Doufala, že bude v autě dobré topení. Nikdy neviděla Antoniovo auto, ale věděla, že nemá moc peněz. Ne že by na tom záleželo, pokud tam bude teplo. Bože, ta byla nervózní. Nesedla si na práh fontány, protože nechtěla mít mokrý zadek od té trošky sněhu, co tam zbyl, nerada by totiž zničila kůži v autě. Pokud by tam kůže vůbec byla. Ale ne, že by na tom záleželo.

Sedmá hodina je tu. Sedmá hodina je pryč. Sedm deset. Sedm patnáct.

Neměla telefonní číslo, aby mohla zavolat. Neměla vlastně ani telefon, z kterého by mohla volat. Sedm dvacet.

V sedm třicet začala být opravdu znepokojená. Pak se o jeden blok dál objevily světla a rychle se blížily. Vůz ječivě najel na dlažební kostky u fontány a s pištěním pneumatik zastavil. Poznala Antonia hned, jak otevřel zadní dveře. Její tvář se rozzářila vlídným úsměvem. Díky bohu.

“Ciao Bellissima!” Přišel k ní s roztaženými pažemi a objal ji. Jeho tvář ale ještě předtím než zmizela za jejími rameny vypadala… provinile.

“To je tak šílené, snažit se dostat z města na dovolenou.” řekla Sam, aby mu naznačila, že není naštvaná kvůli jeho zpoždění. Poté její oči upoutal malý Fiat, který zohyzdil střed ostrůvku. Ohlédlo se na ní pět tváří – dívka a chlapec s dlouhými nohami, shrbený nad zadním sedadlem a dvě dívky namačkané v malém předním sedadle spolu s řidičem. Všichni byli mladí, pěkně oblečení v pulovrech a vlněných kabátech. Nikdo nevypadal, že je potetovaný.

Sam se na ně usmála, ale cítila že se červená a nervy jí svírají žaludek. Zdálo se, že její tělo to pochopilo dřív než mysl.

“Bellissima, moc se omlouvám!” promluvil Anthony. Jeho chlapecký obličej byl zkroušený. “Pochop, můj bratr vzal sebou svoji přítelkyni a ona svoji spolubydlící a pak je tu má sestra se svým přítelem, jejich auto mělo poruchu, takže musí jet také s námi. ”

Její úsměv nezmizel.

“Strašně se omlouvám, Samantho. Není tu už místo!”

“Oh. To nevadí.” řekla Sam a potřásla hlavou.

“Ne, to je neomluvitelné! Já jsem tě pozval a teď tohle…! Máš něco jiného, co bys mohla dnes večer dělat? Říkala jsi, že můžeš jít na setkání?”

Řekla to, když se jí poprvé ptal na její plány. A on jednal, jako kdyby bylo jít sama na setkání u svatého Petra ten nejhorší osud, který by mohl člověka na Štědrý den postihnout. Až teď se tvářil, že je to vlastně dobrý nápad.

“Anthony!” zavolal řidič. “Je zima!”

“To je v pohodě, jeďte.” Řekla Sam a opět potřásla hlavou.

“Jestli chceš, můžu zůstat s tebou? Můžeme jít na večeři.” Teď byl opravdu rozrušený. “Možná zítra chytím vlak domů. ”

“Na Štědrý den? Nebuď blázen. Jen jeď! Vlastně, to bude v pohodě, protože na ubytovně mám kamarádku, která nemá žádné plány a já bych se cítila špatně. Zajdu za ní a půjdeme na setkání. Bude to super. ”

Na tváři se mu objevil výraz úlevy. Políbil ji na obě tváře. “Skvěle! Až se vrátím, tak za tebou zajdu ke Schodům a vezmu tě na večeři. Ahoj, Bellissima! Ciao! Buon Natale!”

A byl pryč.

8:00 v kostele
Sam se posadila na fontánu. Začalo sněžit – hustě, vločky zanechávaly na její černé, kožené bundě mokré flíčky. Po několika neskutečně prázdných minutách se podívala na hodinky. Osm hodin. Štědrý den. Náměstí bylo pusté. Všechny hodné malé myšky se schovávaly za rozsvícenými okny a pevně zavřenými dveřmi. Všechny hodné, záslužné malé myšky.

Začala mít uvnitř strašný pocit, jako by se její vnitřnosti draly přes nějakou starou ždímačku na prádlo, kde látka projížděla mezi dvěma válci a klikou se roztáčela kola, která špínu drhla pryč. Byla to příšerná bolest. Přemýšlela, jestli není nemocná, a pak se v ní něco zlomilo a už věděla, co je ta bolest zač – slzy.

Vytryskly z ní s takovou silou, že neměla jinou volbu, než je jednoduše uvolnit. Jak dlouho to je, co naposledy plakala? Deset let? Patnáct? Vzdala to už před lety. Nicméně, slzy pohltily její tělo na dlouhou dobu. Pak přestaly, náhle a úplně.

Hloupá náno! Nic ti nedluží, nikdo ti nic nedluží. A vůbec, co jako! Bylo by to nepříjemné a nepohodlné. Nikoho tam neznáš. Máš štěstí, že to nevyšlo. A tady jsi v Římě, na Vánoce – Římě! A ty řveš jak malý děcko. Bůů hůů, chudák, zaseklá ve Věčném městě!

Byla otrávená sama sebou. Žije si svůj vysněný život, cestovat do zahraničí. Tak co má být, když to někdy bylo holt těžké a někdy byla osamělá? Dělá co chce, ne snad? Když nechce čelit ani malým těžkostem, měla radši zůstat v chudinské čtvrti Washingtonu DC a pracovat ve Walmartu.

Ale já mohla být součástí skutečné rodiny na Vánoce. Jen jedny pitomý Vánoce. Přeji si toho snad moc?

Zatřásla hlavou, dala té své sebelítosti sbohem a vyrazila. Byla tak strašná zima. Ale už je tady, tak z toho vytříská maximum. Pojede metrem na náměstí sv. Petra a podívá se po památkách, možná utratí trochu peněz a koupí si horkou čokoládu. Ani se nebude zkoušet procpat na to shromáždění. Tyhle tlačenice nejsou pro ni, a stejně – tohle místo patří skutečným věřícím. Když šlo o náboženské záležitosti, vždycky se radši držela stranou a jen přihlížela.

Už už se chystala vstoupit do metra, když vtom si všimla malého kostelíku přes ulici. Nešlo o nic velkolepého, žádná katedrála. Byl malý, jako by se krčil, a jeho zdivo bylo celé pošpiněné, nejspíš od nějakého starého požáru. Nikdo ho neudržoval, ale z věžičky a oken šlo příjemné teplé světlo. Možná by stálo za to jít dovnitř a ohřát se. Možná by tam taky byl nějaký vánoční sbor.

Vnitřek kostela byl krásný, i když se tak spíš jen tvářil, než aby tomu tak bylo i ve skutečnosti. Jeho hladká, kouřem zatemněná hlavní část dodávala této noci zvláštní kouzlo, také díky svíčkám, které byly rozsvíceny kolem celého oltáře a jejich skupinky byly v každém omláceném okenním rámu. V každé řadě stály dvě lavice, ale nikdo na nich neseděl. Našla si místo v zadní řadě.

Nemusela čekat dlouho. Přední dveře se otevřely se závanem ledového vzduchu a dav napochodoval do vstupní haly. Byly to děti, roztrhané a odrbané jako kostelík sám. Sam je pozorovala skrz otevřené hlavní dveře. Bylo jich několik tuctů, klidných, umlčených vznešeností celé události. Ale jejich obličeje se rozzářily… obličeje některých z nich. Některé z těch očí se možná už nikdy nerozzáří. Byly s nimi dvě jeptišky oblečené ve vlněných kabátech, starší ženy s bílými čepci, starající se o jejich kabáty a rukavice.

Sam cítila, jak se jí svírá srdce. Věděla, co jsou tyhle děti zač – nebo spíš, čím byly. Koukalo jim to z očí. Zatraceně.

Zpoza oltáře vyšel velmi obtloustlý kněz v černé sutaně, aby pozdravil nově příchozí. S každým dítětem si potřásl rukou a popřál Buon Natale. Měl buclatou, sympatickou tvář a vlídný hlas.

Sam chtěla odejít, ale nechtělo se jí tlačit skrz skupinku lidí ve foajé. Tak tedy sledovala, jak děti usedají na sedadla v první řadě. Jak procházeli kolem, tak na Sam pohlédla malá holčička, asi šestiletá. Její dlouhé černé vlasy byly stažené do takových copánků, že tím jeptišky jistě velmi vytáčela. Celou cestu na ni upřeně hleděla a rukou brázdila po lavicích. Zírala na ni, dokud ještě mohla otočit hlavou. Jakmile došla ke svému místu, otočila se a hleděla na Sam znovu, její oči byly zpoza sedaček sotva vidět.

Sakra! To nebylo zrovna to, co by teď ve svém psychickém stavu potřebovala. Bylo to příliš blízké domovu, příliš depresivní. Měla by se vypařit.

Ale neudělala to. Jakmile se děti posadily, objevil se chlapecký pěvecký sbor v róbách a zaváhala. Poté, co započala bohoslužba, dočista přestala přemýšlet o tom, jak se dostat pryč. Sbor zazpíval tucet písní v italštině. Zvuk nádherně naplnil celý kostelík. Když zavřela oči, bylo to takřka nadpozemské. Po skončení zpěvu, kněz převyprávěl Vánoční příbeh. I přesto, že Sam nerozuměla většině slov, díky knězovu živému podání a známému příběhu se do vyprávění mohla ponořit také. Kněz byl velmi roztomilý, uměl to s dětmi. Ano, moc milý muž.

Teď byla spokojena a neuvěřitelně, ano neuvěřitelně, štastná. Nebyla ještě tak zničená, že by nedokázala ocenit, jak moc výjimečné tohle bylo, být na Štědrý večer v malém italském kostele a být svědkem tak prosté, ale nádherné mše. To byl vskutku velmi jedinečný zážitek, a možná ji i smířil s tím, že nejela na venkov. Nebo alespoň už to není tak špatné.

Vánoční příběh skončil a jedna z jeptišek vzala děti před oltář, aby držíce se za ruce, vytvořili kruh. Začala modlitba.

Sam si stoupla. Pokud by se teď proplížila ven, předtím než bohoslužba skončí, byl by to nakonec, po tom všem, docela slušný Štědrý večer. Lehce vyklouzla ze zadní lavice a zamířila ke dveřím. Ve vstupní hale napjatě hovořil kněz s jednou jeptiškou nad huňatým červeným kostýmem. Jeptiška měla pytel s dárky – pestře zabalené dárečky v tašce z pytloviny. A kostým… očekávali návštěvu od Santa Clause nebo tedy spíše od Babbo Natale. Ale zdálo se, že je tu nějaký logistický problém.

“Promiňte,” řekla zdvořile Sam a chtěla projít.

“Buona sera,” pokynul kněz. “Buon Natale a štastné a veselé Vánoce. Vítejte ve Sv. Albans.”

“Buon Natale,” odvětila Sam. “A děkuji vám. Bohoslužba mě opravdu potěšila. ”

“Řekněte, slečno.” zeptal se kněz, “Potřebujeme názor experta. Tento kabát… Co myslíte?“

Překryl si hruď červeným kostýmem, asi tak poloviční velikosti.

„Copak má být Babbo Natale hubený?“ Sam zatřásla hlavou „Ne, to nepůjde…“

“Vidíte?“ otočil se zpět na jeptišku a opět začal drmolit v italštině.

Jeptiška odpověděla rozrušeně – takovým způsobem, jakým můžou jen Italové. Ukázala na pytel s dárky a potom směrem k dětem. Zdálo se, že si to bere velmi osobně.

Sam už sahala na kliku, připravena vyrazit, ale neudělala to. Zastavila se. Začala si pohrávat se strašnou myšlenkou. Pitomost. Nespolknou jí to. Kdo vlastně je? Lidé mají ty předsudky o dětech a cizincích. To není dobrý nápad. Vlastně, co je to s tebou, Samantho Everettová? Hloupá náno! Kašli na to!

Ale pak tu byly ty oči malé tmavovlasé holky. Byly tam. Sam si chtěla jednu ubalit. Za to jak mohla být tak naivní.

Otočila se a šla zpátky k jeptišce. Prozkoumala dárky v pytly a vytáhla jeden nejvhodnější. Byl malý kulatý a pečlivě zabalený, přesná váha a velikost baseballového míčku. Na štítku bylo napsáno „Roberto“. Jeptiška s knězem to zmateně pozorovali. Sam si povzdechla a držela ten dárek tak, aby ho viděli, a tak, aby ji trochu zklouzly rukávy. Ladně mávala jejíma dlouhýma bílýma prstama před míčkem a ten po chvilce zmizel. Jeptiška se polekala. Sam se rozhlédla kolem – na strop, podlahu, na záda kněze, pak se zakoukala do tmavého rohu kostela a svraštila čelo. Procházela se kolem, nakukovala sem a tam, jenže zřejmě nic neviděla, a tak šla zase zpátky. Ten zabalený míček jí za zády pronásledoval jako plaché šteně. Když si ho Sam ‚všimla‘ a začala se pro něj shýbat, začal poskakovat, jako by jí chtěl pozdravit. Sam ho pak vzala a uložila zpátky do pytle.

Kněz nadšeně tleskal. „Ale to bylo skvělé! Úžasné! V životě jsem nic takového ještě neviděl!“

Jeptiška zmáčkla skoro až bolestivě Sam ruku, oči jí plály. Mluvila v záchvatu vzrušení.

„Říká, „, vysvětloval kněz, „že děti by byly tak šťastné. Bylo by to úžasné vánoční překvapení. Prosím, rozdala byste ty dárky? Vím, že toho žádáme hodně, slečno, ale…“, čekal kněz v naději.

Už podruhé za tu noc cítila bolest v srdci. Prokrista, co se to dělo s jejíma hormonama? Muselo to být tím úplňkem. Nebo možná nějaká alergická reakce na svátky. Byla přece profesionálka, nebo ne? Ani si neřekla o peníze, měli by bejt šťastný!

„Mám času dost.“, pokrčila rameny. „Ale tohle je teda porušení dohody!“, ukazovala na oblek.

Jeptiška se podívala na ten oblek a na gothské oblečení Sam a pak zase zpátky. S nadějným výrazem na tváři vytáhla aspoň čepici.

Sam se musela smát, když se dívala na její obličej, vypadala, jako by nabízela dudlík chřestýšovi, s takovou vážností. „Fajn. S tím kloubokem si nějak poradím.“

Sam si nasadila tu ulítlou červeno-bílou bambulatou věc na hlavu – co to sakra; byl Štědrý večer – a šla ven rozveselovat děti.

____________________________________________________
Povídku v původním znění si můžete stáhnout na blogu Jane Jensen.

Občas sa stane, že sa človek zapletie do debaty o myšlienkovom obsahu vecí, diel keď chcete. Rozoberá sa literatúra, či film. Mne, pri tejto príležitosti, prišla na rozum jedna hra. Samozrejme som ju pred spoločnosťou zamlčal. Ani nie tak pre jej myšlienkovú prázdnosť, ba naopak, práve túto stránku hry považujem za výnimočnú a prítomnosť v hre, za cestu, ktorá by sa jedného dňa mohla bez obáv nazývať umením. Reč je o Bioschocku, ktorého myšlienkový potenciál som sa už snažil trochu načrtnúť v článku na KK. A viete čo, čím viac sa mi myšlienky a pocity z hrania tejto hry ukladajú, tým viac som presvedčený o jej výnimočnosti v hernej oblasti. Prečo som ju teda pred diskutujúcim plénom zamlčal, keď mi presvedčenie hovorí opak?

Bioshock je výnimočný. Avšak, keď ako hráč diskutujete s nehráčmi, bývate opatrnejší vo volení slov a premýšľate, či ich máte „zaťažovať“ vaším (z ich pohľadu) divným koníčkom. Myšlienka, že by som im vylíčil myšlienkový potenciál Bioshocku, tak ako ho vnímam, ako ho chápem – bola lákavá, lenže potom som si uvedomil isté nástrahy. Nehráči. Predstavte si, že posadíte k Bioshocku niekoho, kto nikdy nemal skúsenosti s veľkými hrami alebo hrami vôbec. Predstavte si, že po tom, čo im o tej hre poviete prvé – posledné, posadíte ich pred tú hru – pretože po vašom líčení ju budú chcieť vidieť. Čo uvidia? Už v článku som vyjadril svoje pochybnosti o tom, či zvolený druh hry (FPS) je pre príbeh a odkaz hry to pravé. A to som hráč. Som k hrám tolerantnejší, dokážem im odpustiť malé hlúposti, či mierne prešľapy voči logike sveta. Nie preto, lebo by sa to malo odpúšťať, ale pretože sme si zvykli. Hry kedysi nastúpili istý trend a toho sa držia, sú to hry pre hráčov, ktorí vedia ako v týchto hrách princípy fungujú. Ale čo nehráč? Čo uvidí?

Ako som už napísal predtým, Bioshock tie myšlienky má, ale sú podávané, tak by si ich našiel ten, kto má o ne záujem. Myšlienky a názory na vysokej úrovni, treba dodať, kde jeho tvorca, dobre poznal diela, na ktorých staval. Ale skúste to vysvetliť niekomu, kto prvý krát vidí hru, obzvlášť takúto, od ktorej niečo očakáva. Čo dostane? Zasype vás otázkami, prečo to funguje takto, prečo to nefunguje inak – akoby malo. Kde je to o čom mi tu rozprával, čo to všetko má znamenať? Čo teraz? O Bioshocku sa tvrdí, že je to hra prístupná a ľahká – o tom niet pochýb. Poskytuje plne zážitok, ktorý sľubuje. Ale poskytuje ho komu? Dokážeme ho oceniť len my, čo sa o hry živo zaujímame?

Bioshock nie je jediný, ale je jeden z mála, ktorý sa dá použiť ako príklad. Máme tu The Longest Journey/Dreamfall, a niekde som videl do myšlienkového potenciálu zaradený aj Mass Effect – i keď ten vidím ako viac problematický, než Bioshock, avšak to by bolo na samostatný článok. Inteligentné hry tu sú, avšak sú to hry, ktoré sa držia viac-menej zavedených dlhoročných princípov, ktoré môžu byť pre nezasiahnutého pozorovateľa podivné, ba až čudné. Hry budú ako médium o päť – desať rokov určite inde, ako sú dnes. Avšak mám obavu, že statusu dôležitosti filmu, či televízie dosiahnu sotva. Nie preto, že by sa vydavatelia nesnažili získavať nové trhy, nových ľudí – to funguje. Ale preto, že nedosiahnu potenciálu, ktorý majú. Hra je hra – hovorí jedna skupinka ľudí. Ja hovorím áno, je. Avšak to čím by mohla byť je oveľa väčšia, je niečo čo by dokázalo byť viac ako film. Pretože okrem audiovizuálneho, myšlienkového a zážitkového, dokáže – ak sa správne použije – zapojiť do svojho podania celého človeka, čo iné médium sotva kedy dosiahne. Musí tu však byť vôľa k dosiahnutiu tohto cieľa. Z oboch strán – tak dopytu aj ponuky. Otázka je, či taká vôľa – na jednej, či druhej strane – existuje.

Keď človeku budete rozprávať o zaujímavej knihe, prečíta si ju. Keď mu spomeniete zaujímavú divadelnú hru, je šanca, že sa na ňu vydá – i keď do divadla pravidelne nechodí. Spomeniete dobrý film, vychválite ho, možno si ho pozrie – i keď nepatrí do jeho obľúbeného žánru. Spomeňte niekomu zaujímavú hru (bárs aj ten Bioshock), i keď hry nehráva a čo si pomyslí? Donúťte ho si tú hru aspoň pozrieť, trošku ohmatať a čo uvidí?