Jako opožděný Vánoční dárek vám přinášíme český překlad povídky od Jane Jensen, která představuje hlavní postavu její nové adventury Gray Matter. Předem upozorňujeme: číst pouze na vlastní nebezpečí!

Twas the Night Before

Od Jane Jensen

Překlad: Rob a montana

[Úvod: V době mezi Gabrielem Knightem 1 a 2 jsem napsala krátkou smyšlenou povídku pro časopis Sierry nazvaný Pause, která hráčům nastínila to, co jednotlivé postavy dělaly v období mezi oběma díly. Když jsem přemýšlela nad nějakým zajímavým prosincovým článkem na blog, napadlo mě napsat krátký příběh o postavách (pozn. překld. postavách v Gray Matter), ale nejprve jsem to zavrhla. Moc práce, málo času. Ale ta myšlenka neodcházela. Takže tady to je. Tohle jsou ty Vánoce „předtím“ a Dread Hill House a David leží někde dál v Samanthině budoucnosti.]

Španělské Schody, Řím, 2008
Tmavovlasá dívka s bledou tváří a černou rtěnkou elegantně rozmáchla rukama. Chumel holubic se rozletěl vzduchem. Mávaly svými bílými křídly nad Španělskými Schody, něčím, co se tu objevilo odnikud a z ničeho. Tu a tam bylo možné zaslechnout ohromené potlesky od pár kolemjdoucích, kteří si povšimli tohoto představení. Ale jen několik mincí nakonec zacinkalo v klobouku.

Davy, které ucpaly Španělské Schody a proudily okolo módní čtvrti Spagna v Římě, měly dnes v hlavě jiné věci. Elegantně oblečení Italové převýšili turisty svým počtem asi desetkrát, což je výjimečná událost, a taky nepříliš šťastná pro tuhle živnost. V Římě bylo stále zvykem se setkávat… o Vánocích. Město se plnilo šílenstvím v podobě nakupování dárků, blouděním v uličkách a výběrem delikates pro vánoční tabuli, jako by lidem došlo právě teď, že zítra je 25. prosince. Nebylo divu, že lidé nemohli ztratit ani chviličku času pozorováním nějakých pouličních umělců.

Sam mrkla na tmavovlasého chlapce, mohlo mu být tak sedm. Měl andělskou tvář, ale rozhodně ne povahu. Hlasitě si stěžoval své matce, že chce zastavit a podívat se na její představení, ale jeho milá maminka ho táhla pryč. Podívala se na Sam s obdivem, jako by už přemýšlela o tom, jaký má její syn vkus na ženy. Sam to vzdala a pohlédla na Scarpelliho kloubouk. Bude ráda, pokud si dnes odnese 10 Euro.

„Štědrý večer stojí vždycky za houby.“, četl Scarpelli její myšlenky. „Všichni už chtějí být doma.“

„Já vím.“, dýchala si Sam na ruce. Její prsty byly dlouhé a tenké a bylo těžké si je v takových teplotách udržet obratné.

„A je zima.“, dodal Scarpelli. „Moc velká zima na to, aby křehká americká dívka stála celý den venku.“

„Ha!“, vyhrkla Sam. Tohle byl jeho oblíbený vtip – nazývat ji „křehkou“. Začal s tím ten den, kdy ji nabídl, aby pracovala s ním. Tady, jako ve většině evropských městech, byla přední turistická místa k smrti ochraňovaná těmi nejsilnějšími. Když před čtyřmi měsíci přijela do Říma, začínala dole na Španělském schodišti. Místní umělci, právnící a bezdomovci ji odstrkovali dál a dál, dokud nebyla prakticky úplně na ulici. Nechtěná. Nevítaná. Jednoho dne se Scarpelli zastavil, aby ji pozoroval. Byl už starý, aspoň sedmdesátník. Udělal jí nabídku, která byla tak stará jako čas sám. Ona bude moct pracovat na jeho chráněném místě nahoře, blízko vrcholu Schodů a její talent přiláká davy lidí, zisk si pak rozdělí.

Velký Scarpelli musel být kdysi opravdu hodně dobrý. Ale teď připomíná spíš jeho obnošený a lehce ošuntělý černý kabát. Jeho ruce se zdeformovaly artritidou a během svého dvacetiminutového představení, které předváděl čtyřikrát denně, musel spoléhat na svoje žvanění a okouzlující osobnost, aby tím zakryl své nedostatky. Ale je tu něco jako památka – dokonce je o něm zmínka v několika turistických příručkách – takže stále vydělává nějaké peníze. S pomocí Sam teď vydělává mnohem víc.

Bylo to dvojité vítězství, jak se tu říká, ale taky to byla životní lekce. Sam se podívala na Velkého Scarpelliho a věděla, že ona v sedmdesáti letech nebude ve stejné pozici jako on. Byla dobrá, opravdu moc dobrá a věděla, že to dokáže. Myslela ve velkém – TV show, limuzíny – takový způsob života. A až by měla peníze, šetřila by, jako veverka Sally. Měla by domov, ve kterém by zestárla.

Věděla, že se to stane, jenom zatím nevěděla, jak to udělat.

Scarpelli se podíval na hodinky. „Dneska to ve tři zabalíme, nemá to smysl. Co říkáš? Mlácení prázdné slámy.“

„Fajn.“, rozhlížela se Sam po davu lidí, hledajíc nějaké zájemce o show.

„Cože? Žádné protesty? Obvykle tě nemůže přesvědčit, dokud tu není ticho jak v hrobě. Máš nějaké plány? Chci říct, taková pěkná holka jako ty…“ Navzdory jeho slovům, jí lichotil až moc okatě.

„Vlasně, mám.“

„Nejdeš na štědrovečerní setkání u svatého Petra? Je to tvůj první rok v Římě, neměla by sis to nechat ujít.“

„Ne…“

„Tak je v tom nějaký mladý muž?“, dumal Scarpelli „Už vím, rodina přijede na návštěvu! Kdo by nechtěl navštívit svou dceru v Římě o svátcích?“

Samin nos se zvrásnil rozzlobením. Nikdy se se Scarpellim nebavila o osobních věcech, tak ho za to divadlo nemohla vinit. Všechno, co věděl, bylo to, že měla rodinu na kukuřičné farmě kdesi v Iowě.

„Strávím Vánoce s jednou italskou rodinou. Mají vinici a velký starý farmářský dům. Je to na venkově, pár hodin na sever.“

Samotnou ji překvapilo, že mu to řekla. A ještě víc to, že to řekla s pýchou a radostí. Zněla skoro… namyšleně.

„Ah!“, zajiskřilo se mu v očích. „Ale to je přeci úžasné! Budeš mít opravdové Vánoce! Fantastico!“

„No, vždyť se toho zase tolik neděje“, řekla Sam.

Scarpelli si prohlížel její obličej. „Jseš asi nervózní? Setkat se s tou rodinou? V domě plném cizinců?“

„Kdo, já?“, trhla sebou Sam. „Potkávám stovky lidí denně.“

„Ah!“ Nepřesvědčila ho. „Něco pro tebe mám, něco, co ti dodá sebevědomí.“ Scarpelli vytáhl bednu z jeho staré otlučené kouzelnické brašny. Bylo to zabalené v novinách a mělo to krásnou mašli, skutečnou mašli.

„Ale ne!“, vzdychla Sam. „Já ti nic nepřinesla!“

„Tohle je obchodní záležitost. Otevři to!“

Rozmotala mašli a během okamžiku rozbalila dárek. Opatrně zvedla fialovou saténovou blůzu a hladila jí kolem límců nahoru dolů, přes nápis a kolem manžety. Lechce zatuchlý a obnošený dojem ze saténu pod jejími prsty napovídal, že jde o autentický model. Její oči se rozšířily.

„Můj bože!“ Otočila se ke Scarpellimu a objala ho.

„Viděl jsem to ve výloze a říkal si, ta blůza je Lady Byron, jestli někdy něco takového na Zemi kdy bylo. Vidíš, jak ta fialová naláká davy lidí?“

„Je dokonalá!“, zašeptala. „Je to přesně ta.“ Otočila se zády, jako by tu blůzu chtěla studovat ve světle, ale ve skutečnosti proto, aby na ní nepoznal, jak moc ji ten dárek dojal.

Sakra, možná ty Vánoce přece jen budou za něco stát.

3:30 na ubytovně
Sdílela pokoj se čtyřmi dalšími dívkami, ale žádná z nich se tam zrovna nenacházela. To místo působilo opuštěně. Nepřekvapilo jí to. Tohle byl její čtvrtý rok na ubytovně o Vánocích a bylo to vždycky stejné. Jediní lidé, co zůstali, bývali zamilované hrdličky, užívající si romantickou dovolenou někde daleko od domova. Obvyklé skupinky bezdomovců se vrátily zpátky do hnízda nebo měly nějaké lepší místo. Nenáviděla Vánoce, ten pocit bytí ubohou nulou, která nemá kde být. Ale tyhle Vánoce ji nečekal stejný osud.

Osprchovala se, užívajíc si dostatek horké vody. Dala si záležet na oblečení – ta nová fialová blůza a černé džíny. Měla jen černou koženou bundu a byla příliš velká zima, než aby šla bez ní. Vypadala trochu jako motorkářka, ale aspoň to zakryje její tetování. Většinu. Upravila si před zrcadlem svoje černé vlasy tvarované do ostnů tak, aby vypadala trochu uhlazaněji. Uvažovala i nad vyndáním piercingu ze rtu, ale nakonec to nechala být. Ta díra by byla moc nápadná a nakonec – taková ona prostě je. Nešlo by to nijak obejít. A určitě tahle legrační italská rodina, tihle pěstitelé vína, ji nebudou nijak soudit, ne?

„Bude to v pohodě“, řekla svému odrazu v zrcadle. „Budou tě milovat. Nebo se na tebe aspoň zdvořile usmívat. A pak už to nějak půjde.“

7:00 u fontány
Měla se sejít s Antoniem v 7 hodin u fontány Via del Progresso. Spěchala tam. Začínalo to být vážné, zuby jí drkotaly zimou, ale když šla, vzrušení a nervy ji drželi v teple.

Myslela na to od té doby, co Antonio před pár týdny schůzku navrhl. Měli jen tři rande, ale byl to gentleman a milý kluk, lehce obtloustlý, trošku vědecký typ s nevinnou tváří. Byl upovídaný a štědrý jako všichni Italové, a když si uvědomil, že by neměla na Vánoce kam jít, bez váhání trval na tom, že je stráví s jejich rodinou.

Máme na venkově vilu, patří rodině už stovky let. Je obklopena akry vinné révy, nejhezčí kamenný dům, který jsi kdy viděla. A ty západy slunce! Ale varuji tě, je to blázinec. Budou tam všichni prarodiče, tetičky, strýčkové, bratranci, sestřenice a asi milion malých dětí. Tolik jídla, že přibereš 10 liber. Před večeří půjdeme na dlouhou procházku, abychom měli dostatečnou chuť k jídlu, takže budeš mít určitě dost místa. A ty stromy! Máme ty největší stromy na světě, rovnou před okny směrem k příjezdové cestě…

Dokázala si udělat obrázek toho všeho, šátek na babiččině hlavě, dětské tvářičky obklopené tmavými kudrlinkami a starý farmářský stůl prohýbající se pod mísou uvařených těstovin. Nebylo to takové, jak si původně představovala, ale i tak to celkem ujde. Šlo o rodinu, opravdovou a bujnou rodinu, může být zábava prostě být chvíli s nimi. Jen pár dnů života někoho jiného…

Náměstí, kde se měla setkat s Antoniem, bylo potemnělé. Bylo zde několik staromódních pouličních lamp se zavěšenými věnci. Uprostřed náměstí stála fontána ověšená zelenými světýlky. Lidé spěchali ke svým vytopeným krbům a horkému jídlu, ale nyní méně než u Španělských schodů. Tito byli posledními myškami, poslední z davu. A ona byla jednou z nich, čekajíc na cestu do teplého a rozzářeného místa.

Doufala, že bude v autě dobré topení. Nikdy neviděla Antoniovo auto, ale věděla, že nemá moc peněz. Ne že by na tom záleželo, pokud tam bude teplo. Bože, ta byla nervózní. Nesedla si na práh fontány, protože nechtěla mít mokrý zadek od té trošky sněhu, co tam zbyl, nerada by totiž zničila kůži v autě. Pokud by tam kůže vůbec byla. Ale ne, že by na tom záleželo.

Sedmá hodina je tu. Sedmá hodina je pryč. Sedm deset. Sedm patnáct.

Neměla telefonní číslo, aby mohla zavolat. Neměla vlastně ani telefon, z kterého by mohla volat. Sedm dvacet.

V sedm třicet začala být opravdu znepokojená. Pak se o jeden blok dál objevily světla a rychle se blížily. Vůz ječivě najel na dlažební kostky u fontány a s pištěním pneumatik zastavil. Poznala Antonia hned, jak otevřel zadní dveře. Její tvář se rozzářila vlídným úsměvem. Díky bohu.

“Ciao Bellissima!” Přišel k ní s roztaženými pažemi a objal ji. Jeho tvář ale ještě předtím než zmizela za jejími rameny vypadala… provinile.

“To je tak šílené, snažit se dostat z města na dovolenou.” řekla Sam, aby mu naznačila, že není naštvaná kvůli jeho zpoždění. Poté její oči upoutal malý Fiat, který zohyzdil střed ostrůvku. Ohlédlo se na ní pět tváří – dívka a chlapec s dlouhými nohami, shrbený nad zadním sedadlem a dvě dívky namačkané v malém předním sedadle spolu s řidičem. Všichni byli mladí, pěkně oblečení v pulovrech a vlněných kabátech. Nikdo nevypadal, že je potetovaný.

Sam se na ně usmála, ale cítila že se červená a nervy jí svírají žaludek. Zdálo se, že její tělo to pochopilo dřív než mysl.

“Bellissima, moc se omlouvám!” promluvil Anthony. Jeho chlapecký obličej byl zkroušený. “Pochop, můj bratr vzal sebou svoji přítelkyni a ona svoji spolubydlící a pak je tu má sestra se svým přítelem, jejich auto mělo poruchu, takže musí jet také s námi. ”

Její úsměv nezmizel.

“Strašně se omlouvám, Samantho. Není tu už místo!”

“Oh. To nevadí.” řekla Sam a potřásla hlavou.

“Ne, to je neomluvitelné! Já jsem tě pozval a teď tohle…! Máš něco jiného, co bys mohla dnes večer dělat? Říkala jsi, že můžeš jít na setkání?”

Řekla to, když se jí poprvé ptal na její plány. A on jednal, jako kdyby bylo jít sama na setkání u svatého Petra ten nejhorší osud, který by mohl člověka na Štědrý den postihnout. Až teď se tvářil, že je to vlastně dobrý nápad.

“Anthony!” zavolal řidič. “Je zima!”

“To je v pohodě, jeďte.” Řekla Sam a opět potřásla hlavou.

“Jestli chceš, můžu zůstat s tebou? Můžeme jít na večeři.” Teď byl opravdu rozrušený. “Možná zítra chytím vlak domů. ”

“Na Štědrý den? Nebuď blázen. Jen jeď! Vlastně, to bude v pohodě, protože na ubytovně mám kamarádku, která nemá žádné plány a já bych se cítila špatně. Zajdu za ní a půjdeme na setkání. Bude to super. ”

Na tváři se mu objevil výraz úlevy. Políbil ji na obě tváře. “Skvěle! Až se vrátím, tak za tebou zajdu ke Schodům a vezmu tě na večeři. Ahoj, Bellissima! Ciao! Buon Natale!”

A byl pryč.

8:00 v kostele
Sam se posadila na fontánu. Začalo sněžit – hustě, vločky zanechávaly na její černé, kožené bundě mokré flíčky. Po několika neskutečně prázdných minutách se podívala na hodinky. Osm hodin. Štědrý den. Náměstí bylo pusté. Všechny hodné malé myšky se schovávaly za rozsvícenými okny a pevně zavřenými dveřmi. Všechny hodné, záslužné malé myšky.

Začala mít uvnitř strašný pocit, jako by se její vnitřnosti draly přes nějakou starou ždímačku na prádlo, kde látka projížděla mezi dvěma válci a klikou se roztáčela kola, která špínu drhla pryč. Byla to příšerná bolest. Přemýšlela, jestli není nemocná, a pak se v ní něco zlomilo a už věděla, co je ta bolest zač – slzy.

Vytryskly z ní s takovou silou, že neměla jinou volbu, než je jednoduše uvolnit. Jak dlouho to je, co naposledy plakala? Deset let? Patnáct? Vzdala to už před lety. Nicméně, slzy pohltily její tělo na dlouhou dobu. Pak přestaly, náhle a úplně.

Hloupá náno! Nic ti nedluží, nikdo ti nic nedluží. A vůbec, co jako! Bylo by to nepříjemné a nepohodlné. Nikoho tam neznáš. Máš štěstí, že to nevyšlo. A tady jsi v Římě, na Vánoce – Římě! A ty řveš jak malý děcko. Bůů hůů, chudák, zaseklá ve Věčném městě!

Byla otrávená sama sebou. Žije si svůj vysněný život, cestovat do zahraničí. Tak co má být, když to někdy bylo holt těžké a někdy byla osamělá? Dělá co chce, ne snad? Když nechce čelit ani malým těžkostem, měla radši zůstat v chudinské čtvrti Washingtonu DC a pracovat ve Walmartu.

Ale já mohla být součástí skutečné rodiny na Vánoce. Jen jedny pitomý Vánoce. Přeji si toho snad moc?

Zatřásla hlavou, dala té své sebelítosti sbohem a vyrazila. Byla tak strašná zima. Ale už je tady, tak z toho vytříská maximum. Pojede metrem na náměstí sv. Petra a podívá se po památkách, možná utratí trochu peněz a koupí si horkou čokoládu. Ani se nebude zkoušet procpat na to shromáždění. Tyhle tlačenice nejsou pro ni, a stejně – tohle místo patří skutečným věřícím. Když šlo o náboženské záležitosti, vždycky se radši držela stranou a jen přihlížela.

Už už se chystala vstoupit do metra, když vtom si všimla malého kostelíku přes ulici. Nešlo o nic velkolepého, žádná katedrála. Byl malý, jako by se krčil, a jeho zdivo bylo celé pošpiněné, nejspíš od nějakého starého požáru. Nikdo ho neudržoval, ale z věžičky a oken šlo příjemné teplé světlo. Možná by stálo za to jít dovnitř a ohřát se. Možná by tam taky byl nějaký vánoční sbor.

Vnitřek kostela byl krásný, i když se tak spíš jen tvářil, než aby tomu tak bylo i ve skutečnosti. Jeho hladká, kouřem zatemněná hlavní část dodávala této noci zvláštní kouzlo, také díky svíčkám, které byly rozsvíceny kolem celého oltáře a jejich skupinky byly v každém omláceném okenním rámu. V každé řadě stály dvě lavice, ale nikdo na nich neseděl. Našla si místo v zadní řadě.

Nemusela čekat dlouho. Přední dveře se otevřely se závanem ledového vzduchu a dav napochodoval do vstupní haly. Byly to děti, roztrhané a odrbané jako kostelík sám. Sam je pozorovala skrz otevřené hlavní dveře. Bylo jich několik tuctů, klidných, umlčených vznešeností celé události. Ale jejich obličeje se rozzářily… obličeje některých z nich. Některé z těch očí se možná už nikdy nerozzáří. Byly s nimi dvě jeptišky oblečené ve vlněných kabátech, starší ženy s bílými čepci, starající se o jejich kabáty a rukavice.

Sam cítila, jak se jí svírá srdce. Věděla, co jsou tyhle děti zač – nebo spíš, čím byly. Koukalo jim to z očí. Zatraceně.

Zpoza oltáře vyšel velmi obtloustlý kněz v černé sutaně, aby pozdravil nově příchozí. S každým dítětem si potřásl rukou a popřál Buon Natale. Měl buclatou, sympatickou tvář a vlídný hlas.

Sam chtěla odejít, ale nechtělo se jí tlačit skrz skupinku lidí ve foajé. Tak tedy sledovala, jak děti usedají na sedadla v první řadě. Jak procházeli kolem, tak na Sam pohlédla malá holčička, asi šestiletá. Její dlouhé černé vlasy byly stažené do takových copánků, že tím jeptišky jistě velmi vytáčela. Celou cestu na ni upřeně hleděla a rukou brázdila po lavicích. Zírala na ni, dokud ještě mohla otočit hlavou. Jakmile došla ke svému místu, otočila se a hleděla na Sam znovu, její oči byly zpoza sedaček sotva vidět.

Sakra! To nebylo zrovna to, co by teď ve svém psychickém stavu potřebovala. Bylo to příliš blízké domovu, příliš depresivní. Měla by se vypařit.

Ale neudělala to. Jakmile se děti posadily, objevil se chlapecký pěvecký sbor v róbách a zaváhala. Poté, co započala bohoslužba, dočista přestala přemýšlet o tom, jak se dostat pryč. Sbor zazpíval tucet písní v italštině. Zvuk nádherně naplnil celý kostelík. Když zavřela oči, bylo to takřka nadpozemské. Po skončení zpěvu, kněz převyprávěl Vánoční příbeh. I přesto, že Sam nerozuměla většině slov, díky knězovu živému podání a známému příběhu se do vyprávění mohla ponořit také. Kněz byl velmi roztomilý, uměl to s dětmi. Ano, moc milý muž.

Teď byla spokojena a neuvěřitelně, ano neuvěřitelně, štastná. Nebyla ještě tak zničená, že by nedokázala ocenit, jak moc výjimečné tohle bylo, být na Štědrý večer v malém italském kostele a být svědkem tak prosté, ale nádherné mše. To byl vskutku velmi jedinečný zážitek, a možná ji i smířil s tím, že nejela na venkov. Nebo alespoň už to není tak špatné.

Vánoční příběh skončil a jedna z jeptišek vzala děti před oltář, aby držíce se za ruce, vytvořili kruh. Začala modlitba.

Sam si stoupla. Pokud by se teď proplížila ven, předtím než bohoslužba skončí, byl by to nakonec, po tom všem, docela slušný Štědrý večer. Lehce vyklouzla ze zadní lavice a zamířila ke dveřím. Ve vstupní hale napjatě hovořil kněz s jednou jeptiškou nad huňatým červeným kostýmem. Jeptiška měla pytel s dárky – pestře zabalené dárečky v tašce z pytloviny. A kostým… očekávali návštěvu od Santa Clause nebo tedy spíše od Babbo Natale. Ale zdálo se, že je tu nějaký logistický problém.

“Promiňte,” řekla zdvořile Sam a chtěla projít.

Buona sera,” pokynul kněz. “Buon Natale a štastné a veselé Vánoce. Vítejte ve Sv. Albans.”

Buon Natale,” odvětila Sam. “A děkuji vám. Bohoslužba mě opravdu potěšila. ”

“Řekněte, slečno.” zeptal se kněz, “Potřebujeme názor experta. Tento kabát… Co myslíte?“

Překryl si hruď červeným kostýmem, asi tak poloviční velikosti.

„Copak má být Babbo Natale hubený?“ Sam zatřásla hlavou „Ne, to nepůjde…“

“Vidíte?“ otočil se zpět na jeptišku a opět začal drmolit v italštině.

Jeptiška odpověděla rozrušeně – takovým způsobem, jakým můžou jen Italové. Ukázala na pytel s dárky a potom směrem k dětem. Zdálo se, že si to bere velmi osobně.

Sam už sahala na kliku, připravena vyrazit, ale neudělala to. Zastavila se. Začala si pohrávat se strašnou myšlenkou. Pitomost. Nespolknou jí to. Kdo vlastně je? Lidé mají ty předsudky o dětech a cizincích. To není dobrý nápad. Vlastně, co je to s tebou, Samantho Everettová? Hloupá náno! Kašli na to!

Ale pak tu byly ty oči malé tmavovlasé holky. Byly tam. Sam si chtěla jednu ubalit. Za to jak mohla být tak naivní.

Otočila se a šla zpátky k jeptišce. Prozkoumala dárky v pytly a vytáhla jeden nejvhodnější. Byl malý kulatý a pečlivě zabalený, přesná váha a velikost baseballového míčku. Na štítku bylo napsáno „Roberto“. Jeptiška s knězem to zmateně pozorovali. Sam si povzdechla a držela ten dárek tak, aby ho viděli, a tak, aby ji trochu zklouzly rukávy. Ladně mávala jejíma dlouhýma bílýma prstama před míčkem a ten po chvilce zmizel. Jeptiška se polekala. Sam se rozhlédla kolem – na strop, podlahu, na záda kněze, pak se zakoukala do tmavého rohu kostela a svraštila čelo. Procházela se kolem, nakukovala sem a tam, jenže zřejmě nic neviděla, a tak šla zase zpátky. Ten zabalený míček jí za zády pronásledoval jako plaché šteně. Když si ho Sam ‚všimla‘ a začala se pro něj shýbat, začal poskakovat, jako by jí chtěl pozdravit. Sam ho pak vzala a uložila zpátky do pytle.

Kněz nadšeně tleskal. „Ale to bylo skvělé! Úžasné! V životě jsem nic takového ještě neviděl!“

Jeptiška zmáčkla skoro až bolestivě Sam ruku, oči jí plály. Mluvila v záchvatu vzrušení.

„Říká, „, vysvětloval kněz, „že děti by byly tak šťastné. Bylo by to úžasné vánoční překvapení. Prosím, rozdala byste ty dárky? Vím, že toho žádáme hodně, slečno, ale…“, čekal kněz v naději.

Už podruhé za tu noc cítila bolest v srdci. Prokrista, co se to dělo s jejíma hormonama? Muselo to být tím úplňkem. Nebo možná nějaká alergická reakce na svátky. Byla přece profesionálka, nebo ne? Ani si neřekla o peníze, měli by bejt šťastný!

„Mám času dost.“, pokrčila rameny. „Ale tohle je teda porušení dohody!“, ukazovala na oblek.

Jeptiška se podívala na ten oblek a na gothské oblečení Sam a pak zase zpátky. S nadějným výrazem na tváři vytáhla aspoň čepici.

Sam se musela smát, když se dívala na její obličej, vypadala, jako by nabízela dudlík chřestýšovi, s takovou vážností. „Fajn. S tím kloubokem si nějak poradím.“

Sam si nasadila tu ulítlou červeno-bílou bambulatou věc na hlavu – co to sakra; byl Štědrý večer – a šla ven rozveselovat děti.

____________________________________________________
Povídku v původním znění si můžete stáhnout na blogu Jane Jensen.