Než Americké, Japonské, atd. Každý hráč jistě vidí rozdíl mezi Americkou fpskou a Japonským RPG. Je to zcela odlišný svět, přístup a způsob, jak hráče zaujmout. Ale ty odlišnosti se netýkají jen takového nejviditelnějšího rozdílu – bláznivých témat zpracovaných Japonci; oproti zbytku světa. Řekl bych, že co hra vyvíjená v jiném kraji, nese si sebou řadu osobitých prvků a přístupů k věci. Vezměme si např. dříve velice aktivní a respektovaná vývojářská studia z Francie – Silmarils, Delphine Software, Cryo.

První z firem (Silmarils) mám spojenou hlavně s žánrem klasických dungeonů, převážně pak s Isharem, Delphine zase excelovala svým Flashbackem, tedy sci-fi, dalo by se říci interaktivním románem; skákačkou ve stylu Prince of Persia, a třetí Cryo bylo definitivně adventurně založené. Vzpomeňme třeba na první Atlantis, nebo ještě dřívější Dune, KGB, tedy hry se silným výtvarným stylem a příběhem, nebo ještě lépe se silnou schopností vyprávět. Je to těžké popsat, ale francouzské hry byly vždy jiné, umělečtější a citlivé. Příklad za všechny by se dal vyjádřit klasickým pozdravem ze světa Isharu „Warm Tear“. Myslím, že zrovna Ishar byla jedna z prvních her, kterou jsem dostal ke svému prvnímu PC 386 a byl jsem jí naprosto okouzlen. Čtverečkovací dungeon s grafickým pojetím, které bych i dnes bez nadsázky nazval uměleckým, plus vývoj postav v družině, jejich vzájemné vztahy a celé to prostředí. Těžko se o tom píše. Ale na hry od Silmarils mám jedny z nejsilnějších vzpomínek.

O Flashbacku bylo také napsáno mnoho, a netřeba se opakovat. Při Cryu stačí jen vzpomenout např. na Lost Eden, který na KK zmiňoval ve svém článku tuším Mick, – přečtěte si ho, a uvidíte sami. Ta jinakost už míří za hranice popsatelného, do hranice dojmů a fantazie, která se dá přiblížit jen dalšími dojmy a vlastní fantazií. A takové jsou, nebo lépe byly francouzské hry (i když teď mě napadá, že opravdu stále jsou a to hlavně díky Quantic Dream).

Nemá cenu příliš konkretizovat Japonské hry; každý hráč je zná především díky Final Fantasy např. Ale zamysleme se, proč jsou takové, proč jsou tak odlišné? Jistě první věc, která člověka napadne je odlišnost kultur. A tady narážím na docela jasný argument pro počítačové hry, proč bychom je měli brát jako umělecký směr, který je schopen vycházet z kulturního prostředí a reflektovat nějaké kulturní zázemí společnosti. Co to je Japonská kultura? V dnešní době je to kultura plná kontrastů, starého světa ovlivněného Čínou, stejně jako lpění na technologii a technologických novinkách, rychlém růstu technizace a hlavně obohacování své dříve ubíjené kulturní historie novými vlivy odevšaď. A přesně takové jsou japonské hry. Silně emotivní, mýtické, a často v kontrastu přetechnizované, mnohokrát inspirované mnoha vlivy ať už z bájí a pověstí jiných kultur, nebo i ze současné popkultury západního světa. Jako je Japonsko země plná kontrastů, přesně takové jsou její hry. Co může být větší známka umění, než reflexe vlastní kultury?

A vezměme si západní hry, hlavně ty Americké; ty zná opravdu každý, protože je dnes a denně hrajem a jsou nejvíce vidět. Jsou to projekty ovlivněné výzkumy, zájmy trhu a schopností dát hráčům přesně to, co očekávají a ničím víc je neobtěžovat. Jsou to vlastně výrobky, které se nejlépe hodí do poliček supermarketu vedle cocacoly a toaletního papíru. Ne, teď nechci snižovat Americké hry, jen mi to spojení přišlo zábavný :) Každopádně zase je tu spojitost s kulturním povědomím dané země. Ona Amerika, řekněme si to upřímně, není zrovna nejkulturnějším místem na Zemi. Od dob popartu je to konzumní společnost vystavěná na prostém zákonu trhu a nic víc, samozřejmě také nemá tak hlubokou historii, jako zbytek světa. Jestliže budeme o hrách tvrdit, že nic neobsahují, jsou pouhou zábavou, a nikdy hráči nic nedají, protože to je jejich podstata, mluvme pak o hrách západních, nejlépe Amerických. Ty jsou podle mě povrchní, stejně jako valná část americké popkultury. (i když výjimkám o to větší čest)

A jak jsme na tom my? Zde v Evropě? Podobně jako ve Francii, ale trošičku jinak. Přitom Francie je samozřejmě také Evropa, ale jejich hry byly vždy tak zvláštně své, že jsem Francii zmínil jako samostatný sloupeček. Takže hry Evropské. Všichni jistě hráli, nebo minimálně četli o Zaklínači, všichni jsme tu hráli Mafii, Operaci Flashpoint, nebo např. nedávno v Levelu vyšlý polský Call of Juarez. A jelikož české hry máme prošlé od A do Z, trochu překvapivě se zamyslím právě nad Call of Juarez.

Na jedné straně z recenzí, nebo videí, by si hráč mohl získat dojem, že se jedná o celkem zajímavou, ale přesto spíš tradičnější fpsku z divokého západu. A tím by celý dojem mohl skončit; než by si hru ale skutečně zahrál. Pak by totiž zjistil, že to co vypadá obyčejně, je takovým osobitým způsobem tvorby, – najednou zcela něco jiného. Vzpomínám si, jak jsem v Call of Juarez dostal od starého indiána za úkol pochytat králíky, což mi už v tu chvíli přišlo srandovní. V které jiné střílečce jste chytali králíky? No možná by se ještě taková hra našla, jenže zde nasednete na koně a vyrážíte za králičím masem kamsi. Najdete jednoho králíka a získáte úlovek, ale králíci se rozprchli po celém údolí a to, co vypadalo jako jednoduchý úkol, je najednou dost šílená výprava, kde musíte ujet snad míle a míle cest, jen abyste splnili tento až spirituální úkol hledání králíků / nebo sebe sama? A pak si uvědomíte…

Kdybyste četli Foglara, tak v jedné jeho knize, už nevím v jaké, byl příběh o skautském oddíle, kde kluci dostali za zkoušku vyšplhat se na vrchol hory. A na tu cestu se vždy vydali sami. Takže ve skutečnosti mohlo být sporné, jestli takový kluk opravdu vyšplhal až nahoru na horu, nebo jestli si úkol trochu neulehčil a jednoduše nezalhal. A když kluk vrchol přeci jen zdolal, v hlavě mu vrtalo, jak vlastně dokáže, že úkol splnil do důsledků? A vedoucí mu při návratu řekl něco ve smyslu: ta cesta byla tvůj úkol, už jen z tvých očích je vidět, že jsi splnil přesně to, co jsi měl. Nešlo o pouhé místo, dostat se někam, ale získat zkušenost právě z té cesty.

Možná trochu svérázné připodobnění, ale podle mě jsou takové i evropské hry. V západních se více soustředí na to nedej bože hráče nenudit. Stále ho něčím zaujmout, hustit do něj akci a dějové zvraty, nebo cokoli, jen aby hráč byl pořád ve střehu. Bohužel to také znamená, aby hráč nad ničím moc nepřemýšlel. Kdežto Evropské hry jdou už z podstaty více do hloubky. Není tu problém vydat se dlouhou cestou přes luhy a háje zabít pár králíků a stejně dlouhou cestou je pak přinést indiánskému šamanovi, protože už ta samotná cesta je poznáním, ne jen vykonaný úkol (a Call of Juarez je opravdu jen střílečka, žádná adventura!).

Proto na nás třeba tak lidsky a reálně působila i Operace Flashpoint, která z hlediska gamedesignu je dost sporná hra, ale z hlediska zážitku, je to nepřekonatelná simulace, „jaké je to být pěšákem ve vojenském konfliktu“. Právě proto, že se autoři nebáli hráče „nudit“, protože věděli, že jakmile ve svém tempu zpomalíme, začneme si uvědomovat i jiné věci; než neustálé napětí ze střelby a z toho, že nás někdo chce zabít. Ta herní hloubka není jen v propracovaném příběhu, nebo ve vyprávění, v uvěřitelném světě, jak se dnes říká v recenzích, ale je to právě v těch obyčejných věcech, kterých se západní produkce bojí jako čert kříže. Je to o tom zastavit se na vršku, jako osamocený voják, dívat se do údolí, jak druhá strana ostřeluje vesnici, a vědět, že než se dostanu do akce, musím ujít ještě hodně dlouhou cestu, a ta cesta je možná ještě větší zážitek, než konflikt samotný.

Myslím si tedy, že řada her je dost specifických právě tím, v jaké zemi a v jaké kulturní společnosti vznikly. A i když dnes žijeme v globalizovaném světě, nesmí to znamenat, že se jednotlivé rozdíly rozplynou do šedého průměru. Právě naopak, musíme si ty rozdíly uvědomovat, chránit je a na nich začít stavět. To je právě význam kultury a umění a v tomto směru počítačové hry určité znaky bezpochyby nesou.

Celý článek...