Je (ať už z jakéhokoliv hlediska) přizpůsobování se hráčům správná cesta nebo je to cesta do pekel? Tohle se děje dnes a můžeme si být jisti, že tento trend bude mít tendence chodit po dvou i zítra. Teoreticky bude taková vyštelovaná hra ad maximum po všech stránkách naprosto dokonalá nebo nám to aspoň bude tvrdit každý druhý herní designér. Jenže, bude hra ořezaná o všechno, co není hráči po chuti, ta pravá s ořechovou polevou a hlavně, bude vůbec zábavná?

Řekněme, že se mi nelíbí, když moje postavička v Diablu umře pokaždé, kdy ji obklopí armáda kostlivců. Povím to designérovi hry a on pro pokračování zajistí, aby se totéž už neopakovalo. V další hře se při obklopení mého paladina stane jen to, že kostlivcům v prvních řadách klesne síla útoku na desetinu, tudíž bude téměř nemožné, aby ho skupina znova ušlapala. Co udělám já? Samozřejmě do té místnosti plné kostí vkročím a nechám na sebe dobrovolně přilepit tu stovku kostlivců, protože mi mého pala přece nemůžou oddělat. A tak se rozmáchnu svým mečem a bez starostí je začnu řezat. Až do toho momentu, než tedy budu ve vítězné póze stát na kopci z lebek a kostí. „No, tak jo,“ řeknu si a půjdu dál. Pár takových soubojů ještě může být v pořádku, to si ještě pořádně neuvědomím, že mi to tvůrci vlastně zjednodušili. Pak ale přijde to, co zákonitě přijít musí. Žádný hřejivý pocit z vítězství. Pán od designu mi tu hru zkazil.

Zjednodušování (ať už herní obtížnosti nebo komplexnosti her) je jedna věc. Druhá je přizpůsobování masám ve velkém stylu. Příběhy postrádající „okraj“ (edge) jen proto, že tomu Ondra nebude rozumět a navíc on se bojí těch krvavých scén, pryč s nimi, udělejme to takové, aby to pochopil naprosto každý. Politicky korektní obsah, aby se modrý Jindra necítil být diskriminován, a aby se i jeho sestra mohla vydat na záchranu té krásné princezny. Vymažme z her tlouštíky, protože tlouštíků je mezi hráči nejvíc a pouhým ukázáním tlouštíka ve hře bysme většinu hráčů urazili. Hry pro masy rovněž vyžadují, aby obsahovaly to nejlepší z předchozích vydaných her. Na originalitu vám každý kašle, a taky je to byznys, originální hra rovná se „firma na sebe bere risk“, neoriginální hra složená z toho nejlepšího rovná se „nejlepší investice“. Nikdo z té velké masy beztak nechce nic nového, protože by bylo nutné pokaždé projít novým tutoriálem a tutoriály hrát nikdo nechce, takže tak.

Dnes už těžko najdete v herním výběru kousek, který by někdo nazval „nehratelnou úchylností“. V minulosti to byl například Ishar, Robinson’s Requiem, spousta dungeonů, Maupiti Island, Indiana Jones plošinovka, Innocent Until Caught a (jednou tě dohraju) Dark Seed. Ale ještě spousta dalších, některé z nich raději nebudu jmenovat. Aby se nevrátily a neublížily mi. Ehm. A abych to nějak smysluplně uzavřel: herním producentům na nás občasných hardcore hráčích zřejmě vůbec nezáleží, jinak by nedávali zelenou projektům, které nás můžou unudit k smrti před těmi, které by nám přivodili infarkt… z herní extáze.

Poďme byť na chvíľu zbytočne nostalgický. Viete, ten typ nostalgie, ktorá jasne hovorí, že všetko čo je dnes stojí za starú belu. Nostalgia, ktorá jasne definuje, že nič už nie je také, ako bolo predtým a bytostne sa to dotýka každej ľudskej činnosti. Hudba nestojí za nič, filmom už tiež chýba tá osemdesiatková hravosť a hry? Prepáčte mi, ale s nimi je to snáď najhoršie.

Všetko pozitívne a zaujímavé, čo hry mohli priniesť totiž skončilo začiatkom tohto storočia. Rok, dva to ešte chvíľu doznievalo a ako sa viac stával herný priemysel priemyslom, prestávali byť hry naozaj zaujímavé a zábavné – česť výnimkám. Bohužiaľ väčšina výnimiek stojí mimo hlavný prúd. Sú to skôr malé projekty, ktoré ešte nestratili úplne tú hravosť a nápady. Všetky tie veľké hry sú len pozlátko pre masové stádo konzumentov. Hry, ktoré nám v súčasnosti trh ponúka nie sú dobré na nič, len na slepé konzumovanie a adorovanie ich tvorcov. Kritika sa nepripúšťa, kritika je nevítaná, však prečo kritizovať niečo tak úžasne blýskavé, naleštené a úžasné ako sú moderné hry?

Už naši predkovia vedeli, že nie je všetko zlato, čo sa blyští. Presne tak je to i u hier. Recenzenti sa predbiehajú, kto viac pochváli grafické spracovanie a nedaj bohovia, aby bolo slabšie, to si hra potom odnesie dvojnásobne. Skopú ju ako prašivú mačku, nechajú ležať niekde v kúte, pretože nie je dostatočne dobrá pre svet kde vládne Disneyho odkaz. Čo je na tom zarážajúce je, že tie priemerné až zlé hry patrili medzi tie najpredávanejšie. A naopak o tých lepších sa píše len málo, len preto lebo majú malý komerčný potenciál.

Jasné, biznis potrebuje peniaze a biznisu je jedno odkiaľ tie peniaze sú. Biznis potrebuje zombies bez mozgov, pretože len tí dokážu generovať neuveriteľné množstvo peňazí za hlúposti. Je to tak prosté – vytvoríme tupé veci (hry), ktoré naočkujú tuposť našim zákazníkom (hráčom) až budú tak tupí, že kúpia každú zhovadilosť. Sprisahanie je odhalené!

Teraz vlažnejšie, ale trochu vážnejšie. Je dobré vidieť, že sa hry dostávajú na úroveň ostatnej zábavy, že sú rozoznávané stále širšou verejnosťou, avšak za cenu svojej osobitosti. Čím väčšia potencionálna masa, tým viac sa jej hry prispôsobujú a čosi tak strácajú. Je to dobré? Ťažko povedať. Kým vás nechytí nostalgická vlna, tak je všetko veľmi fajn – hry sa hrajú bez vášho pričinenia (čo je fajn, mimochodom – pretože dnes je na ne menej času), sú strhujúce, zábavné…niektoré. Potom je tu skupina hier, ktorá je tak silno prezentovaná, až dostanete chuť si ju zahrať. Ale jediné, čo si z toho odnesiete je otáznik nad hlavou a „wtf“ v hlave.

Gears of War je strašná zhovadilosť, ale to bola aj Jill of the Jungle, avšak tá mala aspoň nejakú osobitosť a nebola tak…, tak šedo-sivá a na nič sa nehrala.

A pokračovania starých hier, to už je takmer nostalgikova smrť. Obzvlášť keď sa práce chopí niekto úplne cudzí a niekedy aj pôvodný tvorca ide na ruku spomínanému širšiemu publiku (Morrowind je derivát Daggerfallu, Oblivion je derivát Morrowindu a ak to takto pôjde ďalej ostane z TES už len ten člen v názve). Niekedy to veci prospeje, inokedy ani náhodou. Simon kúzelník by vedel rozprávať.

Skrátka, byť zbytočne nostalgický sa v dnešnom svete nevypláca… :-)

Na úvod pár suchých faktů: Série má kořeny v osmdesátých letech. Avšak pravidelně rok co rok vycházejí PGA Tour hry až od roku 1990. Tiger Woods je v sérii angažovaný od roku 1998, a to až po dnešní dny a má se objevit i v PGA Tour 11.

Už ani nevím, kdy jsem si naposledy s chutí zahrál něco od EA Sports. Bylo to myslím NHL 2003, kde jsem naposledy vídal ono kdysi úžasné logo a u něj z reproduktorů zněla neméně úžasná hláška Í, Ej, šports… ci ne geim. Ha! Tak ne. Vlastně poslední byla FIFA 08, ale tu jsem zase tak moc nehrál.

Golf a já? Golf nehraju, protože mě „odpalování míčku“ nebaví. Není v tom téměř žádná zábava. O to menší zábava je, hrát golf na počítači nebo na konzoli. Nějaký kostičkovaný golf mě kdysi možná bavil, ale to jen proto, že to hrálo asi pět lidí u jednoho počítače a smát se ostatním, že jim to spadlo do písku prostě stálo „za to“. Ale hrát golf jako sportovní hru, to mě vážně neláká.

Tiger Woods PGA Tour 11 mě tudíž nijak nezajímal. Teprve až teď (před pár dny), kdy dávali epizodu South Parku věnovanou připravovanému PGA Tour 11, se ve mě zničehonic probudila jakási forma touhy, zahrát si tenhle nový díl!

Zaprvé mě zaujala změna v hratelnosti. Namísto odpalování míčků tady máme za úkol s Tigerem bránit se před svojí zuřící manželkou, a aby ve hře zůstalo co nejvíc ze značky PGA, mlátit se ve hře budeme golfovými holemi. Brilantní! V soubojích půjdou v realtime čase měnit typy holí a mlácení nebude probíhat jen na golfových hřištích, ale tak různě všude. A bude to mít příběh. Příběhová linie v golfu?! Už je to tak. PGA Tour 11 se soustřeďuje na Tigerův skandál týkající se Tigerových milenek. Zatím těžko říct, jestli se ve hře taky objeví. Informací je pomálu… no ale odklon od nudné sportovní hry k akčnímu nářezu je jedině vítaný. Jasná koupě? Nevím jak vy, ale já už si začínám šetřit!

Image je krásná věc. Téměř každý (nejen) mladý člověk chce mít nějakou image, chce nějak vypadat a chce se nějak odlišit, či se naopak k něčemu přidružit. Jak ale funguje image u firem? Image má spoustu tváří. Dnes se podíváme na tu „odvrácenou“ tvář herního průmyslu. Je velkým vydavatelům dobrá image k něčemu, nebo je to jen přeceňovaná komodita? Studený a realistický pohled, aneb střílení do vlastních řad nikdy nebylo tak zábavné.

Základní otázka zní: K čemu je hernímu molochovi image hodné firmy, když se jejich hry prodávají jako rohlíky? Budou se pak prodávat víc? Ne. Neřekl bych také, že si EA nějak výrazně finančně polepšili poté, co převzal kormidlo pan Riccitiello. A pokud ano, bude to spíše organizačními změnami, než jeho snahou „být hodný“. Naopak, nyní se šušká, že by se Riccitiello mohl možná začít bát o své vyhřáté křeslo…

Polepšil by si nějak Blizzard, kdyby půl roku posílal 80 procent výdělků z WoWka chudým dětem do Afriky? Stoupla by image, klesly by příjmy. A to je špatně. Přestal snad někdo používat Google poté, co vstoupil do Číny? Možná dva hardcore ortodoxní hodní nerdi. Posledním příkladem budiž Microsoft – snad největší otloukánek mezi firmami ever. Každý na něj nadává a MS dělá spoustu kravin, ale prodělává snad?

K čemu je vlastně v praxi image? Kdyby nějaká herní firma udělala něco extrémně významného a řádně by to zpropagovala (např. ten Blizzard s WoWkem), mohly by maximálně lehce stoupnout akcie, ale to není nic, z čeho by firma nějak výrazně profitovala.

Poslední dobou se na různé herní společnosti hodně nadává snad ještě víc, než dříve – proto, že dají DLC přímo na disk s hrou, proto, že musíte být při hraní pořád online, proto, že rozdělí hru na tři části, proto, že vypustí dedikované servery, proto, že se vykašlou na PC verzi a tak dále a tak dále. Nadává se pořád a málokterá herní firma se tomu vyhne. Není to ale jedno? Hráči jsou naštvaní a pár set, maximálně tisíc lidí na celém světě si kvůli tomu danou hru nekoupí. Což není nic, z čeho by si všichni ti Riccitiellové, Morhaimové, Kotickoé, Guillemotové a další -ové měli trhat žíly.

Aktuální „skandál“ Activision versus Infinity Ward vyústil v to, že se na Activision nadává ještě víc než předtím a Kotick je v očích hráčů svině největší. Třeba za pár let vyplave na povrch, že IW byly vlastně hrozné svině a Activision byli ti hodní a udělali správnou věc. Taky jsme nadávali na MS když se zavřel Ensemble. A jak to pak dopadlo. Pravdou je, že prodeje dalšího Call of Duty to neovlivní ani trochu. A to je to hlavní.

K čemu je herním společnostem dobrá image? Rohlíky si za ni nekoupí. Spousta hráčů pořád zapomíná, že herní průmysl je skutečně průmysl. Je to byznys jako každý jiný a v první řadě nejsou spokojení nerdové, ale peníze. Ty jsou pro tyto společnosti naprostou prioritou (až na pár výjimek, aneb hry „imidžovky“). A pokud to pro ilustraci trochu přeženu, tak je vlastně super, že jdou hry od Ubisoftu hrát jenom online, protože to zatím nikdo plnohodnotně necracknul, tím pádem Ubisoft vydělává víc, než kdyby to někdo cracknul. Tím pádem bude mít peníze na vývoj dalších her. Zjednodušeno až na kost, ale takhle nějak ten princip funguje.

Image je na nic. Peníze jsou až na prvním místě.

Uznávám, že BF:BC2 možná dost přeceňuji, protože lepší multiplayerovou hru jsem za poslední zhruba 4 roky nehrál, a do nástupce asi lepší hru hrát nebudu, ale to je šumák. Samozřejmě jakékoli špatné hodnocení ve mě vyvolá hodně velkou reakci a jsem schopen ostře reagovat i na jednovětný štěk, ale má taková reakce cenu? Reagovat na debila co se nezmůže na opravdové argumenty a vše shrne jedním výkřikem? Reagovat něčím daleko obsáhlejším než byla jeho akce? Jo, v afektu se toto stává. Proto nehodlám pokračovat v psaní rozdělaného článku, který byl pojat jako rozšířená reakce právě na jednoho idiota. Překopat ho? No ne, na to nemám čas ani náladu.

—————————————————-

Původně jsem chtěl napsat o Bad Company 2, ale nějak mi došlo, že o dokonalých hrách se těžko píše. Článek jsem chtěl odložit na neurčito (=nikdy nenapsat), ale hracska demence mě donutili reagovat. Tak předně, je nepopiratelné že se jedná o taktickou arkádovou simulaci bojiště. Jako taková se nemusí strikně držet reality a to kvůli zábavě. Hry jsou o zábavě, o čemž asi nebudeme dále diskutovat.

Těžko zábavnosti dosáhneme tím, že na jednu mapu naženeme desítky vojáků a všichni budou dřepět schovaní ve stromu a kropit vše co se hýbe. Taky jich samozřejmě nebude málo, to by byla až moc hardcore simulace, kdy za celou válku v iráku padne jen 500 amerických vojáků. Kolik je tedy optimální počet? Vzpomeňme si to to je za hru: taktická. Kde začíná a končí taktika? Rozhodně to nemůže být nějaký quakovský deathmatch, kde s prstem v nose zabijete 5 a více lidí za minutu, a také to nemůže být méně než málo, protože by hra zaváněla nudou a simulací. Rovněž též musí být zaručeno že jeden člověk může ve správný moment zvrátit chod událostí a doslova pár zabitími dočasně změnit poměr sil ve prospěch svého teamu. Kde je tedy ta hranice? Průměrně jedno, dve, tri zabití za minutu? Ano, asi tak. Kupodivu se průměr absolutní většiny hráčů pohybuje právě na dvou za minutu. Vychází tedy, že z tohoto pohledu je hra v naprostém pořádku.

Dále pak tu autor zmiňuje nezajímavé prostředí a přítěž v podobě zničitelnosti budov. Jenom pro informaci, války se odehrávají v reálných podmínkách, v reálném prostředí, které, jak mi dá jistě za pravdu, je většinou nezajímavé. Co čeká? Války se nevedou o továrny na plyšáky ani o filmová studia, historické budovy, ale o strategické cíle v podobě ropovodů, přístavů, důležitých cest… Jistě by bylo zajímavé bojovat o niagarské vodopády, mrakodrapy v dubaji, dětské domky ve stromech, ale nemá to absolutně žádnou logiku.

Zničitelné budovy, to je opravdu to co ničí hratelnost. Samozřejmě že nejlepší hry jsou ty, kde tank nedokáže projet nebo jakkoli poničit plechový přístřešek na Haiti.
Fuj, kde by ti snipeři nalezli jiné dokonalé útočiětě… Ale necháme ironie. Málokterá hra dnes tuto možnost nabízí a BC2 ji dost dobře využívá. Máme za úkol zničit důležité zařízení uvnitř budovy? Jak to tedy udělat? Špionsky se proplížit dovnitř, aktivovat nálož a zabíjet přicházející protivníky bránící tento přístroj? Co když jsou všichni nasockovaní uvnitř a vysloveně kempí? Můžeme samozřejmě házet vše co vybuchuje dovnitř a čekat, až to zničíme. Nebo taky může nastat třetí situace, kdy nám protivník nedovolí se ani přiblížit se k budově. Jaké je řešení? Podle autora žádné. Co může být ve hrách lepší než nezničitelná budova… Podle mě a tvůrců hry použív vše co je po ruce a zlikvidovat několik stěn ať už raketomety, nálety, tanky, narušit statiku domu a nechat ho celý spadnout, což zabije nejen vojáky uvnitř, ale i náš cíl.

Jaká máme ve vojenských hrách vozidla? Většinou ta reálná, kvůli autentičnosti. Každé se používá k něčemu jinému, každé je na něco lepší než to druhé. Chcete rychlý dopravní prostředek? Zvolte čtyřkolku. Chcete něco účinějšího proti pěchotě a zachovat si rychlost? Zvolte hummera s kulometnou věží? Chcete něco proti těmto dvěma? Zvolte menší protipěchotní tank. Chcete něco proti němu? zvolte klasický tank. Chcete mít přehled? Zvolte bitevní vrtulník. Chcete něco proti všem, zvolte stacionární raketomet. Chcete být mobilní a ne tak snadno viditelní? Vemte si raketomet nebo minu do ruky a postarejte se o všechno z uctivé vzdálenosti. Co že hummer nemá šanci proti tanku? Vždyť to je normální… Všechna vozidla vám dávají obrovskou výhodu proti veškeré pěchotě, částečnou výhodu proti jiným vozidlům… Proto se ve válce vozidla používají, stejnětak jako v BC2. Jsou mobilní a silnější než samotná pěchota. Kdo to nechápe, nežije v reálném světě.

Představte si že půjdete na bojiště. Jak se oblečete? No asi tak, aby jste byli co nejméně nápadní, tak abyste splynuli s okolím. Jak splynete? Zvolíte takové barvy aby vás bylo těžké rozeznat od okolí. Co udělá protivník? Udělá to samé. Co je výsledkem? Oba vypadají podobně, ale ne úplně stejně. Rozdíl je ve stylu uniforem. Je to proto, aby se od sebe vzájemně protivníci rozeznali a nezpůsobovali vlastní ztráty. Jsou rozdílní v nutném minimu prvků, ale větší důraz je na maskování. Rozhodně to opět není Quake, kde se po mapě prohání svítivá zelená a růžová. V BC2 je díky arkádovosti toto ještě doplňeno tím, že v normální i hardcore variantě jsou spolubojovníci označeni virtuálním trojúhelníčkem. (vzpomínáte? arkáda) Hrál autor vůbec tuto hru, že si toho nevšiml?

To co jsem říkal o vozidlech se též týká zbraní. Každá je určená k jinému účelu, na jiné efektivní vzdálenosti… Každou zbraň vyrábí jiný výrobce navrhuje jí tak, aby vyhověla nějakým výsledným parametrů. Téměř nejdůležitějším kritériem je cena. Ta je však v BC2 sprostě vynechána. Ano, podle mnohých ignorantu žijeme ve světě, kde peníze nejsou to nejdůležitější, nelze je brát jako důležitý parametr… ovšem dopustíme se tím chyby, ktera ma fatalni nasledky. Najednou nic nema logiku, proc pouzivat nejakou horsi flintu kdyz je moznost pouzivat daleko lepsi zbran? Ano, tohle je opravdu to co v BC2 chybi. Neoddiskutovatelne minus.
——————————————-

…. a článek může pokračovat do nekonečna jakýmikoli způsobem, stylem a na jakkoli vysoké úrovni, vždy bude stále stejně hloupý, bude dále řešit nedůležité hovadiny. Zato mě donutí myslet, což ostatní ne…

Prečo musia byť všetky hry na jedno kopyto…, teda chcel som povedať – všetky svety. Môžem povedať, že som toho mimo realitu všedného dňa už preskákal dosť. Možno viac ako by sa na druh z rodu homo sapiens patrilo. Lenže, keď je to také jednoduché. Cestovať z jedného sveta do druhého, striedať reality ako…ako ponožky a vidieť tak tú rozmanitosť, ktorá rozmanitá ani nie je…

Zoberte si taký vynález konca 20. storočia – MMORPG hry. Všetky rovnaké, každá v inom svete, s inými pravidlami a predsa na jedno kopyto. Už vidím tie zástupy uslintaných pubertiakov, ktorí by radi tvrdili opak. Zahmlená myseľ večným kúzlom závislosti. Ale otraste tú nekonečnú hmlu nadšenia a ostane len stereotypné prázdno opakujúcich sa činností. Slabosť k tomu, či onomu svetu občas dokáže pomôcť, lenže mechanizmus – jadro celého snaženia – hry to nezmení. Problém spočíva v nezaujímavých častiach virtuálnych svetov, ktoré sú príliš obyčajné, než aby mohli byť niečím užitočné. Veď u všetkých bohov kreativity, prečo sú všetky tie hry zamerané len jedným smerom – k boju! Boľavé rany mi jatria momentálne skúsenosti z vesmírnych ciest za Federáciu spojených planét. Sú to rany krvavé, avšak zároveň bolesť je tlmená záujmom o svet samotný. Prečo však je gro celej hry postavené na boji, to nedokážem pochopiť. Nie, nie je to len táto konkrétna hra, sú to všetky ďalšie, ktoré vám prídu na rozum. Česť výnimkám. Prečo?

Pretože je tu druhý problém tohto druhu hier. Problém, s ktorým sa človek stretáva dnes a denne, na každom kroku. Problém človek zvaný. Vlastne, obávam sa, že množstvo indivíduí vyskytujúcich sa v podobne zameraných hrách sa ťažko dá nazvať človekom. Je to banda idiotov, čo vráža dýku do chrbta tomuto druhu hier. Zážitky sú preč. Atmosféra je preč. Všetko pomaly pláva do hája. Človek získava nedobytnú chuť vraždiť a odobrať volebné právo každému druhému obyvateľovi tejto planéty. Nenašiel som MMO hru, kde by sa ľudská debilita neprejavovala vo svojom plnom kvete. Snáď je v tejto zemi len jediné miesto, ktoré sa mu blbosťou vyrovná, ale parlament nie je hra… ;-)

Keď hrám hru, som niekde inde – existujem na inom mieste. Je to trochu ako sen, uvedomelý, trochu nedokonalý, ale niečo ako sen. Konštrukcia sveta – vášho vlastného – premietajúca časť osobnosti do herného avatara. V jeden moment som to ja a zároveň som niekto iný – Shepard, tajomný väzeň v kobkách Imperial City, súčasť väčšej družiny, ktorá putuje po Mečovom pobreží alebo kapitán vesmírnej lode… Niekto iný, niekde inde, ale predsa stále ja. Mágia existencie v nejestvujúcom.

Čakám na lepší svet, v ktorom sa príbeh bude snúbiť s prežitkom herného sveta. Čakám a vzhliadam k šikovným tvorivým rukám Bioware… Nie, len ticho dúfam, že to bude aspoň trochu iné…

Ale predsa, ešte chvíľu zotrvám ako kapitán hviezdnej lode, ktorý bojuje s ľudskou blbosťou reálneho sveta a rád by sa vydal tam, kam sa doteraz ešte nikto nevydal. Aj keď autori si to zrejme predstavujú trochu inak. Prečo teda zostávam – ešte tú chvíľu – neodídem preč, keď je to také nezaujímavé. Pre rovnaký dôvod, pre aký mám rád ostatné svety, bárs i tie od strýka Lucasa… Vždy som chcel byť Jedi a to mi počítačové hry už vrátili mierou vrchovatou. Nuž a občas som chcel byť ako Jean-Luc Picard, mať loď, posádku, ktorej môžem dať vlastné mená…vlastne môžem si ju do istej miery formovať, skúmať nové neznáme svety, ale však to ďalej poznáte. Star Trek Online toto čiastočne umožňuje, napriek svojim chýbam, preto v ňom ešte chvíľu ostanem, aj keď MMO hry vlastne nemám rád.