Image je krásná věc. Téměř každý (nejen) mladý člověk chce mít nějakou image, chce nějak vypadat a chce se nějak odlišit, či se naopak k něčemu přidružit. Jak ale funguje image u firem? Image má spoustu tváří. Dnes se podíváme na tu „odvrácenou“ tvář herního průmyslu. Je velkým vydavatelům dobrá image k něčemu, nebo je to jen přeceňovaná komodita? Studený a realistický pohled, aneb střílení do vlastních řad nikdy nebylo tak zábavné.

Základní otázka zní: K čemu je hernímu molochovi image hodné firmy, když se jejich hry prodávají jako rohlíky? Budou se pak prodávat víc? Ne. Neřekl bych také, že si EA nějak výrazně finančně polepšili poté, co převzal kormidlo pan Riccitiello. A pokud ano, bude to spíše organizačními změnami, než jeho snahou „být hodný“. Naopak, nyní se šušká, že by se Riccitiello mohl možná začít bát o své vyhřáté křeslo…

Polepšil by si nějak Blizzard, kdyby půl roku posílal 80 procent výdělků z WoWka chudým dětem do Afriky? Stoupla by image, klesly by příjmy. A to je špatně. Přestal snad někdo používat Google poté, co vstoupil do Číny? Možná dva hardcore ortodoxní hodní nerdi. Posledním příkladem budiž Microsoft – snad největší otloukánek mezi firmami ever. Každý na něj nadává a MS dělá spoustu kravin, ale prodělává snad?

K čemu je vlastně v praxi image? Kdyby nějaká herní firma udělala něco extrémně významného a řádně by to zpropagovala (např. ten Blizzard s WoWkem), mohly by maximálně lehce stoupnout akcie, ale to není nic, z čeho by firma nějak výrazně profitovala.

Poslední dobou se na různé herní společnosti hodně nadává snad ještě víc, než dříve – proto, že dají DLC přímo na disk s hrou, proto, že musíte být při hraní pořád online, proto, že rozdělí hru na tři části, proto, že vypustí dedikované servery, proto, že se vykašlou na PC verzi a tak dále a tak dále. Nadává se pořád a málokterá herní firma se tomu vyhne. Není to ale jedno? Hráči jsou naštvaní a pár set, maximálně tisíc lidí na celém světě si kvůli tomu danou hru nekoupí. Což není nic, z čeho by si všichni ti Riccitiellové, Morhaimové, Kotickoé, Guillemotové a další -ové měli trhat žíly.

Aktuální „skandál“ Activision versus Infinity Ward vyústil v to, že se na Activision nadává ještě víc než předtím a Kotick je v očích hráčů svině největší. Třeba za pár let vyplave na povrch, že IW byly vlastně hrozné svině a Activision byli ti hodní a udělali správnou věc. Taky jsme nadávali na MS když se zavřel Ensemble. A jak to pak dopadlo. Pravdou je, že prodeje dalšího Call of Duty to neovlivní ani trochu. A to je to hlavní.

K čemu je herním společnostem dobrá image? Rohlíky si za ni nekoupí. Spousta hráčů pořád zapomíná, že herní průmysl je skutečně průmysl. Je to byznys jako každý jiný a v první řadě nejsou spokojení nerdové, ale peníze. Ty jsou pro tyto společnosti naprostou prioritou (až na pár výjimek, aneb hry „imidžovky“). A pokud to pro ilustraci trochu přeženu, tak je vlastně super, že jdou hry od Ubisoftu hrát jenom online, protože to zatím nikdo plnohodnotně necracknul, tím pádem Ubisoft vydělává víc, než kdyby to někdo cracknul. Tím pádem bude mít peníze na vývoj dalších her. Zjednodušeno až na kost, ale takhle nějak ten princip funguje.

Image je na nic. Peníze jsou až na prvním místě.