Na chvíli se zastavte. Uvolněte se. Přestaňte dělat, co teď právě děláte. Otevřete si stránku Paypal.com a pošlete částku deset tisíc korun českých na čísl… jinak… Eh, teda! Zapomeňte, co jsem teď napsal, to víte, žonglování s několika okny notepadu není lehké, hehe. Hah. Takže znova. Abyste byli správně zasvěceni do následujícího článku, přečtěte si tohle. No tak, dělejte!

Času máme dost.

U hraní her se obvykle bavím, a věřím, že totéž zažívají i ostatní – jinak by svůj volný čas s videohrami určitě netrávili, i když zase je tu ten fenomén herní závislosti a s tím spojené násilí, ale to nechme napsat zase jiného kripla. Hezky zpátky ke Znechutilovi. Pokud nevíte o koho jde, tento článek vše podstatné vysvětlí. A diskuse ke článku? Zcela logicky se tam děje pozdvižení hlavně z toho dùvodu, že jde o článek zcela nevyhovující tamním Standùm a standardùm a spíše byste ho čekali na Kriplech, než na profi serveru.

V diskusi mimo hanlivé urážky padl také názor, že o hrách by se mělo psát odlehčeněji. Ano, vždyť každý musíme uznat, že jedna z klíčových vlastností her je zábava a hra postrádající zábavu samozřejmě není hra, ale nudný kus softwaru hodný k zakopání v Nevadské poušti (ano, tam skončily všechny kopie E.T.ho).

No „mělo“ by se tak psát, přesněji spíše „mohlo“. Každý ať si píše o čemkoliv jak uzná za vhodné, nejsme v žádném diktátorském státě s tyranem u moci. Má se to ale podle mě tak, že psát o hrách odlehčeně je zkrátka přirozené. A někdy nemáte na výběr, protože jinak ten simulátor komára popsat nejde, než s velkou špetkou humoru.

O hrách se zcela určitě dá psát vážně, dá, pokud píšete článek o novém dílu Gran Turismo do specializovaného časopisu. Tam má suchost textu svoje opodstatnění a je jen logické, že v něm autor probírá s vážností Josefa Stalina realističnost jízdního modelu a přesnost tratí, jak vypadají ve hře a jak ve skutečnosti. Na profi webech, popřípadě v profi časopisech, se o hrách píše vážně asi proto, aby čtenář dostal v co nejkratším čase přesně tu informaci, kterou potřebuje, a to je určitě správně, jen si myslím, že korektně zapracovaný vtip, který netříští autorovo sdělení do nerozpoznatelného tvaru, je určitě dosti správný zpùsob, jak ke psaní přistupovat, a mám pocit, že takhle je to dokonce čtenářem vyžadováno.

Na druhou stranu, ve hrách je obrovské množství peněz a od poloviny devadesátých let herní prùmysl válcuje ten filmový. Představte si hotová mračna peněz zajišťující spoustě lidem střechu nad hlavou.  A tak se mùže zdát, že vlastně je v pořádku, psát o hrách co nejvážněji, když tržby z toho nového dílu Redneck Rampage vlastně živí rodiny a hrùza pomyslet, co by se s těmi rodinami stalo, kdyby hra neuspěla. Takže se nad tím zamysleme, jestli jen není správnější brát tu herní novinařinu vážně, když vytváření her, a nakonec i herní novinařina, je povolání jako každé jiné… na vyměňování trubek přece není nic vtipného a kontrola plynovodu dokonce občas zachrání nějaký ten život, a občas taky ne.

Úbohý, úbohý Drakensang. Kam ten svet speje, keď už ani v Nemecku nedokáže spoločnosť udržať kvalitné, takmer pravoverné cRPG. Radon Labs, autori oboch Drakensang hier mali finančné problémy a bolo to zlé. Zdalo sa, že prišla záchrana vo forme inej spoločnosti, ktorá ju odkúpila a… už viac nebude Drakensang. Vlastne bude, ale vôbec to nebude pekná hra. Bude bez citu, bez rozprávkového kúzla Das Schwarze Auge. Brrr.

Vyzerá to tak, že značka, resp. meno Drakensang ostalo novej spoločnosti a tá ju teraz využije na tvorbu online Diablo klonu. Presne tak, Drakensang Online by mala byť – podľa dostupných nemeckých informácií free to play online hra, bez licencie Das Schwarze Auge. A ako prvá veľmi krátka ukážka naznačuje zmení sa i herný štýl na hack&slash. Taká to bola príjemná séria, so závanom starých čias PC hrania, a tak zle to celé skončilo.

Na jednej strane môžeme byť radi, že autori z Radon Labs majú teraz prácu a nemusia sa túlať po pracovných úradoch. Avšak pre nás hráčov obľubujúcich klasické (alebo takmer klasické cRPG) je to rana pod pás. Dragon Age sa tiež mení na nepoznanie, čo nám ostáva k dobru? Opäť sa vracať k starým – dobrým hrám. A keby som rád niečo nové? Ohlásime definitívne koniec jednej éry cRPG? Alebo sa ešte stále budeme spoliehať, že indie scéna dokáže vytvoriť kúzelné veci ako Knights of the Chalice, či Eschalon?

V každom prípade, prvé dve hry boli príjemným osviežením druhej polovice prvého desaťročia 21. storočia. Aspoň za to im vďaka.

Znáte nějakou delší herní sérii než je Tomb raider, když teda vynecháte sporty ? No možná Call of duty. Jinak je ale Lara Croft naprostá rekordmanka. Na XLIVE už vyšel a na PSN a PC se za malou chvilku (28.9.2010) objeví další díl série s názvem Lara Croft and the Guardian of Light.

Hra už v názvu neobsahuje slova Tomb raider a každému, kdo aspoň viděl nějaký ty fotky nebo video ze hry, je nejspíš jasný proč, hra se totiž zásadně změnila připomíná teď spíš Diablo než jakýkoli starší díl série Tomb Raider. Je to špatně ? Podle toho jak vypadá a hraje se demo, tak ne. To nejdůležitější bych zmínil hned na začátku – nejde o AAA hru za plnou cenu, ale o menší hru určenou pro stažení pomocí digitální distribuce (XLIVE, PSN, nevím jak je to na PC). Hra stojí na UK PSN 10 liber a podle informací z Netu by dohrání sigleplayer kampaně trvat cca 7 hodin, což není za ty prachy špatný.

Demo samotné mi trvalo dohrát cca 30 minut (na druhý pokus, kdy jsem už přesně věděl co a jak) a musím říct, že až na pár (malých) výhrad se mi líbí. Grafika je každopádně moc pěkná, ovládání postavy bezproblémové (malinko se mi nelíbí střelba přes R2, ale to je věc zvyku) a hra je zábavná, i když teda musím říct, že opravdu velmi jednoduchá (hrál jsem na střední obtížnost). Trošku mi taky vadí nemožnost oddálit si pohled, což by se občas hodilo při střílení na nepřátele, ale není nic zásadního.

Ve hře jinak provádíte klasický tomb raiderovský činnosti (skákání, posouvání kamenů na plošinky, uhýbání vystřelovaným šípům ze stěn, tahání za páky, … ), ale řešení puzzlů je z devadesáti procent jasný hned na první pohled a žádný dlouhý zkoumání co a jak se nekoná. Zbytek hry tvoří akce – v demu máte k dispozici klasické duo pistolí a pak daleko silnější oštěp – a pomocí nich kosíte nepřátele. Lara taky disponuje neomezenou zásobou výbušnin, kterými můžete likvidovat třeba automatické vrhače šípů (ale samozřejmě i nepřátele).

Ve hře je dáván důraz na sbírání bodů (peněz z jakýchsi drahokamů + odměny za zabité nepřátele)  a dalších předmětů (lebky) a můžete pomocí sbírání předmětů ovlivnit i atributy postavy (třeba zvýšit útok za cenu snížení obrany, takže takový malý RPG elementy). Každá úroveň má několik úkolů (nasbírat určitý množství peněz, sebrat všechny lebky, rozbít všechny vázy, zvládnou úroveň za x minut, …), při jejichž splnění dostanete odměnu (bonusovou zbraň apod.).Co prý hře vysloveně sedí je hraní v kooperačním módu, bohužel PS3 verze zatím neobsahuje online coop, ale jen ofline pro hraní u jedné konzole (nezkoušel jsem, nemám po ruce vhodnou oběť).

Osobně silně přemejšlím o koupi, ale nejspíš počkám na doplnění online coopu do PS3 verze. Ale za 10 liber je to každopádně lákavá nabídka. Demo by se mělo pro všechny objevit na PSN během pár dní.

Kocky, kvádre to je základ sveta. Kvádre, kocky to je náš svet. Slnko na oblohe je štvorec, mesiačik za ním nezaostáva. Skrátka, vyzerá to, akoby sa jedného dňa isté božstvo prebralo a povedalo si, že pixely sú fajn. Lenže jeden pixel je príliš malý, takže je treba niečo väčšie, ale stále tak trochu…ehm pixelové. Minecraft. Synonymum pre závislosť.

Moja kvádro-postavička sa zjavila (nevedno prečo) jedného rána na hranatej pláži, v hranatom svete. Bez výbavy, bez zjavného zmyslu…len široká pláž, na horizonte hory a v hlave jediná myšlienka. Až príde noc – umrieš! Prvá noc je najhoršia, hovorili niektorí. Temnota padne na svet, hranatý mesiac sa z výšky smeje a príšery noci chodia po hranatej zemi. Majú jediný cieľ – pripraviť ma o život. Môj úbohý, hranatý život.

Rýchlo teda bežím z pláže k blízkemu výčnelku pôdy. Holými rukami nalámem pár stromov. Drevo je základná surovina, ktorá mi pomôže prežiť. Drevo, drevo…drevo. Lenže akosi prestávam vnímať tok herného času. Niečo sa deje. Okolo skáče hranatá ovečka. Beee. Neďaleko kravička a akási hrano-sliepka. Neškodné.

Z dreva si vytváram pracovný stolík. Na ňom drevené náradie (čo iné mi ostáva, keď nemám iný materiál). V noci je však kľúčový oheň, respektíve svetlo. Žiadne nemám. Uhlie! Potrebujem uhlie. Slnko sa už preklopilo k západu. Už mi neostáva veľa času. Našťastie nachádzam malý zdroj uhlia. Problém. Sú to len dva úbohé uhlíky. Na svet padá šero. Nemám čas. Kopem dieru do zeme. Vytváram dve fakle a barikádujem sa v zemskej diere.

Malú dieru trochu rozšírim, aby sa v nej dalo hýbať. Vonku už je zrejme hlboká noc. Počujem len cupitanie zombíkov a kostlivcov, do toho prskanie hnusných, hranatých pavúkov (pavúky sú svine!). Lenže zatiaľ som v bezpečí – kým mám dostatok svetla. Jamu som trochu rozšíril. Zapálil druhý fakľu. Príšery sa totiž nerodia len v noci, ale aj v tmavých, čiernych miestach. Tma je nepriateľ.

Vybaľujem stolík a vytváram ďalšie náradia. Drevený meč na obranu. Aspoň niečo. Ešte stále je noc – aspoň dúfam – a tak začínam kopať hlbšie. Drevené náradie nahradzujem kamenným. A čakám. Opatrne zruším barikádu na povrch. Len jednu kocku hliny. Už je svetlo. Konečne môžem nebojácne vstúpiť na povrch. Na chvíľu však stuhnem. Niekde počujem pavúka. Uf. Bol hneď za mnou, ale správal sa akosi apaticky, akoby som tam ani nebol. Jeho problém. Mŕtvy pavúk, dobrý pavúk. Je na čase vybudovať si pevné základy domova, základne, z ktorej sa budem môcť vydať na prieskum okolitého sveta.

Vždy keď som kopal v podzemí, mal som na pamäti tú vec, čo sa stala akýmsi trpaslíkom, ktorí kopali tak hlboko, až sa dokopali k čomusi strašnému. Rešpekt tu je vždy. Môžete pokojne naraziť na vodu, ktorá vás znenazdajky zaleje. I to sa mi už stalo. Najlepšie však na tom je, že toto moje dielo, sa neskôr začalo podobať na poriadny “dungeon”, v ktorom sa dá ľhako stratiť. Kam sa hrabe “Dungeon Master”.

Po tom ako som si upravil svoj domov – vytvoril strešné okno, aby mi cez deň do vnútra prúdilo čisté slnečné svetlo, upravil jednotlivé “izby” a miestnosti, rozhodol som sa vytvoriť si malú vežičku. Jednoducho preto, aby som mal akýsi orientačný bod, podľa ktorého vždy nájdem svoj domov. Druhá inšpirácia bola jednoduchá – nie nadarmo mám vo svojom “nicku” mága, a ako vieme, každý mág si rád postaví vežu. Táto mala byť len prípravou a skúškou pre výstavbu tej skutočnej, obývateľnej. Jej dokončenie mi trvalo zhruba dva herné dni. Môj domov sa začína pekne rysovať.

Nastal čas urpatať si aj v podzemí. Rozšíriť hlavné prístupové cesty, nasadiť orientačné tabuľe na kľúčové cesty, rovnako ako pomenovať niektoré pracovné miesta (kvôli orientácií). Práca nepočká…

Ako ste už istotne pochopili, Minecraft je nečakane chytľavý indie titul. Sandbox vo svojej najčistejšej podobe. Povedal by som, že tá hrá má svoje herné-umelecké kvality. Jednak tu máme silno štylizovanú grafiku, a jednak jej herná náplň je esenciou neuveriteľne chytľavej zábavy. K svojmu okúzleniu ani nepotrebuje žiaden príbeh.

Mimochodom, už konečne chápem všetkých tých fantasy trpaslíkov, čo sa radi hrabú v zemi a stavajú v nej obrovské mestá. Vďaka Minecraft ;)

Squad based tahovek není nikdy dost a kromě dlouho očekávaného pokračování PS3 hry Valkyria Chronicles si na handheldu od SONY můžete zahrát i hru Warhammer 40k: Squad command, která vám dá kontrolu nad jednotkou obávaných Space Marines.

Squad command je sice hry ze stejného žánru jako Valkyria Chronicles II (první dojmy), ale bohužel co se týče příběhové stránky hry je to její přesný opak. Ve Valkyrii máte partu, kterou postupně poznáváte, jejíž členové se vyvíjí a ke které máte nějaké ty (citové) vazby. V Squad command vám hra prostě hodí do ruky jednotku bezejmenných Space marines, u kterých je vlastně i jedno, kdo nebo kolik lidí během mise umře, prostě jen nesmí vychcípat všichni. Příště dostanete nový. Je to prostě cannon fodder :-)

Hra jinak není špatná, má sice nějaký mouchy, ale když se oprostíte od absence příběhu, tak jde o dobře hratelnou a zábavnou tahovku, i když pár much by se teda našlo. Ty dvě největší masařky se jmenují přehled o dění při nepřátelském tahu a pohled kamery na bojiště. Oboje spolu souvisí. Ve hře máte totiž dvě možnosti, jak se dívat na bojiště a to buď izometrickým pohledem (jediná volba přímo pro pohyb a boj jednotek) a nebo zeshora na zmenšený plánek bojiště s ikonami místo jednotek. Izometriký pohled bohužel občas dokonale mate v tom, kde se vlastně jednotka přesně nachází a když se vám nepřítel šikovně schová, je problém ho zaměřit zbraní. Co se děje v nepřátelském tahu má zase smysl sledovat jen ve zmenšené mapě, protože jinak nevidíte nic – hra se automaticky nepřepíná na jednotlivé nepřátele, ale zůstane přepnutá na jednoho z vašich vojáků a vy tak často ani nevíte kdo na koho střílel a odkud a proč zrovna tenhle voják umřel a kdo to do něj čím napálil.

Další malou muškou je ještě nevyváženost některých zbraní – například laserová puška je naprosto k ničemu, protože i když je výkonná, vojáci se s ní prostě neumí trefit. Sniperka je zase až moc přesná, ale na to si zas tak moc nestěžuju :-)

Zbytek hry už je fajn. Můžete si zvolit sekundární zbraň, prostředí je zničitelné, dá se střílet skrz okna, AI nepřátel není úplně tupá a nepřátelé se často schovávají. Protože nepřátelé jsou vždycky v solidní přesile, je potřeba taktizovat a využívat vojáky s různými zbraněmi (dobré jsou třeba dvojice vybavené sniperkou / raketometem). Ve hře se taky dostanete k tankům a bojovým robotům, nepřátel je několik typů, mají zbraně odpovídající těm vašim a je potřeba se nejdřív zbavovat těch nebezpečnějších. Taky je potřeba přemejšlet, jestli ta zeď za kterou jste je dost silná, protože stačí pár ran silnější zbraní a zeď už není :-)

Ve hře je patnáct misí, sice se to může zdát málo, ale mapy nejsou zrovna malé a nepřátel je dost, takže hra chvíli vydrží. Řekl bych že pro fanoušky Warhammeru 40k je to jasná volba a pro fandy tahovek (X-COM, Gorky 17, Valkyrie) to každopádně stojí za zahrání. Já jdu vyměnit ty laserový pušky za něco rozumnýho a jdu ty kacíře vykostit. Ať žije Císař !

UPDATE: malý dodatek po dohrání hry zde

Uvězněná opice utíká z vězení plného strážců-robotů a při tom za sebou zanechává spoušť šroubků, matiček a zohýbaného plechu.

Pěkná grafická obálka nenechává hráče na pochybách, že jde o hru od týmu, co spáchal fantastickou gamesu Heavenly Sword. První plošinky představují zradu, protože vlastně o plošinky nejde – běžíte k propasti a neviditelná vzduchová bariéra vás zastaví. Nemůžete spadnout! -, ale na druhou stranu se zase hra snadněji hraje. Různé akrobatické kousky, které má opice v zásobě – a že jich zase tak moc není, ale o to jsou účinnější -, vaši opici prakticky přenesou přes vnitřek vězení, a to opravdu ve slušném čase.

Po malé zastávce pro „gear“, čili vaše zbraně, se vám do cesty postaví roboti. A tady přichází ke slovu ninjové. Vlastně Ninja Theory! Tohle je totiž přesně to, co tito pánové dovedou. Kvalitní bitkaření v plné verzi Enslaved bude zcela určitě přesně ta hlavní atrakce, pro kterou se vyplatí si tuto hru koupit. A možná vás to potěší – bitkaří se tu poměrně snadně. Jedno tlačítko pro „bum“, pro „bác“ je druhé tlačítko, pro „bum-bác“ zmáčknete oboje a po uštědření dvou „bum“ je tu ještě kombo tlačítko pro hladové pařany. Podržením čtverečku se zdvojnásobí damage vaší vysouvací tyče. A je tu ještě štít na jednom z předních tlačítek, aby to bylo kompletní.

V demu se hráči podívají na chvíli i ven. Přesněji na (asi spoiler) venkovní plochu létajícího vězení. Roboti jsou i tam! Ale zase ne v takovém množství, a to asi proto, že s tím výrobní firma, která vězení postavila, nepočítala. Nepočítala s tím, že se nějaká opice dostane ven. A v tento moment, kdy opičák vyšel na křídlo a kamera se trochu vzdálila, aby ukázala létající koráb v celé jeho epičnosti, se moje trochu pozitivní dojmy rozprskly v omáčku, která na zdi mého pokoje nevypadá ale vůbec dobře. Bude třeba uklidit. Znovu dodávám, že Enslaved je grafický skvost a pokud jste až doteď nad konzolí nové generace váhali, podívejte se na Enslaved a hnedka dostanete chuť vyměnit svoji uslintanou PS2,
uslintaný X-Box za novou a lepší mašinérii. Chcete někomu ukázat, jak vypadají hry v roce 2010? Ukažte jim Enslaved.

Těžko takhle z dema soudit, jak na tom bude zbytek hry, ale hardcore hráči asi zapláčou především nad tím, jak lehce se Enslaved hraje. On se totiž, vyjma soubojů, hraje celý skoro sám. Ani nemusíte vědět, kam ukazujete páčkou, zmáčknete křížek (PS3 verze) a opice někam skočí, zase to uděláte a opice vždy skočí tam, kam podle hry má (a nikam jinam) a jednou až dvakrát se možná podivíte, kam to právě skočila. Tohle není v žádném případě Prince of Persia: Písky času, kde jste museli přesně zamířit místo, kam skočíte, a skočit v pravou chvíli, jinak jste spadli do propasti. Enslaved od vás nevyžaduje při skákání prakticky žádnou snahu. Jen zakroutíte páčkou a mačkáte křížek. Ani nemusíte přemýšlet, kam teď musíte jít, protože většinou je to směr „dopředu“. V podstatě sledujete film, když to přeženu.

Jediný chvilkový zákys vás tak může potkat tam, kde každou chvíli odněkud vyšlehne plamen. Tam musíte svůj skok přesně načasovat. Video ukázka s plácnutím křídla korábu o mrakodrap vás opět přesvědčí, že vizuální stránku dělali lidé se spoustou volného času. Následuje setkání s křehkou Trip, otrokářskou dívkou, která vám sděluje, že jste jejím otrokem, a že ji musíte chránit. Romantickou nudu naštěstí rozčesává opice, která dívce sděluje, že jí utrhne hlavu. To se nestane (naštěstí?) a my se tak dozvídáme, že hlavní hrdina má na krku obojek s jedem uvnitř – wifi funkce spustí vstříknutí jedu, pokud dívce někdo ublíží.

A to je celé. Vlastně ještě ne. Následuje sestřih gameplaye z plné verze. Takže tak. Nic originálního, jak se mohlo z prvních obrázků zdát. Ale bavil jsem se.

Když jsem se jako malý dostal poprvé k pixelovanému svalovci Duke Nukemovi, vůbec jsem neměl tucha jak hvězdné jméno bude mít tento atomový chlápek v herním průmyslu. Nemám takové schopnosti jako Michael Pachter. No, a skutečnost je taková, že za pár let, to když Duke začal fušovat do třidé prostoru, se z Duka stala doslova modla, kterou hráči vzývali ne proto, že jim to nějaká herní firma nařídila, ale z prostinkého důvodu, že to byla hra neskutečně zábavná. Nebylo hráčů, komu by se Duke 3D nelíbil. A jeho pokračování, chcete-li čtvrtý díl nebo druhý 3D díl, nazvané Duke Nukem Forever… dlouhá historie.

Upřímně, moc nechápu, a to jsem kolem toho přečetl spoustu, proč se tento nový Duke Nukem Forever dělal tak dlouho. Údajné jádro pudla je prý neschopnost lidí v 3D Realms, neschopnost, neschopnost, neschopnost udělat Duke Forever tak rychle, aby hra technologicky v době vydání obstála. Co na tom nechápu je však to, že i ve své době Duke Nukem 3D nepatřil zrovna ke špičce co se týče vizuální stránky. Hra měla zastaralý engine, to všichni moc dobře ví, ale to vůbec nevadilo. Kouzlo Duke Nukema bylo přece v zábavných levelech, absurdních nepřátelích v prasečích kostýmech a peprném humoru hlavního protagonisty s fotorealistickými dlaněmi. Chápu to tedy tak, že 3D Realms se po celou tu dobu nesnažila o to, aby vyšlo slušné pokračování – jejím cílem bylo převálcovat všechnu konkurenci (což se jim třeba tehdy s Dukem 3D nepovedlo, minimálně z technologického hlediska ne), ať to stojí co to stojí. Ať už to ale bylo jakkoliv, dnes na tom už nezáleží.

Za tu dobu, co se na Duke Nukem Forever pracovalo, totiž Duke kompletně vymizel z povědomí a ještě nedávno se ho jen tak tak dařilo tam udržet. Spousta hráčů se ale smířila s tím, že Duke Nukem Forever už nikdy nevyjde a čekání na něj prostě „vzdala“. Jak jsme se před pár dny dozvěděli, DNF v dohledné době má skutečně, skutečně, skutečně vyjít. A zárukou pro vydání je fakt, že ho „nedokončují“ 3D Realms, ale Gearbox Software – tedy někdo jiný, někdo, kdo v tomto tisíciletí už nějakou hru vydal. Otázka, která visí ve vzduchu je: Bude Duke Nukem ještě někoho zajímat? Minimálně fandy kvalitních akcí, kteří se nekoukají na „o čem, kdo a proč“, ale na „koho, čím a jak silně“. A co fandy série? Bude je zajímat? Ještě zajímavější otázka je: bude Duke Nukem Forever po patnácti letech vývoje bičován, liskán z obou stran a nakonec ponechán krutému osudu strávení zaživa Sarlaccem na Tatooine-u nebo ho recenzenti a dlouholetí fandové přece jen vezmou na milost?

V nadpisu článku je slibován názor, jasný postoj k fenoménu Duke Nukem. No, jak to jen, jak bych to… no dobrá, takže: Na Dukeho novej díl se těším a jestli skutečně vyjde, tak k němu budu férový a zapomenu na všechna ta krutá videa „Always Bet on Duke“, kterýma nás pánové z toho odporného studia, které už naštěstí neexistuje, dobrých několik let mučili. Hail to the King, baby? Uvidíme, drahý Watsone, uvidíme… hehe.

Cryptic, Cryptic, čo len z teba bude… povedala si určite jeho mamička. City of Heroes bola zaujímavá online hra, ale na môj vkus až príliš mnoho stereotypu na meter štvorcový (rozumej po istej dobe hrania). Vlastne, určite sa niekto divý, prečo tento človek píše o nejakej MMO hre, keď ich v konečnom dôsledku nemá rád?! Pretože som zvedavý. :) Teraz, keď na týždeň Cryptic vyhlásil voľné hranie ich druhej super hrdinskej hry (od 1. septembra do 7. septembra) neodolal som a skúsil.

Je to zvláštne. Pri Star Treku Online som mal pocit, že občas hrám City of Heroes, hlavne zo začiatku, v prvých tutorial misiách. Keď som začal hrať Champions Online, dostal som pocit, že mi je ten prefarbený Star Trek nejaký povedomý. Aj keď, je to voči Champions nespravodlivé, keďže je to Trekova staršia sestrička. Chvíľu si však moje oči museli zvykať na tie komiksovo sýte farby. Ale to trochu predbieham beh udalostí, všakže.

Crypticu sa nedá uprieť jedna vec – výborný editor postavy. Pravda, ten nemá toho veľa spoločného zo samotným hraním a systémom hry, ale celkom bez problémov sa s ním dá stratiť i hodina času. Niekedy aj viac. Verte mi, viem čo hovorím. Cieľ bol jasný – vytvoriť postavu čo najpodobnejšiu mojej postave z City of Heroes. No, podobnú, skôr taká verzia 2.0 by to mala byť. Hneď ako mi to povinnosti dovolili (holt, my čo sme sa opäť rozhodli vstúpiť do vzdelávacieho procesu… :) ). Anonymná postava, generického hrdinu sa tak mala zmeniť pod mojimi rukami v nového Superhrdinu. Pri pohľade na hodinky to naozaj trvalo viac ako hodinu :).

Super tajná identita a Super tajná identita 2.0 ;)

Vstup do hry víta každého hrdinu výuková oblasť. Invázia vesmírneho, hmyzoidného svinstva je v plnom prúde a mesto potrebuje pomoc. Od toho ma tu máte! Jééj, veď ono to vyzerá ako Star Trek Online…dokonca sa to aj veľmi podobne ovláda. Hmm. OK. Najprv zničiť podivné larvy. Fajn. Klik na ohnivý útok. Panáčik útočí. Pekne. K tomu pridáme trochu tých bleskov. Bác. Fajn. Potom nájsť nejaké stratené dokumenty v ruinách budovy. Bum-bác, prásk – švác! Eskortovať kamarátku starostovej dcéry. Medzitým vyprášiť kožuchy…pardon, tykadlá vesmírnej švábo-hávedi.

Nič nové na svete, komiksová štylizácia všade kam sa pozrieš. Podivné svety, ešte divnejší protivníci a to všetko až v prehnane dúhových farbách. Čuchám na hony stereotyp, ale… Som v tom len nevinne. Ako každý, kto si dnes (alebo zajtra) zo zvedavosti hru stiahne a skúsi. V takto ranných častiach hry sa totiž žiadna frustrácia, či stereotyp nedostavil. Lenže on tam je, číha tam ako vlk na veveričku. Prišiel v Star Trek Online, prišiel v City of Heroes a tu je niekde určite tiež. Bol by v tom slon zakopaný, keby nie.

Veru hej, zachránil som mesto…a so mnou stovky ďalších…to je teda výhra :)

Na druhej strane, za skúšku nikdy, nič nedáte. Tak šup! 

Na záver ešte super hrdinská póza pre novinárov…