Tak nám na PS3 vydali hru Flower. Tak trochu jinou hru. Údajně značně uměleckou, ojedinělou, citopudnou, močopudnou a taky relaxační. Hru drze působící na lidské smysly, regenerující mysl, uspokojující pudy. Sláva, konečně zase někdo zjistil, že pro vyvolání těchto pocitů není třeba vyrábět další nudnou střílečku – ať žije kultura kriplů na minus první!

Z Flower ta krása a mírumilovnost přímo tryská. Prostě tam je, kouknu, vidim. Kýč? Možná. Ale to nevadí. Smíříte-li se s tím, dojdete k pocitu totální herní nirvány. Pocitu podobnému, jako po vystřílení půlky Manhattanu v GTA IV nebo po probití se rozkošně-psychedelickým zábavním parkem v Max Payne 2.

Na první dojem se Flower nebezpečně podobá profláklejm akčním nářežům. Zkrátka božskej, uklidňující relax. Možná zrovna tohle se chce po 90% popkultury. Umejvat zadek nám nebude, tak co zbejvá.

Zajímavá je rozdílná cesta k tomu uklidňujícímu relaxu. Všeprostupující destrukce versus všeprostupující nádhera a tvoření. Jak vidno, funguje obojí. Ve videoherním průmyslu se však doposud slepě preferovala destrukce, proto hráči močí blahem při hraní Flower – je to pohlcující a zároveň nevídáná záležitost. Kýč? Kálí pes. Jako by herní mainstream zatím na víc neměl (kterak mj. zaznělo vy vynikající recenzi P. Poláčka).

Kdo se však Flower plně poddá, možná se dočká i zajímavějších zážitků, kromě instantního uspokojení nenáročný touhy po něčem, co je „jů, hele, jaká to hezkost, ó“. Flower se dá navíc oproti běžnejm „líbítkům“(ať už se jedná o střílečky, fotky zapadajícího slunce nebo pornočasopisy) považovat za dosti metafórickou záležitost, jejíž vyznění se dá vnímat různě. Třeba jako pohádka o kráse překonávání sebe sama. Tvoření, vylepšování, pomáhání. Třeba. Je to na vás.

A ejhle, tu se vzaly, kde se vzaly ve hře emoce. Ne tak hluboký, jako když po týdnu pobíhání v jedněch a těch samejch spoďárách najdete pod postelí čistej kus, nicméně pořád se jedná o trochu intenzivnější citový osvěžení, než po dvěstěprvním headshotu. Zkrátka tak trochu jiný, nepříliš často vídaný emoce.

Emoce.. jakkoliv v normálním životě je to často věc na úrovni obtížnýho hmyzu, ve hrách jsou emoce tim jedinečnym kořenim zážitku. A právě v tom tkví krása Flower, ačkoliv se tento titul může na úplně první pohled jevit stejně prvoplánově, jako ta nejdementnější budgetová FPSka.
I když.. asi bychom se nezlobili, kdyby vycházelo víc takhle na pohled prvoplánovejch her jako je Flower, že?

Dřív nás ke koupi nového telefonu nutily nové funkce. Potom barevné displeje. Pak ještě barevnější displeje. Následovaly foťáky. Pak foťáky s vyšším rozlišením. A teď? Teď jde o internet a internetové aplikace.

Zdá se, že jsou na tomto poli zatím jen dva velcí kohouti – Apple iPhone a T-Mobile G1. Každý nabízí svoji vizi internetu na mobilním přístroji. Jeden je uzavřený a druhý otevřený. Jeden je elegantní a cool, druhý vypadá divně. Který z nich naláká více lidí na své internetové schopnosti?

Dřív jsme byli u vytržení, když jsme mohli někomu poslat smsku. Nedávno jsme objevili „plnohodnotný“ internet a teď díky novým mobilním přístrojům objevujeme ten opravdu plnohodnotný internet. Je to ale jen tahák na nové uživatele, na geeky, je to užitečná věc, nebo další zbytečnost, kterou se nám snaží výrobci vnutit?

Nepochybuji o tom, že různé internetové aplikace jsou k nezaplacení a plnohodnotný přístup k webu taktéž. Člověk ale musí být na solidním wifi připojení, jinak to nemá cenu. Osobně jsem se nedávno ocitl v situaci, kdy jsem neměl přístup k internetu a potřeboval jsem nutně vyřizovat a zjišťovat spoustu věcí. Měl jsem k dispozici cool iPhone a uncool Nokii. Po půl hodině vztekání se nad uloudaností iPhonu jsem sáhl po Nokii a v Opeře Mini našel potřebné věci rychlostí blesku.

Pokud se nějak radikálně nezlepší rychlost mobilních připojení (nebo pokrytí otevřených wifi sítí), tak bych správnou cestu viděl spíše ve specializovaných mobilních aplikacích a ne plnohodnotném internetu, který je spíše otravou, než pomocníkem. Než se vám načte Kultura Kriplů na iPhonu, tak ji máte v Opeře Mini načtenou čtyřikrát. Každý totiž nemá k dispozici wifi připojení. Ovšem pokud máte rychlé wifi doma, po cestě do práce a v práci, tak není moc co řešit.

Další nepříjemnou věcí, která přichází s plnohodnotným internetem je slavná výdrž baterie. Dnešní uber super displeje žerou jako prase před porážkou a když k tomu ještě zapnete wifi, tak je hned po porážce. Se zapnutým wifi totiž možná nějaký web načtete, ale moc si tam nepočtete, protože za chvilku budete hledat nabíječku.

Výdrž baterie a rychlost připojení – kde je sakra problém?

Pomerne nedávno som sa zaoberal myšlienkou literárnej inšpirácie v hrách a neubehlo mnoho dní a mohol som si zahrať ďalšiu z hier, ktoré sa inšpirovali hlbokou studnicou západnej klasiky – gréckou mytológiou.

Inšpirácia je totiž ten pravý výraz pre spracovanie herných Argonautov. Bola to inšpirácia, ktorá postavila postavy z povedomými menami a povedomou históriou do úplne nového príbehu. Ťažko povedať, prečo máme vo zvyku mierniť staré tragédie, avšak v tomto prípade sa to podarilo. Nový príbeh je rámcovaný okolo lásky, lásky ktorú neukončí ani nečakaná smrť. Tiež príbeh starý, ako odkaz starých Grékov – možno ešte starší. Ostáva nám tak loď pomenovaná po svojom staviteľovi a skupina dobrodruhov, ktorí sa vydávajú za dobrodružstvom pod Jásonovým vedením. Niektoré z postáv sú povedomé, majú svoj základ v reálnych príbehoch, iné sú do značnej miery pozemné. Kým tam bol dôvod výpravy za zlatým rúnom získanie práva na vládnutie v kráľovstve, tu je to strata ženy, ktorú Jáson miloval a nemieni sa jej vzdať. Alebo v príbehu hry nájdeme Achilla aj s Patroklom, s tým rozdielom, že tu je Patroklos takpovediac Achillovým zamestnávateľom, či pozmenený pôvod zlatého rúna. Rozdielov je príliš, dôležité je, že v novom prostredí fungujú ako samostatný celok – príbeh, ktorý ma hlavu i pätu, príbeh chytľavý a zaujímavý.

V recenzii som hru prirovnal k Jade Empire, a to nie len pre jej akčnejšie poňatie, ale aj ako príklad inšpirácie v reálnych základoch, pozmenených pre samotnú funkčnosť nového príbehu. Rozdiel je samozrejme v prístupe. Kým v prípade Jade Empire si Bioware vytvorilo vlastný – nový – svet, ktorý jasne čerpá z mýtov, legiend a viery starej Číny, v prípade Argonautov sa udialo čosi podobné, avšak rámcovo ostávame v mytologickom svete starého Grécka. Mal by to byť teda svet povedomý, tak ako ho poznáme z rozprávaní. A to by mohol byť jeden kameň úrazu. Medzi nami totiž existujú ľudia, ktorí neradi vidia akúkoľvek zmenu v nedotknuteľnej klasike a z nepochopiteľného dôvodu sa budú oháňať literárnou históriou. V tomto konkrétnom prípade, to však bude na ich škodu.

Argonauti sú opačným príkladom trendu demýtizácie mýtov, pretože si zachovávajú svoje príbehové, mytologické jadro, ale ozvláštňujú ho o vlastný pohľad – vlastnú fantáziu autorov. A je to práve táto časť, kde hra vyniká. Môžeme si položiť otázku, prečo nepodať tragédiu vo svojej plnej šírke tak, ako ju zaznamenala história, prečo niečo meniť…a keď už meniť, prečo nevymyslieť niečo nové. Nových hrdinov, nové postavy v známom prostredí. Napriek tomu, že som bol s výsledným príbehom veľmi spokojný, poďme si predstaviť, že by hra sledovala osudy „skutočného“ Jásona. Hráč by sa musel vyporiadať s úskokmi Peliasa a vydať sa pre zlaté rúno, aby dokázal, že on je právoplatný vládca Iolku. Celá jeho cesta by bola cesta za ambíciou, za mocou, na ktorej by postupne poumieralo niekoľko jeho spoločníkov. Medea by bola tá, ktorá by sa do neho zaľúbila a pomohla mu prekonať všetky nástrahy, aby ju na samotnom konci zapudil a ona sa mu pomstila zabitím jeho druhej ženy, jej otca a nakoniec i svojich vlastných detí. Jáson, ktorý tužil po moci, stratil všetko. Jáson, ktorého život by skončil pod troskami lode Argo.

Prosím, netrestajte ma za to, že som tento monumentálny príbeh zjednodušil do pár viet a množstvo udalostí vynechal, však dúfam, že aspoň jeho smerovanie z tých viet je znateľné. Tragicky by končila hra, ktorej hráč venoval celé hodiny… A možno…možno by mohol byť hráč len súčasťou toho príbehu, mohol by mať vlastný osud. Ďalší účastník výpravy, ktorého už síce dnes nikto nepamätá, ale bol pri tom keď sa to stalo. Jeho osud by bol však iný, nakoniec on by mohol byť tým, ktorý Jásonov príbeh odrozpráva. Iste by to bola schodná cesta, ako priamo preniesť tento príbeh na monitory.

To však nič nemení na kvalitách príbehu „Rise of the Argonauts“ – je iný, zámerne iný a pokiaľ sa na neho budeme dívať ako na nový príbeh v známom prostredí, je celkom možné, že sa nám bude aj páčiť.

Tak se nám Ragnar po dlooouhé době na svém blogu trošku rozpovídal o Dreamfall Chapters. A jelikož já původní The Longest Journey a Dreamfall tůze rád, nemohl jsem si jeho nové „výmluvy“ nechat ujít.

Jak už je to vůbec dlouho co vyšel Dreamfall? Dva roky? Tři? Tak nějak. A asi tak nějak dlouho čteme na blogu Ragnara Tørnquista o jeho epizodickém pokračování jménem Chapters.

První oficiální oznámení z května 2007 bylo ještě krásně optimistické. Funcom se chlubil získáním grantu od norského filmového fondu na počáteční vývoj a vybudování technologického týmu, který zajistí produkci epizodického obsahu. Sluníčko svítilo, stromy se zelenaly a na louce kvetlo kvítí. Všechno bylo krásné. Jenže.

Jenže pak nic. Ticho. Sluníčko se schovalo za temné Hiborijské mraky, stromy opadaly a kvítí rozfoukalo švihání mečů. Ticho po pěšině. Kdo ví, co se stalo. Kdo ví, kam se poděl grant. Dreamfall Chapters se vypařily jako pára nad hrncem a od té doby o nich nepadlo jediné oficiální slovo. Ani malinkatičká zmínečka „Kašlem na to, nemá to cenu“. Vlastně, jak by taky mohly. Vždyť se na Chapters za celou dobu ani nezačalo pracovat…

Jediný kdo podával jakési zprávy tak byl právě Tørnquist. Tedy spíš „zprávy“ – „Ne, opravdu nic nemůžu říct“, „Ano chtěl bych něco říct, ale…“, „Zachvíly řeknu víc“, „Bude to super, vyčkejte“ To sme se toho dozvěděli.

Včera ale konečně padlo něco víc. Sice ne něco moc, ale přesto něco jo.

V prvé řadě je důležitá zásadní informace. Ano, hádáte správně. Ne, Dreamfall Chapters pořád nejsou ve vývoji. Všichni teď přece musí pilně pracovat na další Funcomácké onlinovce The Secret World a ta se zcela nečekaně ještě pěkně protáhne. (Tady by se docela hodilo zašpekulovat jestli on-line hry opravdu nezabíjí ostatní hry. Přece jenom už druhá on-linovka odsouvá Dreamfall na druhou kolej! To je na pováženou! :)

Až v druhé řadě Ragnar lehce nastínil svoji (tady je důležité slovo svoji) představu, jak by měly Chapters vypadat.
Příběh samozřejmě začne přesně tam, kde v Dreamfallu skončil. Přesto se ale díky epizodickému formátu podívame na původní děj i z jiných úhlů pohledu. Dočkáme se tedy nejspíš ještě více hratelných postav, než byla titulní trojice v Dreamfallu. Že by každá epizoda = jiná postava? Nebo pěkně „na střídačku“? Kdo ví.
Hratelnost by měla kráčet ve stopách Dreamfallu. Takže „3rd person adventure, mix puzzles and exploration and conversations and mini-games and action“. Samozřejmě s nově vylepšeným soubojovým systémem, který i přes totalní faux pas prostě nemůže chybět…
Hra bude zcela určitě šířena jenom digitálně (pirátství, blablabla) a rád by ji měl na všech dostupných „velkých“ platformách (včetně Wii). A nemělo by jít jen o nějakou kratší sérii pár epizodiček, ale doufá v dlouhou řadu kapitol z obou oddělených a přitom vzájemně propojených světů Starku a Arcadie.

A v neposlední (třetí) řadě by mělo jít o konečné a řádné završení celé série. V což můžeme jen doufat. Stejně jako můžeme doufat, že ho vůbec někdy uvidíme…

To je věru dávka informaci!

Ale což. Na pokračování The Longest Journey se čekalo 6 let. Takže má chlapec ještě čas, nechme ho ať si hraje…

Někdy by se mi hodila hůl. Nebo berle, to je jedno. Život by mohl být jednodušší. Třeba při vstávání z postele. Tedy alespoň by se mohl jevit jednodušší.
„Á, zase ráno, zase mě čekají povinnosti, venku zima a teď ještě musím pracně vstát z postele – ještě že tu mám hůl, věrnou přítelkyni, usnadňující život“.

Přítelkyni, zlehčující často nesnesitelnou tíhu lidského bytí a světa našeho, plného nenávisti, nespravedlnosti a nelidsky předražených sportovních aut a motocyklů. Co na tom, že manipulace s holí mě ve skutečnosti jen zdržuje, když by stačilo jen trochu dobré vůle a jsem na nohou okamžitě. Jde o ten pocit – pocit, že život je takto snesitelnější.
Hodně lacinou metaforou chci naznačit, že víra je pro věřícího člověka jakási berlička, pomáhající překonat lidské útrapy. Jak by mohl být člověk neštastný a kritický, když v nebi na vše dohlíží spravedlivý Bůh lidumil a sympaťák? Když stačí jen dodržovat pravidla popsaná v Bibli a na člověka čeká po jeho bídných pozemských letech nekonečná párty v nebi? Skutečná, pravá, nefalšovaná (a fanatická) víra musí být vlastně mnohem lepší než opium. Kromě libých pocitů dává i naději.

Někteří nevěřící však netouží po drogách, po uměle vyvolaných a často jen imaginárních slastech a zážitcích. Nevěřící nechtějí čekat na vysněnou nebeskou párty (která nakonec třeba nemusí být tak skvělá, jak se obecně hlásí, to nikdo neví) až do své smrti. Protože žití (a smrt) tady na Zemi je jedinou jistotou, která člověka čeká. Tak proč ji proflákat utrpěním a často naivním doufáním v lepší budoucnost? Proč si nezajistit kvalitní přítomnost?

Nevěřící tak třeba nevěří v nějaký ultimátní smysl života, v Boha, Nebe&Peklo, ale nakonec i oni, když ráno vstávají z postele, potřebují drobnou berličku – víru, že přítomnost a budoucnost pořád není a nebude tak špatná, aby kvůli ní nemělo cenu žít a nesnažit se ji upravit k obrazu svému.

—

Tak. To byla krátká školní úvaha/esej na téma “Proč věřící věří a nevěřící ne?”. Přišla mi relativně nedementní, tak jsem ji dal i na Kriply. Ne že bych pomocí jí chtěl nějak intenzivně ventilovat svůj osobní vztah k víře, tomu jsem se snad vyhnul a místo toho vyblil pár vět o tom, proč může bejt taková víra lákavá a proč třeba pro někoho zase ne. Což nezní špatně.

Počítám s tím, že se najdou lidi s rozhledem mrtvýho krtka, co nám budou řikat, co že vlastně na náš web patří a nepatří – což je svym způsobem zvráceně vtipný.

Vtipy na sedm minut stranou.

Líbí se mi, jak námět jedné anonymně napsané knihy, která se nakonec stala bestsellerem (jojo, na Bibli se ani Harry Potter nechytá) už cca 2 tisíce let intenzivně zaměstnává lidský mozky. A nedivil bych se, kdyby se na téma Bůh, víra etc.. chtěl vyjádřit i můj sklípkan.

Teď tady sedim v roce 2009 a decentně papouškuju cca 100 let staré názory pánů Marxe a Nietzscheho. Přijde mi to zajímavý. Ani nevim proč. Možná tim, že lidský myšlení přeci jen prodělává určitej, byť pomalej, vývoj? To je jedno. To už si určete sami, co je pro vás na tomhle tématu zajímavý.

Nebo řeknete, že tyhle úvahy jsou blbost, zapnete televizi a necháte se instantně bavit. Taky možnost. Čiňte dle vaší libosti.

Já se pro změnu za 51 minut odcházim nechat instantně bavit koukáním na fotbal. Na Spartu. Kdo by to byl řek. Zadarmo. Tak snad ta rudá chátra prohraje, toť zásadní věc. Bůh tomu dopomáhej.

Zásadná otázka v tomto prípade je, či máte radi textovky – hry plné textu a minima grafiky. Pokiaľ znie odpoveď áno, mohla by vás táto hra zaujať. Okrem iného je tiež dobré ak máte slabosť pre RPG a svet Das Schwarze Auge (a.k.a. The Dark Eye – dnes; Realms of Arkania – kedysi na počítačoch). Konšpirácia je teda browserová textovka, ktorá má však tú výhodu, že ako promo k vydaniu „veľkého“ Drakensangu je zadarmo.

Kto niekedy hral mobilnú inkarnáciu „Das Schwarze Auge“ bude sa cítiť ako doma, len s tým rozdielom, že webové verzie sú grafiky trochu bohatšie – teda nemôžem súdiť ostatné dobrodružstvá, ale Conspiracy at Ferdok, tak rozhodne pôsobí. Hranie je jednoduché – relatívne, na začiatku si vytvoríte svoju postavu, resp. vyberiete si archetyp, pohlavie a meno a hor sa za dobrodružstvom. Ako už bolo napísané, celá hra je vlastne písaný text, nazval by som to simuláciou „gamebooku“. Celý čas čítate text, až príde chvíľa, v ktorej sa rozhodnete, čo vaša postava vykoná, kliknete na možnosť a pokračujete v čítaní. Prípadne – ak sa jedná o nejakú „akciu“ príde na rad hod kockami, ktoré určia úspešnosť/neúspešnosť akcie a následné smerovanie príbehu.

Príbehu, ktorý predchádza udalostiam novej hry Drakensang. V meste Ferdok sa v poslednej dobe akosi zvýšil počet vrážd. Ulwine Neisbeck sa bojí útokov na svoje sklady a lode, a preto vás požiada, aby ste sa na celú vec pozreli. Predtým sa však budete musieť nejako do Ferdoku dostať…

Musím povedať, že kým v prípade mobilu, som si už nejako zvykol na princípy na akých textové DSA fungujú, nehral som ich už tak dávno, že pri hraní „Conspiracy at Ferdok“ som bol opäť trochu mimo. Našťastie sa v prípade bojov dá nastaviť automatika, ktorá aspoň z počiatku funguje viac-menej vo váš prospech.

Čo mňa osobne nepotešilo je, že vo výbere archetypov chýba akýkoľvek aspoň trochu magický charakter, čo je nemilé, ale dá sa to prežiť. Aj keď z môjho pohľadu mi to trochu berie motiváciu hrať, a teda aj motiváciu zakúpiť si iné dobrodružstvo. Je to tak, ďalšie prípadné dobrodružstvá by vás už niečo stáli, konkrétne 5.49 dolárov (pri súčasnom kurze cca 4.33 Euro). Málo, či veľa, záleží čisto na vašich hráčskych preferenciách.

Pri takýchto hrách sa ťažko hodnotí ich opodstatnenie, keďže sú tak subjektívne, ako dokáže byť pre každého jednotlivca čítanie literárneho diela. Ak sa človek začíta, chytí ho svet, v ktorom sa odohráva jeho dobrodružstvo, potom môže hovoriť o vynikajúcej atmosfére, priam až nostalgických spomienkach na hry ako „Blades of Destiny“, či „Star Trail“. Avšak viem si predstaviť, že niekto pri myšlienke „hrania textu“ znechutene odíde a hru okamžite odsúdi.

„Conspiracy at Ferdok“ je zadarmo, musím povedať, že ma celkom baví, avšak sám neviem, či by som bol ochotný dať –aj tých pár korún – za ďalšie dobrodružstvá. Rozhodne to však nie je nezaujímavý počin, táto webová „Das Schwarze Auge“ záležitosť.

Komunitné alebo keď chcete sociálne siete – weby, sú takmer všade. Názory na ne sa rôznia, pretože podľa niektorých predstavujú hrozbu pre súkromie človeka. Bez ohľadu na podobné obavy som posledných pár dní skúšal Raptr, ktorý sa stále nachádza v beta štádiu. Službu, ktorá by chcela byť čosi ako last.fm pre hry.

Už istú dobu hľadám službu, ktorá by mi umožňovala sumarizovať kompletné hranie, a dokázala by napríklad držať si aj prehľad o screenshotoch, s ktorými by sa dalo podeliť aj s okolitým svetom. Raptr sa snaží mať prehľad o celkovom hraní, a sústredí tak vaše herné aktivity v rámci jedného profilu. Jeho základom je klient podobný Xfire, a niet sa čomu čudovať, veď za raptrom stojí jeden z autorov práve tejto služby. Ďalším plusom je linkovanie vašich ďalších aktivít – registruje ako váš Xfire profil, tak Steam a dokonca aj Spore, dokáže sledovať hranie flashových hier, aj účet World of Warcraft. Nechýba ani prepojenie na Xbox360 gamercard, ktoré som však logicky nemal ako odskúšať. Ostatné platformy sa dajú nahadzovať ručne, avšak táto funkcia trochu neposlúcha.

Raptr je v beta testovaní, a preto má ešte niekoľko detských nemocí, ktoré si veľmi jednoducho pri jeho užívaní všimnete. Už spomínané ručné zadávanie hraných hier nefunguje úplne najlepšie. Je síce jednoduché, ale nemení automaticky váš status, čo by zrejme mal. V „activity“ si nastavíte „is playing“, vyberiete zo zoznamu hru (v mojom prípade MK: Shaolin Monks na PS2) a zadáte dobu, po ktorú plánujete hru hrať. Zatiaľ sa zdá byť všetko v poriadku. Lenže zdá sa, že informácia tam ostáva až kým ju ručne nezmeníte za inú – a ostáva tam i v prípade, že začnete hrať inú (automaticky) sledovanú hru. A tak „MickTheMage is playing Mortal Kombat: Shaolin Monks“, pritom som už medzitým dávno hral niečo iné, resp. čas, ktorý som MKSM určil už dávno vypršal (v momente publikovania tohto článku tam už asi druhý deň visí X-COM Interceptor).

Klient využíva Adobe Air, a okrem už spomínaného monitorovania hráčskej aktivity, oskenuje váš počítač a vytvorí zoznam vlastnených hier, ako aj dokáže sledovať ich aktuálnosť, a teda ponúka aj možnosť automatického sťahovania patchov (táto možnosť sa však dá vypnúť). Raptr klient by však tiež potreboval doladiť, občas mi vyhodil nejakú tu chybovú hlášku, a niekedy ani nejavil známky aktivity – a zdá sa mi, že akosi často nefungoval tak ako bolo zamýšľané, ale to všetko je možné pripísať na vrub beta štádiu celej služby.

Pozitívne je, že sa to snaží vytvoriť prehľad o vašej hernej aktivite, vyzerá to nanajvýš zaujímavo a má to svoj potenciál. Otázkou je, či sa autorom podarí vychytať všetky muchy a nedostatky, ktoré túto službu zatiaľ sprevádzajú. Na druhej strane, sú tu služby veľmi podobné – mám Xfire, tak načo raptr? Steam tiež sleduje hernú aktivitu. Je ich veľa a začína v tom byť zmätok. Raptr je pekný pokus, ktorý by ešte v budúcnosti mohol byť zaujímavý.

Len tie screenshoty…nikde! :-)

Poslední dobou je toho všude plno – Facebook je zlý, vůbec nerespektuje soukromí uživatelů, zneužívá jejich osobní údaje, špehuje vás, může vás napráskat policii a žere děti! No tak, zase někdo dělá z komára velblouda…

I když Facebook představil nedávno nové a značně kontroverzní podmínky používání, které dokonce ani nemusíte manuálně odsouhlasit, jsou prostě platné jen tím, že Facebook používáte a nikdo vás na ně neupozorní. Podmínky si přečtěte zde, nebudu je tlumočit. Nebyli by to ovšem bloggeři, kteří to hned vyšťourali a vynesli ven – následovala neuvěřitelná vlna nevole a nepomohlo ani vysvětlování zakladatele Facebooku, že to vlastně myslí dobře. Kontroverzní podmínky byly obratem staženy.

Chápu, že někomu může vadit to, že někdo druhý může používat jeho osobní údaje pro reklamní či jiné účely, nebo je poskytovat třetím stranám. A mě? Mě to je šumák. Jestli bude Facebook nějak profitovat z toho, že si v mém profilu vyčte že mám rád Mojito a líbí se mi Indiana Jones. Co z toho? A jaká je pravděpodobnost, že když už by teda teoreticky něco chtěli použít, tak že si vyhmátnou zrovna moji maličkost?

Tahle hysterie mě fascinuje – nejvíc křičí ti, kteří tam ten profil vůbec nemají. A proč křičí ti, kteří tam ten profil mají? Snad co nechci aby někdo nezneužil/nevyužil/neviděl, na internet nedávám. A pokud je někdo tak hloupý, tak je to jeho chyba. To, že v každém aspoň trochu větším městě sledují všechny kamery nedobrovolně nikomu nevadí? A když si dá někdo dobrovolně na internet nějakou fotku nebo informaci a pak dupe nožkou? No tak…

Taky je docela zajímavé, že se nadává na Facebook, protože je v módě, ale nikdo neřeší desítky dalších sociálních služeb, které fungují prakticky stejně. Holt je něco IN, tak si na tom přihřejeme polívčičku.

Otázka po tento den: Co je společným jmenovatelem launche PS3, XBOX360, extrémních slev v Hypernově, záchodů na stadionech, počítačů s hrami na Invexu, nákupování lístků, kapra, salámu, ordinací u doktorů, úřadů, Prahy v ranních hodinách, letištních terminálů, Eiffelovy věže, autogramiád a Quake Live?

(Poslouchejte pečlivě druhou část poslední věty – jak ironické…)

Jen pár z nás toužilo shlédnou poslední chvíle odpočtu, kdy se magická minuta změní na desítky sekund, 9,8,7,6,5,4….3….2….1…………0 a nic. Co je sakra? Refresh, refresh… Nic. Panika! Co se sakra stalo? Oni se na nás vybodli a jen z nás dělají blbce? Spadly servry?

Uběhne necelých deset minut a touženě očekává stránka naskočí. Nic netrvá zlomek sekundy jako obvykle, nýbrž celou věčnost. Přihlášení, toť otázka několikaminutové prázdnoty následované odkopnutím do zdánlivě krátké fronty padesáti lidí. Po chviličce mám tu výsadu překlepnout na odkaz vedoucí kamsi, ovšem jediné, čeho se dočkám, je další fronta na maso čítající už stovky lidí. Dále a dále postupně hledám konec řady až dojdu na potupné poslední místo padesátitisícového pouti do Mekky.

Ano, takové jsou launche. Počet lidí snažících se dostat k touženému cíli se pohybuje přesně podle grafu funkce, tvořeného rovnoosou hyperbolou, postupně přecházející v téměř poklidný sinus. Ano, nenažranost organizátorů čehokoli vede k bombastickému uvedení čehosi, jenž má nalákat masy ovcí, kterým nevadí trávit dlouhé hodiny čekáním na špatně zorganizovanou údálost.

Oni však dobře vědí, že ty ovce, jejichž množství se limitně blíží nekonečnu, tam i přesto půjdou a je jim to totálně šumák. Vždyť je nemůžeme touto neohleduplností absolutně odradit od otevírání peněženek a předávání papírků s kresbami mrtvejch bělochů. Co bělochů, vždyť je to zadarmo. Sereme na ně, oni si počkají. Vždyť ani nevědí co je čeká až přijde ten magický moment, na nějž čekali. To, pro co přišli už tam stejně nebude, nebo zbudou jen shnilé zbytky…

Možná se vám může zdát, že téměř deset let staré technologické demo nemůže překvapit, ale opak je pravdou. Moc informací jsme se zatím nedozvěděli, snad jen, že poběží v prohlížeči, což se do této doby nikomu nějak slušně nepodařilo zprovoznit. Hlavní brzdou byl vždy právě prohlížeč, vždyť ho i několik pitomých flashových reklam dokáže zablokovat nebo shodit. Nový Quake na to jde ovšem od lesa. Stáhnete si do Internet Exploreru nebo Firefoxu malý plugin, který prachsprostě vloží spuštěnou hru do okna prohlížeče, podobně jako máte v TV funkci Picture in Picture. Ovšem uniká mi, proč Quaka tvůrci cpou do prohlížeče, když tato varianta nepřináší žádnou znatelnou výhodu. Zítra si ho konec konců můžete vyzkoušet na vlastní kůži.

K samotné organizaci. Po prvním přihlášení se automaticky stáhne troška dat. Obsahuje perfektně udělaný, velmi komplexní tutoriál, který u takto primitivní hry nemá obdoby. Následuje krátký zápas proti botovi, jenž určí váš základní skill pro vyhledávání stejně zkušených protivníků. Mezitím se dososává zhruba 250MB dat, která se ukládají na disk počítače a později tedy není nutné tento velmi zdlouhavý proces (na poměry vesnického internetu) opakovat.

Třičtvrtěhodinové čekání jsem trávil prohledáváním všech zákoutí webu. Na domovské stránce dominuje celkem dost velká ohrada, ve které se nalézají menší chlívky s jednotlivými servery. První tři tvoří většinou doporučené hry, kde si opravdu zahrajete se sobě rovnými lamiczkami. Ostatní jsou tak trochu kroky do neznáma, kde po většinu času budete vymetat spodní část výsledkové listiny. Na další kartě najdeme spoustu statistik popisujících do detailů vše možné i nemožné, žebříčky, kalendář všech odehraných zápasů v minulosti (cool feature), možnost přidávat si přátelé, poté je hledat v online zápasech pomocí všemožných filtrů a hlavně celkem solidní možnost nastavení celé hry. Od rozlišení herního okna, zapnutí fullscreenu, přes nastavení detailů, modelů, zaměřovačů, barvy hudu, až po překopání veškerého ovládání… Zkrátka vydojili starýho kozla dosucha.

Ale proč to všechno píšu? Nevěřil jsem, že ta nejzákladnější a nejprimitivnější verze bezduchého střílení dokáže, i přes extrémní grafickou zaostalost, býti tak skvělou hrou. Přece jen deset let je opravdu veliký rozdíl, jak v technickém zpracování, tak hratelností. Vždyť FPSka se museli za tu dlouhou dobu vyvinout směrem k lepšímu… Opak je pravdou. Tak intenzivní gamesu jsem hodně dlouho nehrál. Dnešní multiplayerová FPSka jsou pomalá, bez jakékoli opravdu rychlé a hektické akce, která vám pokaždé rozbuší srdce, že vám jen taktak nevyskočí z hrudníku, trhavými pohyby myší honíte nepřátele, hopsající jak gumídci, solící rakety s přesností aimbota. Dokonce i radost z každého fragu je diametrálně odlišná od současných her.

Ze začátku jsem měl problém tak hektickou akci vydržet déle než dvě kola, což je zhruba deset minut, ale postupem času se tento šok z prachem zašlé, dokonalé, FPSky vytratil. Dýl jak hodinu hrát v kuse nedokáže ani bůh. Né proto, že by to bylo tak těžké, nebo něco podobného, ale pak člověk prostě začíná cítit tak obrovský vnitřní tlak, že ji prostě musí na pět minut vypnout. Ovšem hned poté se mu začne strašně stýskat po tom raketometu, lightingu, BFG a dalších, že ji spustí znovu, znovu a znovu, dokud se mu nebude zdát pouze o hláškách Excellent, Impressive, bude vymýšlet jak se dostat domů oknem pomocí rocket-jumpu, a hledat Quad Damage. K čertu se se suprovou grafikou. Tenhle král obstojí proti komukoli tento rok.