Tak nám na PS3 vydali hru Flower. Tak trochu jinou hru. Údajně značně uměleckou, ojedinělou, citopudnou, močopudnou a taky relaxační. Hru drze působící na lidské smysly, regenerující mysl, uspokojující pudy. Sláva, konečně zase někdo zjistil, že pro vyvolání těchto pocitů není třeba vyrábět další nudnou střílečku – ať žije kultura kriplů na minus první!

Z Flower ta krása a mírumilovnost přímo tryská. Prostě tam je, kouknu, vidim. Kýč? Možná. Ale to nevadí. Smíříte-li se s tím, dojdete k pocitu totální herní nirvány. Pocitu podobnému, jako po vystřílení půlky Manhattanu v GTA IV nebo po probití se rozkošně-psychedelickým zábavním parkem v Max Payne 2.

Na první dojem se Flower nebezpečně podobá profláklejm akčním nářežům. Zkrátka božskej, uklidňující relax. Možná zrovna tohle se chce po 90% popkultury. Umejvat zadek nám nebude, tak co zbejvá.

Zajímavá je rozdílná cesta k tomu uklidňujícímu relaxu. Všeprostupující destrukce versus všeprostupující nádhera a tvoření. Jak vidno, funguje obojí. Ve videoherním průmyslu se však doposud slepě preferovala destrukce, proto hráči močí blahem při hraní Flower – je to pohlcující a zároveň nevídáná záležitost. Kýč? Kálí pes. Jako by herní mainstream zatím na víc neměl (kterak mj. zaznělo vy vynikající recenzi P. Poláčka).

Kdo se však Flower plně poddá, možná se dočká i zajímavějších zážitků, kromě instantního uspokojení nenáročný touhy po něčem, co je „jů, hele, jaká to hezkost, ó“. Flower se dá navíc oproti běžnejm „líbítkům“(ať už se jedná o střílečky, fotky zapadajícího slunce nebo pornočasopisy) považovat za dosti metafórickou záležitost, jejíž vyznění se dá vnímat různě. Třeba jako pohádka o kráse překonávání sebe sama. Tvoření, vylepšování, pomáhání. Třeba. Je to na vás.

A ejhle, tu se vzaly, kde se vzaly ve hře emoce. Ne tak hluboký, jako když po týdnu pobíhání v jedněch a těch samejch spoďárách najdete pod postelí čistej kus, nicméně pořád se jedná o trochu intenzivnější citový osvěžení, než po dvěstěprvním headshotu. Zkrátka tak trochu jiný, nepříliš často vídaný emoce.

Emoce.. jakkoliv v normálním životě je to často věc na úrovni obtížnýho hmyzu, ve hrách jsou emoce tim jedinečnym kořenim zážitku. A právě v tom tkví krása Flower, ačkoliv se tento titul může na úplně první pohled jevit stejně prvoplánově, jako ta nejdementnější budgetová FPSka.
I když.. asi bychom se nezlobili, kdyby vycházelo víc takhle na pohled prvoplánovejch her jako je Flower, že?

Celý článek...