Se vší tou přístupností, jednoduchostí a možnostmi a pořád se vyskytuje nebezpečně moc lidí, kteří na to kašlou jen z principu. Proč by taky dávaly za nějaký produkt pár stovek, když si ho můžou ukrást? Nechci zase lamentovat nad propraným pirátstvím, jen se pozastavit nad pohodlností legálního nákupu.

Nejde ani o to, že pirátství je nepěkné, nemorální a fujky fuj. Jde o to, že jsme se překlopili do doby, kdy jsou hry či písničky levné, dostupné a hlavně je to mnohem pohodlnější, než se po tom pídit nelegálně. Nedávno mi bratranec po icq psal, ať mu pomůžu najít Abe’s Oddysee a Exodus, že je nemocný a nemá co dělat. Ihned jsem mu poslal link na Steam a na Good Old Games a ať si to tam stáhne. Vysmál se mi co že si to jako myslím, že on za to v žádném případě platit nebude, že to chce jen na jeden týden a pak to stejně hrát nebude. Nedá za to těch 380,- Kč ani omylem. Nepomohl ani argument že týden = 7 dnů, 380,- děleno sedmi = 54,- Kč na den. Nepomohl ani výčet různých features Steamu a bonusy na GOG. On si to prostě nekoupí, ani kdyby to bylo za stovku.

Fascinuje mě, jak někteří „hráči“ nejsou ochotni dát za super hru, kterou opravdu moc chtějí, pár stovek. Radši si to budou složitě hledat, stahovat na to cracky, patche, pak zase nové cracky a tak dále. Stojí jím to za ten pocit, že někoho očůrali? Jeden kámoš si na tyhle Vánoce postahoval z netu asi tak 10 nejnovějších her s tím, že si hodlá Vánoce pořádně užít. Užil si je formátováním a reinstalací systému. Hry byly samozřejmě zavirované. Myslíte, že ho to vytrestalo? Kdepak.

Když jsem koukal na trailer na Rocknrolla, tak se mi hrozně zalíbila ta doprovodná písnička. Po krátkém hledání jsem zjistil název – Rock & Roll Queen. Tu chci. Možnosti? Celé album na Pirate Bay, nebo Googlit jak o život a jednou ji třeba najít. A nebo jít na 7 digital a tam si ji za minutku koupil za dvacku. Co je rychlejší, pohodlnější a bezpečnější?

Samozřejmě že pirátství nikdy nezmizí úplně, ale pořád mi nejde do hlavy, kolik lidí pirátí jen z principu a vůbec nechtějí za něco dát pár korun. Radši to všechno prochlastají, než aby si alespoň občas něco pořídili legálně. A ještě se tím chlubí ve statusech na icq – „rozbaluju Red Alerta 3“, „sakra, nějak mi nejde crack, hledám nový“, „už to pařím!!“. Bože…

Nebyl by to Rockstar, aby jednou za čas nešokoval. Ať už je to Manhunt, nebo evergreen Grand Theft Auto, vždycky se najde něco, co pobouří. Tentokrát je to v dlc The Lost and Damned, kde je ukázáno pánské přirození, aneb full frontal na jednoho politika. Tímto opět Rockstar rozčeřil stojaté vody politiků, herních novinářů, médií a starostlivých maminek, které se strachují, aby jejich synáček neviděl ve hře to, co má v reálu v rozkroku.

Obnažený penis se objevil v cut scéně, kde hlavní hrdina Johny projednává jednu misi s politikem, který je celou dobu nahý, ale nikde se nic neukáže, díky šikovné kameře. Něco jako nahý Brad Pitt v Troy či Fight Club. Až na závěr se kamera patřičně oddálí a zobrazí nám pana politika tak, jak ho grafik stvořil. Pár vteřin se díváme na nahého chlapa a pak animačka skončí. A celý svět se z toho zase může zbláznit.

Konkrétně se ozvala rodičovská organizace Common Sense Media, která důrazně varuje před sexualitou a nahotou ve hře:

„The Lost and Damned je přecpaný obsahem pro dospělé a měl by být držen daleko – hodně daleko – od dětí. Je to dokonce ještě kontroverznější než předchozí díly, protože hra obsahuje přímý záběr na nahého muže.“

Chtěl bych položit zbytečnou otázku do éteru: „Kdy už kurva konečně dospějeme?!“

Proč je proboha hře vytýkána sexualita a několika vteřinová mužská nahota a je doporučeno to držet dál od dětí? Proč, když je hra podle ESRB hodnocena „M“, což znamená Mature, což se rovná jen pro dospělé? V původním GTA 4 byla podle ESRB pouze „Partial nudity“ (částečná nahota), zatímco TLaD je hodnoceno „Nudity“ (nahota). Je takový problém přijmout to, že produkt pro dospělé, který je hodnocen jako produkt pro dospělé a v hodnocení je výslovně uvedeno že obsahuje nahotu, obsahuje nahotu? Křičí snad Common Sense media do světa pokaždé podobnou zprávu, když vyjde nějaké nové porno? „Pozor, v tomhle pornu je nahota a je to kontroverzní, držte to od dětí dál, jinak oslepnou!“.

Z podobných organizací je mi na blití a fandím Rockstaru. Doufám, že pro druhý dlc pro GTA 4 udělají ještě něco kontroverznějšího – třeba souložící homosexuální kněží v kostele. To by bylo něco. To by rodiče v Common Sense Media asi nevydýchali. Dobře jim tak.

Příště než začnete do světa něco vykřikovat, podívejte se na takové ty černobílé štítky na krabici…

Druhé kolo Eurovision Song Contest 2009 prebehlo v piatok, ale ja som ho nemal možnosť sledovať (našťastie? :)) v priamom prenose. Lenže keď už som s tým minule začal, tak prečo nepokračovať, veď Slovenská televízia je súčasťou verejnoprávneho priestoru, a tak pekne sa stará o slovenskú verejnosť, že ju zahlcuje slovenským hudobným výkvetom. To je materiál pre KK ako stvorený. Vďaka stvoriteľovi za youtube (aj keď v tomto prípade…)!

Ak existuje v tomto prípade niečo ako objektívny pohľad, tak musím povedať, že výber niektorých piesní bol tentoraz dynamickejší, avšak… Stále vo vzduchu visí tá jedna otázka…
Je toto materiál na Eurovíziu? Pokojne hoďme za hlavu nejaké ideály o umeleckosti, či vyššej hodnote. Eurovízia je komerčná vec, je to vec, ktorá ma zarábať a baviť masy. Baviť v medzinárodnom merítku, a hlasovať pre interpretov nebudú patrioti, pretože za vlastnú krajinu sa nehlasuje. Zaujať, to je heslom dňa.

Jakub Petraník a Marek Kravjar chceli ukázať, že spievať nevedia a na pódiu sa ocitli úplne náhodou. Tomáš Bezdeda je kategória sama o sebe a pádny argument, že trinástkam a mladším by sa mali zakázať mobilné telefóny. Samo Tomeček tiež prišiel s niečím, čomu sa hovorí generický slovenský popík – neprekvapivo.

Čo nám STV pripravila ďalej? Babenky a týpci, wow, posielajme tam divadelníkov, nech je väčšia sranda! Čo to malo byť? Muzikálový song, ktorý sa hodí maximálne do divadla, ale zdá sa, že z počiatku dokázal priemerného diváka STV zaujať – no to ma podrž. Mukatado – Ja sa mám, dynamickejší song, avšak stále som sa nezbavil pocitu, že mi pripomína niečo… Ale hlavne, že sme nespali. Inak, ja sa mám tiež – fajn. Vďaka porote sa toto zoskupenie priadlo k postupujúcim. Och áno, tým prvým postupujúcim bol práve Bezdeda – ak som to ešte nespomenul.

Golden Storm. Gýčové prevedenie – máme. Vizuálna zaujímavosť – povedzme. Tri kočky hrajúce na husle – hmm. Pokus o kopírovanie štýlu jednej z predchádzajúcich víťaziek – máme. Nezaspávam – fajn. Tak kde je do čerta problém! Spev nie je vôbec zaujímavý, dokonca by som povedal, že interpretka má jemne nepríjemný hlas. Ale povedzme, že je to môj problém.

Anawi má jediný problém, aspoň v mojich očiach. Zase je to štandardný „made in Slovakia“ song, ktorý nemôže byť príliš zaujímavý pre širšie (medzinárodné) publikum.

No a napokon je tu Mária Čírová. Konzumenti považujte ma za barbara, ale absolútne som netušil o koho sa jedná, a dokonca vraj je akosi často hraná v rádiách. Priznám sa, možno je to tým, že rádio počujem len raz za deň, a aj to len vtedy keď ma budí :-). Pesnička Búrka teraz podľa zainteresovaných letí v slovenskom éteri, nuž tak nech letí, aj keď počul som aj lepšie. Druhý postup a podozrievam za to práve letiaci hit v rádiách.

Na koniec som si nechal Editor so songom Pod parou. To bola pesnička, ktorá mala drive, a chlapci boli vrcholne sympatickí. Žiadny ulízanci, žiadne sladko-bôlne výlevy o anjeloch a podobne vtipné veci. Úderné, rýchle a nie nudné. Pokojne ma volajte bastardom bez vkusu, keď už všetci umierajú nudou, aspoň nech je sranda. Trochu punku nikdy nemôže byť na škodu… Nie?

Máte rádi hry, fantastiku či anime? Pokud jste aspoň na jednu z otázek odpověděli kladně, je Cravatacon akcí přesně pro vás.
Dovolujeme si pozvat všechny přívržence sci-fi a fantasy/fanoušky her/fanoušky anime/hráče DrD na akci Cravatacon 2009. Jedná se o víkend nabitý přednáškami o vašich koníčcích, stejně jako skvělé místo pro nalezení nových známých či shledání se s těmi starými. No řekněte, nechtěli jste si někdy popovídat s lidmi, jenž stejně jako vy, se o danou problematiku zajímají hlouběji a nestačí jim si jen přečíst povrchní článek či jednou prolétnout knihu?

Trochu netradičně je nejnabitější linií právě ta, která se zaobírá videohrami: v současnosti jí vévodí přednášky redakce herního serveru Doupě.cz, který je zároveň i sponzorem – nechybí redaktoři minulí ani současní (Karel Kališ, David Sláma, Petr Kolář), stejně jako se můžete těšit na přednášky přímo několika vývojářů ze studí Altar Interactive (Martin Boček) a Bohemia Interactive. Zapomenout nesmíme ani na populárního redaktora LEVELu – Pavla Dobrovského.

Všechny body programu budou prezentovány ve speciálních liniích. V těch bude možno shlédnout jak pečlivě připravené prezentace fanoušků a dalo by se říci odborníku na daná témata, tak si poslechnout i výklad těch nejzasvěcenějších – v některých speciálních případech se budete moci setkat přímo s autory a spisovateli, přičemž ti určitě uvítají vaše zvídavé otázky. Mezi hosty, jež slíbili svou účast se řadí například fantasy spisovatel Michal Rybka, známější jako redaktor herního magazínu LEVEL.

Ti, kterým hraní nic neříká, však nemusí smutnit. I pro ně se v programu najdou zajímavé přednášky a workshopy – ze seriálů se Vám představí Dr. Who a How I Met Your Mother , v mytologii se pak dozvíte, jak to bylo s draky, dočkáte se historické přednášky o staré Persii, či si poslechnete o Zeměploše Terryho Pratchetta. Pro akčněji naladěné jedince se najde i několik workshopů, můžete se např. naučit s pojkami či si vyzkoušet, jaká je práce překladatele knih z angličtiny do našeho mateřského jazyka.

Protože jsme Cravatacon, musíme se zabývat nejen již zmíněnými body programu, ale také dobrým vychováním člověka a společenskými mravy – etiketou. Těšit se tak můžete i na přednášky, které vás naučí základům společenského chování. No, a pokud po nás budete chtít i lekci tance, není žádný problém – v sobotu po Galavečeru je naplánovaná taneční zábava s taneční mistrovou. Pokud vás naše akce zaujala, zkuste zabrouzdat i do dalších sekcí, kde se dozvíte přesný program, možnosti ubytování a další užitečná fakta.

Více informací, včetně programu, naleznete na stránkách akce – http://cravatacon.info Tak na co ještě čekáte? Zaregistrujte se a těšte se na jeden z nejlepších víkendů, jaké jste kdy zažili!Náhodou to nevypadá špatně, až na vzdálenost místa konání od Prahy.

Tento epos jsem měl připravený na zveřejnění v době, kdy Kultura Kriplů teprve začínala, ovšem nějak jsem na něj postupem času zapomněl. Jak tak koukám na tiscali, tak asi přišel čas toto téma znovu oživit.

Je 16. listopadu 2004 a vychází hodně dlouho očekávaný a hypovaný Half-Life 2. E-shopy mají obrovské tržby, mnoho čecháčků se ulejvá ze školy nebo si berou dovolenou, jen aby si ho zahráli co nejdříve. Po vložení DVD do mechaniky nastává zděšení. Proč mám sakra instalovat nějakej program, jen abych si zahrál? Proč mi to automaticky stahuje update na mé pomalé lince s FUP? Proč to furt padá a já nemůžu hrát?

Dnes už se musíme tomuhle smát. Teď je situace naprosto opačná. 12 milionů lidí sedí u Steamu a už několik dní před vydáním stahují data a čekají na magickou půlnoc, kdy se jejich hra odblokuje, pařej až do rána, komunikují jednoduše ve hře přes messenger, vytvářejí obrovské několikatisícové komunity …

Připadá mi, že v současnosti funguje Steam jako dávno zapadlé sbírání hokejových katiček. Pozoruju to už dlouhou dobu a někteří lidé si hru koupí jen proto, aby jim rostl seznam her. Nejsou vyjímkou ani notorici, kteří mají account v ceně několika tisíc dolarů . Tahle móda „zbytečného“ kupování her vede k docela slušnému poklesu warezu, a vývojáři si to uvědomují. Jediný z velkých výrobců her, EA, se ještě nerozhoupal k přejití pod křídla páry a asi se snaží vyvynout vlastní distribuční systém, jen aby nedej bože nedostal peníze někdo jiný.

Nahrává tomu i velmi slabý dolar, který se aktuálně pohybuje na sedmnácti korunách, což ve většině případů vyjde levněji než kupovat u nás v obchodech. Ale i když těch pár her vyjde o nějakou tu stovku nebo dvě dráž než u nás, tak to stejně nikomu nevadí. Koupí si ji na Steamu, protože takhle je má všechny pohromadě…

Pak je tu ovšem „zaostalecká větev“, která zamrzla v roce 2004. Typickými představiteli jsou hráči Counter-Srike, zejména „jedna-šestkaři“, kteří si tu hru prostě nekoupí, protože ji mají zadarmo a Steam prostě nesnáší, i když ho nikdy neviděli. Místo obětování 10$ volí stahování updatů, nutnost mít pomocné anti-cheatové programy a tlačí se na beznadějně přeplněných non-steam servrech.

Rozhodně si na sebe můžu nalepit nálepku Steam Fan, protože v současnosti asi neexistuje objektivní důvod, proč ho nemít rád.
……………………………………………………………………………..

Co se změnilo za ten rok? Steamařů je dvacet milionů, rozporuplně nám zavedli pro nás nevýhodné euro a telátka nadávaj. Připadá mi, že Jonáš vidí steam úplně poprvé a má na něj podobný pohled jako warezáci. Pročpak chtějí nadávat na tak skvělou službu? Údajně protože chudáčci nemůžou prodat hru, kterou mnohdy dostají zadarmo na zrecenzování. Proč vůbec někdo chce prodávat dále hry? To je na tom tak špatně, že se musí zbavovat něčeho, co každý normální gamer považuje za nejdůležitější hmotný majetek? Asi ano, protože jiný pořádný důvod kromě finančních dluhů neznám. Vždyť vlastnit hru je ten nejlepší pocit každého teenagera a čím je ta gamesa starší, tím je také lepší. I v budoucnu se k ní přeci vrátí, rád si jí zahraje ještě minimálně jednou nebo dvakrát.

Dále bych se rád vyjádřil k půjčování her, přenositelnosti účtů a podobně. Když jsem se stěhoval z PC na notebook, tak prvním nainstalovaným programem byl steam. Normálně jsem se přihlásil a měl hned několik možností: Stáhnout znovu z internetu, nainstalovat z krabicových verzí, nebo manuálně zkopírovat pár souborů s hrami z druhého PC. Samozřejmě jsem zvolil třetí možnost, protože byla nejrychlejší. Ze začátku jsem si nepamatoval přihlašovací jméno. Přímo ve steamu bylo hned několik možností, jak ho vydolovat zpět. Třeba jen prosté zaslání na registrační email, nebo dokonce podle aktivační čísla jedné z krabicovek. Momentálně přibyla nutnost kontaktovat navíc support, ale to je otázka chvíle. Už je to sice dlouho, ale na jedné z akci jsme chtěli hrát CSko, tak jsme použili jen jediný účet, nainstalovali steam na více počítačů, překopírovali soubor s hrou a steam přehodili do offline módu. Bez problémů hrálo osm lidí po LANu bez jakéhokoli prolomení ochrany. Sakra, co víc si přát?

Další argument autora je nutnost mít nainstalovaný „stupidní klient“ i když vlastním krabicovou verzi. Vážně k smíchu. Vrchol pohodlnosti je vidět na liště vyskakující okénko oznamující, že některý kamarád právě hraje určitou hru na nějakém servru. Pravou myší kliknu na jeho jméno a zvolím join game. Naproti tomu existuje varianta, kdy se vůbec nedozvím, kdo z okolí hraje to samé a zrovna je někde na serveru. Musí mi totiž napsat v lepším případě na ICQ, ať se připojím, pošle IP adresu, honem vyštrachat krabici z hromady dalších originálek, otevřít plastový obal a mechaniku, vložit disk, zavřít a manuálně vkládat IPčko. Velevýtečné řešení. I kdyby existovali dvě verze krabicové hry jedna s a druhá bez steamu, tak bych si za tu se steamem připlatil klidně dvě, tři stovky.

A co na steam říkají vývojáři, jenž neplatí Gabe Newell? Ne, my nechceme reklamu na svojí hru zadarmo, dát vám třeba i 50% z ceny, mít prodejnost blízkou milionu, mi si radši zaplatíme nějakou neúčinnou a drahou reklamu někde na webu a budem doufat, že si náš výtvor koupí alespoň tisíc lidí přes nějaký pochybný web. Pro hráče je příliš složité jednou kliknout v jejich oblíbené službě, zaplatit a ihned pohodlně hrát. Nééé, steam je prostě fujtajbl a na něj to dávat nebudeme…

Steam je zkrátka na koni a jen tak něco ho nezastaví. Sice může být pro zanedbatelný zlomek lidí nemožnost prodeje her poněkud iritující, ale co chcete více než hráčský messenger s možnostmi jako je konferenční voice-chat, fungující komunitu, nakupování pár kliknutími, všechny hry na jedné obrazovce, připojení se ke kamarádům do hry dvěmi kliknutími, obrovská fórum pro každou hru zvlášť, kde vám dokážou rychle poradit a nově i steam cloud (ukládání nastavení her na server, takže nemusíte nastavovat na jiném PC klávesy ani nic podobného) a to vše zadarmo… Jediná daň za tyto služby zdarma je nemožnost prodeje her a celých účtů. „Jste akorát vyžírky, co si po noci strávené s prostitutkou myslí, že je to opravňuje dělat jejího pasáka, protože jste za ní vydali nemalý obnos, i když vám ve skutečnosti nepatří.“ Ano, při koupi hry na steamu si nekupujete hru ale službu, která bude fungovat do doby, než steam padne, což v dohledné době rozhodně nebude, když roste o 100% za rok.

Staré-dobré…spojenie slov, ktoré niektorí spochybňujú. Ťažko povedať, či sú ich slová pravdivé a ich myšlienky čisté. Jedno je však isté, medzi starými sú aj hry, ktoré boli už vo svojej dobe považované za priemerné, ale s odstupom času si aj tieto udržujú isté svoje čaro. Battlespire je možno najmenej podarenou hrou v portfóliu Bethesdy, avšak stále si nie som istý, či by neobstála zoči-voči niektorým moderným výplodom.

Battlespire bola prvou (a tiež jedinou) hrou zo zamýšľanej spinoff série nazvanej The Elder Scrolls Legend. Hovorí sa, že pôvodne bola vyvíjaná ako rozšírenie pre Daggerfall, ale postupne prerástla v samostatnú hru. Na rozdiel od ostatných hier v sérii je Battlespire striktne založený na lineárnom postupe v obrovskom dungeone. Battlespire, miesto – bublina – v Oblivione, ktorá slúžila ako výcviková základňa a miesto skúšok. Tesne predtým než hráč v stúpi do deja, je však Battlespire prepadnutý silami Mehrunes Dagona a rozvrátený. Nič netušiaci hráč vstupuje do deja mysliac si, že všetko je len skúška. Čoskoro však zistí ako sa veci majú.

Dagona hráčom Elder Scrolls hier netreba predstavovať, zaujímavejší bol však fakt, že táto epizóda mala väčší dopad na celý svet Tamrielu, než by si nezainteresovaný pozorovateľ mohol myslieť. Príbeh sa totiž odohráva časovo pred Arénou, a pôsobenie Dagona nie je bez následkov, ktoré boli popísané už v Aréne. Rovnako je možno treba podotknúť, že tu sa ešte stále autori držali toho, čo bolo dané, a teda si neupravovali už raz dané pravidlá sveta tak, aby im sedeli do „najmodernejšieho“ enginu, ako sa to stalo v prípade Oblivionu.

Ako sa to však hrá, vŕta možno nezainteresovanému hlavou. Battlepsire sa hrá dobre, WASD, ovládanie myšou, v týchto veciach problém nie je. Pamätám si, že v dobových médiách bol kritizovaný hlavne za grafiku, resp. za to, že ešte používal pre NPC a príšery sprity namiesto 3D objektov. Úprimne, z dnešného pohľadu si myslím, že je to dobre – sprity nezvyknú toľko zostarnúť ako 3D grafika a Battlespire predsa len pochádza z obdobia tzv. „hranáčov“. Takže čo sa v minulosti zdalo ako mínus, dnes môžeme pokojne vnímať ako výhodu. Pravda je, že nový hráč môže mať s hrou isté problémy, keďže mu sama priamo nepovie, čo má robiť. Aspoň si nepamätám, že by v hre bol nejaký denník, či zoznam vecí, ktoré treba vykonať. Pri dnešnom hraní som tiež na žiaden nenarazil. Áno, pri hraní nájdete zvitky, poznámky, ktoré si ukladáte do inventára, tam si ich môžete prečítať a väčšinou obsahujú oné nápovedy, lenže to je nepríjemne od ruky. Hlavne je to výsostne neprehľadné, človek sa v tom ľahko stratí. To ostatne platí aj o celom inventári.


Druhou vecou sú občasné grafické a technické chrobáčiky, tiež známe ako bugy. Niekde prepadávajú textúry, niekde sa niekto zasekne a občas hra spadne – a to nemusí byť problém emulácie, keďže si pamätám, že hra občas spadla (len tak) i za dosových čias. Rôzne menšie grafické nedostatky dokážem prehliadnuť, avšak tá technická kvalita občas zamrzí. Len mám taký pocit, že sa to vtedy akosi podvedome od Bethesdy očakávalo – po tom technickom fiasku s Daggerfallom :-) (napriek tomu však bol Daggerfall dokonalý). Jedinú unikátnu vlastnosť hry som však nikdy neskúsil – neboli prostriedky a hlavne asi by nebolo s kým. Battlespire ako jediná Elder Scrolls hra do dnešného dňa obsahovala kooperatívny multiplayer. Dokonca si ani príliš nespomínam, že by sa v recenziách tomuto spôsobu hrania venovala nejaká pozornosť.


Vidíte to, Battlespire je stará, priemerná hra, a ja si predsa myslím, že sa celkom dobre hrá. Je v nej i trocha toho humoru, nadabovaných rozhovorov a hlavne obsahuje výzvu pre hráča. Pre trpezlivého hráča, treba dodať. Lebo asi len naozajstný fanúšik Elder Scrolls by ju dnes mohol ešte dohrať. Úprimne povedané, ani ja neviem, či sa v tomto „kole“ dostanem znova na koniec.

Pre záujemcov: hra funguje v dosboxe na štandardných nastaveniach relatívne dobre, len občas sa mi stalo, že z neznámych príčin začala strašne posekávať. Ale to mohlo byť spôsobené dynamickým nastavením cyklov, keďže po chvíle to zase prešlo. Inak je hra naprosto plynulá. Len pri inštalácii asi budete musieť určiť svojmu virtuálnemu disku voľné miesto (parameter -freesize početMB), inak sa odmietne Battlespire nainštalovať. Rád by som, ale upozornil, že na plynulú emuláciu Battlespire to chce výkonnejšiu zostavu.

Staré hry jsou super, starých her bychom si měli vážit. Vždycky přece vzpomínáme na to, jak to bylo tehdy lepší, jak byly hry zábavnější, obtížnější, jaká to byla výzva a jaký to pak byl pocit, když jsme něco dohráli. Dnes jsou hry lehké a o ničem. Je tomu ale tak? Jsou staré hry opravdu tak dobré i dnes? A nemělo by zůstat radši jen u těch vzpomínek?

Dnešní nářky hráčů na to, jak byly staré hry lepší, jsou staré, jako hry samy. Slyšíme je dnes a denně. Nelíbí se nám příliš jednoduchá obtížnost, neustálé vodění za ručičku, tutoriály, které za nás pomalu mačkají směrové klávesy a podobně. Dřív to bylo lepší, dřív to byl ten správný hardcore. Dnes to jsou blbinky pro máčky. Tohle se z různých koutů internetu ozývá pořád.

Good Old Games je ďábelsky úžasná služba. Přesně to, po čem jsem volal léta. Bohužel mě mé prvotní nadšení velmi rychle přešlo. Stáhnul jsem si odtamtud pár her, například MDK – geniální, ba skoro revoluční hra, která má úžasné audiovizuální zpracování, perfektní hudbu a super hratelnost. Takhle si hru pamatuji z dob minulých. Ale teď? Grafika otřesná, i když jakýs takýs styl tam někde v pozadí vidět je. Nepohodlné ovládání a divná hudba. Především ale naprosto šílený level design. Úrovně vůbec nedávají smysl, nemají žádné zajímavé funkční prvky a celkově jsou tak nějak ploché. A hratelnost? Darmo mluvit. Nuda, nuda, nuda.

Z GOG jsem si stáhnul ještě pár starých „pecek“, abych u všech dospěl ke stejnému názoru. Staré hry by se měly nechat starými hrami. Měli bychom si hýčkat vzpomínky a pamatovat si je jako špičkové hry – na svoji dobu. Nejsem takový blázen, abych porovnával MDK s Gears of War, ale ono se to hrálo fakt špatně a ani trochu jsem se nebavil. Proto se bojím stáhnout si Giants: Citizen Kabuto – věřím, že to je další exemplární příklad hry, která dnes už nemůže fungovat. Radši na ni budu vzpomínat jako na absolutní bombu, která mě tehdy naprosto odzbrojila (a mou dží-fórs 256 taky).

Jediné hry, na kterých si zub času vylámal zuby jsou nadčasové věci, u kterých nezáleží na technologii a hratelnost se v daném žánru až tak moc nevyvinula – strategie, adventury apod. Takový Tomb Raider Anniversary dokázal, že i starý dobrý první díl TR obstojí i po deseti letech. A nejde jen o novou grafiku, ale ten design levelů je prostě natolik promyšlený a dotažený, že je to zábava i dnes. Fungoval by i nějaký MDK Anniversary? Těžko říct, ale jestli to někdy někdo udělá, tak budu první ve frontě na stažení.

Ptám se tedy – neměli bychom nechat valnou část starých dobrých her ležet ladem? Dejme si na plochu jejich wallpaper, zavzpomínejme u soundtracku, zamáčkěneme slzu u videa, ale jen je proboha nehrajme. Zkazíme si vzpomínky a bude to otrava. Nostalgie je fajn věc, ale to je realistický pohled taky.

Keď sa dva svety stretnú, nemôže z toho byť príliš dobrého. Obzvlášť keď jeden je naplnený mágiou, stáročnými bojmi a pokusmi cisára, vládcu Inozeme o ovládnutie Pozemskej ríše. A napokon je tu katastrofa, za ktorú môže na jednej strane boh hromu Raiden, a na strane druhej Superman. Mortal Kombat môže začať…

Istotne viete, čo chýba na PC platforme – poriadna bojovka. Street Fighter 4, naznačí istotne niekto z vás. Ja poviem len, pche! :-) Po správach, ktoré sa na počiatku točili okolo nového Mortal Kombatu som očakával len priemernú hru, ktorá bude mrhať svojim potenciálom. Som rád, že som sa mýlil. Aj z toho relatívne krátkeho času, čo som s hrou strávil, môžem povedať, že sa Mortal Kombat vs. DC Universe vydarila. A to nielen po hrateľnostnej stránke, ale i po tej príbehovej. Každá z postáv je okamžite identifikovateľná, každá z postáv sa správa a jedná tak, akoby od nej fanúšik komiksu, či Mortal Kombatu očakával.

Joker je obzvlášť vydarená figúrka. A príbeh? Ten je rozprávaný cez tu kratšie, tu dlhšie „cut scény“, ktoré majú svoje kúzlo a snažia sa o akýsi jednoliaty príbeh. Treba dodať, že sme v čistej bojovke, a tak každá takáto scéna bezpodmienečne vedie k bitke. Boju, ktorý i keď využíva trojrozmernosti prostredia, je viac zameraný na horizontálne boje, ako na plné využitie priestoru. Je to akýsi jemný návrat ku klasickému Mortal Kombatu. Jediné čo človeka mrzí, je zmäkčenie fatalít, čo sa krvi a brutality týka. Namiesto vytrhávania sŕdc, chrbtíc tu máme lámanie kostí na všetky možné spôsoby, väčšinou bez väčšieho množstva krvi.

Nechýbajú tí hlavní – Sub Zero, Scorpion, Liu Kang, Shang Tsung, Sonya Blade a Jax, Kano, Kitana na jednej strane a Superman, Batman, Joker, Lex Luthor a ďalší na strane druhej. Vyberať si je z čoho. A že sa jedná o cross-over, tak sú východzie príbehy (aspoň v prípade MK postáv) tak trochu resetované.

Nemusím byť génius, aby som odhadol kde príbeh skončí, aj keď som ho nemal šancu dokončiť – bude treba poraziť hlavého z najhlavnejších. A potom bude koniec. Len po posledných správach o stave spoločnosti Midway sa obávam, aby sme ešte niekedy nejaký ďalší Mortal Kombat mali možnosť vidieť. Aby to nebol naozaj definitívny koniec.

Prvá hra, ktorú som si kúpil k PS2 bola Mortal Kombat Armageddon, prvá hra, ktorú si kúpim k niektorej z „next-gen“ konzolí bude určite Mortal Kombat – ak ešte bude k dispozícii.

Niektorí z vás istotne už čakajú na niečo z hernej sféry, ale treba si na chvíľu od monitorov odpočinúť. Rozkradnutá Slovenská televízia si pre nás pripravila v pravde „majstrovský“ kúsok – nudu večera. Prvé semifinálové kolo ukázalo presne to čoho som sa obával, že neexistuje nikto, kto dokáže na Slovensku napísať komerčne zaujímavý, chytľavý popík – alebo akýkoľvek žáner, hodný takej podivnej súťaže akou je Eurovízia.

Za všetko snáď hovorí to, že z celého večera som si zapamätal a nostalgicky zaspomínal (a uznalo, i keď možno s nostalgiou v srdci, prikývol) len skladbe od Tublatanky. Malo to však jeden háčik – bola to nesúťažná skladba, s ktorou sa Tublatanka zúčastnila na tejto súťaži v roku 1994.

Inak to bol ukážkový prehľad monotónnych skladieb, ktoré by istotne dobre poslúžili uspávačovi hadov, avšak nie ako prostriedok, ktorý má donútiť diváka z inej krajiny hlasovať. Už len ten výkvet, ktorý prvé semifinálové kolo prinieslo. Kepeňová – kto? Nuž to je slečna, čo permanentne vyzerá ako upratovačka, a spievať teda nevie, ani keby chcela – evidentne. Ale nejakou nepochopiteľnou zhodnou náhod mala takmer celý večer najvyšší počet hlasov. Zrejme to bola psychologická hra ľudí v zákulisí, aby donútili apatickú Slovač k posielaniu SMS hlasov. Aj ten Robo Šimko a MassRiot…hrá sa na veľkého rockera, a nakoniec príde z takým preháňadlom sladko bôľným… Lepší spánok z únavy, ako z nudy.

Nemá význam to ďalej nejako rozmaznávať. Večer trochu oživila variácia na pseudo-folklórnu nôtu, ktorú predviedla Hudba z Marsu. Avšak napriek tomu, že sa pri nich nedalo zaspať – bolo to aspoň trochu živé, tiež by som to príliš nevyzdvihoval. Medzi slepými je aj poloký kráľom :-).

Kto pozná trochu slovenskú mainstream, populárnu scénu, tak by si istotne tipol ako jasného víťaza skupinu Desmod, ale tá sa za podivných okolností nedostavila. Vraj sa pri skúške spevákovi čosi prihodilo – zosypal sa z pódia a skončil v nemocnici. Divné. Napadá niekoho nejaká zaujímavá konšpiračná teória?

Jedinú pozitívnu vec, ktorú mám na podobných programoch rád, sú tzv. pohľady do minulosti. Ani tu nechýbali, ale boli na môj vkus až príliš krátke – naozaj to pôsobilo ako svieži vánok v smrade nudy, ktorú ponúkali miestny interpreti.

Český bratia to tento rok zdá sa vyriešili jednoducho, pošlú tam Gipsy.cz, a aspoň tak ušetria tento rok svojich divákov utrpenia. Možno im to minulý rok stačilo. ;-)

Do finálového kola postúpili z vôle slovenského ľudu Andrea Zimányiová a Robo Šimko, a z nepochopiteľnej vôle poroty – absolutne nudná, šedivá a výkonom nijak výnimočná (čím sa vlastne líšila od ostatných, však :)) formácia VIP.

Alone – Nezistím
Petra Kepeňová – Odkedy nie si
Robo Papp – Nádej máme
EmSoft – Násilie
Peter Kotuľa – Cesty sú stratené
VIP – Hviezdy
Andrea Zimányiová – Prines si ten kľúč
Robo Šimko & MassRiot – Môj anjel spí