Je úžasné vracet se ke starým herním klasikám a zpětně se podívat, proč ta a ta hra zaznamenala takový velký úspěch. U řady her je to jasné, např. Doom je nezpochybnitelným pekelným králem žánru, kterému se ještě dnes často nadává prostě do doomovky. Ta hra se i dnes skvěle hraje, a v době vzniku byla zkrátka tak revoluční, že všechny tehdejší pařany posadila na zadek a ti se jen horko těžko vzpamatovávali a ze židle třeba už kolikrát ani nevstali. Nebo jim to trvalo roky (chachá, zlatej deathmatch první level z Dooma 2).

Ale co jiné hry, např. Golden Axe, proč ta zaznamenala takový úspěch a ještě dnes si na ni se slzou v oku vzpomínáme? Upřímně, segácká Golden Axe nebyla ničím originální, takových her tu bylo jéje, např. celá řada Barbarianů a Conanů a co já vím ještě jakých onanů. Panáček, s kterým si to šupajdíte po hezky pixelartem vyvedených levelech v 256ti barvách z leva do prava a kosíte nepřátele mečem a sekáte hlavy jednu za druhou (s trochou fantazie). Toto klasické schéma chodiček bojovek nezačalo Golden Axe, ale asi nějaká stařičká hra na automatech a pak vyvedená na speccy, ale co já vím, to není až tak důležité (kdyžtak se zeptejte Joeho, ten ví všechno). Naproti tomu ještě dnes se tento žánr těší obrovské oblibě a to hlavně na PS3 díky God of War (sakra, už aby tu byla trojka!). No a když se podíváte na God of War, kromě parádní grafiky a Kratose v hlavní roli, dalo by se říci, že je to principem ta stará Golden Axe, která ale už tehdy byla předělávkou kdo ví čeho.

Tak proč právě Golden Axe je tou významnou hrou v herní historii? Proč na ni vzpomínáme? Tak si to rozeberme. Byl tu na výběr ze tří postav. Tři jsou pěkné číslo. Svatá trojice, trojzubec na vidlích Belzebuba, Tři veteráni a Tři oříšky pro popelku. Jestli se má něco chytnout, nalepte tomu číslovku tři a podle ní se řiďte. Takže zručný trpaslík s ještě zručnější sekyrou, bezva, za toho jsem hrál nejraději (uměl se krásně kutálet), barbar v modrých trenkách to zase uměl s mečem a červená bojovnice, mlask, to byla prostě ta krásná diva, z které jsme jako malí slintali nad blikající obrazovkou, protože byla polonahá, měla silná stehna a meč v ruce, tomu žádný kluk neodolá.

A příběh, mělo to nějaký? Jistě že ano, ale koho to tehdy zajímalo? Že se naši bojovníci z určitých osobních důvodů snaží zabít bosáka velkého nechutňáka? To se k tomu přibalí pár jmen a nějaká historie světa Golden Axe,…. ale popravdě, kvůli tomu jsme hry přeci nehráli, v té době ještě platilo, že příběh u počítačových her má asi takový smysl, jako příběh v pornofilmu. A jo, bylo to tak.

Takže proč Golden Axe? Možná to bylo tím, že hra vyšla na neuvěřitelné množství platforem. Nemá cenu je vyjmenovávat, protože je fakt příšerný, na kolik počítačů, konzolí, a automatů hra vyšla. Prostě jestli měl někdo v dávných dobách nějaké herní zařízení, pište si, že tam měl Golden Axe. Je zajímavé, že celá řada her, které byly dělané třeba na Amigu, na C64 a na PC, kolikrát se stávalo, že na jedné platformě byla hra vynikající, a na dalších předělaná už nějak nefungovala. Příklad za všechny Last Ninja na C64, na kterémžto stroji byla legendou a úžasnou záležitostí, ale na Amize a PC, to bylo něco příšernýho. Odporná hra, která se nedala v podstatě hrát.

Ne tak ale Golden Axe. Nehrál jsem ji sice na všech platformách, kde vyšla, jen pouze na PC, Amize, ZX Spectrum, C64, automatech, Sega Megadrive a řeknu vám bezevšeho, že ač na každé z těch mašinek, díky jejich možnostem, vypadala trochu jinak, přece jen se všude hrála stejně, stejně skvěle. A tak se stalo, že dobrá hra, ale ta, která do herní historie ničím výrazným a originálním nepřispěla, ještě dnes si na ni s chutí vzpomeneme, protože to byla prostě skvělá pařba, a trpaslík byl nejlepší!

Škoda jen toho novodobého remaku…

http://www.oldgames.sk/game/golden-axe/

Kdo by to byl řekl, že televizní povídání britskýho baviče s odstoupivšim prezidentem může bejt tak velkolepě napínavá podívaná. Zkrátka totální válka. Souboj titánů. Bitva o všechno – o zářnou budoucnost , případně o vyleštěnou minulost.

Duel Frost/Nixon je zkrátka úžasnej film, to bez debat. I pokud jste natolik zvrácenejch zájmů, že vám neučaruje námět v podobě rekonstrukce televizní debaty z roku 1977 mezi Britem Davidem Frostem a kvůli aféře Watergate toho času bejvalym prezidentem USA (i v tomhle má prsty Forrest Gump), Richardem M. Nixonem.

Celá ta politická omáčka kolem vysvětlení Watergate tvoří však „jenom“ neskutečně působivou kulisu něčemu ještě víc vzrušujícímu, a to sice debatnímu souboji výraznejch osobností. Ambiciózní, ctižádostivej a charismatickej britskej moderátor zábavních pořadů David Frost chce dostat z Nixona uznání viny za Watergate. Z Nixona, zarputilýho chlapa, kterej právě ztratil svojí nejmilejší hračku – moc. A taky vliv a respekt. Jistě si ale před nějakym blbym hejskem z Anglie dokáže alespoň trochu napravit reputaci. Nebo ne?

Právě konfrontace osobností Nixona a Frosta dělaj z filmu tak kulervoucí záležitost. Nejsou to žádný uťápnutý Lojzové, co se perou o holku, ale velice schopný a významný lidi. Proto se přímo nabízí přirovnání k souboji titánů. A to napětí při odpočítávání posledních vteřin před startem debaty! Člověk má skoro chuť obřadně hlesnout jak při startu rozhodujícího zápasu hokejovýho play-off: „Show začíná.“ Že je Duel Frost/Nixon napínavější než drtivá většina akčních záležitostí a lidskejch „dramat“, tak na tom má svůj podíl i hudba Hanse Zimmera. Zkrátka ultimání zážitek.

Možná se ve Frostovi nebo Nixonovi aspoň trochu zahlídnete. Nebylo by to špatný. I když.. fakt, že Nixon měl mít stejnej typ charakteru jako já mi přijde zajímavý i depresivní zároveň. Hlavní že pořád vznikaj zajímavý filmy, toť potěšující věc.

————-

Tenhle text je sice příliš popisnej, připomíná vopsanou zadní stranu krabičky vod DVDčka, chybí tomu nějaká idea, nicméně to alespoň berte jako upřímný doporučení podle mě velice dobrýho filmu. Mazat ani výrazně upravovat se mi to nechce.

Keď som si takto koncom minulého víkendu doháňal seriálový rest v podobe nových Clone Wars, opäť mi to nedalo a spomenul som si na LucasArts, Totally Games a X-Wing. Či sa to niektorým ľuďom páči alebo nie, Lucas rozšíril svoj svet ešte viac. A ten svet teraz ponúka nové možnosti, ktoré však v súčasnej dobe ostávajú nevyužité.

Alfa 1 – Alfa 2, zaútoč na môj cieľ!
Alfa 2 – Rozumiem, zaútočiť na cieľ.

Len si to predstavte – nové možnosti, nové stíhacie stroje, ktoré sú technicky vzaté, predchodcami tých nám známych vesmírnych letúňov. Pri pestrosti misií, aké ponúkali hry zo série X-Wing, by ani tu nebol problém. Hlavná kampaň by mohla hráča zasadiť do úlohy pilota „Naboo Starfightera“ (N-1), pomaly by ho previedla všetkými významnejšími bitkami a priviedla ho až k službe pre Republiku. Celá kampaň by potom bola zavŕšená onou známou bitkou nad Coruscant-om. Nebolo by však všetkému koniec, ako epilóg by mohli slúžit dve ďalšie línie, ktoré by záležali na rozhodnutí hráča. Buď by sa mohol pridať k rodiacej sa rebélii, kde by prípadne v rámci misií testovať prototypy nám dnes dobre známych strojov, pritom tiež ešte plniť nejaké dielčie úlohy, alebo to isté len v prospech rodiaceho sa Impéria.

Hru by som určite nechal vytvárať ľudí z Totally Games – najviac skúseností a osvedčený pracanti v sérii X-Wing. Pokiaľ by sa dnes do toho pustili s kreativitou a nápadmi ako kedysi, perfektná hra by bola zaručená. Človek by si potom nemusel trieskať hlavu o stenu, že tu niekomu pod rukami uteká nevyužitý potenciál a zábava na dlhé hodiny pre druhých :-).

Prečo? Áno, po predstavení si onoho nádherného konceptu sa moje myšlienky obrátili práve na túto otázku. Prečo to už dávno v LucasArts neurobili? Prečo, prečo, prečo? Ako sa tak môj mozog týmto cyklom zaoberal, odrazu sa zdalo, že našiel odpoveď. Musím povedať, že to nebola odpoveď práve veselá. Celá séria X-wing je svojim spôsobom strašne PC-centrická. Celý herný systém je stavaný pre PC, a v dnešnej dobe nutná multiplatformovosť by hru značne poškodila. Aj keď ako dokazuje čerstvý príklad Empire:Total War, aj dnes dokáže PC hra nakopať konzolové hlúposti do gulí ;), avšak je to skôr výnimka. Samozrejme, možnosti sú tu vždy, avšak obávam sa, že by v tomto prípade LucasArts ustúpil konzoliam a prípadná hra by dopadla ako Star Wars: Starfighter. Čo svojim spôsobom nebola zlá hra, ale v porovnaní so sériou X-Wing vyzerala ako vykastrovaný príbuzný. Druhá možnosť by bola vytvoriť dve hry s rovnakými zdrojmi, podobnou štruktúrou, ale absolútne zmeneným ovládaním pre dve rôzne platformy. Čo by v konečnom dôsledku znamenalo mať dve viac-menej odlišné hry, s rovnakým názvom :-). Konzolisti by sa išli potrhať pre svoju (z PC pohľadu) slabšiu verziu a my by sme dostali regulérneho nástupcu X-wing série v plnej kráse.

Sny, každý máme nejaké sny…obvykle veľmi nereálne. Vo vedení, aké má dnes LucasArts je veľmi nepravdepodobné, že by takýto projekt vznikol. A ak by aj – bol by to onen „katastrofický“ scenár á la Starfighter. Druhým faktom je, načo sa namáhať s kvalitou, keď aj priemerné hry sa im predávajú ako po masle.

Bolo by na čase oprášiť joystick…a keď už nič iné, aspoň sa človek vráti do dávnych čias… Čo iné ostáva?

Vždycky jsem měl o Kultuře Kriplů představu, že by mohla být více tvůrčí, tímto neomezená. Povídky, hudba, básně, co nás zajímá, nakonec, co zajímá hlavně mě. Zkusil bych tedy zveřejňovat část svých pokusů o povídky. To si takhle občas večer sednu k počítači, nebo s kouskem papíru zalehnu do postele, a píšu, co mě zrovna napadne. Může to mít souvislost s mým životem, může to být něco, co jsem nedávno četl a zapomněl na to, nemusí to mít souvislost vůbec žádnou. Důležité ale je, že mi nějaký pidimužík v hlavě vždycky řekne, pojď, pojď! Něco napsat! A já mu nemůžu odolat. Takže když se to nebude eklovat, budeme se tu potkávat nad takovými malými hloupostmi i do budoucna.

Operační systém Karolína

Co sis myslela K, jak pošetile každý den složíš kapesníky do šuplíků, vyžehlíš ponožky a připravíš večeři. Pro koho? Je to tvůj program. Vzpomínáš si, když přišel ze školy, hodil tašku do kouta a hned běžel do svého pokoje. K, K, K! Volal na tebe a tys dělala, jako bys celý den neměla nic jiného na práci, než předstírat jakoby nic. Ale jedinému pohledu jsi neodolala. Veškeré podprogramy výchovy byly v tu ránu ty tam.

„K, podivej se, co jsem dnes vyměnil s Janou o přestávce, nová hra! Pojď!“ A už tě tahal za ruku. Odvázala sis zástěru a snad jen z předstíraných dávno zapomenutých složek jsi vyhrkla.
„A co úkoly do školy, dnes žádné nemáte?“
„Ale jdi,“ odpověděl malý, „Ty udělám hned jak si zahrajeme, pojď, stejně v osum nám vypnou síť, každý den děláš, jako bys to nevěděla, na úkoly bude dost času potom.“

Vždycky ses tak nechala přemluvit a rovnou jste běželi do virtuální místnosti. Malý vložil disk a po pokoji se rozlétly zářící ikonky VOS 2x, komicky zastaralé nadstavby operačního systému, která se používala snad ještě před válkou. Ale malý to miloval, všechny ty hry z třetího tisíciletí, říkal tomu klasika, ty dnešní už nebyly tak zábavné, spousta nesmyslných omezení…

„Tak dost! Mlč už!“ Bije se do hlavy.

K přechází z kuchyně do obýváku a pozoruje západ slunce. V tuhle dobu by právě vypnuli centrální síť a vila by se ocitla v nouzovém pohotovostním režimu. Ohlédne se, a jakoby viděla malého utíkat, jak se na ní vrhá a směje se, křičí, mám tě rád! Seš moje nejlepší kamarádka!

Den jako každý jiný, jeden za druhým, přestává vnímat čas a skládá kapesníky do šuplíků a znova je každé ráno vypere. V půl páté si sedne na postel, urovná polštáře a dívá se směrem ke dveřím. Stokrát si promítá jeden a týž záznam, i když už mu pomalu ani sama nevěří. Je to tak dávno. Kolikrát si sama říkala, jestli nevyjít ven, i když moc dobře ví, co by to znamenalo. Ale k čemu tu je? Malý se přece nevrátí, už nikdy si nezahrají ty staré virtuální hry a už nikdy ho neuloží ke spánku a nepohladí ho po vlasech.

Složka 17.3530.23, play. Zzzzz…

„Karolíno, přemýšlela jsi někdy, proč tu jsme a co tu děláme?“ Ale to jsou hloupé otázky maličký, proč se na to ptáš? „Dnes jsem za plotem města…. Karolína vstane: Za plotem! Slíbils mi, že tam nikdy nepůjdeš! Jediné pravidlo, a ty ho nedodržíš?
Malý se nedůvěřivě odsune, takovou K ještě nezažil. Strnule se dívá.
K: Promiň mi to, řekne, a vztahuje k němu ruku, aby ho pohladila.

„Karolíno, jsi moje máma?“ Zeptá se malý.

K téměř neznatelně trhne hlavou a zadívá se podezřívavě. Co tě to napadá? Odkud znáš taková slova? Podívej, podává knížku. Tady se píše příběh o tátovi a mámě, co mají stejného kluka, jako jsem já.

Zzzzzzzz…. stop.

Den jako každý jiný, K se dívá na zamčené dveře a tu jakoby se hnula klika, zatají se jí dech! Malý! utíká ke dveřím a otevře je. Možná se jí to opravdu jen zdálo, možná to udělala schválně, po 450ti letech ubíjejícího stereotypu. K vykročí pravou nohou z venkovních dveří a celá Vila se ponoří do naprosté tmy, jen vítr si pomalu pohrává s okenicemi.

Nie nadarmo som vynechal posledné kolá – skrátka nebola sila písať o tom, čo sa do povedomia Slovenska zapíše ako Pohreb Song Contest 2009. Za čo samozrejme hovorí aj víťazná a postupujúca pesnička – inak povedané, s týmto sa nikam nepôjde. Ale nebol by to malý slovenský mediálny, celebritný rybníček, keby sa na ňom neudiali veci.

Desmod sa po podivne vykonštruovaných mediálnych mini škandálikoch – ako to volajú miestne bulvárne média, ktoré by bez toho ani kus hajzlového papiera nepredali – rozhodol odstúpiť, s tým, že zanechá miesto talentovanému to chlapcovi menom Peter Cmorík. O to väčšia škoda, keď i človek s talentom – a on ho sakra má – príde s ďalším cajdákom. V podstate sú to už teraz dve a história tohto programu. Prišlo finále a definitívne rozhodnutie o tom, kto postúpi do Moskvy.

Netreba snáď pripomínať, že celé sa to nieslo v duchu započatom už v prvom semifinále – už len preto, lebo sa opakovali všetky songy. K tomu všetkému sa však ešte pridali domáce videá interpretov, z ktorých ste sa síce nič moc nedozvedeli, ale aspoň pekne naťahovali čas celej relácie. Radšej by som privítal ešte nejaký ten exkurz do minulosti súťaže – bolo by to viac zábavné, ako celá táto fraška. Vlastne predsa sme sa čosi dozvedeli – Martina Schindlerová mučí svojím spevom psa. Čo na to Sloboda zvierat? Kto vie. V každom prípade – Záhradník je vrah. Nič iné sa k tomu ani povedať nedá.

Pretočím všetky tie songy pre pohreb – krásny darček k MDŽ, mimochodom :-) a s chuťou rovno k víťazom, ktorých vybrala porota celej súťaže. Áno, diváci si zahlasovali za prvú trojku (Mukatado – móda á la záclona, Bezdeda – opakovať čo bolo napísané minule snáď netreba, nu a postupujúca dvojka divadelníkov Nela Pocisková a Kamil Mikulčík) a z nej vzišiel konečný víťaz. Pán Katastrof a slečna Katastrofa s kataster songom „Leť tmou“. Letieť by mali, ale čo najďalej od Moskvy. Počul som už dobré pesničky zaspievané zle, zlé pesničky zaspievané dobre, ale toto bol zlý song zaspievaný zle a to už je čo povedať (a do toho počítam i vlastné zavýjanie pri Singstar). Napriek tomu najvyšší počet hlasov – čuchám slobodomurárske spiknutie vedenia STV, skrátka rozhodnuté už bolo zrejme dávno, a porota len plnila príkazy „z hora“. Dajte mi moju „paranoja song“, hneď teraz! :-) Porota je teleso samo o sebe podivné, ich rozhodnutia hraničili s psychiatrickou liečebňou a nie výberom kvalitnej pesničky. Mimochodom, vraj je to súťaž o pesničke (ergo autorská), nie o interpretovi – dovoľte aby som citoval Alfa – Há, há – háá! S pesničkou medzinárodné publikum neohúriš, cica. Veď je to smiešne. Ako sa to robí, nuž myslím, že Gypsy.cz je toho názorným príkladom, i keď v prenose fičali zjavne na playback.

V každom prípade predpokladám, že tento náš postupujúci extrasong vypadne ešte v moskovskom semifinále a ďalej sa ani nedostane. Na druhej strane, čo ja môžem vedieť – keď motyka vystrelí aj Schindlerová sa naučí spievať, a ta naša podarená divadelná dvojka postúpi do finále.

V každom prípade sa ukázalo, že u nás chýba človek, ktorý by dokázal napísať a zložiť konkurencie schopný hit v medzinárodnom meradle. Ako hovorievam, možno som mimo ako výber piesní na Eurosognu, ale ak má byť toto výber slovenského mainstreamu, komerčne ladenej tvorby, tak potom bohovia s nami…

,,Máš Facebook?“
,,Ne, hraje to kámoš, ale mě to nebaví…“

Nějak nám začínají upadat reálné sociální vazby, a naopak začínají vznikat ty internetové, na bázi určité anonymity, svobody a volnosti. No není přeci jen jednodušší nabalovat nějakou nadrženou samičku na chatu, hezky v klidu doma, než si potit čelo a hledět ji do očí? Asi největší české fotečko-chatovací portály Líbimseti nebo Lidé tuto touhu úspěšně zprostředkovávají, a davy předou blahem. Vyměňování hodnocení a komentářů, kecání o nesmyslech, infantilní zábavy, prznění češtiny, přehršel zženštilých mužů, a ještě zženštilejších žen, a samozřejmě překrásné fotečky z koupelny před zrcadlem a se psíma očima. A mnoho lidí už dávno zapomělo, že to jsou jen obrázky, a že skutečný život utíká tam venku, za oknem. To vše jsou důvody, proč jsem se těmto fotečkovým webům vyhýbal jako Víťa Kožený spravedlnosti. Avšak kde se vzal, tu se vzal, Krakonoš nám z páry vyčaroval Facebook.

Bylo to nejspíš podobné jako s googlem. Prvně pár zasvěcených, na konci miliony uživatelů. Facebook byl asi ještě před rokem pro nás něco poměrně neznámého. Postupně se česká komunita začala rozšiřovat, a doslova raketový vzestup zaznamenává v posledních pár měsících. Jen za únor přibylo téměř 80,000 aktivních uživatelů z naší domoviny. Tak proč se nepřidat a nevyzkoušet, když všichni hulákají jak je to super, a že Lidé sux? Jdeme se podívat na první metu…

Takový šok, který se mi dostavil při prvním přihlášení, to bych ani s trojkou v žíle nečekal. Na hlavní stránce jsem si připadal jako Moravan v centru Prahy. Vše je všude a zároveň nikde. Úplně zmaten a dezorientován se nějak proklikávám k přátelům. Stačilo si přidat jednoho spolužáka, a ihned mi to vnucovalo celou moji školu. Fajn, přidal jsem si jen ty, co opravdu znám a jsem s nimi v nějakém kontaktu. Přeci jen to není seznamka, ale služba ,,be in touch with friends“. Po úspěšném vyhledání všech známých mi to opět začalo vnucovat spousty věcí. Skupiny zprvu vypadaly zajímavě, ale brzké zjištění, že se můžu stát fanouškem klidně i potahu sedačky do škody 120, mě zcela vyvedlo z omylu. Jaký má smysl, že si většina uživatelů nadělá desítky skupin, nic tam nenapíšou, nepřihodí…? Prostě jen mají další ,,zářez na pažbě“.

Další den, další kop do držky a následný otřes s nevěřícným pohledem. Za dobu co jsem byl offline mi v ksichtě přistálo patnáct sněhových koulí, jedenáct polštářů, čtyři srdíčka a polibek, dále jsem měl adoptovat hejno zvířat, vycucat lízátko, bojovat se stromem proti kaktusu, poznávat vlajky, odpovídat v kvízu, a aby toho nebylo málo, tak mě nějaké nadržené prase šťouchlo. Nedokážu si představit myšlenkové pochody tak znuděného člověka, který tráví čas na internetu házením koulí a starání se o facebookového tamagotchi, ale opět budu muset poukázat na Homerovu opičku s činely. Okamžitě jsem vyťukal zloplodivý status, a pod pohrůžkou vykleštění si už nikdo netroufl.

Pod náporem všech těchto služeb, skupin a kdoví čeho ještě, se může zdát, že sdílení fotek a komunikace s přáteli je věc až na vedlejší koleji. Jelikož nemám rád stovky fotek ve složkách ,,Já na prázdninách“ nebo ,,Me and my friends“, tak jsem si na ukázku nahrál jen složku s fotkami ze stříhání mých kadeří (způsob nahrávání fotek mě jako jedna z mála věcí nadchla). Nechápu, proč někdo stráví byť třeba jen půlhodinu sledováním fotek jedné osoby na tisíc způsobů, s tisícem kamarádů a na tisíci dovolených. Následné komentáře typu ,,Jo, tehdy to bylo uplně nejvíc. My dvě! Navždy spolu :-*“ mi rvou žilky v očích.

Ono házení svých osobních fotek na internet by nebylo zas tak hrozné, kdyby se na Facebooku opravdu dodržovala zásada, že si přidáte mezi přátele jen skutečné přátelé a známé. Já osobně jsem zamítl jakýkoli pokus o spřátelení s někým, koho neznám, nebavil jsem se s ním nebo s ním nemám něco profesně společného (např. autoři KK). Bohužel ostatní to asi opět vidí jako nějaký druh seznamky, a způsobu flirtování. Před pár dny se například jeden známý daleko z Čech skamarádil se dvěma hochy z mého školního ústavu, přes celou naši republiku vzdáleného. Pochybuju, že spolu někdy pronesli jedinou větu, a i přesto si navzájem dávají náhled do soukromí. Ono to je asi fakt jen MMORPG, kde musíte nasbírat co nejvíc ,,přátel“. Posloužil jsem jako prostředek, díky kterému se o sobě navzájem dozvěděli z rámečku vpravo dole, a tak teda kývli, klikli a…

A tak mi nikdo neříkejte, že Facebook není jako ,,Líbko“. Cožpak to nevidíte? Uplně nejvíc komentáře, očkopsí fotky, neznámí lidé, infantilní zábava… Uživatelé Líbimseti se hromadně stěhují na západ, směr FB, a jejich zvyky kočují s nimi. Je to stejné, jak v reálném životě, přesun, a následné rozšiřování toho svého, na úkor původního (do jakých vod tím asi brousím). Smrdí tam polovina mojí školy, takže se vše domlouvá na ,,Fejsu“, čímž nepřímo nutí ostatní se účastnit těchto mozkobuňkových jatek. Jsou tam naložení pětkrát denně po dvou hodinách, a uploadují nové a nové fotky, videa, komentáře…
Já od začátku kroutil hlavou, zatímco všichni v bujarém opojení skandovali Facebook sem, Facebook tam, zrušme si Líbimseti účty pro děti!

A přitom to není nic víc, než jen stěhování národů…

Aneb „volná“ PC platforma nám ukazuje svoji stinnou stránku. Koupili jste si Mirror’s Edge na Steamu a těšíte se na kouzelně vypadající bonusové abstraktní DLC mapy? Nechte si zdát…

Fóra praskají ve švech, hráči nadávají a nikdo s tím nic nedělá. DLC mapy jsou pro Steam verzi Mirror’s Edge nedostupné. Můžete si je koupit a stáhnout z EA Store (7 Euro i s daní), ovšem při instalaci vám budou tvrdit, že nenalezly instalaci původní hry.

Co na to podpora Steamu?

„Děkujeme že jste kontaktovali Steam Support. Bohužel se zdá, že tento DLC není kompatibilní se Steam verzí hry. Tento problém řešíme a uvidíme, co s tím bude moci udělat. Patche nebo DLC, které jsou designované pro retail verze hry nemohou být použity s verzí ze Steamu.“

Co na to EA?

„Vypadá to, že verze EADM není kompatibilní se Steam verzí. Věřím, že Steam obvykle znovu vydá tento DLC pro jeho verzi. Myslím, že se tento problém týká DRM. Navrhoval bych kontaktovat účetní oddělení a požádat je o vrácení peněz.“

Nakonec to ale vypadá, že je to jen otázka času. Další oficiální zpráva z Valve zní:

„Tento problém jsem nahlásil a zaslal našemu týmu. Pracují na tom a uvidíme, jestli dokáží tento DLC balíček přinutit správně fungovat. V této chvíli ale bohužel nemáme žádné další informace, ale dívejte se prosím do sekce Novinky, jestli tam nebudou nějaké nové zprávy o tomto titulu.“

To je pěkné. DLC mapy, které na Eurogameru dostaly 9/10 a vypadají prostě úžasně si zahrajeme bůh ví kdy, protože EA a Valve se nejsou schopní domluvit. Ať žijí svobodné a otevřené platformy!

Prince of Persia, príbeh skoro tak starý ako počítačové hry. Príbeh a hra z rúk Jordana Mechnera, ktorý sa nedávno dočkal ďalšieho oživenia. Svojho princa majú najstaršie generácie hráčov, i tie najmladšie. V príprave je film, ktorý vzniká na základe Mechnerovho scenára, a tak zrejme dozrel čas aby princ vstúpil na pôdu komiksu.

Jordan Mechner je osobou, ktorá zastrešuje toto dielo, avšak autorom bohatého príbehu je A.B. Sina – pôvodom Iránec, a tak ako jednotlivé herné série, ani táto nemá s predchádzajúcimi inkarnáciami príliš spoločné. Teda až na fakt, že ústrednú úlohu tu má princ a princezná, avšak nič nie je také jednoduché ako sa na pohľad zdá. Na rozsahu, ktorý má cez 200 strán, sa odohráva spletitý príbeh. Vlastne nie jeden, hneď dva, ktoré sa preplietajú jeden cez druhý. A to i napriek faktu, že medzi nimi je takmer 400 ročný rozdiel.

Prvý z príbehov sa odohráva zhruba v 9. storočí v paláci Marv, kde sa princ Layth snaží utopiť Guiv-a, nevlastného brata, ktorý s ním vyrastal a to i napriek faktu, že bol potomkom predchádzajúcej vládnucej rodiny. Potom čo ho Guivova sestra a manželka Laytha uprosí o milosť pre svojho brata, odchádza Guiv do púšte, kde stretáva obrovského, hovoriaceho páva menom Turul. Ten ho zavedie do starej, opustenej citadely na vrcholku hory…

V 13. storočí žije Shirin, mladá a krásna dcéra jedného z vládcov, ktorú Arsalan učí tancu. Avšak, ako to tak býva, Shirin nie je spokojná tam kde je, neznáša svojich rodičov a prehnitý dvor. Rozhodne sa utiecť, skráti si vlasy a v prezlečení za chlapca uteká. Aby trochu neskôr bola zachránená mužom, ktorý tvrdí, že je Layth, i keď výzorom pripomína Guiva…

O výtvarnom spracovaní by sa dalo povedať, že kráča ruku v ruke s príbehom. Niekedy máte pocit, akoby samotné stránky vypadli zo starých rukopisov, v ktorých boli zapísané príbehy Tisíc a jednej noci.

Musím povedať, že som bol kvalitou tohto dielka milo prekvapený. Aj keď, patrilo by sa poznamenať, že to nie je ľahké čítanie, vďaka onomu preplietaniu deja, a tak druhé, či tretie čítanie môže byť ešte lepšie ako to prvé.

No a napokon, je tu ešte doslov Jordana Mechnera, ktorý je takým náhľadom do minulosti, prítomnosti a možnej budúcnosti Princa z Perzie. Rozhodne patrí k tým zaujímavejším doslovom, ktoré ste kedy čítali. Prezradí vám čosi o hre Princ of Persia, čosi o Mechnerovom uvažovaní a príbehoch všeobecne.

Nedostáváme se už náhodou do fáze, kdy budou ve hrách zajímavé a kvalitní příběhy, které budou hráči kvalitně podány? Nastává konečně doba, kdy se na příbězích a jeho různých aspektech přestane šetřit a bude jedním z nosných pilířů moderních tří áčkových her?

K tomuto článku mě inspirovalo Grand Theft Auto 4. Bohužel jsem to ještě nehrál, ale velmi mě zaujalo přijetí této hry. Dřív se vždycky povídalo o tom jak je to cool, jak tam jde dělat to nebo ono, jak vypadá grafika, jak je velké to město, jak se ovládají motorky a podobně. Teď přišlo GTA 4 a samozřejmě že se probírají zase víceméně podobné věci, ale neméně důležitý důraz je kladen na příběh, postavy, dialogy a dabing. Při vydání GTA4 se spíše mluvilo o těch technických a hratelnostních aspektech, ale nyní, s vydáním The Lost and Damned se karta obrátila. Nadšení z nového, next-genového GTAčka opadlo a na povrch se začínají dostávat zajímavější věci, než jen grafika, motorky a nové zbraně.

Prakticky v každém zahraničním podcastu (a to jich poslouchám docela dost) se velmi intenzivně řeší Johnny Klebitz, Billy Grey, Niko Bellic a další. Vedou se vzrušující diskuze nad jejich příběhy, emocemi, motivací a nad vzájemnými vztahy. Někteří dokonce začínají příběh, postavy a celý setting přirovnávat k Scorseseho filmům. A to je co říct. Nejen že Rockstar dokáže udělat skvělou hru a umí veřejnost šokovat, oni taky umí vytvořit zajímavé a uvěřitelné postavy. Uvěřitelné především. Vývojáři (marketingové oddělení) na to šli ale od lesa – už v prvním traileru postupně představili hlavní postavy TLaD a následovalo několik kratičkých trailerů, které se věnovaly vždy jen konkrétní postavě.

Nemá tedy herní průmysl už jednou nohou nakročeno do bouřlivých vod vzrušujících příběhů, interesantních postav a dech beroucích zápletek? V určitých žánrech se setkáváme s rozvinutým příběhem a propracovanými postavami už od pradávna, ale pořád se jedná o poměrně okrajové žánry. Když půjdete do kina i na nějaký blbější blockbuster, tak i poměrně nedůležitá postava bude alespoň něčím zajímavá. Příběhové pozadí spousty herních postav může být hráči poměrně ukradené, většinou jde totiž jen a pouze o hlavní postavu. Když tedy nejde zrovna o rozstřílení stovek emzáků.

Je pěkné vidět, že se do toho Rockstar obul a vysoustružil zajímavý setting a uvěřitelné postavy. Bohužel je to jeden z mála případů – proto jsme v těch příběhových vodách zatím jen jednou nohou. A kdy tam nakročíme druhou? Až se přestanou dělat němí a blbí hrdinové a až se Princ z Persie přestane chovat jako malý americký fracek.