Včera tu zeal vyjadril nejaké svoje pocity ohľadne súčasných herných časopisov. Boli to jeho pocity, a či boli správne alebo nie, to je na ňom a na jeho súkromnej nostalgii. Avšak dal mi jeden malý podnet na zamyslenie sa nad súčasným, možno i minulým a budúcim stavom herných časopisov. Kopnite si, keď sa vám bude chcieť, pretože to budem robiť z pohľadu dlhoročného čitateľa snáď každého herného časopisu, čo v našich končinách (ergo Česko a Slovensko) vychádzali.

Dovolím si Excalibur označiť za pramatku všetkých súčasných českých herných časopisov. Z tohto časopisu vzišiel jednak Level a Score, čiže dva najstabilnejšie a v súčasnosti jediné časopisy o hrách. Okrem toho netreba zabúdať ani na migráciu autorov z týchto časopisov do nových a zase naspäť. Každému kto to aspoň nejaký čas sledoval, to musí byť jasné. Level a Score tak zase vychovali ďalších autorov, ktorí prešli na nové projekty – ako čas ukázal, väčšinou nie dlhodobé. Level a Score tak ostávajú matkami ďalších časopisov :-). Spolu s Excalibrom sú to časopisy, ktoré sú najsilnejšie zakorenené v povedomí hráčov. Do rúk im hraje istá historická stálosť, avšak aj oni sa časom menili.

Keď budem príliš subjektívny poviem, že vo svojich začiatkoch bol Level príliš divný časopis, a Excalibur v tých dobách začal cestu k potupnému zániku. V tých dobách jasne vládlo – po kvalitatívnej stránke – Score. Myslím, že absolútne netreba menovať vďaka ktorým autorom. Ich špecifický humor, zloženie redakcie, skrátka všetko akosi fungovalo ako má. Lenže čo je prekliatie dlho trvajúceho časopisu, to je – nazvime to – „generačná obmena“ (alebo menej vzletne a prízemnejšie, autorská obmena). Na každý časopis raz príde mráz a niečo sa zmení. To sa stalo aj so Score, skrátka na konci storočia to už nebol ten časopis, aký som čítaval roky predtým. Články sa stali stupídnejšie, humor detinskejší, viac nasilu a kvalita článkov šla rázne dolu. S poľutovaním zisťujem, že sa za 9 rokov kvalita nezmenila, zrejme nemá časopis šťastie na nových kvalitných autorov alebo jeho koncepcia nie je zameraná na hľadanie kvality – hlavne nech niečo napíšeme.

V onom inkriminovanom období prestávam Score kupovať a plne sa začínam sústreďovať na Level. Ktorý sa síce kupoval aj predtým, ale patril k skôr k bratovým výsadám a môjmu pohŕdaniu. Samozrejme, čo si spomínam (a neberte to teda exaktne), tak niekoľko kvalitných autorov v tom období prechádza zo Score práve do Levelu. Ešte stále to nie je síce Level ako ho poznáme dnes, ale dobré články vyvažujú tie menej dobré. Keď sa pozrieme na Level dnes, je to úplne iný časopis ako bol v začiatkoch, či na konci storočia. Môže za to silná a kvalitná autorská zostava, ktorá však nebude večná a Level výhľadovo čaká osud Score. Aspoň čo sa dá momentálne súdiť podľa „nových“ mien a kvality ich článkov. Ťažko z vonka súdiť nakoľko priviedol k tej kvalite Level Draken, keďže pre vonkajšieho pozorovateľa skôr pôsobil ako maskot :-), než aktívny šéfredaktor. Ale v poslednej dobe je aj tu cítiť úpadok kvality, ako som už napísal, hlavne z pera nováčikov. Občas to vyzerá, že im stačí, ak vie dotyčný napísať recenziu z prvých hodín hrania pirátskej verzie a dostane job. ;-) Ak súčasná generácia autorov, ktorá to tam drží odíde (a ona odíde, snáď si niekto nemyslí, že budú robiť Level do dôchodkového veku ;-)), bude mať časopis vážny kvalitatívny problém – padne na dno, ktorého sa dodnes drží Score.

Teda ak v oboch prípadoch neprestanú do pár rokov vychádzať, pretože trendy sú trendy a trh papieru nepraje – ale to by zas bola úvaha smerovaná inam.

Čo robí dobrý časopis dobrým? Články, kvalita článkov a tie závisia na autoroch, bez nich skrátka stráca časopis tvár. Povedal by som, že to bola prvotná zealova myšlienka. Ako Excalibur v dávnej minulosti, ako prvé Score aj súčasný Level stojí na niekoľkých silných autoroch. To je ich spoločný znak, ktorý ich spája s minulosťou a začiatkami hernej žurnalistiky v Čechách.

Otázka kapku podivná, co říkáte? Před takovými deseti lety by vás nenapadlo se na něco takového ptát, vždyť na podobná zamyšlení a vynášení ortelů tu byly dva časopisy, ve kterých se to různými shrnutími a úvahami jen hemžilo. Dnes si v nich přečtete maximálně nějakou dvoustou úvahu o počítačovém pirátství nebo o tom, jestli má u her smysl DRM. Nic, co by se týkalo samotného čtenáře. Doba je sice někde úplně jinde, než za bývalých redakcí, ale stejně mi přijde, že kvalitní obsahová stránka není pouze doménou „starých časů“, a že vždy jde uchopit nějaký skvělý nápad z minulosti a dát mu svěží nádech. Ptám se tedy: proč se dnešní časopisy nezajímají o hráče/čtenáře? Že zajímají? Jak?! Mají tam anketu? Anketu?!

Matně si pamatuju na jedno z čísel starého Excaliburu (na mé první číslo), kam ještě psala vintážní redakce, než odešla založit Score. V lecčems mi připomíná dnešní Level – důraz byl kladen jen a pouze na hry, v podstatě nic jako redakce tam nehrálo pražádnou roli -, a skvěle to fungovalo jako příručka, podle které jste se mohli vydat do obchodu a číst, a vybírat a nakoupit tam. V roce 1993 to bylo zřejmě ideální čtivo, vždyť PC hry byly prakticky něco úplně nového. Teprve až první čísla Score se začaly zajímat o hráče, jako takového, a jsem toho názoru, že právě díky tomu tu začalo existovat něco jako herní kultura. Byla sice postavená z velké části na pirátských kopiích her (ruku na srdce, za dva tisíce korun v té době nestála žádná hra), ale jinak by asi těžko někdy (a takhle brzo) nastala fáze, kdy se hry prodávají jako na běžícím páse – tedy situace dnes.

Ještě než přejdu k otázce, na níž se ptá název článku, zeptám se jinak: o čem jsou dnes herní časopisy? Pořád o tom samém? Neřekl bych, protože mi přijde, že se např. Level svojí koncepcí opravdu hodně podobá starým Excaliburům, s tím, že ten klíčový rozdíl je pouze v tom, že je to psané profesionálním (čti odosobněným) stylem. A tohle nemusí všem vyhovovat. Zvláště těm, kdo se takto psaného časopisu načetli do sytosti a vyhovovala jim o dost víc právě ta poloha, v níž se kolíbalo dřívější Score. Ale až tak dobře jsem nesledoval vývoj herních časopisů, abych dokázal říct, nebo spíš napsat, proč se Level (a vlastně i dnešní Score) opět vrátilo ke stylu stařičkého Excaliburu (kde by každý čtenář zabíjel pro obrázky a za jakoukoliv informaci o té super gamese), když Score, a jednu dobu i Level, mílovými kroky předběhly svoji dobu a opravdu uměly oslovit, promluvit ke čtenáři, snad pokaždé měly něco, co bylo „nadplán“ a opravdu uměly poslat každou slabou hru zpátky vývojáři s razítkem „sračka“.

Na otázku, kdo jsou dnešní hráči, můžu, alespoň za sebe, říct, že to jsou v jádru ti samí lidé, kteří se dokázali bavit tak dobře u Dooma, jako u Quakea 2. Jsou to pořád ti samí lidé, i když jsou z nich někteří třeba právě ve vývoji, kteří si cení příběhu, hratelnosti a atmosféry podstatně víc jak enginu, grafiky a PR blábolů, které hru obklopují. Někdo se ozývá, že to není pravda, vždyť dnešní nová generace hráčů je úplně jiná a vyznává úplně jiné hodnoty. Já mu na to odpovídám, že to musí být jedna z těch kýmsi uměle vytvořených představ na úrovni „všichni tvrdí, že staré hry jsou lepší, než ty nové“. Hráči se nezměnili, hry možná trochu ano (jak které), herní časopisy se změnily ve smyslu, že se vrátily ke svým kořenům, které už tak moc neoslovují. Kvalita (či nekvalita) časopisů ale rozhodně nerovná se chtíči hráčově! Takže podle nich těžko určovat, kdo vlastně jsou dnešní hráči, co chtějí a co je baví, když redakce časopisů mají samy problém s tím, ba možná už ani nechtějí, oslovovat hráčskou kulturu tak, aby se dokázala bavit – globálně mezi sebou komunikovala – skrze časopis (papírový se dá číst i na záchodě), a to i mimo dobu, kdy jsou jejich ruce neodtržitelně lapeny v moci gamepadové nebo myší.

Přitáhněte mě k tomu, zaveďte mě do lesa a nechte mi rozdrásat si kůži ocelovými drápy. Budu se plahočit listím a pařezy, spadnu do jámy a zahážu se hlínou a budu se jen dívat a řvát, jak ruka stlouká kříž. Můžu si hrát na intelektuála, nebo vidím nahého sebe, a budu si hrát hru, co není. Nebudu se obdivovat zvrhlosti a začnu se ukájet hnusem… Vydám se na cestu…

Tam uvidím světlo, a k němu pojdu. Jak mě rozčiluje žvatlání dětských povídaček. Jsem malá holčička, co nechá se zprznit jeho sebou a nic víc v životě mě nevzruší, vyzvrací se dosyta. Budu se vysmívat žiletkám a schovám se za strom, abych viděla…

Nepůjdu nikam.

Rozběhnu se…, chalupu rozštípám sekerou na sto tisíc kousků, ve všech pokojích nechám rozsvíceno a budu se bát nic…

Půjdu lesem.

Vybavím si vše krásné, protože nic z toho není, zakopnu a rozbiju si hlavu, krev se mísí s hnijícím listím. Nepůjdu nikam, protože sedím obrácen hlavou ke Slunci a to mi sžehne kůži. Kdybych zvedla nohu a pravou za sebou nechala vláčet, hnusila bych se sám sobě. “To“ za nic nemůže, sedím na horké tepně vedoucí od bušícího srdce.

Usednu pod strašáka a otevřu oči, vypálím je do běla.

Jak nenávidím melodii, listí, hadry, které se mi třou o tělo, smrdí a zpomalují mě.

Podám ruku a nechám se vláčet bahnem, vrátím se zpět a všechno, všecičko začne zase od znova.

Ale nezačne, nepotřebuju vědět, že jsem…

Jdu jen jednou a neobracím se nikdy zády.

-12/-10

Zavzpomínám-li do dávné minulosti, tak poprvé, kdy jsem slyšel o dnu hlupáků/idiotů/debilů, bylo tuším v první třídě ke konci května. Proč až tak pozdě? Trošku jsme zaostali a dostali se do nehorázného skluzu. Slabikovali jsme velmi vtipný článek plný nesmyslů, jako například, že pila kope díru, zatímco rýč piluje strom… Po hodině jsme se pustili do vymýšlení podobných hoaxů: „Na dvoře je sněhulák, běž se tam podívat!“ a podobně. Každý bez vyjímky na ně naleťel a i sebevětší blbosti dokázal lehce uvěřit. Co se ovšem za ta léta změnilo?

Normálního člověka tyhlety trapné vtípky přestali bavit ještě na prvním stupni základky, nebo v nich pokračoval, ovšem v daleko větší míře, s vyšší účinností. Ruku v ruce s rozvojem internetu se tento nešvar přesunul právě i sem, na tu síť, kde vše napsané je víc pravdivé než slovo boží. Víceméně beru, že v dnešní době komercializace musí mít každej na blogu prvního dubna přesně v 0:01 rádoby vtipnej příspěvek. Někdy to vyjde, někdy zase ne, zvlášť je-li-to taková ta rychlokvaška bez správně zvoleného tématu. Upřímně, se mi u tohohle chtělo brečet.

Správnej apríl by měl splňovat alespoň dvě základní podmínky. Musí být alespoň minimálně uvěřitelný a vtipný, což se v tomto případě nekonalo. Něco takhle trapnýho jsem hodně dlouho neviděl. Smazat a tvářit se, že tu nikdy nic nebylo… Třeba Živě.cz mě překvapilo o dost víc, ať už retro speciálem, klasicky recenzovaným Microsoft Sausage-m, nebo Velkým Bobem. I v PirateBay si dali práci a sepsali vcelku zajímavý počteníčko (Rozklikněte logo) I když nic z toho nejsou žádné extra bomby, dá se u nich skvěle pobavit v rámci určité tolerance vůči dnešnímu datu.

Co kdyby jsme se letos tvářili, že jsme už velcí, je obyčejná středa, nic zajímavého se neděje a ušetřili si tím bezduché a víceméně trapné kachny z povinnosti? Ne, očividně to nejde. Jediný způsob, jak se s dneškem vypořádat, bude asi založení velmi pasivního spolku nepřátel prvního dubna na Facebooku a každý rok se nechávat otravovat smyšlenejma zprávama…

Kolikrát se člověku stane, že dřepí na sedadle a s nablblym úsměvem v ksichtě dokola opakuje větu „Wow, tak to jsem ještě neviděl, fakt ne. Masakr.“? A ne,nebavim se vo konzumaci psychotropních látek, ale vo prostym sledování dění, prostý konzumaci zábavy. A tu já konzumuju často a rád, to jo.Ale to páteční pátý semifinále mezi Slavií a Plzní..to jsem fakt ještě nezažil – učiněný vraždění neviňátek a kardiaků!Ty se přeci jen nevražděj každej den, že.

Však za těch circa 10 let co se hokeji nějakym způsobem věnuju jsem neviděl zápas, kterej by v sobě měl všechno dobrý hokejový. Kterej by tolik rozpumpoval člověčí srdce a hejbal emocema jak na houpačce. Všichni jste viděli Forresta Gumpa a asi všichni jste se střídavě chechtali, se zatajenym dechem sledovali dění a nakonec byli dojati. Cha.

Jo, tak ten zápas, po kterym si Slavia vysloužila postup do finále po samostatnejch nájezdech a výsledku 6:5, tak přesně tohle obsahoval. Totální extázi a pohodu po gólu na 4:1 pro domácí („Huehé, to už v klídku doděláme, těšíme se na finále,“), neuvěřitelnou zápletku po vyrovnání Plzně na 4:4, z toho jednu branku si domácí dali sami (to jsem taky ještě neviděl), bitku.. A taky bylo k vidění další galapředstavení v současnosti nejlepšího hráče ligy, Bednáře, jenž zaznamenal hattrick. Po jeho zásahu na 5:4 jsem zkrátka musel smeknout svůj legendární pivní zátko-klobouk. I proto, že si už poněkolikátý v sérii povodil nejlepší útok (Bednář, ne můj klobouk) Plzně, a to sice Strakovce. Aneb další souboj titánů. Vpravdě kolosální. Kapitán Plzně Straka vyrovnává vteřinu před koncem! V momentě, kdy půlka haly začíná slavit, když ještě před 5 vteřinama vypadala situace pro hosty značně nepříznivě, dostává na pravym kruhu přihrávku a zkušeně zavěšuje. Připadal jsem si, jako kdybych tu situaci sledoval se zapnutym bullet-timem, srdce nebylo daleko od zástavy.. ale přežil jsem. Po tomhle přežiju všechno.

Přestávka před prodlouženim byla vyplněna erudovanym rozborem zápasu s kolegou a neustálym ujišťovánim, že něco takovýho jsme ještě neviděli. Masakr, nicméně přenádhernej. Potřebuju panáka. Nemám, kupodivu. Trochu pomáhaj dva dny prošlý gumový medvídci. To už nějak dokopem.

Při následnym průběhu prodloužení bych však musel těch medvědů na uklidnění sežrat tak tři pytle, abych docílil požadovanýho efektu. Hned v první minutě může soupeř ukončit zápas při šanci Vostřáka, na druhý straně Bednář jede sám na branku.. 69% haly stojí, nedejchá.. blafák do bekhendu. tyč! Tep mám na 210 úderech za minutu a nekončíme.. minutu před koncem nastavení se navíc Slavia úspěšně brání oslabení 3 proti 4. Nájezdy, štastná to loterie, už nějak dopadnou. Každopádně ryspekt voběma mančaftům. Že Slavii posílá do finále syn trenéra Růžičky, to je jenom dokonalý vyústění dokonalýho zážitku. Wow.

Dokonale extatickýho zážitku, nutno dodat. Kdo by to vod desítky chlapů, co se po ledě honí za kouskem gumy čekal? Vlastně proč se divit? Že jednoduchý pravidla dokážou vytvořit pohlcující dění, to přece známe z těch naších elektronickejch her, hlavně akčních. No tak panák chodí po vymezenym území a snaží se do křížku na obrazovce zacílit vostatní směsky polygonů. Kultura kriplů? No a? Hlavně že je to zábava. Neni nutný pořád jenom vymejšlet dokonale zapeklitý a zašmodrchaný detektívní příběhy, protože život a náhoda tohle, zdá se, dokáže z na pohled jednoduchejch pravidel vyrobit sám. To už začínám příliš kecat. Nějakej strhující závěr si můžete vytvořit sami. Třeba že je zajímavý, jak v dnešní přetechnizovaný a přesofistikovaný době dokáže bombasticky a adrenalinově působit přes sto let stará hra s klackama, ledem a gumou. Třeba. Nebo že jenom poserové se vzdávaj a nebojujou až do konce. Jak je libo. A nebo se prostě těšte na špičkovej finálovej hokej. Bude legrace.

Závodní hra z dob, kdy PC bylo ještě PC, Amiga byla ještě Amiga, auťáky byly ještě auťáky, ženský, ženský, rak“and“roll, rak“and“roll, a hry byly tak zábavný, že jste je hráli až do sedmi do rána, a pak jste si nechali napsat u doktorky omluvenku (ti zdatnější si ji zhotovili sami), nakoupili jste si po cestě jídlo a pití, zatáhli žaluzie, záclony a šli jste vesele hrát dál…

To s těmi všemi novodobými Need for Speed už nemůžete pochopit. Dřív byla pneumatika, pneumatikou, nablejskanej lak nablejskanym lakem a tuning byl tuning. Žádný neony pod spodkem, žádný audio systémy, fintičky a parádičky – jen ruce vod voleje, špinavý montérky, rádio vyřvávající Chucka Berryho, tum tu dum tum, tum tu dum tum…. a hřeben v kapse… K čemu jsou vám všechny ty nový Need for Speed, když si v nich nemůžete počíst v novinách a vybrat si v nich auto dle libosti (nebo podle dolarů, co máte zrovna v kapse), nebo součástky a jiný serepetičky, co dělaj auto autem. K čemu vám je nový Need for Speed, když si v něm nemůžete ani vyplnit vlastní řidičák? V Street Rod 2 je to normálka. Máte řidičák, v novinách si vyberete autíčko, starýho Forda Mustanga, sou šedesátý léta! Nebo padesátý? Hurá! Nebo Corvetu, nebo co se vám líbí do pěkně kulatýho tácu, co se vám povaluje v kapse… A svou chloubu si odtáhnete do garáže a začnete na ní dělat. Vlezete pod auto, a všechno vypucujete, snížíte střechu, rozeberete motor a zase smontujete šroubeček po šroubečku. Nalakujete si svýho miláčka krásnou zářivou barvou (pokud nejste barvoslepí), a autíčko je jako nové. Odstraníte nárazníky, ať ta celá legrace vypadá prďácky. Za zpětný zrcátko ještě smradlavej stromeček a plyšový kostky a vyrazíte k hamburgrárně. Tam se totiž v USA pořádají závody! Neviděli jste Pomádu? A vy si třeba můžete myslet, že jste Johny Trabanta a všem roštěnkám vytřete zrak, až si budete moct jenom ukázat prstem…. Jóóóóó bejby!

No řekněte, můžete to dělat v Need for Speed? A sedíte si v tom svym fáru, před hambugrárnou, a čučíte na mňamózní servírku, co obsluhuje na bruslích… Má krátkou sukýnku a…

Hej! Tak deme závodit? Nebo budeš jen čumět do blba!

A to si teda nenecháte líbit, co vám má co nějakej hejsek nadávát! To si piš!

Tak co draku? Tady po rovince, za městem vokolo skal, nebo v akvaduktu?

Si vyber vole! Tak jedem na skály! Nejsme žádný másla!!!

Wrrrr, wrrrr, wrrrr, wruuuuuuum.

A po všem tom závodění si načepujete plnou a jdete se podívat do kalendáře, kdy už budou ty pořádný závody. Juknete na káru, kterou jste nad tim looserem vyhráli, a rozmontujete ji na součástky. A upravíte si svý autíčko, a nebo ho prodáte a koupíte si lepší. A hrajete si na automechanika, a když vás to přestane bavit, skočíte do auta a zazávodíte si s tim nechutňákem v černý Corvetě, kterej vás tak štve! Jednou ho musíte porazit!

No řekněte, můžete to dělat v posledním díle Need for Speed, nebo v jakémkoli díle Need for Speed?

…Ale můžete si zahrát hru z roku 1991.

To byly ještě auta auta, ženský, ženský, hry, hry…………..

Wruuuuuuuum….

http://abandonia.com/en/games/34/Street+Rod+2+-+The+Next+Generation.html

Napriek vlne kritiky, ktorá sa zniesla na prvý DLC k hre Fallout 3, priniesla Operation: Anchorage presne to, čo Bethesda sľúbila. Maximálne mohol človek polemizovať nad tým, či je takýto druh hrateľnosti vhodný pre svet Falloutu. Druhý prídavok však sľuboval viac, ako priamočiaru, lineárnu akciu.

Pustina býva v poslednom čase plná neznámych signálov a prosieb o pomoc. Jeden by sa až divil, čo sa to s tým svetom deje. By ma zaujímalo, či ten človek, čo signál vyslal, počíta aj s tým, že ho zachytí nejaký kus magora, ktorý ho rovno odstrelí. :-) V mojom prípade však mal šťastie, ja som dobrák od kosti, veľký hrdina Pustiny, čo chodí po vode. Ehm. Chlapík sa volá Wernher a tvrdí, že ušiel z miesta nazvaného Pitt. Vraj pekla na zemi, plného všelijakých nechutností a otrokárov. Toto miesto už dlhé roky sužuje zvláštna choroba, ktorá z ľudí robí bláznov až zvieratá. Povráva sa však, že vodca otrokárov má na túto chorobu liek. Liek, ktorý by mohol jeho ľudí oslobodiť od otroctva. No nepomôžte mu! :-)

Úprimne, neviem čo si o „The Pitt“ mám myslieť. Pokiaľ totiž pôjdete striktne po hlavnom príbehu – a to zrejme pôjdete, keďže to je ten faktor, ktorý vás núti hrať ďalej – dohráte hru skôr ako ste dohrali Operation: Anchorage. Zhruba tri hodiny je naozaj málo. Aj keď je dobré podotknúť, že výtvarne sa im opäť podarilo vytvoriť zaujímavé prostredie. Plné ocele, dymu a nehostinného prostredia. Čo je to však platné keď máte ako postava minimum možností na výber. Klamať ide, avšak vždy ma to dostalo k rovnakému výsledku. Klamal som asi dva krát a dva krát to bolo k ničomu. A pokiaľ ma pamäť neklame, len asi v dvoch rozhovoroch som mohol použiť „skill“ alebo perk.

Celá operácia „The Pitt“ sa tak zaraďuje medzi – síce rozľahlejšie – ale primitívnejšie „questy“ vo Falloute 3. Jeden by čakal, že čas, ktorý si Bethesda na dokončenie DLC zobrala, sa podpíše aj na pestrosti obsahovej stránky a nie len na jej vizuálnom stvárnení. Inak samozrejme môžete čakať štandardnú hrateľnosť á la Fallout 3. S tým, že ak vaša postava dosiahla maximálneho levelu, ani tu ďalej postupovať nebude. Takže viac-menej pracujete naprázdno, len pre dobrý pocit. A ten sa nedostavuje. Aj keď, pravda, výsledok celého vášho snaženia bude v každom prípade morálne otázny, ak nie pochybný. Za seba musím povedať, že ani jedna z možností, ktoré ohľadne lieku dostanete, nie je úplne čistá a v poriadku.

Mám rád Fallout 3, zvykol som si na jeho inakosť, zvykol som si na veci, ktoré Bethesda spravila tak ako spravila. Operation Anchorage dodala len to, čo autori sľúbili, avšak z popisu The Pitt mal človek pocit, že sľubujú čosi viac, čosi zaujímavejšie a hlavne dlhšie. Takto ostáva po dohraní druhého DLC zvláštna pachuť a otáznik nad posledným prídavkom. Bude Broken Steel len ďalší zabudnutý a krátky quest, ktorý zošijú v Bethesde horúcou ihlou? Alebo to bude zážitok rovnajúci sa lepším úlohám z Falloutu 3? Rozsah a náplň The Pitt skôr vytvárajú obavy, akoby ich zaháňali. Ale na súdenie tretieho DLC bude času dosť, keď vyjde. The Pitt je tak v mojich očiach sklamaním, sklamaním, ktoré sa síce nevymyká štandardu F3, avšak od tohto DLC som predsa len čakal viac než som dostal.

Stokrát omílaná lež se stává pravdou a stokrát omílaná lež v mass mediích se stává svatou pravdou. Veřejnost versus videohry jest téma ožehavé a horké. A stejně jako horké železo, mělo by se i toto téma kout, dokud můžeme. Kout, než bude pozdě. Kout, než nehráči úplně propadnou negativním informacím z televize a novin, kde jsou hry černěny s infernálním výrazem na tvářích moderátorů a editorů. Zažehněme tedy ohneň, nafoukněme měch a přichystejme kbelík s vodou. Studená sprcha bude potřeba.

Na problém lze nahlížet úzce, či obšírněji. Problém je ovšem nutno hledat v širším spektru vrstev, než se dopracujeme k jádru. U které vrstvy začít? Co třeba u rodičovství? V dnešní době je zřejmě úloha rodičů těžší, než kdy jindy, ale zároveň mnohem jednodušší, než dříve. Díky technologiích jsou rodiče dětem blíže a díky technologiím se děti rodičům neustále vzdalují. Problém vzdalování se bude utlumen v době, kdy se děti stanou rodiči. Do té doby se budeme neustále potýkat s nepochopením technologií staršími ročníky. A to, co nechápeme, toho se bojíme. To, čeho se bojíme, haníme. To, co haníme, nemáme rádi a chráníme před tím i naše děti. Nesnažíme se přijít na řešení problému, nesnažíme se jej pochopit a akceptovat jako další formu zábavy či určité činnosti. Bojíme se jej, proto před ním zavíráme oči. A tak zavíráme oči i našim dětem.

Děti si k zakázanému ovoci cestu vždy najdou, na rozdíl od rodičů, kteří cestu hledat nechtějí, či nemohou. Rodiče aktivity dítka tiše toleruje a přechází je s nevolí. Zaneprázdněný rodič uvidí v mass mediu negativní důsledek této činnosti. Jakmile jej začne vídat častěji, nevole se změní v nenávist a nenávist se změní v zákazy. Dítky ale nemají rády, když jim nechápající dospělák zakazuje normální činnost. Začne se lhát, podvádět, skrytě tuto činnost provozovat. Hluboká jáma mezi dítkem a rodiči se začne prohlubovat, až se postupem času změní v nepřekonatelnou propast. Potomek se od svého stvořitele díky nové technologii vzdaluje tam, kam na něj stvořitel nedosáhne. Čím si jsou blíž, tím jsou dál.

Přitom by stačilo trochu oboustranného zájmu. Trochu oboustranného porozumění. Odemknout pouta despektu a nasadit rukavice míru. Projevit souznění s mladší generací a zapojit se do vzrušujícího kolotoče společných aktivit. Na to bohužel zaneprázdněný rodič nemá čas ani náladu a tak dítko nechá svému osudu, přičemž jen lehce ovlivňuje umístění mantinelů na trati, po níž se ratolest ubírá životem. Postupně s věkem mantinelů ubývá, až zmizí úplně. Mantinely bohužel často mizí dřív, než by měly, nebo jsou natolik nízké, že není problém trať opustit a ubírat se vlastní cestou. Zkoušet nové a dosud zapovězené věci. Pulzující mladou mysl toto láká víc, než mysl starou a unavenou těmi novotami.

Jednou vrstvou problému budiž rodiče. Rodiče, jež nechávají výchovu svých dětí na televizi, časopisech, videohrách, kamarádech, škole. Žádná z těchto „moderních výchovných metod“ nezastoupí usměrňující ruku rodičovu, který individuálně navede své dítko na tu správnější věc, než když bude ratolest vychovávána stejně jako tisíce ostatních neosobním a univerzálním způsobem. Jakmile se tato nepřekonatelná propast změní v hlubokou jámu, jakmile se tato hluboká jáma zasype porozuměním a zájmem, budou se věci ubírat jiným směrem. Věřím, že lepším směrem.