Otázka kapku podivná, co říkáte? Před takovými deseti lety by vás nenapadlo se na něco takového ptát, vždyť na podobná zamyšlení a vynášení ortelů tu byly dva časopisy, ve kterých se to různými shrnutími a úvahami jen hemžilo. Dnes si v nich přečtete maximálně nějakou dvoustou úvahu o počítačovém pirátství nebo o tom, jestli má u her smysl DRM. Nic, co by se týkalo samotného čtenáře. Doba je sice někde úplně jinde, než za bývalých redakcí, ale stejně mi přijde, že kvalitní obsahová stránka není pouze doménou „starých časů“, a že vždy jde uchopit nějaký skvělý nápad z minulosti a dát mu svěží nádech. Ptám se tedy: proč se dnešní časopisy nezajímají o hráče/čtenáře? Že zajímají? Jak?! Mají tam anketu? Anketu?!

Matně si pamatuju na jedno z čísel starého Excaliburu (na mé první číslo), kam ještě psala vintážní redakce, než odešla založit Score. V lecčems mi připomíná dnešní Level – důraz byl kladen jen a pouze na hry, v podstatě nic jako redakce tam nehrálo pražádnou roli -, a skvěle to fungovalo jako příručka, podle které jste se mohli vydat do obchodu a číst, a vybírat a nakoupit tam. V roce 1993 to bylo zřejmě ideální čtivo, vždyť PC hry byly prakticky něco úplně nového. Teprve až první čísla Score se začaly zajímat o hráče, jako takového, a jsem toho názoru, že právě díky tomu tu začalo existovat něco jako herní kultura. Byla sice postavená z velké části na pirátských kopiích her (ruku na srdce, za dva tisíce korun v té době nestála žádná hra), ale jinak by asi těžko někdy (a takhle brzo) nastala fáze, kdy se hry prodávají jako na běžícím páse – tedy situace dnes.

Ještě než přejdu k otázce, na níž se ptá název článku, zeptám se jinak: o čem jsou dnes herní časopisy? Pořád o tom samém? Neřekl bych, protože mi přijde, že se např. Level svojí koncepcí opravdu hodně podobá starým Excaliburům, s tím, že ten klíčový rozdíl je pouze v tom, že je to psané profesionálním (čti odosobněným) stylem. A tohle nemusí všem vyhovovat. Zvláště těm, kdo se takto psaného časopisu načetli do sytosti a vyhovovala jim o dost víc právě ta poloha, v níž se kolíbalo dřívější Score. Ale až tak dobře jsem nesledoval vývoj herních časopisů, abych dokázal říct, nebo spíš napsat, proč se Level (a vlastně i dnešní Score) opět vrátilo ke stylu stařičkého Excaliburu (kde by každý čtenář zabíjel pro obrázky a za jakoukoliv informaci o té super gamese), když Score, a jednu dobu i Level, mílovými kroky předběhly svoji dobu a opravdu uměly oslovit, promluvit ke čtenáři, snad pokaždé měly něco, co bylo „nadplán“ a opravdu uměly poslat každou slabou hru zpátky vývojáři s razítkem „sračka“.

Na otázku, kdo jsou dnešní hráči, můžu, alespoň za sebe, říct, že to jsou v jádru ti samí lidé, kteří se dokázali bavit tak dobře u Dooma, jako u Quakea 2. Jsou to pořád ti samí lidé, i když jsou z nich někteří třeba právě ve vývoji, kteří si cení příběhu, hratelnosti a atmosféry podstatně víc jak enginu, grafiky a PR blábolů, které hru obklopují. Někdo se ozývá, že to není pravda, vždyť dnešní nová generace hráčů je úplně jiná a vyznává úplně jiné hodnoty. Já mu na to odpovídám, že to musí být jedna z těch kýmsi uměle vytvořených představ na úrovni „všichni tvrdí, že staré hry jsou lepší, než ty nové“. Hráči se nezměnili, hry možná trochu ano (jak které), herní časopisy se změnily ve smyslu, že se vrátily ke svým kořenům, které už tak moc neoslovují. Kvalita (či nekvalita) časopisů ale rozhodně nerovná se chtíči hráčově! Takže podle nich těžko určovat, kdo vlastně jsou dnešní hráči, co chtějí a co je baví, když redakce časopisů mají samy problém s tím, ba možná už ani nechtějí, oslovovat hráčskou kulturu tak, aby se dokázala bavit – globálně mezi sebou komunikovala – skrze časopis (papírový se dá číst i na záchodě), a to i mimo dobu, kdy jsou jejich ruce neodtržitelně lapeny v moci gamepadové nebo myší.

Celý článek...