Přitáhněte mě k tomu, zaveďte mě do lesa a nechte mi rozdrásat si kůži ocelovými drápy. Budu se plahočit listím a pařezy, spadnu do jámy a zahážu se hlínou a budu se jen dívat a řvát, jak ruka stlouká kříž. Můžu si hrát na intelektuála, nebo vidím nahého sebe, a budu si hrát hru, co není. Nebudu se obdivovat zvrhlosti a začnu se ukájet hnusem… Vydám se na cestu…

Tam uvidím světlo, a k němu pojdu. Jak mě rozčiluje žvatlání dětských povídaček. Jsem malá holčička, co nechá se zprznit jeho sebou a nic víc v životě mě nevzruší, vyzvrací se dosyta. Budu se vysmívat žiletkám a schovám se za strom, abych viděla…

Nepůjdu nikam.

Rozběhnu se…, chalupu rozštípám sekerou na sto tisíc kousků, ve všech pokojích nechám rozsvíceno a budu se bát nic…

Půjdu lesem.

Vybavím si vše krásné, protože nic z toho není, zakopnu a rozbiju si hlavu, krev se mísí s hnijícím listím. Nepůjdu nikam, protože sedím obrácen hlavou ke Slunci a to mi sžehne kůži. Kdybych zvedla nohu a pravou za sebou nechala vláčet, hnusila bych se sám sobě. “To“ za nic nemůže, sedím na horké tepně vedoucí od bušícího srdce.

Usednu pod strašáka a otevřu oči, vypálím je do běla.

Jak nenávidím melodii, listí, hadry, které se mi třou o tělo, smrdí a zpomalují mě.

Podám ruku a nechám se vláčet bahnem, vrátím se zpět a všechno, všecičko začne zase od znova.

Ale nezačne, nepotřebuju vědět, že jsem…

Jdu jen jednou a neobracím se nikdy zády.

-12/-10

Celý článek...