Stokrát omílaná lež se stává pravdou a stokrát omílaná lež v mass mediích se stává svatou pravdou. Veřejnost versus videohry jest téma ožehavé a horké. A stejně jako horké železo, mělo by se i toto téma kout, dokud můžeme. Kout, než bude pozdě. Kout, než nehráči úplně propadnou negativním informacím z televize a novin, kde jsou hry černěny s infernálním výrazem na tvářích moderátorů a editorů. Zažehněme tedy ohneň, nafoukněme měch a přichystejme kbelík s vodou. Studená sprcha bude potřeba.

Na problém lze nahlížet úzce, či obšírněji. Problém je ovšem nutno hledat v širším spektru vrstev, než se dopracujeme k jádru. U které vrstvy začít? Co třeba u rodičovství? V dnešní době je zřejmě úloha rodičů těžší, než kdy jindy, ale zároveň mnohem jednodušší, než dříve. Díky technologiích jsou rodiče dětem blíže a díky technologiím se děti rodičům neustále vzdalují. Problém vzdalování se bude utlumen v době, kdy se děti stanou rodiči. Do té doby se budeme neustále potýkat s nepochopením technologií staršími ročníky. A to, co nechápeme, toho se bojíme. To, čeho se bojíme, haníme. To, co haníme, nemáme rádi a chráníme před tím i naše děti. Nesnažíme se přijít na řešení problému, nesnažíme se jej pochopit a akceptovat jako další formu zábavy či určité činnosti. Bojíme se jej, proto před ním zavíráme oči. A tak zavíráme oči i našim dětem.

Děti si k zakázanému ovoci cestu vždy najdou, na rozdíl od rodičů, kteří cestu hledat nechtějí, či nemohou. Rodiče aktivity dítka tiše toleruje a přechází je s nevolí. Zaneprázdněný rodič uvidí v mass mediu negativní důsledek této činnosti. Jakmile jej začne vídat častěji, nevole se změní v nenávist a nenávist se změní v zákazy. Dítky ale nemají rády, když jim nechápající dospělák zakazuje normální činnost. Začne se lhát, podvádět, skrytě tuto činnost provozovat. Hluboká jáma mezi dítkem a rodiči se začne prohlubovat, až se postupem času změní v nepřekonatelnou propast. Potomek se od svého stvořitele díky nové technologii vzdaluje tam, kam na něj stvořitel nedosáhne. Čím si jsou blíž, tím jsou dál.

Přitom by stačilo trochu oboustranného zájmu. Trochu oboustranného porozumění. Odemknout pouta despektu a nasadit rukavice míru. Projevit souznění s mladší generací a zapojit se do vzrušujícího kolotoče společných aktivit. Na to bohužel zaneprázdněný rodič nemá čas ani náladu a tak dítko nechá svému osudu, přičemž jen lehce ovlivňuje umístění mantinelů na trati, po níž se ratolest ubírá životem. Postupně s věkem mantinelů ubývá, až zmizí úplně. Mantinely bohužel často mizí dřív, než by měly, nebo jsou natolik nízké, že není problém trať opustit a ubírat se vlastní cestou. Zkoušet nové a dosud zapovězené věci. Pulzující mladou mysl toto láká víc, než mysl starou a unavenou těmi novotami.

Jednou vrstvou problému budiž rodiče. Rodiče, jež nechávají výchovu svých dětí na televizi, časopisech, videohrách, kamarádech, škole. Žádná z těchto „moderních výchovných metod“ nezastoupí usměrňující ruku rodičovu, který individuálně navede své dítko na tu správnější věc, než když bude ratolest vychovávána stejně jako tisíce ostatních neosobním a univerzálním způsobem. Jakmile se tato nepřekonatelná propast změní v hlubokou jámu, jakmile se tato hluboká jáma zasype porozuměním a zájmem, budou se věci ubírat jiným směrem. Věřím, že lepším směrem.

Celý článek...