streets of rage art

Starých a ještě starších her je spousta. Na některé vzpomínáme neustále a na některé jsme už dávno zapomněli. Občas není špatné si připomenout hru, která byla pro nás v lecčems zásadní, a přesto tak nějak upadla do herního zapomnění, a nebo ne? Zkrátka, dnešní otázka zní… Kterou starší hru byste doporučili dnešnímu hráčstvu?


Dědek Wáwra: V době, kdy hráčstvo uchcává blahem z možnosti koopeativní hry v titulech jako Resident Evil 5 nebo Gears of War, myslím neni špatnej nápad připomenout jednu z mejch dětskejch kratochvílí, a to sice bojovku Streets of Rage pro Sega Mega Drive. Protože pak člověk zjistí, že většina her je v zásadě pořád stejná (stále stejně zábavná?)..zda se to dá považovat za depresivní zjistění,toť otázka .)

Robotron: Velice jednoduché, mám takovou jednu hru. Hrál jsem ji pořád a furt, i dneska bych si ji zahrál, hele! A to teda právě že zahraju! Ostrov kaskadérů! Jako mladý a talentovaný začínající filmový režisér přijíždíte na ostrov, kde se natáčí převážně letecké kaskadérské filmy. Nejdřív se díváte po ostrově, co kde a jak, a pak si jdete vyzvednout zakázku na filmovou scénu. Pozor klapka! Start and Action! Cha! Jenže finta je v tom, že hra obsahovala jak režisérskou, tak přímo kaskadérskou složku, kde jste si vytvořili v editoru třeba vlastní scénu, a pak jste nastoupili do letadla a prostě to jako kaskadér zalétali. Tuhle úžasnou záležitost jsem prvně viděl myslím ve Špatném vlivu v televizi, a s přilepenýma očima na obrazovce jsem úžasem vykřikl, to musím mít! Pak jsem obvolával všechny tehdejší zdroje, kdo by mi hru mohl na diskety nahrát. Jo jo, ještě MS-Dosová záležitost na pár disket, ale s moc pěknou vektorovou grafikou, která si myslím, i dnes plní svou funkci a dá se na ní koukat. Ovšem nejdůležitější je stejně ten obsah, díky němuž je hra naprosto jedinečná a já neznám doteď žádnou jinou hru, která by se zabývala leteckým kaskadérstvím a natáčením filmů a tak dobře a skvěle se hrála. Vytvářet si vlastní filmy a pak je pouštět kamarádům, a hrát a hrát a hrát, to byla zábava na hodiny, dny, týdny, měsíce! A třeba i roky. STUNT ISLAND!

MickTheMage: Uvažovať čo by som vytiahol z minulosti také, na čo sa príliš nespomína, je veľmi ťažké. Tie hry tam kdesi v podvedomí driemu, ale človek si ich musí vybaviť, musí ich odtiaľ vydolovať – občas sa tomu nadáva mozgová archeológia. A viete čo, ja by som dnešnému hráčstvu nič nedoporučoval, len si dáme rýchlu spomienku na dve adventúry. Obe tak trochu bizarné a zaujímavé, avšak každá svojim vlastným spôsobom. Jednou z nich je šialenosť od Crya menom Commander Blood. Podivná hra, kde stretávate podivných tvorov, riešite ich problémy, hra so svojským humorom a zaujímavým soundtrackom. Sureálna hra, kde pomenovanie „divná“ je komplimentom. Druhou hrou je naopak najtradičnejšia adventúra v klasickom zmysle slova. Avšak s unikátnou atmosférou a zaujímavým – komiksom nasiaknutým príbehom. Keď sa dnes spomína na klasické adventúry, väčšinou sa skončí pri hrách od spoločností LucasArts, či Sierra – sem-tam sa niekto nezabudne zmieniť o hrách od Revolution Software a na Noctropolis sa akosi zabúda. Pritom spomienky hovoria, že to istým spôsobom bola celkom dospelá hra…aj keď možno len tým „pubertálnym“ spôsobom. Ale je fakt, že tá tajomná atmosféra nočného mesta mi ostala v pamäti dodnes.

minitroll: Kulka pleskla za mnou o zeď. A hned za ní několik dalších. Schoval jsem se za roh a vyčkával. V každé zbrani někdy dojdou náboje a protivníci byli čtyři. Situace tedy nicmoc. Rychle vykouknu a mačkám spoušt pistole. Zbývají tři. Srdce mi buší a vnímám čas nějak zpomaleně. Vyndavám zpod kabátu brokovnici. Vyskakuji z úkrytu, jeden z těch hajzlů už byl skoro u mě. Mačkám spoušť a broky odnesou zbytky vlasů, lebečních kostí, krve, mozku a hnusného zeleného saka, dál ode mě. Někdo pálí z uzi, hejno kulek pooooomaaalu letí ke mě, naštěstí mi jen jedna lízne rameno. Mačkám spoušť podruhé, špatně se mi po zranění míří, ale broky mají na větší vzdálenost slušný rozptyl a utrhnou dealerovi nohu v koleni. Asi už to neroschodí. Schovávám se za sloupem, nepřebíjím, beru molotov, který jsem v tomhle doupěti špíny a neštěstí našel . Poslednímu gangsterovi se evidentně nelíbí co se stalo, zuřivě pálí, něco na mě řve a stále se přibližuje. Čas je znovu jako tekutý písek, vrhnu se plavným skokem přes uličku a vrhám molotov přímo na křičícího nepřítele. Láhev se mu tříští o hlavu a hořlavina okamžitě vzplane. Žár jde cítit až sem a plameny zalévají mužskou siluetu, která řve v agónii předcházející smrti. Pro vetšinu lidí by to byl hrozný pohled, já se však spokojeně usmívám, protože….se píše rok 2001 a hraju hru Max Payne, která změnila tvář akčních her a vykopla téměř neznámý finský team Remedy do první ligy.

Overwatch: Myslíte si že jste hardcore? Myslíte si že jste dobří? Dokážete projít leckterou dnešní hru s prstem v nose i na vyšší obtížnost? Jste největší borci v okolí? Tak si nainstalujte první Commandos: Behind Enemy Lines i s datadiskem Beyond the Call of Duty a hned utečete s brekem k mamince. Commandos vás naučí, zmetci! Stěžuje si snad někdo, že je směšně jednoduchá Mirror’s Edge příliš těžká? Commandos na vás, rozmazlenci! Kombo ctrl+s & ctrl+l budete mačkat častěji, než levé tlačítko myši a v uších vám bude znít „Halt!“ neustále několik měsíců po dohrání. Pokud se teda dostanete přes pár prvních levelů. Commandos přitom není tak nelidsky a zběsile obtížné jako třeba Lander, ale procvičí vaše nervy více než dost. Osobně sice považuji za nejlepší druhý díl, který je špičkou tohoto sub-žánru, ale tam už se šlo s obtížností o krůček dolů. Ovšem nemyslete si, že dvojka je nějaká casual blbinka. Jednička vám ukáže, jednička z vás udělá chlapy!

Rob: Je mi asi 6, na svém prvním počítači zapínám demo hry jménem Magic Carpet. Proklikám se přes tajemnou úvodní obrazovku s nádhernou hudbou a hra mě vyplivne do neuvěřitelně propracované 3D krajiny. Vznáším se na létajícím koberci, za zvuku strašidelné hudby létám po celé planetě, pozoruju, jak si lidé a všechny bytosti v ní žijí svým vlastním životem, a mám pocit, že jsem TAM. Když na mě poprvé zaútočí nějaký písečný červ, zděšením se mi srdce rozbuší tak, že raději ulétám někam hodně daleko a jsem rád, že jsem to vše přežil. Netuším, co mám dělat, kam mám letět, celé je to tak zvláštní a uvěřitelné. Raději hru vypínám, ale už na ni nezapomenu.

Po asi 10 letech si jí ze zvědavosti instaluji znova. Červa rozmetám fireballem v prach, vyletí z něj několik zlatých kuliček – many – životní energie, která je obsažená ve všech bytostech ve hře a pramení z ní veškerá moc. Tahle hra je zvláštní, zjišťuju, že žánrově téměř nezařaditelná. Adrenalinové a dost tuhé souboje se prolínají se strategickým uvažováním nad tím, jak zničit silnějšího soupeře, často za pomoci jeho vlastních zbraní; velmi chytří protivníci, i po těch letech nádherná grafika a hudba a hlavně neuvěřitelná návykovost. Proto, jestli mám doporučit jednu starší hru, je to právě Magic Carpet, protože ten narozdíl od spousty jiných zůstane stejně dobrý i za dalších 10, 20, 50 let…

SKACE: RPG (zvlášť MMO mutace) jsou hovadiny, jenže existují pouhopouhé dvě vyjímky. V dobách, kdy se teprve objevovala hvězdička Maxe Payna, tzn. před osmi lety, se zrodilo takové, pro mě, nezvyklé RPG. Do té doby se vše točilo kolem Baldurs Gate, jenž jsme všichni ve třídě hromadně objednávali a s podobnou vervou i hráli, jenže pak přišlo na jednom LEVELu demo Wizardry 8. Život se nějak změnil. NFS5 zůstalo ležet opodál a stále dokola jsem spouštěl demo tahového RPG, i když mě tenhle žánr nikdy, ale nikdy nebavil. Wizardry má ovšem takové specifické kouzlo (na příběh sere pes, ten nikoho nezajímá), hromady předmětů, povolání, ras, ale nejzásadnější pro mě jsou obrovské souboje, kdy jedno kolo trvalo třeba 10 minut. Obrovská bitva i osmi hrdinů proti několika skupinkám nepřátel čítajících klidně 40 oblud od Aligátorů, přes mechanické roboty až po Píčuse (takovej divnej pštros), obrovská slast, když se povedlo vykouzlit fireball a všem nepřátelům nad hlavami začli naskakovat číslíčka, v horším případě se kouzlo otočilo proti mě a všechny kouzelnické kouzelnické víly pochcípali, místo jejich avatarů se s obrovským řevem a stékající krví odhalovali lebky, kněz ještě za souboje rozsypal prášek a kdopak nám to nevstal z mrtvých? :) Parádní, musím znova zahrát :) Těch 1200Kč kdysi dávno na invexu byla skvělá investice.