Ne, tohle není tak úplně další článek na KK. Je to počátek série článků, které se budou věnovat dnes bohužel neprávem pozapomenuté kapitole herní minulosti. Skvělých her, založených na coopu, leckdy s možností hrát i ve čtyřech hráčích současně na jednom automatu. Časy udatných bitev, promítnutí éry ´80 filmů do digitálního světa. Jeden superborec proti celému světu a když byl opravdu dobrý(nebo měl hodně dvoukorun ;), tak položil všechny na lopatky, blahopřál mu president USA a někdo jako Kim Cattrall mu ochotně roztáhl nohy. Sladké to časy.

Zpět do roku 93. Bezstarostný svět středoškolní docházky, první pokusy o všechno možné, ale hlavně jsem potkal JE. Captain America and the Avengers. Automatovek byla tehdy spousta, ale přiznejme si to, kolotočáři zrovna nepřekypovali nejnovějším zbožím a člověk byl rád, ze se mezi varicemi na Space Invaders vyskytl nějaký novější kus. Čili mladší než 10 let :). Avengers se odlišovali tím, že měli na svou dobu naprosto skvělou výtvarnou stránku a výbornou hudbu. A to byl jen první dojem. Druhý, hlubší pohled prozradil výborně navržené levely, spoustu bossů a subbossů a variabilní hratelnost. Střídaly se zde totiž klasické pasáže „namlať to všechno na hromadu“ s létacími pasážemi alá jednodušší R-Type. A to vsechno navíc okořenené superhrdinny z Marvel universa, které jsme tenkrát hltali díky (díky!) načerno vydávaným komiksům z dílny Semic-Slovart. Komu něco říkají jména jako Wizard, Juggernaut, Ultron, Living Laser, Wonder Man, Wasp, Grim Reaper, Submariner, bude ve svém živlu. Prostě bomba hirošimovského formátu.

Spolu s několika podobně postiženými jedinci ze třídy jsme to chodili pravidelně mydlit po škole, nechávali tam kapesné, peníze na svačiny, peníze za odnesené láhve, peníze získané vydíráním slabších spolužáků a sourozenců, peníze získané přepadáváním důchod…ehm, pardon, nechal jsem trochu unést ;) Zkrátka…byli jsme polapeni.

Čím se dále liší od průměru a tehdejší záplavy her stejného žánru je dokonale vybroušená hratelnost, která naprosto plynule přitvrzovala nároky na hráče. Nepomáhala si umělými berličkami, jako jiné hry typu „musíš stihnout to co doteď, ale ještě ti přidáme oheň/elektřinu/cokoliv do podlahy“ a podobné vychytávky. K tomu nadstandartně široká škála úderů, díky čemuž neexistovala jen jediná správná cesta, kterou musel hráč namemorizovat, ale dalo se hodně improvizovat. Pro dva hráče, kteří se vhodně doplňovali herní nirvána.

Král může být, jak známo, jen jeden a na trůn žánru beat ‚em up patří tento majstrštyk od firmy Data East(budiž jí nebe lehké) . Kdo by to snad nechtěl uznat, mohl by lehce přijít k úrazu. A to je konec, kapišto ?

Ps. Hra byla až poměrně nedávno předělána do emulátoru MAME, čili ji může vyzkoušet každý, kdo má rád starší dobré tituly, rozlišení 320 x 240 a kvalitní joypad.

Pps. Co tady ještě čumíte, říkal jsem, že si to máte jít zahrát!!

Cinkající okovy, zvuk tupých ran od střetu obušku a zlomených žeber, každý pátek křik z tamté cely, odkud se už nikdo nevrací. Takové je americké vězení. Žádní hrdinové, pouze zločinci a na druhé straně mříží bachaři. Na netu se dočítám, že existuje hra, co se jmenuje Prison Tycoon. Tycoon?!

Herní žánr skrývající se za prapodivným názvem Tycoon mám vlastně dost rád. V minulosti jsem si užil s hrami tohohle žánru spoustu zábavy a zažil ve hrách do té doby nepoznané: stal jsem se majitelem zábavního parku, zastarostoval jsem si ve veselém městečku z veselého údolí a léčil jsem pacienty, kteří rádi navštěvovali moji nemocnici. Jistě tedy nikoho z vás nepřekvapí, že jsem musel zaříznout prasátko, když jsem zjistil, že existuje hra Prison Tycoon. Už jsem psal, že jsem velkej fanda Prison Breaku? Aha, nepsal, tak to teď píšu. Hru jsem obdržel, nainstaloval, spustil a začal spřádat plány, jak že s vězni budu zacházet, jak s těmi grázlíky naložím! Muahahaha.

Takový simulátor vězení, to musí být ohromná zábava, ale proč s tímhle nápadem ještě nikdo předtím nepřišel? Asi proto, že je to situované do prostředí, které není ani trochu optimistické? Tak to sotva, pekelné nestvůry z Doomu na našich obrazovkách chodily (a trhaly vnitřnosti) už v roce 1994 a stejně tak hry jako Phantasmagoria, Hell, Harvester a… možná tedy, že vězení nebylo dostatečně temné téma pro tvůrce her? Asi proto. A taky za to může asi ten seriál Prison Break, který z vězňů a věznic udělal před pár lety dobrodružné téma. Ale abych to nenatahoval, zpět k Prison Tycoonu.

Mylně jsem se domníval, že tuhle hru vyrobili němci. Až Wikipedia mi řekla, že jde o firmu z Anglie. Aha, ono to nakonec dává smysl, protože v Británii mají nějaký problémy s narvanými věznicemi. Technická kvalita mě ale stále přesvědčovala o tom, že tuhle hru museli poslat minimálně z Ukrajiny, aby ji v Anglii olabelovali jako „made in England“. Tak například: Menu. Objeví se jako první věc hnedle po představení firem, které toto dílko spáchali. Menu je takové trošku podivné, z toho důvodu, že tam chybí text. Vlastně nechybí, ale objeví se až potom, co na obrázky najedete myší. Obrázky jsou ale dost výmluvné na to, abyste pochopili, co vás čeká po jejich zmáčknutí.

Sleduju příjezd vězňů a těším se, jak to bude vypadat jako v tom Prison Breaku. A hle: věznice ještě není postavená! Vězni čekají, až se to postaví. Bude hra nadále tak propracovaná, jak se jí dařilo až doteď? Čtěte dál. Na pozemek, kde bude stát vězení, se hráč dívá z jednoho úhlu, který je dosti nešťastný (až krátce před vypnutím jsem zjistil, že se dá výhled měnit zmáčknutím kolečka na myši!). Hlavně proto, že pokud postavíte velkou budovu co nejblíže k vám, nevidíte nic za ní. A že těch velkých baráků je tam na výběr! A to nechtějte vědět, kolik vám vaše konto dovolí „koupit si“ strážných věží (včetně strážných), které se tam dají stavět „hala bala“. A co víme? Čím víc věží, tím menší šance pro prison break. Teda až tak daleko, aby se vězni alespoň nějak (!) stačili projevit, jsem se nedostal. Až takový hardcore hráč, abych se bičoval špatnou hrou, jen proto, abych z ní něco vymlátil, skutečně nejsem.

Ještě malinko k technické stránce. Hra je nepřehledná. A vězte, že to je větší martyr pro hráče, než ohavná grafika (která je tu, no nazdar, též). Info o budovách strohé, font malý a ještě jak kde, třeba po nakouknutí do budovy tam po něm není ani vidu ani hmatu. Dobrý vtip je, když si v nastavení zapnete větší detaily a hra se až na přidání několika hnusných stromků na pozadí, ani v nejmenším nezmění (škoda vykřičníků).

Po postavení věznice, zkrátka po naflákání všech budov na (ne moc veliké) pole, jsem čekal konečně příchod vězňů. Co se ale neděje, nikdo nepřichází. Věže jsou na místě, bachaři procházejí (celkem náhodně), co můžou, vězni nikde. Poškrábám se na čele. Z budov vybírám, co tam ještě není. Boudy jsou ale příliš velké na to, aby se tam vlezly. Přijíždí druhé (!!) auto s vězni. Ha! Čekám, až se rozevřou vrata věznice. Vězni zalézají asi do čekárny a nic. Buď se jim tam líbí, anebo jsem na něco zapomněl. Po prozkoumání budov si říkám, že jim tam nemůže nic chybět. Nic v menu, žádné tlačítko nepustí vězně do mojí zbrusu nové věznice. Ani po poklikání na čekárnu se nic nestane. Tak ani hra mi neřekne, v čem je chyba.

Zkouším už rozehrané scenário a doufám, že mě to zvedne náladu. Vězni jsou uvnitř. Chodí po vězení, jako kdyby jim někdo vysál mozek. Po označení vězně se ukáže jeho statistika. Počet bitek. Černoši jich mají víc, jak běloši. Nechám hru, aby si chvíli žila svým životem. A zjišťuju, že si tam žijou bez problému. To v Rollercoaster Tycoon si pořád někdo stěžoval, že návštěvníci hážou odpadky na cestu, že se ta skvělá dráha rozbila ještě dřív, než si ji stačili vyzkoušet. Žádný pokus o útěk. Ani rvačka nebo přímo „mrtvej černoch na cele“.

Po těchto zkušenostech nemám chuť se k Prison Tycoonu vrátit, natož abych vyzkoušel aspoň jedno z jeho dalších tří pokračování. Je to špatná hra, jestli mám říct otevřeně, co si o ní myslím. Virtual Playground jsou naprostí amatéři nebo alespoň byli toho času, kdy PT vyšel (2005). Koukám s otevřenou pusou, že takhle amatérskou hru vůbec někdo distribuoval.

Jistá komerční TV propaguje svůj metalem cinklý sitcom slovy „odvažte se odvázat“. Pro Brütal Legend se spíše hodí „máš-li koule z ocele, toto je hra pro tebe“.

Těžko samozřejmě ultimátně soudit po zahrání circa 27 minutové demoverze, nicméně mohu zodpovědně prohlásit, že slogan „máš-li koule z ocele, toto je hra pro tebe“ k Brütal Legend velice dobře pasuje, protože:

1)Hra překypuje metalem. Dokonalou karikaturou „metláka“ coby hlavního hrdiny počínaje, pokračuje hudební motivy a konče herními kulisami, které jako by vypadly z fantazií ukusovačů netopýřích hlav. Zhulených ukusovačů netopýřích hlav, abych tak dodal, hra může zapůsobit všelijak, jen ne depresivně, viz další bod..

2)Brütal Legend je hlavně, jak možno zaznamenat z obrázků, veselá kulturní karikatura, sranda, tmavá groteska, ironie a božsk.. ehm, satanská komedie v jednom. Stylový macho hrdina s cigárem v puse zapáleně odsekává nepřátelům končetiny, kleje a pokukuje po své fešné spojenkyni v pekelném světě a člověku se to tak nějak líbí…

…pokud tedy dotyčný hráč neodpoví záporně na vtipně položené otázky ve stylu „Co teď uvidíš/uslyšíš bude trochu brutální, ale věř nám, hra kvůli tomu vypadá fakt hustě a jedině tak může opravdově přiblížit život metalového bedňáka. Sneseš tedy trochu krve/sprosté mluvy, či ne?“

Radši jo, proč se nechat okrást o poměrně pohododovu hratelnost dema (jdu-řežu nepřátele-jedu buginem-přejíždím nepřátele-bojuju s bossem)?

Prostě další, trochu víc akční a ironická hra tvůrce Psychonautů. Netřeba dodávat víc.

Tiež sa vám zdá, že všemožné články typu „Top Ten Chlpaté hrude celebrít“ a im podobné, sú skrátka divné? Nejde tu teraz ani tak o tie chlpaté hrude ako o to, že každý jeden z nás má absolútne odlišný predkus, ktorý sa môže kde – tu zraziť. Keď sa zrazíte hlavami, tak to neuveriteľne bolí. K tomu ešte tie hviezdičky! Takže žiadne „Top Ten“ ani „Top Five“, skrátka nič podobné sa nebude konať. Koná sa náhodný výber z najlepších herných soundtrackov – podľa Da Mága! :-) Alebo tak nejako. Hlavne však určený ľuďom čo sa veľmi neorientujú, ako naopak. Som si totiž istý, že jednak mnohé (možno aj lepšie) veci vynechám (skrátka skleróza), a jednak je to vec onoho spomínaného predkusu, ktorý sa v normálnych ľudských spoločenstvách niekedy zve aj vkus.

Originálne, podporujúce atmosféru, skrátka sediace ako riť na šerbeľ…to by sa dalo v pokoji povedať o oboch soundtrackoch k hrám, ktoré vyšli pod značkou Interstate. Pričom tá staršia ’76, je naplnená originálnou funky muzikou a skvelým štýlovým spracovaním. Nuž a tá druhá, tá nás privádza do 80-tych rokov a všetko podfarbuje rovnako štýlovou muzikou!

Ách, opice… ako sa bavíme o soundtrackoch nemali by sme vynechávať opice! Ostrovy a opice, tu skrátka máte na výber, od klasického spracovania až po najčerstvejšie rearanžovanie hudby pre špeciálnu edíciu. Neodolateľný LeChuckov motív, či barová vyvražďovačka ;) zo SCUMM baru, či melódiu pri ktorej básnili Guybrushovi mŕtvy rodičia. Prípadne, ako sa posunieme v sérii ďalej, tak výborný pirátsky song. Nie, bez Monkey Islandu by to nešlo… resp. bez Michaela Landa a zvyšku legendárnych Lucasovských skladateľov.

Ďalší odstavec nebude ani tak o hre, ako o mene. O pojme! Jeremy Soule…vynechať ho zo zoznamu dobrých, lepších a najlepších soundtrackov by naozaj hraničilo z ultra sklerózou. A tak zle na tom dúfam ešte nie som. Jeremy Soule, dá sa povedať, že takmer všetko čo napísal je veľmi kvalitná hudba, takže po čomkoľvek siahnete nemalo by to byť vedľa :-) Aj keď…aby som zachoval istú dávku objektivity, nájdu sa u neho i slabšie kúsky. A na niektoré lepšie si musíte zvykať, musia vo vás vyrásť (napr. Knights of the Old Republic). Ale aby som len naprázdno nepúšťal písmenka na internet: soundtracky vhodné pozornosti – Morrowind, Oblivion, Secret of Evermore, Icewind Dale, Giants: Citizen Kabuto, Azurik: Rise of Perathia, Total Annihilation…

Dielo hodné fanúšika hernej hudby a hudby všeobecne je bez pochýb i soundtrack k hre Age of Conan, o ktorom som už na KK písal. Skrátka výborná hudba, ktorá veľmi dobre funguje aj bez hry samotnej.

A pre dnešok to uzavrieme človekom, ktorého meno mali „problém“ zakomponovať do úvodných titulkov a znie Jared Emerson-Johnson. Bez hudby zo Sama & Maxa od Telltale Games by to skrátka nešlo. Obzvlášť keď sú oba soundtracky veľmi vydarenými kúskami pestrej hudby. Sam & Max Prvá i Druhá sezóna má vynikajúci kus hudby, do ktorej sa istotne oplatí investovať – bez debát!

To by aj pre dnešok mohlo stačiť. Snáď ste si nemysleli, že by to mohlo byť všetko? Toľko dobrých hier a toľko vynikajúcej hudby a tak málo času… Nie, nie milánkovia, ak sa nájde čas budeme pokračovať…prípadne sa pokračovania chytí nejaký ďalší kripel, skrátka pokračovanie nabudúce…

Co je vlastně špatného na tom, když se ujme vedení magazínu dlouholetý nadšenecký spolupracovník redakce s chutí trochu vylepšit a „rozšířit“ prezentované čtivo podle vlastní vize? Vize drobně se odchylující od nudné mantry „tohle a tohle támhle funguje, chraň Satan zkusit opustit prověřenou škatuli“. Což takhle zkusit dosáhnout trochu vyššího (L)levelu, než bejt jenom katalogem obodovaného spotřebního zboží? Ale proč na tu snahu flusat?
(inspirací mi budiž tento komentář )

„Představte si třeba Literární noviny, přílohu Kavárna v MF DNES či snahu o to stát se „herním Reflexem“

Nezní to skvěle?

Zní.

Možná proto, že nepatřím (a to asi ani většina lidí, co čte tento článek) do skupiny běžných, koncových hráčů. Můžeme se nechat označkovat libovolně – herní intelektuálové, věční nespokojenci, náročná minorita, ..(doplňte si cokoliv vtipného), nicméně to nemění nic na skutečnosti, že není důvod nemít radost ze snahy trochu provětrat zaprděnou a někdy „zabedněnou“ herní subkulturu. Schválně řikám „trochu provětrat“, okořenit, ne však sfouknout do pryč. Těžko se ale někdo doopravdy zbaví v herním časopise recenzí, tradiční páteři herních plátků, kterou lze obklopit různorodě (i ne-tak-úplně-videoherně), stejně jako by se magazíny jen velice neradi zbavovaly svého osvědčeného cukrátka pro děti (plných her) a začaly tak reálně soupeřit o peníze „intelektálů/nespokojenců“, které putují spíše do věcí typu Reflex/Respekt.

Ortodoxní pařani se nicméně nemusí plašit, svět mimo videoher disponuje i jinými zajímavostmi, než jen fotorealistickou grafikou. Když to zjistí přímo na stránkách svého oblíbeného časopisu, tím lépe. Nenápadné postrčení nikoho nezabilo. A pokud snad někoho občasný výlet za hranice videoherní krabice natolik oslepí, vždycky se může vrátit k poetice ostatních médií a jejich roztomilým hnaním se za exkluzivitou. Jaká idyla.

Samozřejmě, chápu naprosto přesně, kde je „problém“ – taková na pohled ctnostná idea (pozdvihnout úroveň časopisu) přečuhuje, působí exoticky. Kdo se vykalkulovaně nesnaží lézt do zadku co nejvíce lidem působením na jejich první signální soustavu, teoreticky nemůže uspět. V politice, v byznysu, v životě. To je živ.. ne, to je systém. Depresivní. Když nic jinýho, může (a mělo by) nás to srát. To jenom taková poznámečka.

Nápad s přepracováním již existujících her do vyššího rozlišení je nápadem, který zjevně má šanci na úspěch. Takový God of War bude v HD vypadat nádherně. I hráči na fórech si nápad pochvalují. A co na tom, že to bude stát 40 dolarů? Vadí vám to, nekupujte si to. Jak jednoduché. 

Řekl bych, že je téměř jisté, že pokud se s HD verzí GoW úspěch dostaví, čekají nás další tituly. Přepracování textur a objektů do vyššího rozlišení určitě není úplně zdarma, stejně tak je tu nebezpečí, že to sežere nějaký ten čas, který by talentovaní tvůrci mohli využít nějak jinak – např. dovolená. Nicméně pokud jde o titul, který má potenciál uspět i dnes, je tu obrovská šance, že si ho lidé znova koupí nebo ho upřednostní v této podobě před tou na PS2. Hry jsou totiž také o zážitku a velkou televizi má dnes stále více lidí, takže JE také potřeba jít s dobou. A pokud to staré hry samy od sebe neumí, tak je nutné jim v tom pomoct. Znovu je stvořit v HD. 

Můžete namítat, že původní hra na PS2 je dokonalá v té podobě, v jaké je, a budete mít třeba i pravdu (sám si to myslím o Silent Hillu 2 a MGS 3), ale na druhou stranu, jak víte, že to v HD nebude vypadat ještě o chlup lépe?! Převod do HD NEznamená nějaké automatizované převlékání šatů podle stanovené normy. Stále je to v rukou talentovaných tvůrců, kteří k procesu předělávání musí přistupovat s citem, jinak si asi na sebe chystají kanón, který budou mít po vydání hry v rukou fanoušci (kteří mají koule… do kanónu).

Všude se psalo v souvislosti s Monkey Islandem, jak že na nás teď budou útočit remaky starých pecek. Já však říkám, připravte si ocelí vyztužené deštníky, protože to nebudou remaky, co bude padat z oblohy. Budou to HD verze, a nebude jich málo.

Diskuse: Pokud ano, tak jaký remake byste si přáli VY?

Keď sa človek pozrie na hry z veľkej diaľky zistí, že nie sú ničím výnimočné. Chceli by byť… Chceli by byť moderným médiom, chceli by byť dospelé a využiť svoj plný potenciál. Teda aspoň niektoré, iným stačí aké sú. Lenže aj tie, ktoré sa snažia sú stále detinské, i napriek tomu, že ich zaradenie určuje hru iným vekovým kategóriám. Avšak prevažná väčšina z nich je len o krvi, prípadne sexe. A pritom…

Mass Effect je jedna z tých hier, ktoré sa snažia. Na jednej strane v nich niečo je, na strane druhej nevyužíva svoj plný potenciál, ktorý (okrem iného) zrážajú aj hlúpe, podivné rozhodnutia ako podať isté myšlienky. Má možnosť otvoriť sa mnohým myšlienkam a preskúmať ich z rôznych uhlov pohľadu. To je, mimochodom, jedna z výhod hier ako média, ktoré majú potenciál ponúknuť rôzne náhľady na jednu vec. Napríklad, otázka náboženstva v modernom, vedeckom svete. Vec, na ktorú má každý človek svoj vlastný názor, každý jeden človek sa nachádza názorovo niekde v rozmedzí „prísne vedecký pohľad“ – „ortodoxná viera“. Mass Effect sa pravda náboženstva mierne dotkne, ale neodváži sa ho rozvádzať žiadnym smerom. Je to len malé naznačenie, ale nedovoľuje hráčovi, resp. jeho alter egu v podaní Sheparda (či Shepardovej, aby sme ostali rodovo korektný :-)) Je to samozrejme len malý príklad. Čo napríklad otázka genetického inžinierstva, resp. génová terapia? Áno, i také čosi môžeme nájsť v Mass Effecte, ale opäť je nezvládnuté podanie a umiestnenie podobnej témy. Pôsobí ako päsť na oko. Sheparda zastaví pár, ktorý potrebuje vyriešiť svoju morálnu dilemu ohľadom ešte nenarodeného dieťaťa. Pár zastaví Sheparda? Takmer cudzieho človeka, a zveruje sa mu z osobnými problémami, žiadajú ho o pomoc. Hlavná myšlienka má samozrejme svoj potenciál, ktorý by mohol byť dostatočne zaujímavo rozvinutý, ale je postavená a podaná tým najnevhodnejším spôsobom.

Všetko pôsobí neuveriteľne odbitým dojmom, akoby si v Bioware povedali: „Chceme robiť dospelé hry, tak tam nasúkame toto, toto a toto, ale veľmi to nepreženieme, aby náhodou. Stačí ak budeme dospelo pôsobiť!“ Kde je pravda samozrejme neviem, a v rozhovoroch ju určite autori priznávať nebudú. Avšak občas mám pocit, že si autori hier nevedia s herným médiom poradiť. Aj by chceli vytvoriť skutočne dospelú hru, avšak neustále sa točia v bažine infantility, kde dospelé znamená useknuté končatiny a bradavka strašiaca amerických puritánov.

Ale tá hra ma rating „M“! No a? Si nikdy nevidel useknutého vtáka? Aha, oko na tvojom tanieri a ešte aj mrká! Úúúúúú, chlapíkovi vybehli zuby. Nestoj tu ako soľný stĺp a pozbieraj dedovi črevá! Satanove krídla a ježkove oči!!! Oni kopulujú na tej mŕtvej žene, alebo s…

Dospelá náplň jak dve divé svine. O marketingu EA k pripravovanej hre „Dragon Age: Origins“ radšej taktne pomlčíme alebo inak povedané, to je téma na iný článok. Skrátka 99% tvorcov hier nevie vytvoriť skutočne dospelú hru, prípadne by aj chcela, ale vo väčšine prípadov nevie ako na to.

P.S.: Mass Effect naozaj nie je zlá hra, pretože sa veci snaží riešiť. Akurát je presne tým príkladom, kedy snaha ostala niekde na pol cesty. Je vynikajúcim príkladom toho, že sa utori snažia, ale nedokážu si vždy s médiom poradiť. Preto jej časti poslúžili ako dobrý príklad pre myšlienku tohto článku. :-)

A tu se na nás z útrob herních zařízení vyvalil hokej. Haleluja! Po 19 letech života série NHL od EA Sports to snad už můžu, byť nenápadně a nepříliš nahlas (hrál jsem jen demo (v součtu cca 5 hodin, ale stejně by takový hodnocení asi nebylo považováno za správňácky objektivní)), prohlásit.

NHL 10, zdá se, konečně nabízí všechny hokejový libůstky v jednom balení:

Konečně můžu přimáčknout soupeře k mantinelu, držet ho tam a snažit se vydolovat kotouč – to je hokej.

Můžu udělat rychlou kličku od mantinelu ke středu útočnýho pásma a nekompromisním golfákem přesně zavěsit do šibenice, přesně kam jsem namířil – to je hokej.

Konečně můžu sejmout rozjetýho chlapa tak, že chytí druhou ránu o mantinel. Možností poetický likvidace soupeře tělem přirozeně existuje vícero – to je hokej.

Konečně se pracně prokousávám skrze střední pásmo, tahám puk do útočný třetiny, kde často nezbejvá než čekat na spoluhráče z důvodu kvalitní poziční hry soupeře – to je hokej.

Konečně padají góly sklepnutím puku ze vzduchu – to je hokej (a někdy taky baseball).

Konečně je zase možno po přerušení strkat do soupeře, provokovat a katalyzovat tak rozruch – to je hokej.

Konečně NHL od EA Sports vypadá jako hokej. Co dodat? Snad jen ‚Let’s go Red Wings!‘

Mimozemšťané útočí na naši planetu! Poslední minuty lidstva se přibližují, a to ještě není rok 2012, chaos vládne v ulicích a první černý prezident Spojených států podepisuje protokol o použití atomových zbraní. Tak přesně takhle by film vystihl někdo, kdo District 9 neviděl. A jelikož já jsem ho viděl, začnu znova a lépe: Mimozemšťané do koncentračního tábora! Pryč s nimi, nejsou tady vítáni! Anebo ještě lépe, naložte je zpět do té levitující plechovky a klidně je tam zavřete společně s doživotní zásobou kočičího žrádla, ať už máme po dlouhých dvaceti letech zasloužený klid!

District 9, momentálně okupující naše sterilní, ale jinak v zásadě milé, multiplexy je takový malý div filmového světa. Pod debutujícím režisérem vznikl snímek shromažďující to nejlepší, nejdivnější a nejodvázanější z myslí filmových, ale i herních, fandů. A ano, teď ze mě mluví euforie ze včerejšího promítání, které jsem si opravdu užil, a to i přesto, že jsem si s sebou nevzal Subway, McDonalda ani popcorn. Podobné filmy totiž můžu, moc se mi líbí, vyrostl jsem na nich a taky… chci někdy takový v budoucnu natočit! Mám velké cíle? Ani bych neřekl. Vždyť to, co nebylo možné před deseti lety, dnes díky levným technologiím může kdokoliv: tedy natočit si svůj film a pak ho distribuovat na internetu. No a za takových deset let bude určitě něco takového jako District 9 možné udělat na koleni, aniž by hrozilo, že si ho pod tíhou dluhů zmrzačím. Aby nedošlo k mýlce, slib to není, nijak se tady nezavazuji, to v žádném případě! Prostě rád bych někdy natočil takový pěkný film o mimozemšťanské invazi. Hmm…

Kdybych ale chtěl své nadšení z Districtu 9 nějak využít už dnes, rozhodoval bych se mezi knížkou a hrou. Psát knihu je na dlouho, takže bych se pustil asi do té hry. A jak by se hrála? Následovně:

Ještě předtím trochu odbočím. Vypadá to, že hodně lidí si po zhlédnutí District 9 ve vlastní hlavě představuje, že je to zfilmované Halo, další v něm vidí Half Life, někdo (*cough) Another World, který se akorát přesunulo z tajemné planety na Zem, a taky si můžete někde přečíst, že autoři čerpají z počítačových stříleček, protože tam mají ti emzáci ty super zbraně připomínající náhodnou sci-fi doomovku (!). Ať je to ale jakkoliv, oficiálně to podle žádné hry není a když už by měla existovat nějaká předloha, tak je to televizní minisérie V jako vítězství.

Jak by tedy vypadala herní adaptace podle mě? (SPOILERS ahead)

Ve hře by nebyl na ovládání jediný hrdina, nýbrž dva, a možná až tři. Žánrově by šlo o third person hru s tím, že by se v jistých pasážích měnil pohled do 2D, aby hráč zbytečně nebloudil a hlavně, aby to bylo více strhující. Dějovou linku bych okopíroval z filmu (abych nezklamal filmové fandy) a hra by začínala útěkem Wikuse z jatek. Tam by byla k ovládání jedna postava. V případě návratu pro lahvičku by se ale hráč ujal i druhého člomzáka – Christophera. Pasáž návratu by se nejdřív musela projít s Wikusem. Po úspěšném zakončení mise by se „zaktivoval“ Christopher, kterého jste předtím neviděli. Na rozdíl od minule ale vidíte druhého „parťáka“, tedy Wikuse, který dělá přesně to, co jste s ním před chvílí dělali vy. A na tomhle způsobu by stál celý single player. V případě, kdyby Wikuse smrtelně zranili, museli byste ho s Christopherem zachránit, najít ono osudné místo a z té brindy ho vytáhnout (skrze mimozemský uzdravovací impuls). Kdoví jestli by něco takového mohlo fungovat, možná ano? Zahrál by si to někdo?

Keď som sa aj v auguste venoval nejakým hrám, tak to bolo jedine kdesi v karibskej oblasti. Sledovať patálie neporaziteľného a jedinečného piráta Guybrusha Threepwooda som si jednoducho nemohol nechať ujsť. Myslím, že recenzie a názory hovoria za všetko, z Tales of Monkey Island sa nám klube veľmi zaujímavá hra…hlavne, zábavná!


Všetko to začala úvodná scéna s Morganou a do konca hra nepoľavila na nápaditosti a vtipnosti. Dokonca v niektorých chvíľach prekonávala i veľmi dobrú prvú kapitolu. I tá hudba je zrazu akási sviežejšia, atmosférickejšia a viac…hmmm… Monkey Island? Nie, to správne slovo bude: nápaditejšia. Hádanky sú konečne hádankovitejšie, pritom majú vlastnosť zvanú „jasnétresnemsapohlave“, keď prídete na správny postup. Väčšinou je ten postup dokonca celkom logický, i keď miestami založený na logike sveta MI, ako toho reálneho. Lenže keď už sa človek raz zžije s Karibikom, je tam naveky! :-) Jedinou škvrnou tak ostáva stále to nepodarené ovládanie. Zvyknúť sa dá na všetko, ale prečo tolerovať niečo, čo ide proti zdravému rozumu.

Skrátka, nájdete tu všetko presne o opici…po opici? Opice! Príbeh sa ženie opičím tempom dopredu, nezastavuje…trochu sa nám zakrúti a…, sakra, o čo tomu LeChuckovi ide? Snaží sa byť až podozrivo milý a „vlezlý“…pcha! Okrem toho, balí mi moju milovanú Elaine! Moju, moju, moju… Som Mick zvaný Mág, mocný pirát! Buch. Au! Prásk. Plesk! Dosť!!! Get a life! Uhm, ale… Prosíííííím. Ja som pirá… Ticho! OK, ok, čo som si myslel. Elaine by nikdy Guybrasha neopustila.

Bah, Telltale, čo to robíte s jedným úbohým, obyčajným človekom…alebo opicou? V poslednej dobe mám akosi problém rozlíšiť čo je nereálne a čo ešte nereálnejšie. Virtuálne sa to akosi zlieva do seba. Druhá kapitola tak končí…nie tak napínavo ako predchádzajúca, ale s rovnako zaujímavým cliffhangerom (nie, Stalone v tom nie je)…už aby tu bola ďalšia kapitola! Mimochodom, skoro by som bol pri tých opiciach zabudol… Nabudúce chlapci telltalovský bez tých bezvýznamných chrobáčikov. Akých? Však to poznáte, delové gule visiace vo vzduchu, miznúce postavy, duplikujúca sa kópia korytnačieho oného…sošky a podobné srandy, ktoré nerobia pekné meno inak skvelej hre.

Opice sú nepremožiteľné spláchli ma do záchoda…pam pam da pam pumpidam…ehm…