Ne, tohle není tak úplně další článek na KK. Je to počátek série článků, které se budou věnovat dnes bohužel neprávem pozapomenuté kapitole herní minulosti. Skvělých her, založených na coopu, leckdy s možností hrát i ve čtyřech hráčích současně na jednom automatu. Časy udatných bitev, promítnutí éry ´80 filmů do digitálního světa. Jeden superborec proti celému světu a když byl opravdu dobrý(nebo měl hodně dvoukorun ;), tak položil všechny na lopatky, blahopřál mu president USA a někdo jako Kim Cattrall mu ochotně roztáhl nohy. Sladké to časy.


Zpět do roku 93. Bezstarostný svět středoškolní docházky, první pokusy o všechno možné, ale hlavně jsem potkal JE. Captain America and the Avengers. Automatovek byla tehdy spousta, ale přiznejme si to, kolotočáři zrovna nepřekypovali nejnovějším zbožím a člověk byl rád, ze se mezi varicemi na Space Invaders vyskytl nějaký novější kus. Čili mladší než 10 let :). Avengers se odlišovali tím, že měli na svou dobu naprosto skvělou výtvarnou stránku a výbornou hudbu. A to byl jen první dojem. Druhý, hlubší pohled prozradil výborně navržené levely, spoustu bossů a subbossů a variabilní hratelnost. Střídaly se zde totiž klasické pasáže „namlať to všechno na hromadu“ s létacími pasážemi alá jednodušší R-Type. A to vsechno navíc okořenené superhrdinny z Marvel universa, které jsme tenkrát hltali díky (díky!) načerno vydávaným komiksům z dílny Semic-Slovart. Komu něco říkají jména jako Wizard, Juggernaut, Ultron, Living Laser, Wonder Man, Wasp, Grim Reaper, Submariner, bude ve svém živlu. Prostě bomba hirošimovského formátu.

Spolu s několika podobně postiženými jedinci ze třídy jsme to chodili pravidelně mydlit po škole, nechávali tam kapesné, peníze na svačiny, peníze za odnesené láhve, peníze získané vydíráním slabších spolužáků a sourozenců, peníze získané přepadáváním důchod…ehm, pardon, nechal jsem trochu unést ;) Zkrátka…byli jsme polapeni.

Čím se dále liší od průměru a tehdejší záplavy her stejného žánru je dokonale vybroušená hratelnost, která naprosto plynule přitvrzovala nároky na hráče. Nepomáhala si umělými berličkami, jako jiné hry typu „musíš stihnout to co doteď, ale ještě ti přidáme oheň/elektřinu/cokoliv do podlahy“ a podobné vychytávky. K tomu nadstandartně široká škála úderů, díky čemuž neexistovala jen jediná správná cesta, kterou musel hráč namemorizovat, ale dalo se hodně improvizovat. Pro dva hráče, kteří se vhodně doplňovali herní nirvána.

Král může být, jak známo, jen jeden a na trůn žánru beat ‚em up patří tento majstrštyk od firmy Data East(budiž jí nebe lehké) . Kdo by to snad nechtěl uznat, mohl by lehce přijít k úrazu. A to je konec, kapišto ?

Ps. Hra byla až poměrně nedávno předělána do emulátoru MAME, čili ji může vyzkoušet každý, kdo má rád starší dobré tituly, rozlišení 320 x 240 a kvalitní joypad.

Pps. Co tady ještě čumíte, říkal jsem, že si to máte jít zahrát!!

Celý článek...