“As electrically constructed, the globe is no more than a village.”
“‘Time’ has ceased, ‘space’ has vanished, we now live in a global village.” – Marshall McLuhan
Ten člověk zas tak úplně nekecal, co myslíte?

(Ještě než se vydáme do vlastního myšlenkovýho dobrodružství, docela pěkný čtivo o autoru výše zmíněnejch výroků možno najít zde. )

Vše je živé, vše se vším souvisí. Střídavě pocity absolutní sounáležitosti i naprostého odcizení. Přehlcení smyslů, diletace času, jen obtížně rozpoznatelná příčina od následku. Zářivé barvy, neustále člověk slyší nějaké zvuky.

Globální vesnice? Spíše globální kyselinový trip. Není divu, že drogy mají své neotřesitelné místo ve společnosti. Jak bychom zvládali intenzivní trip, kdybychom ho nemohli legálně tlumit alkoholem a tabákem, případně ráno nakopnout kávou?

Někdo se z toho zblázní, pohlcen neurózou. To jsou ty miliony lidí užívajících psychofarmaka.

Někdo dobrovolně natolik otupí a zminimalizuje svůj svět do základního problému lidské existence – „Jaké pivo si dát večer u televize?“ To jsou ty (stejné?) miliony lidí trávící hodiny nazíráním do pohádkového, televizního světa.

A někdo třeba takový životní trip skutečně prožije. Byť s občasnými nepříjemnými chvilkami. Začne brát svět jako úžasné jeviště pro božskou komedii, ve které si může zahrát (realizovat se) každý. Aktivní hra v božské komedii se tak překvapivě může stát návratem k člověku, jako jedinečnému individuu a jeho „spolu-hercům“, členům kmene. To jsou ty miliony aktivních a tvořivých lidí, případně bandy smějících se bestií. Co jiného ostatně zbývá, než se blbečkovsky smát?

Tak kde to jsme?

Nacházíme se v retribální společnosti a globální vesnici, díky čemuž sice máme na dlani doslova celý svět, včetně nedozírného množství různých informací. Třeba o průměrné velikosti prsou žen z libovolného afrického kmenu. Dobré vědět.

Víme všechno. Známe všechny.

Pomocí zpravodajství a informačních technologií můžeme mít povědomí o všem, stejně jako pomocí sociálních sítí a tam nově vznikajících „kmenů“ můžeme mít přehled o všech.

Doopravdy však nevíme nic a neznáme nikoho. Ani sebe sama.

Nacházíme se totiž ve vesnici, kde nikdo ve skutečnosti nemá nejmenší tušení, co se v ní děje. Natožpak abychom věděli proč. Proces žití se tak stává neuchopitelnějším a nepředvídatelnějším než kdy dřív. Vědci doposud nenašli syntézu fyzikálních zákonů makro- a mikro-světa. Přírodní zákony se navíc nemění. Co mají říkat chudáci sociální vědci, jejichž objekty zkoumání se během posledních několika desítek let mění doslova každým rokem? Snad jen zcela bezelstně přiznat nevědomost. Co zbývá.

Ostatně i samotné McLuhanovy výroky nejsou nic jiného, než individuální vidění světa, prakticky nemožné exaktně ověřit. Skoro kdokoliv další by jistě s trochou snahy vymyslel více či méně poetické pojmenování světa, ve kterém se nacházíme. Štěstím je, že McLuhanovo individuum se dá považovat za natolik zajímavé, že můžeme psát seminární práce volně inspirované jeho tezemi.

Staň se, čím jsi chceme abys byl

Jaká tedy je, ta naše vesnice? Hlučná. Barevná. Přebujelá. Nenažraná. Roztříštená Přecpaná smetím. Naše mozky trpí pod přívalem informačního balastu a vulgárních podnětů. Naše ega jsou vysílána do postmoderní džungle (kéž by vesnice), kde se pouze tříštivě zhmotňují skrze výdobytky hodných korporací.

„Jaký typ stolku bude nejlépe odrážet vaší osobnost?“ 1)

„Buď cool, žer jogurt, žij naplno, žij na dluh, mysli stejně, nech se vést, buď jedinečný jako všichni kolem, buď jedinečný každým coulem.“ Ale sotva jako celek.

V čích očích ale bude naše osobnost reflektována? Celého světa, s malou nadsázkou. Stejně jako můžeme s celým světem sdílet (doslova) svou ryzí radost, například z nových trenek.

Globální vesnice? Globální zrcadlo, které je roztříštěné na nekonečně mnoho kousků. Každý kousek reflektuje odraz všech ostatních, tudíž původní obraz sotva kdy dáme dohromady. Obzvláště nahlížíme-li na svět především skrze projekci obrazovky, zanedbatelný to kousek v mozaice poznání, ačkoliv máme pocit, že pokud je proud informací nepřetržitý, nepřetržitě obohacuje i naše vědomí.

Vědomí, které nemá jasno ani o základní povaze světa. Tak žijeme tedy v globální vesnici? Jsme jen střípek z rozbitého zrcadla? Vezeme se na vlnách životního, psychedelického tripu?

Všechno dobře. Vlastnosti současného světa tak asi nejlépe vystihuje tvrzení, že vlastnosti současného světa se nedají jednoznačně dobře vystihnout.

Stavět jaderný reaktor z kostek Lega

Bude ohromně zajímavé sledovat další vývoj lidské společnosti. Možná potom ani nebude třeba vůbec o nějaké společnosti hovořit a konečně dojde na slova Margaret Thatcherová „Společnost neexistuje, pouze samostatní jedinci. A rodiny.”

Kdo v době globálního pohybu osob a zboží potřebuje národní státy? Kdo potřebuje institualizovanou víru v Boha, když , dle duchu postmoderny, jsou všechny víry stejně správné? Kdo potřebuje národní kulturní identitu? Kdo potřebuje rodinu, je-li globální vesnice přelidněná?

Globální vesnice, jako správný kyselinový trip, nejvíce zapůsobí především na vědomí jednotlivce. Mnohavrstvost názorů a vzruchů dokáže spolehlivě rozmetat jakékoliv ultimátní, velké pravdy. Vše je možno zpochybnit, vše je možné. Paradoxně tak totální rozsypání tradičních hodnot a světonázorů může vést k tomu, že role rodiny, případně nepříliš početné komunity spřízněných lidí, nabyde na významu – jako jedno z mála útočišť v postmoderní džungli.

Konzervativní a myšlenkově nepružní jedinci možná začnou páchat hromadně sebevraždy. Nebo vraždy svých ideových odpůrců? Nic tak nemusí být více děsivé (případně zajímavé), než vidět na „vlastní mediální oči”, jak se celý svět živelně proměňuje, jak nevídaně rychlý technologický pokrok započatý především po druhé světové válce nenápadně leptá ustálené životní návyky a umožňuje další rozrušování zavedených stereotypů, tentokráte hlavně těch kulturních. Internetová videoklipovitá doba neustále proudících informací nechá vyniknout jen zprávám šokujícím, exkluzivním, nejrychlejším, „zajímavým.” V Británii mají největšího vola na světě. Zajímavé. V ČR máme takových volů plný Parlament. Všední.

Svět jako divoce tekoucí řeka nových trendů, strhávající s sebou vše zakořeněné. Řeka mísící se v geniální koktejl. Řeka zaplavující svět, svět zaplavován řekou. Jednolitě mokrý svět, stejnobarevný svět? Pouhopouhý živoucí bordel a chaos, nemilosrdně drtící integritu jedince, potažmo společnosti?

Bez schopnosti kriticky uvažovat a nacházet si důsledně vlastní výklad věcí budeme semleti relativitou světa. S automaticky přejímanými světonázorovými vzorci narazíme, protože vždycky se na planetě najde člověk, kdo nám naši životní škatulku když ne rozdupe, tak alespoň ošklivě pomluví.

Románová vize duchovní a ekologické krize totalitní společnosti v daleké budoucnosti.“ – sounds good.

Vezměte vizionáře Aldouse Huxleyho, autora knihy Konec civlizace, smíchejte ho s Orwellem a do vzniklé směsi plivněte kompletní Bondyho osobnost a pohled na svět. – sounds even better, n’est-ce pas?

Takže nakonec dostaneme anti-utopický, lehce sci-fi koktejl, co krásně sarkasticky vystihuje dobu vzniku díla (70. léta v Československu), promítá se v něm dosavadní autorův život a ještě nám umožňuje nahlednout do chmurné budoucnosti.

Bondyho pohled na svět? Vyhraněný, geniálně svérázný, ironický, nesentimentální, viz dále:

„Nepřikládám té práci, kterou jsem dělal během života, žádný význam. Na co? Proč? Co s tím? To mě nezajímá. Někdo to takto dělat musel, tak jsem to dělal já. To muselo být udělané, tak co!“

Říká se, že kdo se moc ptá, moc se dozví… Když už jste si kladl základních filosofické otázky po smyslu bytí, stvoření i existenci Boha celý život, rád bych se zeptal, jestli jste se dozvěděl něco, co vás zaskočilo, co vás vyvedlo z míry, nebo, řekněme, z víry? Víte teď něco, co byste raději nevěděl?

EGON BONDY: Jedna taková věc mě skutečně zaskočila, a to poznání, jehož se mi dostalo až v roce 1990: že lidi jsou blbí. To jsem skutečně nevěděl a pro mě to nebylo triviální konstatování, který každej z nás denně opakuje pětkrát – já jsem to najednou pochopil jako filosofema! Pro mne, jakožto marxistu, to byl dost velkej otřes. Říkám znovu, já jsem toto poznání prožil jako filosof, který prožil filosofickou hloubku tohoto poznání… My marxisti jsme byli vždycky jako idioti přesvědčeni, že člověk je v první řadě bytost racionální, rozumná – rozhodně né blbec. A teď jsem zjistil, že v zásadě blbej je!

Znamená to pro vás pocit bezvýchodnosti?

EGON BONDY: Nikoli, protože to musím ještě doplnit o jednu věc: myslím si, že marxistický racionalismus nepřestává platit. Člověk je i při vší své blbosti tvor velmi učenlivý a dokáže se v geologicky velmi rychlém čase ze svých chyb učit, takže ta blbost je sice endemická ale je, abych tak řekl, kurýrovatelná

Příběh Invalidních sourozenců je zasazen do období kolem roku 2600, na ostrově, jenž je pomalu zaplavován smrdutou stokou plnou odpadků předchozích generací. Zhruba 20 miliónů občanů žije v tzv. završeném socialismu, hospodářsky a technologicky poměrně dosti rozvinuté společnosti. Ta je rozvrstvena především do dvou měst na ostrově, které jednou za čas proti sobě vedou poměrně roztomilou válku – civilní obyvatelstvo se schová pod zem, zatímco důstojníci z bezpečí svých generálních štábů odpalují rakety až do úplného zničení obou měst, aby se vše mohlo znovu radostně vybudovat a následně zase zničit.

Podobnost s možnou budoucí podobou války čistě náhodná.

Hlavní postavy, mladí nevlastní sourozenci jménem „A.“ a „B.“ ale patří do kasty invalidních důchodců, lidí nepracujících, od společnosti pobírajících minimální rentu.

Kde se tahle kasta vzala? V podstatě to jsou intelektuálové, kteří se stali díky dovršení socialismu nepotřební, společnost už nemá zájem o kritickou reflexi sebe sama, o rozevírání nových náhledů na svět.

Z řádných občanů, kteří „jen makaj, aby si zas vydělali na nový byt, nové ledničky a televizory /…/ a můžou se jen přetrhnout“, mají důchodci náležitou srandu.

Postavy „A.“ a „B.“ ve skutečnosti představují autora a jeho družku Julii, protože jak Bondy v rozhovoru pro časopis Živel prohlásil „…ve všech svých románech vystupuji já sám. Píšu vlastně neustále sám o sobě. V románech vstupuji do každé té postavy částí sebe sama a většina hrdinů těch mých knih jsem já sám… “

A stejně jako celá kasta důchodů, žijí hlavní postavy románu přesně dle autorova světonázoru, když se v témž interview svěřil:

…můžu říct, že pro mě osobně je svoboda moci dělat pouze to, co mě baví. Ale to by mělo platit pro všechny lidi! Marxovským ideálem společnosti není žádný kolektivismus, nýbrž Marx expresis verbis hovoří o tom, že cílem je rozvinutá lidská individualita, a tam, kde mluví o budoucnosti společnosti, nikdy nemluví o společnosti jako o kolektivu, nýbrž o souboru svobodných jednotlivců. A ke svobodě jednotlivců patří zejména to – a to Marx zdůrazňuje – dělat jen to, co chci, to, co mě baví, protože jedině tímto způsobem mohu dosáhnout hloubky sebekultivace a seberozvinutí.

Románoví invalidní důchodci náležitě užívají života, žijí v pocitu hluboké vzájemnosti a porozumění, slaví svůj vlastní státní svátek (den smrti Egona Bondyho), tvoří svou svébytnou kulturu, pořádají výstavy, večírky u přátel, filosofují, pijí hodně piva a zkrátka radostně žijí, což provokuje především tzv. „postižence“, policajty a společnost vůbec, na které dokážou důchodci existovat v krajním případě zcela nezávisle.

Podobnost s hnutím hippies a soběstačnými komunami se přímo nabízí.

Co se týče té parodie na válku, hlavní hrdina ten cyklus války a míru komentuje takto:

Nebudem si, milý A., dělat srandu. Zatímco politováníhodní, zavedení, nevědomí a v nevědomosti udržovaní prosťáčkové trdlovali nahatí kolem táboráku a fetovali se, náš společný nepřítel rozpoutal krvavou imperialistickou lázeň, v níž hodlá utopit všechno lidstvo!“

„Dobře, budeme mluvit vážně. Ale moc krve toho lidstva jsem neviděl, jen pár stovek rozmašírovaných invalidů. To tvoje drahý lidstvo si teď dává do nosu tady pod náma-“ a A. dupl nohou, „a verkuje jako zjednaný, aby si zas mohlo párkrát vystřelit. Vono to s tou vojenskou a vůbec ekonomickou kapacitou tohohle hovno-lidstva vo dvaceti milionech hovno-lidí taky není tak slavný! Podle moc dobrejch propočtů, který znáš stejně tak jako já, můžeš si udělat atomovku třeba doma na rendlíku, ale na tu tvoji jednu atomovku musí v zápřahu dělat milion lidí. Všechny možný ty techtle mechtle, který se musejí udělat předtím – včetně jejich i tvojí obživy – než si tu atomovku v kuchyni uděláš.

Počítám, že se vyflákali ze zásob nadělanejch po léta a mají tak akorát ještě na jeden úder. Pak zas jim řeknou, aby vylezli a pustili se do radostnýho budování a budou v tý radostnosti dalších pětadvacet let, až to zas budou moci vyhodit do povětří. Tohle hovno-lidstvo už dávno není schopný udělat ani tu tvoji imperialistickou krvavou lázeň – a taky to ani nikdo nechce – že pomře polovička důchodců, ty voni nepočítají a ani vo nich nevedou statistiky. Víš, že nás mají rádi jako osinu v prdeli.

Zajímavé je rovněž sledovat, jak Bondy v této próze ironicky glosuje životní postavení invalidních důchodů, přestože v době napsání románu byl sám v plném invalidním důchodu:

„Neustále mě zajímá pomyšlení,“ řekl A., „že před pouhými dvěma či třemi sty lety bychom sotva byli mohli být živi. Teprve nejvyspělejší průmyslová společnost může zajišťovat obživu i všem nepracujícím elementům. Dělá to ovšem jako z nouze ctnost, protože je pro ni ekonomicky výhodnější poskytovat jim almužnu, než je zaměstnávat, neboť ve výrobním procesu by tyto elementy nadělaly více škody než užitku a výsledek by byl pro společnost neefektivní. Ale pomyšlení na to, že před pouhými pár generacemi bychom bývali museli pracovat anebo umřít hladem či žebrat a krást, je přece jen fascinující. Žijeme v podmínkách nejvyspělejšího vývojového stádia společnosti, k čemuž celá pokolení statisícileté dějiny pracovaly. Po tisíce pokolení neštastníci jako my skomírali a umírali a teprve my dnes zaslouženě sklízíme plody jejich utrpení. Pohyb a postup dějin a jejich dialektika jsou pro mne neustále zdrojem velikého vzrušení.

Paradoxem taky je, že za „invalidní“ jsou označování jedinci, jejichž jedinou vadou je to, že se nechtějí zúčastnit celé té socialisticko-budovatelské šaškárny. Přitom když se řekne invalida, člověk si vybaví nějakým způsobem zkripleného člověka. V Bondyho vizi budoucnosti jsou tak invalidé dost možná duševně nejzdravější jedinci v celé té společnosti marasmu a šílenství.