“As electrically constructed, the globe is no more than a village.”
“‘Time’ has ceased, ‘space’ has vanished, we now live in a global village.” – Marshall McLuhan
Ten člověk zas tak úplně nekecal, co myslíte?

(Ještě než se vydáme do vlastního myšlenkovýho dobrodružství, docela pěkný čtivo o autoru výše zmíněnejch výroků možno najít zde. )

Vše je živé, vše se vším souvisí. Střídavě pocity absolutní sounáležitosti i naprostého odcizení. Přehlcení smyslů, diletace času, jen obtížně rozpoznatelná příčina od následku. Zářivé barvy, neustále člověk slyší nějaké zvuky.

Globální vesnice? Spíše globální kyselinový trip. Není divu, že drogy mají své neotřesitelné místo ve společnosti. Jak bychom zvládali intenzivní trip, kdybychom ho nemohli legálně tlumit alkoholem a tabákem, případně ráno nakopnout kávou?

Někdo se z toho zblázní, pohlcen neurózou. To jsou ty miliony lidí užívajících psychofarmaka.

Někdo dobrovolně natolik otupí a zminimalizuje svůj svět do základního problému lidské existence – „Jaké pivo si dát večer u televize?“ To jsou ty (stejné?) miliony lidí trávící hodiny nazíráním do pohádkového, televizního světa.

A někdo třeba takový životní trip skutečně prožije. Byť s občasnými nepříjemnými chvilkami. Začne brát svět jako úžasné jeviště pro božskou komedii, ve které si může zahrát (realizovat se) každý. Aktivní hra v božské komedii se tak překvapivě může stát návratem k člověku, jako jedinečnému individuu a jeho „spolu-hercům“, členům kmene. To jsou ty miliony aktivních a tvořivých lidí, případně bandy smějících se bestií. Co jiného ostatně zbývá, než se blbečkovsky smát?

Tak kde to jsme?

Nacházíme se v retribální společnosti a globální vesnici, díky čemuž sice máme na dlani doslova celý svět, včetně nedozírného množství různých informací. Třeba o průměrné velikosti prsou žen z libovolného afrického kmenu. Dobré vědět.

Víme všechno. Známe všechny.

Pomocí zpravodajství a informačních technologií můžeme mít povědomí o všem, stejně jako pomocí sociálních sítí a tam nově vznikajících „kmenů“ můžeme mít přehled o všech.

Doopravdy však nevíme nic a neznáme nikoho. Ani sebe sama.

Nacházíme se totiž ve vesnici, kde nikdo ve skutečnosti nemá nejmenší tušení, co se v ní děje. Natožpak abychom věděli proč. Proces žití se tak stává neuchopitelnějším a nepředvídatelnějším než kdy dřív. Vědci doposud nenašli syntézu fyzikálních zákonů makro- a mikro-světa. Přírodní zákony se navíc nemění. Co mají říkat chudáci sociální vědci, jejichž objekty zkoumání se během posledních několika desítek let mění doslova každým rokem? Snad jen zcela bezelstně přiznat nevědomost. Co zbývá.

Ostatně i samotné McLuhanovy výroky nejsou nic jiného, než individuální vidění světa, prakticky nemožné exaktně ověřit. Skoro kdokoliv další by jistě s trochou snahy vymyslel více či méně poetické pojmenování světa, ve kterém se nacházíme. Štěstím je, že McLuhanovo individuum se dá považovat za natolik zajímavé, že můžeme psát seminární práce volně inspirované jeho tezemi.

Staň se, čím jsi chceme abys byl

Jaká tedy je, ta naše vesnice? Hlučná. Barevná. Přebujelá. Nenažraná. Roztříštená Přecpaná smetím. Naše mozky trpí pod přívalem informačního balastu a vulgárních podnětů. Naše ega jsou vysílána do postmoderní džungle (kéž by vesnice), kde se pouze tříštivě zhmotňují skrze výdobytky hodných korporací.

„Jaký typ stolku bude nejlépe odrážet vaší osobnost?“ 1)

„Buď cool, žer jogurt, žij naplno, žij na dluh, mysli stejně, nech se vést, buď jedinečný jako všichni kolem, buď jedinečný každým coulem.“ Ale sotva jako celek.

V čích očích ale bude naše osobnost reflektována? Celého světa, s malou nadsázkou. Stejně jako můžeme s celým světem sdílet (doslova) svou ryzí radost, například z nových trenek.

Globální vesnice? Globální zrcadlo, které je roztříštěné na nekonečně mnoho kousků. Každý kousek reflektuje odraz všech ostatních, tudíž původní obraz sotva kdy dáme dohromady. Obzvláště nahlížíme-li na svět především skrze projekci obrazovky, zanedbatelný to kousek v mozaice poznání, ačkoliv máme pocit, že pokud je proud informací nepřetržitý, nepřetržitě obohacuje i naše vědomí.

Vědomí, které nemá jasno ani o základní povaze světa. Tak žijeme tedy v globální vesnici? Jsme jen střípek z rozbitého zrcadla? Vezeme se na vlnách životního, psychedelického tripu?

Všechno dobře. Vlastnosti současného světa tak asi nejlépe vystihuje tvrzení, že vlastnosti současného světa se nedají jednoznačně dobře vystihnout.

Stavět jaderný reaktor z kostek Lega

Bude ohromně zajímavé sledovat další vývoj lidské společnosti. Možná potom ani nebude třeba vůbec o nějaké společnosti hovořit a konečně dojde na slova Margaret Thatcherová „Společnost neexistuje, pouze samostatní jedinci. A rodiny.”

Kdo v době globálního pohybu osob a zboží potřebuje národní státy? Kdo potřebuje institualizovanou víru v Boha, když , dle duchu postmoderny, jsou všechny víry stejně správné? Kdo potřebuje národní kulturní identitu? Kdo potřebuje rodinu, je-li globální vesnice přelidněná?

Globální vesnice, jako správný kyselinový trip, nejvíce zapůsobí především na vědomí jednotlivce. Mnohavrstvost názorů a vzruchů dokáže spolehlivě rozmetat jakékoliv ultimátní, velké pravdy. Vše je možno zpochybnit, vše je možné. Paradoxně tak totální rozsypání tradičních hodnot a světonázorů může vést k tomu, že role rodiny, případně nepříliš početné komunity spřízněných lidí, nabyde na významu – jako jedno z mála útočišť v postmoderní džungli.

Konzervativní a myšlenkově nepružní jedinci možná začnou páchat hromadně sebevraždy. Nebo vraždy svých ideových odpůrců? Nic tak nemusí být více děsivé (případně zajímavé), než vidět na „vlastní mediální oči”, jak se celý svět živelně proměňuje, jak nevídaně rychlý technologický pokrok započatý především po druhé světové válce nenápadně leptá ustálené životní návyky a umožňuje další rozrušování zavedených stereotypů, tentokráte hlavně těch kulturních. Internetová videoklipovitá doba neustále proudících informací nechá vyniknout jen zprávám šokujícím, exkluzivním, nejrychlejším, „zajímavým.” V Británii mají největšího vola na světě. Zajímavé. V ČR máme takových volů plný Parlament. Všední.

Svět jako divoce tekoucí řeka nových trendů, strhávající s sebou vše zakořeněné. Řeka mísící se v geniální koktejl. Řeka zaplavující svět, svět zaplavován řekou. Jednolitě mokrý svět, stejnobarevný svět? Pouhopouhý živoucí bordel a chaos, nemilosrdně drtící integritu jedince, potažmo společnosti?

Bez schopnosti kriticky uvažovat a nacházet si důsledně vlastní výklad věcí budeme semleti relativitou světa. S automaticky přejímanými světonázorovými vzorci narazíme, protože vždycky se na planetě najde člověk, kdo nám naši životní škatulku když ne rozdupe, tak alespoň ošklivě pomluví.

Celý článek...