Románová vize duchovní a ekologické krize totalitní společnosti v daleké budoucnosti.“ – sounds good.

Vezměte vizionáře Aldouse Huxleyho, autora knihy Konec civlizace, smíchejte ho s Orwellem a do vzniklé směsi plivněte kompletní Bondyho osobnost a pohled na svět. – sounds even better, n’est-ce pas?


Takže nakonec dostaneme anti-utopický, lehce sci-fi koktejl, co krásně sarkasticky vystihuje dobu vzniku díla (70. léta v Československu), promítá se v něm dosavadní autorův život a ještě nám umožňuje nahlednout do chmurné budoucnosti.

Bondyho pohled na svět? Vyhraněný, geniálně svérázný, ironický, nesentimentální, viz dále:

„Nepřikládám té práci, kterou jsem dělal během života, žádný význam. Na co? Proč? Co s tím? To mě nezajímá. Někdo to takto dělat musel, tak jsem to dělal já. To muselo být udělané, tak co!“

Říká se, že kdo se moc ptá, moc se dozví… Když už jste si kladl základních filosofické otázky po smyslu bytí, stvoření i existenci Boha celý život, rád bych se zeptal, jestli jste se dozvěděl něco, co vás zaskočilo, co vás vyvedlo z míry, nebo, řekněme, z víry? Víte teď něco, co byste raději nevěděl?

EGON BONDY: Jedna taková věc mě skutečně zaskočila, a to poznání, jehož se mi dostalo až v roce 1990: že lidi jsou blbí. To jsem skutečně nevěděl a pro mě to nebylo triviální konstatování, který každej z nás denně opakuje pětkrát – já jsem to najednou pochopil jako filosofema! Pro mne, jakožto marxistu, to byl dost velkej otřes. Říkám znovu, já jsem toto poznání prožil jako filosof, který prožil filosofickou hloubku tohoto poznání… My marxisti jsme byli vždycky jako idioti přesvědčeni, že člověk je v první řadě bytost racionální, rozumná – rozhodně né blbec. A teď jsem zjistil, že v zásadě blbej je!

Znamená to pro vás pocit bezvýchodnosti?

EGON BONDY: Nikoli, protože to musím ještě doplnit o jednu věc: myslím si, že marxistický racionalismus nepřestává platit. Člověk je i při vší své blbosti tvor velmi učenlivý a dokáže se v geologicky velmi rychlém čase ze svých chyb učit, takže ta blbost je sice endemická ale je, abych tak řekl, kurýrovatelná

Příběh Invalidních sourozenců je zasazen do období kolem roku 2600, na ostrově, jenž je pomalu zaplavován smrdutou stokou plnou odpadků předchozích generací. Zhruba 20 miliónů občanů žije v tzv. završeném socialismu, hospodářsky a technologicky poměrně dosti rozvinuté společnosti. Ta je rozvrstvena především do dvou měst na ostrově, které jednou za čas proti sobě vedou poměrně roztomilou válku – civilní obyvatelstvo se schová pod zem, zatímco důstojníci z bezpečí svých generálních štábů odpalují rakety až do úplného zničení obou měst, aby se vše mohlo znovu radostně vybudovat a následně zase zničit.

Podobnost s možnou budoucí podobou války čistě náhodná.

Hlavní postavy, mladí nevlastní sourozenci jménem „A.“ a „B.“ ale patří do kasty invalidních důchodců, lidí nepracujících, od společnosti pobírajících minimální rentu.

Kde se tahle kasta vzala? V podstatě to jsou intelektuálové, kteří se stali díky dovršení socialismu nepotřební, společnost už nemá zájem o kritickou reflexi sebe sama, o rozevírání nových náhledů na svět.

Z řádných občanů, kteří „jen makaj, aby si zas vydělali na nový byt, nové ledničky a televizory /…/ a můžou se jen přetrhnout“, mají důchodci náležitou srandu.

Postavy „A.“ a „B.“ ve skutečnosti představují autora a jeho družku Julii, protože jak Bondy v rozhovoru pro časopis Živel prohlásil „…ve všech svých románech vystupuji já sám. Píšu vlastně neustále sám o sobě. V románech vstupuji do každé té postavy částí sebe sama a většina hrdinů těch mých knih jsem já sám… “

A stejně jako celá kasta důchodů, žijí hlavní postavy románu přesně dle autorova světonázoru, když se v témž interview svěřil:

…můžu říct, že pro mě osobně je svoboda moci dělat pouze to, co mě baví. Ale to by mělo platit pro všechny lidi! Marxovským ideálem společnosti není žádný kolektivismus, nýbrž Marx expresis verbis hovoří o tom, že cílem je rozvinutá lidská individualita, a tam, kde mluví o budoucnosti společnosti, nikdy nemluví o společnosti jako o kolektivu, nýbrž o souboru svobodných jednotlivců. A ke svobodě jednotlivců patří zejména to – a to Marx zdůrazňuje – dělat jen to, co chci, to, co mě baví, protože jedině tímto způsobem mohu dosáhnout hloubky sebekultivace a seberozvinutí.

Románoví invalidní důchodci náležitě užívají života, žijí v pocitu hluboké vzájemnosti a porozumění, slaví svůj vlastní státní svátek (den smrti Egona Bondyho), tvoří svou svébytnou kulturu, pořádají výstavy, večírky u přátel, filosofují, pijí hodně piva a zkrátka radostně žijí, což provokuje především tzv. „postižence“, policajty a společnost vůbec, na které dokážou důchodci existovat v krajním případě zcela nezávisle.

Podobnost s hnutím hippies a soběstačnými komunami se přímo nabízí.

Co se týče té parodie na válku, hlavní hrdina ten cyklus války a míru komentuje takto:

Nebudem si, milý A., dělat srandu. Zatímco politováníhodní, zavedení, nevědomí a v nevědomosti udržovaní prosťáčkové trdlovali nahatí kolem táboráku a fetovali se, náš společný nepřítel rozpoutal krvavou imperialistickou lázeň, v níž hodlá utopit všechno lidstvo!“

„Dobře, budeme mluvit vážně. Ale moc krve toho lidstva jsem neviděl, jen pár stovek rozmašírovaných invalidů. To tvoje drahý lidstvo si teď dává do nosu tady pod náma-“ a A. dupl nohou, „a verkuje jako zjednaný, aby si zas mohlo párkrát vystřelit. Vono to s tou vojenskou a vůbec ekonomickou kapacitou tohohle hovno-lidstva vo dvaceti milionech hovno-lidí taky není tak slavný! Podle moc dobrejch propočtů, který znáš stejně tak jako já, můžeš si udělat atomovku třeba doma na rendlíku, ale na tu tvoji jednu atomovku musí v zápřahu dělat milion lidí. Všechny možný ty techtle mechtle, který se musejí udělat předtím – včetně jejich i tvojí obživy – než si tu atomovku v kuchyni uděláš.

Počítám, že se vyflákali ze zásob nadělanejch po léta a mají tak akorát ještě na jeden úder. Pak zas jim řeknou, aby vylezli a pustili se do radostnýho budování a budou v tý radostnosti dalších pětadvacet let, až to zas budou moci vyhodit do povětří. Tohle hovno-lidstvo už dávno není schopný udělat ani tu tvoji imperialistickou krvavou lázeň – a taky to ani nikdo nechce – že pomře polovička důchodců, ty voni nepočítají a ani vo nich nevedou statistiky. Víš, že nás mají rádi jako osinu v prdeli.

Zajímavé je rovněž sledovat, jak Bondy v této próze ironicky glosuje životní postavení invalidních důchodů, přestože v době napsání románu byl sám v plném invalidním důchodu:

„Neustále mě zajímá pomyšlení,“ řekl A., „že před pouhými dvěma či třemi sty lety bychom sotva byli mohli být živi. Teprve nejvyspělejší průmyslová společnost může zajišťovat obživu i všem nepracujícím elementům. Dělá to ovšem jako z nouze ctnost, protože je pro ni ekonomicky výhodnější poskytovat jim almužnu, než je zaměstnávat, neboť ve výrobním procesu by tyto elementy nadělaly více škody než užitku a výsledek by byl pro společnost neefektivní. Ale pomyšlení na to, že před pouhými pár generacemi bychom bývali museli pracovat anebo umřít hladem či žebrat a krást, je přece jen fascinující. Žijeme v podmínkách nejvyspělejšího vývojového stádia společnosti, k čemuž celá pokolení statisícileté dějiny pracovaly. Po tisíce pokolení neštastníci jako my skomírali a umírali a teprve my dnes zaslouženě sklízíme plody jejich utrpení. Pohyb a postup dějin a jejich dialektika jsou pro mne neustále zdrojem velikého vzrušení.

Paradoxem taky je, že za „invalidní“ jsou označování jedinci, jejichž jedinou vadou je to, že se nechtějí zúčastnit celé té socialisticko-budovatelské šaškárny. Přitom když se řekne invalida, člověk si vybaví nějakým způsobem zkripleného člověka. V Bondyho vizi budoucnosti jsou tak invalidé dost možná duševně nejzdravější jedinci v celé té společnosti marasmu a šílenství.

Celý článek...