Dnes si, milé děti, povíme příběh o šíleném kouzelníkovi, který měl spadeno na dvě malé děti. Pojmenoval jsem ho jako Příběh Orfeovy kletby. Bojíte se? A co teď? Když takhle udělám sirkou… škrt… sssss… tak se bát budete. Správně. Teď už se určitě bojíte. Nebojte se, je to jen obyčejná sirka. Čeho byste se ale bát měli: Tmy. Té se aspoň bojí všichni v populárním seriálu Are You Afraid of the Dark, podle kterého vznikla v roce 1994 počítačová hra. A o ní si něco povíme v následujících několika odstavečcích.

Dnešní příběh je interaktivní. Proto bude vyprávění poněkud netradiční. Kde se vzala, tady se vzala, Terry. To jste vy. Hrajete za děvče. To je fajn, protože to ve videohrách není tak časté. Váš bratr se jmenuje Alex. Dnes večer jste se spolu s Alexem rozhodli vyrazit za dobrodružstvím k Orfeovu paláci. Ano, přesně tam! Co, že nevíte, co je Orfeův palác? To je opuštěné divadlo, ve kterém údajně straší. Proto jste se tam rozhodli jít. Krátce před půlnocí. A to jste neměli dělat. Orfeus totiž stále žije, a co hůř, je šílený. Zešílel. Nejdřív vás přivítá, to ještě netušíte, co se bude dít, a pak se to stane! Co se stalo? Vlastně, co se to má stát? Hned vám to povím. Šílený Orfeus… už jsem vám přece říkal, že je šílený… unese vašeho bratra, přenese ho neznámo kam, zmizí před vámi a divadlo s Terry a Alexem uvnitř zamkne na dva západy. To je šílené, souhlasím.

Takže je to takhle. Terry, tedy vy, je sama samotinká v místnosti s egyptskými artefakty, s kouzelnickými předměty a skoro žádnou šancí na útěk před kouzelníkovými špinavými úmysly. Orfeus z vás chce udělat nebožtíky v dopředu „bočnutém“ představení, tzn. skončí to veselou smrtí vás i Alexe. K tomu má dojít o půlnoci, takže času není nazbyt! Musíte udělat kolečko v místnůstce plného různého harampádí a zjistit, jak se dostat ven. Takzvané „kolečko“ uděláte několika klikanci vždy, když se kurzor myši změní v šipku. Naštěstí se z věštecké koule dozvíte nápovědu od bývalé asistentky… A útěk na svobodu se zdá být nasnadě. Pár kroků po místnosti, kliknutí sem a ještě pro jistotu jinam otevře dveře vedoucí do vedlejší místnosti. Tarotové karty o vaší nevyhnutelné smrti lhaly. Alespoň prozatím.

Jak zjišťujete na vlastní oči, Orfeův palác není plný pavučin, natož pavouků, ani není zdevastovaný, či jinak „vybílený“. Exponáty příšer jsou na svých místech – některé se dokonce po těch letech ještě hýbají! Herci už svůj plat ale zřejmě neuvidí – divadlo je přece oficiálně zavřené. Vypadá to, jako kdyby se o půlnoci mělo konat představení. To se vlastně koná! Orfeus neblafoval. Půlnoc se blíží a při každém vyřešeném úkolu dochází kouzelníkovi trpělivost. Po muzeu hrůzy se začínají pohybovat nestvůry z jiného světa a na Terry, tedy na vás, je, abyste jim zatrhli tipec. Neandrtálce se zbavíte ještě docela snadno, ale jak dostat na kolena mumii? Pokud vás dostihne dřív, než na to Terry přijde, kamarádi ze seriálu Are You Afraid of the Dark vám poradí! Neřeknou vám jak úkol přesně udělat, pouze naznačí, v tomto případě řeknou, co asi mumie nerada, a při procházce divadlem na to zcela jistě po chvíli přijdete.

Co tedy Are You Afraid of the Dark: The Tale of Orpheo’s Curse (kompletní název hry) přesně je? Interaktivní film, adventura pro všechny generace, logická hra ve stylu Atlantis a ještě možná něco navíc. Hraje se příjemně, má parádní atmosféru, dokonce si nemusíte lámat hlavu s používáním věcí na všechno, protože hra sama rozhodne, kdy je předmět ve vaší kabelce k užitku. Je to hra s velmi aktuálními herními mechanismy, moderní hra z herního středověku, dalo by se říct. Naštěstí je velmi zachovalá, plně namluvená s pěknou grafikou a spustitelná i na moderních Windows.

Doporučuje pět z pěti kouzelníků.

Na webu se před nedávnem objevil nový nezávislý projekt Nezávislé hry specializovaný na psaní o nezávislých hrách. Nezávislost je heslo dne. Co jsou to nezávislé hry, může se jeden čtenář ze sta zeptat. Inu, to jsou takové hry, které jsou dělané pro peníze, jen nemají velkého vydavatele. To by ale byla jen poloviční pravda – celá polovina nezávislých, také zvaných jako INDIE her, je dělaná pro radost. Indie hry se dají také popsat jako malé hry – někdy ale narostou až do takových rozměrů, že jejich svět je několikanásobně větší než lecjaká AAA hra. Hráči stavebnice Minecraft by mohli povídat…

A teď k webu Nezávislé hry.cz, o kterém tento článek je. Nejdříve něco málo k designu. Nenajdete na něm reklamní pruh, banner, ani malý odkaz na obchod se sado maso pomůckami. Dá se říct, že tento web to s obsahem myslí vážně, když neotravuje žádnými reklamami. Design je sympatický, skoro by se dalo říct, že designéři měli při jeho tvorbě nezávislé úmysly (!).

Recenzí je v tomto okamžiku celkově patnáct, což je za měsíc existence docela pěkné číslo. Nejen recenzemi je stránka zásobována, najdeme tu preview chystaných nezávisláren, ale dokonce i rozhovory s nezávislými tvůrci, jejichž existence vyloženě závisí na tom, být alespoň trochu zviditelněni na internetu. Zatím se jim povedlo vyzpovídat tvůrce Penumbry a v druhém případě ukrást Kultuře kriplů našeho vlastního Erika Svedanga (no fuj, to se nedělá!), který s námi udělal náročný rozhovor v srpnu před dvěma roky. Fandy nezávisláren potěší i skvěle řešené rychlé aktualitky ve sloupci napravo, ale tady mám obavy, že za měsíc, dva už nebude tolik nadšení, aby aktualitky byly aktuálně doplňovány.

Kvalita textu bude oním rozhodujícím faktorem, zda stránka Nezávislé hry přežije, jestli si získá čtenáře nebo naopak bude jejím katem, smějícím se už v tuto chvíli kdesi v povzdálí. Pokud se k tomuto můžu osobně vyjádřit, první recenze na Jollyho Rovera určitě není špatná. Jen možná mi chyběl u textu obrázek ze hry, protože napínat fantazii jako strunu od piána při čtení herní recenze není zrovna ideální (a už vůbec ne bezpečné).

Ze stránky Nezávislé hry mám pocit, že se nesnaží o to, informovat o všem, co se kde „šustne“. Na to energie stále malého týmu pochopitelně nestačí. Ale víte co? Pokud vám žilami proudí pozitivně nezávislá krev, není nic co by vás zastavilo od přidání se k tamní redakční pětce. Potřebují vás!

Poznámka: Poprvé publikováno na blogu Casual Core.

První Portal byla nuda. Přestal mě bavit po desátém levelu, kde se už víc skákalo přes smrtící lávu, než se něco řešilo, a to mě nebavilo. Příběh žádný. Hudba žádná. Filmečky mezi levely žádné. Zapeklité úkoly žádané. A vůbec tak nějak pomalé a nezáživné. Raději jsem si počkal na druhý Portal. A o něm si dnes něco povíme. (Spoilers ahead!)

Co se příběhu týče, je to takový smotanec všeho možného, nejvíce však Kostky a 2001. Pro čtenáře, kteří vyznávají spravedlnost nade vše totéž řečeno v explicitní verzi: Portal 2 je obludná vykrádačka Kostky s ukradeným Halem 9000 k tomu. Ale upřímně, je úplně jedno, jestli to vykrádá tamto nebo ono. Co jedno není – příběh moc nefunguje, a to proto, že děj o hodném robůtkovi popletovi, který vám celou dobu pomáhá a pak vás chce zabít – přičemž ve hře umíráte poměrně často, a tím pádem to není moc napínavé – je, jak to jen výstižně napsat, tristně nefunkční. Ani nijak uvěřitelný, či zajímavý. Řekněme, že jako film by to kritici moc nepochválili.

Tím ale nechci říct, že jsem si děj neužil – naopak. Jako souhrn jednotlivých „gagů“ je to velmi dobře konzumovatelné. Někdo se objeví na LCD visící na zdi – např. Halův modrý bratranec – a pronese vtip a třeba nastíní, co se bude dít dál. Já na to pokaždé, že je to OK. Většinou jde o něco velmi strohého a myšlenkově prázdného, takže situaci ještě musí zachraňovat hudba. Jako celek to nějakým podivným způsobem funguje.

Grafika zaostává za dnešním standardem, ale to možná v případě logické hry nějak zvlášť nevadí. Pravda je, že odradit od hraní může – i herní matadory. Mnohem lépe je na tom zvuk a příjemná hudba, která rozhodně oživuje sterilní prostředí Aperture Laboratories.

Řešit puzzly v Portalu 2 je zábava. Nejsou tu žádné podezřelé chodby plné smrtící lávy, kde jediný krok vedle nebo špatně načasovaný skok pohřbí vaše ambice pokořit hru v několika následujících dnech. Hra nemá nijak výrazné sklony hráče frustrovat, jsou tu však jistá zákysová místa – v podstatě si řeknete: tohle přece nejde vyřešit! Ale jakmile skočíte do portálu z trochu větší výšky, dojde vám, že tu stometrovou propast přeletět jde. Buďto se mi to zdálo, nebo je v Portalu 2 trochu podivnější fyzika. Některé puzzly vypadají opravdu složitě, ale jen do chvíle, než odhalíte, že obtížnost stála jen na vašem špatném odhadu toho, jakého fyzického výkonu je vaše postavička schopna. Po odstranění takového zákysového místa je pak většinou dokončení úrovně úplná pohoda. Levely tedy nejsou nijak zapeklité a hra odsýpá docela rychle.

Většina úrovní je povedená, pokud bych si ale měl vzpomenout na nějaký extra kvalitní level, asi bych tápal. Závěrečná úroveň mě zklamala – v začátku vypadala dobře, ale poté se ukázalo, že je to jen o tom někam správně se postavit v místnosti a občas vystřelit portál (?!). Na konci jsem měl pocit, že levelů by ve hře mohlo být mnohem více, možná dvoj až trojnásobek, ale to by autoři museli vyrobit obrovskou spoustu děje (tedy naskriptovaných animací) navíc a to by asi bylo nad možnosti i tak prosperující firmy, jakou je korporace Valve.

K zábavě určitě přispívají nové „hračky“, které jsou v průběhu hry postupně k dispozici. Puška střílející portály je stále to jediné co máte u sebe, ale prostředí je tentokráte mnohem variabilnější a tím pádem je to všechno takové zábavnější. Sice už mnohokráte viděné – např. podlahový zrychlovač, ale i větrák, byl už ve stařičkém Duke Nukemovi -, ale i tak je pěkné, že došlo alespoň k nějaké inovaci oproti původnímu Portalu.

Nejvíc mě hra bavila v polovině, kdy řešení puzzlů vyžaduje teleportaci speciálních barev tekoucích z vodovodů a to je šikovně vymyšlené, protože okno portálu je pro přesun kapalin jako stvořené (Homer Simpson by mohl povídat). Při hraní jsem se přistihl, že hru nemůžu vypnout a jít dělat něco jiného – to se mi naposledy přihodilo asi u Heavy Rain. Jak se ale hra přesunula do velkých prostorů, Portal 2 možná získal na epičnosti, na druhou stranu ale i cosi ztratil a já už nebyl z hraní tak nadšený. Dějový zvrat s počítačovou bramborou a srandovním generálem moc nepomohl, abych řekl pravdu.

Po dohrání si říkám, že bych si někdy v blízké budoucnosti rád zopakoval zábavu z prostřední části hry. Ta by se mohla eventuelně dostavit i při hraní případných fanouškovských úrovní, pokud si ovšem editor levelů nebudou ve Valve syslit pro sebe.