Zeitgeist, v překladu Duch doby, je nezávislý film (nebo dokument, chcete-li) o významných historických událostech, na které se pokouší nahlížet z dost rozdílných úhlů, než těch, které nám servírují masmédia a učebnice dějepisu. Vydán byl zhruba před rokem a téměř okamžitě se stal na Googlu jedním z nejsledovanějších videí vůbec. Za ten rok, ale na aktualitě neztratil vůbec nic, právě naopak.

Film je rozdělen do tří částí. První se zabývá starověkými náboženstvími, astrologií a s tím souvisejícím mýtu o Ježíšovi a přechodem ke křesťanství.

V další části se objevují události z 11. září popisovány očitými svědky a odborníky z oblasti konstrukce mrakodrapů, kteří se shodují, že oficiální teorie v různých ohledech odporuje jejich vlastním zkušenostem, ale co je důležitější, i fyzikálním zákonům. Určitě jste už na tohle téma četli různé konspirační teorie o nastražených výbušninách a řízené demolici a i kdybyste je beze všeho smetli ze stolu, tak přesto asi uznáte, že budovy, do kterých žádné letadlo nenarazí asi jen tak bezdůvodně nepadají (WTC-7, menší budova vedle dvojčat, o které si nikdy moc nemluvilo)

Poslední část je věnována bankám a americkému bankovnímu systému obecně, který funguje přinejmenším trochu zvláštně. S tím souvisí i významné historické události, ať už v USA, ale i zbytku světa a nepříliš optimistická předpověď o budoucím vývoji mocenských struktur.

Což je nakonec základní motiv, který se prolíná jednotlivými kapitolami – jak různé mocenské organizace zotročovaly (a dodnes zotročují) lidstvo záměrným šířením strachu a paniky, pomocí které člověku vsugerují, že určité chování je vlastně v jeho zájmu (nezaplatíš si desátek a půjdeš do pekla, to bys přece nechtěl; terorismus je zlo a je proti němu třeba bojovat za každou cenu, jinak nás zničí; začneme tím, že vás v rámci boje proti terorismu trochu víc začneme kontrolovat a omezíme vám osobní svobodu, nakonec je to pro vaše dobro a bezpečnost).

Záměrně vynechávám ty nejzajímavější teorie, nechci vám kazit zážitek z filmu a bez výpovědí očitých svědků a historických souvislostí by stejně působily nevěrohodně a vytržené z kontextu. Nemusíte a nejspíš ani nebudete všem těm teoriím věřit, ale tenhle dokument mi připadá přínosný v tom, že vám předloží úplně jiný pohled na věci, co se dějí kolem nás, než ten, co je všeobecně přijímaný, a nenutí vás, abyste tomu věřili, chce jen, abyste se trochu zamysleli. Pravda je totiž vždycky někde uprostřed, proto myslím neuškodí vyslechnout si názory i z té „druhé strany“.

Snad jen na konec bych dodal, že nejde o žádnou děsně intelektuální nudu, jak by se mohlo zdát, dokument skvěle graduje od docela zajímavýho začátku až do konce, který na mě z nějakého důvodu zapůsobil neuvěřitelně silně jak pocitově, tak i svou myšlenkou, a ty dvě hodiny utekly jako voda.

Na Zeitgeist s českými titulky se můžete podívat na adrese
http://video.google.com/videoplay?docid=-686108267122535204

Kolikrát jsem už přemýšlel, že pověsím hraní na hřebík. Nesčetněkrát. Zabírá to čas, žere to peníze a nehráči se na vás dívají skrz prsty, jako na nějakého úchyla. A co z toho? Jen pár hodin zábavy. Stojí to za to?

Někdy si tak říkám, jak dobře by mi bylo bez her. Nemusel bych je kupovat, instalovat, patchovat, řešit na internetu zákysy apod. Ušetřil bych tisíce za hry a desetitisíce za kvalitní hardware. Minulý rok jsem si koupil notebook za necelých 40 tisíc. Proč? Abych na něm mohl hrát ty dvě tři „velké“ hry do roka? Kdybych ho teď chtěl prodat, tak by to nebylo ani za polovinu. A to už nemluvím o high endových PC sestavách. Celkově šly ceny sice hodně dolů, ale echt nadupané PCčko vás pořád vyjde hodně draho. A k super exkluzivnímu PC si přece nebudete kupovat myš za dvě stovky, chce to pořádného osvětleného macka, aspoň za tři tisíce. Vyplatí se to? Pche.

Náruživý hráč nejsem, že bych si třeba koupil konzolu a nějaký Asus EEE, který by mi na internet a práci stačil. Poslední dobou (cca dva roky) hraju víc a víc casual věcí, na úkor velkých her. U těchto AAA věcí totiž trpím syndromem „to už jsem hrál“. Dtrivá většina připravovaných her mě absolutně nevzrušuje, protože v nich prostě není „nic“ nového. A když už vývojáři přidají nějakou jednu trošku zajímavou feature, hned onanují nad tím, jak bude jejich hra revoluční a jak redefinuje svůj žánr. Při takových prezentacích jen obracím oči. To se bohužel stává až nezdravě často. Přijde mi, že snad všichni vývojáři nedělají nic nového, hry (velké, komernčí AAA tituly) se zlepšují jen technicky a ti odvážnější do své hry přidají jednu příjemnou drobnost, která zavání novotou. Jedna drobnost a hned se můžou všichni víte co… Tuším že naposled jsem se hrozně nasmál u jednoho komentovaného videa z Red Alertu 3, kde vývojář vychvaloval revoluční souboje na vodě.

Přes všechno to otrávení neustálou repetivností, přes hry podobné si jako vejce vejci, přes nesmyslné řeči vývojářů a extrémní fanboy-ismus mám herní průmysl hrozně rád. Je to něco jiného, nového, dějou se v něm zajímavé věci a přece jenom, jednou dvakrát do roka vyjde nějaká zajímavá velká hra, která stojí za hřích. Jednou dvakrát do roka se taky koná nějaká zajímavá herní výstava, kde se ukazují jen ti nejlepší (no, i když…). V herním byznysu pořád někdo něco rozebírá, analyzuje, přirovnává, komentuje a neustále se děje něco zajímavého. Další věcí, kvůli které stojí za to u her zůstat jsou hráči samotní. Hry mají neuvěřitelně silné a oddané komunity, které jsou pro svou modlu ochotni zabíjet. Vznikají zajímavé herní projekty, webové projekty věnující se hrám, každý přispívá svou troškou do mlýna. Na tomhle průmyslu je úžasné především to, že je tak nový, tak svěží, a že se pořád hledá. Neustále se vyvíjí a nestojí na místě. A to mě na tom láká. Nejde jen o produkt samotný, ale i o to všechno kolem i nekolem. Jsem rád, že jsem chytl herní průmysl zrovna v téhle fázi…

A proto nebudu nic věšet na hřebík, možná jindy. A už kuju pikle na high endové PC (ale s rozumem) na příští rok. Musím se na toho StarCrafta 2, který bude úplně stejný jako jednička, přece adekvátně připravit, no ne? :)

Jest tomu už veľmi dávno, čo sa obávaný čarodej Shang Tsung pokúsil ovládnuť našu ríšu Zem. Od konečného úspechu ho delila len jediná výhra v turnaji zvanom Mortal Kombat. Brutálny, nevyspytateľný a plný mágie. Turnaj, ktorý bol poslednou nádejou pre Zem… A zvyšok? Zvyšok je len čistá história.

Keď hovoríme o Mortal Kombate, hovoríme o jeho vnútornom kúzle, špecifickej atmosfére, ale hlavne o prehnanej, nadsadenej brutalite, ktorá ho robila jedinečným. A samozrejme o digitalizovanej grafike, resp. postavách, ktoré sa po objavovali na obrazovkách. Zaujímavé je, že túto techniku sa neskôr pokúsilo napodobniť niekoľko hier, ale každá dopadla otrasne. Mortal Kombat pretrval. I podľa slov Eda Boona, jedného z tvorcov pôvodného MK, to bolo vďaka onej brutalite. Čo sa o tom v tých dobách popísalo stránok, a vyrobilo novinových správ. Je to viac ako desať rokov, a v prístupe spravodajských médií k hrám sa vlastne nič nezmenilo.

Postavy, to je základ každej bojovky a prvý MK ich ponúkol rovných sedem. Každý z istým pozadím a poslaním, vstupoval do Turnaja, každý s túžbou zvíťaziť. Kto by si čítal pozadia jednotlivých postáv v bojovkách, istotne si poviete. Avšak pre mňa to bolo zaujímavé čítanie, dávalo to postavám istý charakter – i keď v tých dobách len mierne naznačený. Lenže to sa počas dlhej existencie série zmenilo. A o postavách tak človek vie viac, než by sa možno na podobný žáner hry patrilo. Opisovaním a prepisovaním niektorých zaujímavých faktov z MK, by bolo vešaním šupín na draka – kto však má záujem, môže si prečítať, čo som o hre napísal pre gamesweb.sk

Liu Kang porazil čarodeja a vyhral tak Turnaj pre Zem. Shang Tsung bol potrestaný a na scénu prichádza cisár Inozeme osobne – Shao Khan. Druhý turnaj, vlastne nebol oficiálny – bol zmanipulovaný, tak aby vyhovoval Khanovi a jeho plánom. Plánom, a udalostiam, ktoré neskôr odokrýva kvalitná PS2 hra „Shaolin Monks“. Avšak to je ešte ďaleko. MK2 priniesol množstvo nových postáv a nové ukončovacie pohyby. Och áno, akoby som mohol zabudnúť. „Fatalitky“ sú práve oná veľmi brutálna časť Mortal Kombat série. Trhanie chrbtice (Sub Zero) je dnes skrátka klasika, vytrhnutie bijúceho srdca z hrudníka (Kano) rovnako. MK2 k tomu všetkému ešte pridáva niekoľko vtipnejších ukočovadiel, akým bol napríklad Friendship – skrátka prekvapenie pre porazeného súpera. Pamätám si ako sme chodili hrávať MK do jednej herne, učili sa naspamäť všetky pohyby, resp. pohyby obľúbených postáv a potom hrali…a hrali, až sme jedného dňa zistili, že táto skvelá hra je aj na PC a bez cenzúry (áno, bola to herňa zostavená zo SNES-ov :-), nakoniec ju aj tak niekto vykradol!)Pre niektorých vrchol série, pre iných ešte len príde…

Tým je pre mnohých tretí Mortal Kombat, respektíve jeho reedícia s názvom Trilogy, do ktorej sa vrátilo množstvo opustených a hlavne populárnych postáv. Dynamickejší, graficky vykreslenejší a brutálnejší. A jediný z klasickej trojice, ktorý doma vlastním ako originál, aj s peknou krabičkou. :-) Svojim spôsobom je MK3 vrcholom 2D bojoviek vychádzajúcich práve z línie prvého MK – pretože by som sa nerád dostal do paľby s fanúšikmi Street Fightera. Aj keď druhovo rovnaké, každá z hier je úplne iná…

Neviem ako by som to napísal, a neznelo by to divne. Ale k sérii Street Fighter som nemal nikdy žiaden vzťah. Skrátka bojovka, farebná až des, dynamická, ale akosi mi nič nehovorila. Zatiaľ čo Mortal Kombat bol niekde úplne inde, a nemyslím si, že to bolo brutalitou. Skôr postavami a akýmsi jemným mytologickým pozadím (na ktoré počujem dodnes :-) ), rozvíjajúcim celý jeho vesmír. Starší bohovia, ich chyby a pády, generácie rodiny Sub Zera, osud Scorpiona – ako sa nechal zmanipulovať, ako sa postupne dozvedáme, že za niektorými udalosťami stál ďalší z čarodejov – Quan Chi. Jeho súperenie o moc so Shang Tsungom. Aliancie, zrada, smrť… Všetko v esencii v podstate obyčajnej bojovky. Keď pre niečo, tak i pre toto mám sériu Mortal Kombat rád.

Štvrtým pokračovaním vstupuje Mortal Kombat do novej éry, posledným na PC, avšak nie posledným v rade. Na tieto hry si však pospomíname niekedy nabudúce – nová éra, nové spomienky…

…co se týče věku a her. Dnes je herní komunita rozdělená na dva druhy hráčů. Ti starší, co pařili na amigách, atari, nintendech, a pak ti druzí, kteří pamatují maximálně playstation 1 a jsou odkojení na novodobých komerčních odsávačkách. Pojďme se ale podívat na ještě jednu skupinku lidí, o které si mnozí myslí, že vesměs neexistuje. Této skupině je jedno, jakou má co grafiku, neřeší názvy her, vývojáře, recenze, PS3 je pro ně černá hrací krabička a CDčka jsou prostě ,,kotouče“. Mluvím o těch nejstarších z nás.

Lidé v důchodovém věku. Kdejaký pubertální zjev by se mi teď začal smát, při představě, že jeho bábinka tráví dlouhé večery s dualshock ovladačem, místo aby jehlicemi pletla svetr. Ale proč? Copak se staří lidé nemohou moderně bavit, jako ostatní? A že se tomuto způsobu zábavy vyhýbají? To by se jeden divil, kolik starých lidí si rádo sem tam zahraje nebo zasurfuje na internetu.

Abyste si snad nemysleli, že tlachám hlouposti, řeknu vám reálný příklad z mého života. Vídávám to každý týden. Mluvím o mojí hi-tech babce. Pokud jste doteď nevěděli, co znamená old-gen, tak tady máte odpověď. Má na dnešní dobu úctyhodných 74 let, a hle, po mě dědí konzole, které doplňuje jinými technickými vymoženostmi. U ní na chalupě má PlayStation 1, dva Gameboye, notebook, přenosné DVD, a do budoucna plánuje širokoúhlou televizi na stěnu. A nedávno mě vylekala, když z ničeho nic vytasila dotaz: ,,To PSP tě teda pořád ještě baví, jo?“

Moje hi-tech babka (drtící převážně plošinovky na PS1, nebo tetris a donkey konga před spaním na Game Boyi) otravuje všechny své rodinné příbuzné po telefonu, když nastane nějaký zákys ve hře. Rozčiluje se na Novinkách při čtení zpráv a komentářů, projíždí seznamky a směje se starým mládencům. V noci ulehne do postele s malým DVD přehrávačem a se sluchátkama se oddává filmovým zážitkům. Je živoucí důkaz, že hry nejsou jen pro malé děcka, a že i důchodce se může přizpůsobit dnešní technice. Stačí, když se trochu chce a je drobek těch financí. Nelze pořád žít tím ,,prostým“ životem a vzpomínat na léta před revolucí. Ostatně hi-tech babka si už ani nedovede představit fungovat bez již uvedeného DVD, notebooku nebo třeba GameBoye, což není vzhledem k volnému času při stáří vůbec zvláštní.

Takže, milí pubertální zjevové, nesmějte se babičkám mrskajícím s analogy, neboť postupem času a vývojem technologie, si každý člověk najde něco, co ho bude v této oblasti bavit. A budete se divit, až vás vaši prarodiče budou porážet ve vašich oblíbených online hrách.

Vskutku geniální název asi nejslavnější knihy francouzskýho spisovatele Roberta Merleho. Takovej hezky mrazivej a hlavně dokonale padnoucí k námětu díla. Pro Rudolfa Höße, vedoucího nacistickýho koncentračního tábora v Osvětimi, totiž skutečně byla smrt řemeslem. Chápu, moc sympaticky kvůli tomu tento pán asi nepůsobí, ale přesto (či spíš právě proto) stojí Merleho autobiografickym stylem psaný vyprávění vo životě tohodle darebáka za pozornost. Neni nad dospělej námět.

Je to extrémně drsná kniha. Asi nejdrsnější co jsem čet (promiň Alexi z Mechanickýho pomeranče, bylo to těsný, ale holt ten nácek byl ještě daleko větší magor než ty). Ne snad že by tam lítaly končetiny a tekly hektolitry krve, to vůbec, si asi pletete s pohádkama pro dospělý (myslim, že se tomu řiká horor), jenom ten název „Smrt je mým řemeslem“ těžko moh bejt výstižnější. Milýho Rudolfa totiž nejčastějc budí ze spaní vobava, jestli se mu povede dostát náročnýmu pracovnímu úkolu – jak během 6 měsíců ve „svym“ táboře zlikviduje 500 000 jednotek (=lidí)?

Při druhym čtení mi kniha přijde často až tragikomická. Úplnej killing joke. Vtip zabiják. Ten člověk, co rozhodoval vo popravách statisíců lidí byl totiž v první řadě po většinu života totální outsider, sračka, ubožák, dno společnosti, jak je libo. Rudolf neměl rád nikoho a nic (kromě Německa), nikdo neměl rád jeho. Uměl akorát „mimořádně svědomitě“ plnit rozkazy, to jediný ho jakžtakž uspokojovalo. Jak nějakej stroj, totálně bez vlastního myšlení, s životnim cílem sloužit a držet hubu. Ideálně sloužit Straně a Německu, což bylo Rudovo náboženství. A takováhle banda zakomplexovnajech chudáků v letech ’39-’45 vobrátila půlku Evropy naruby. Vtip zabiják. Bůh se nad tim určitě musel ‚chorošně zaláfat‘, protože existuje-li a je-li skutečně všemocnej, musí to bejt pořádně cynickej hajzl se smyslem pro zvrácenej humor. Každej sme holt nějakej. Já zase někdy nenosim do bot ponožky.

Zase pozor, Smrt je mým řemeslem neni žádná humorná alegorie, to jsem si jenom dovolil trošku povodhalit moje myšlenkový toky při vopakovanym čtení týhle výjimečný knihy. V první řadě se stále jedná vo neskutečně drsnou záležitost. Inu, zkrátka totalitní ideologie jaksi nejsou moc zábavný.

Je mi teprve 19, ale přesto si začínám připadat trochu jako herní důchodce. Snažím se hrát většinu nových her, ale tak třičtvrtě z nich mě po chvilce začne nudit. Zkrátka začnu porovnávat a zjistím, že podobných her na stejném principu, ale v jiném prostředí, jsem hrál už stovky. Do hlavy se mi vkrade obvyklá fráze důchodců „No jo, už to není, co to bejvávalo, to za našich to bylo mnohem lepší…“ a hlavou mi proběhne spoustu starých klasik, u kterých jsem se královsky bavil. Ale uvědomuju si, že to je jen sebeklam, hry nebyly lepší, jen už se mi ty klasické principy prostě okoukaly. Chtěl bych proto sepsat pár věcí, které by podle mě pomohly vyvést hry z některých zažitých stereotypů.

Pryč se skripty

Nic neruinuje herní zážitek víc, než přemíra naskriptovaných scén. Mají za úkol pravděpodobně vytvořit nečekané zvraty a události, ale ve výsledku často působí úplně směšně. Celý herní svět – to znamená i neživé fyzikální jevy – čekají, až něco seberete, někam dojdete, s někým si promluvíte. Vzpomínám si na jednu z úvodních scén v Bioshocku, kde procházíte průhledným koridorem obklopeným vodou a přesně, když dojdete do půlky, vrazí do něj letadlo. Kdybyste došli třeba do třetiny, šli si uvařit kafe a pak jste pokračovali, letadlo na vás samozřejmě počká. Stejně tak na vás počkají monstrózní exploze, uslintaní mutanti a výpadky elektřiny…

Kvalitní AI

Ruku v ruce se skripty jde umělá inteligence. Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že pokud by byla AI na dostatečné úrovni, žádné skripty by nebyly třeba. Postavy by se chovaly správně v každé situaci, nejen v té, pro kterou mají napsaný skript. Nedocházelo by pak samozřejmě k situacím, kdy uděláte něco s čím autoři jaksi nepočítali a herní postava se obvykle snaží situaci vyřešit zasekáváním se o zeď, bedny, zmateným pobíháním apod. Jenže paradoxně tahle oblast her se vyvíjí nejpomaleji, skoro bych řekl, že AI se nikam za posledních 10 let neposunula.

Je to ale obrovská škoda, zkuste si představit, jaké možnosti v plnění úkolů by vám dala hra se skutečně propracovanou umělou inteligencí – kde by postavy chápaly, co se kolem nich děje, uměly se učit z vlastních zkušeností v herním světě, mohly se učit vaší taktice a použít ji třeba proti vám, mohly mezi sebou a hráčem v určité zjednodušené podobě komunikovat a třeba s vámi spolupracovat, pokud byste jim nabídli nějakou adekvátní odměnu. Když si představíte, že tím by se nám otevřely téměř nekonečné alternativy, jak řešit problémy a dobrat se k cíli, hra by se stala daleko „propracovanější“ a návykovější. A na uvěřitelnosti by hra s dobrou AI získala neporovnatelně víc, než hra s hyper-realistickou grafikou, kde se charakteři chovají jako chovanci z Jedličkova ústavu.

Dospělejší témata

V naprosté většině her jste buď nějaký tvrdý voják / generál / mág s čepicí +5 / detektiv / zachránce světa / instalatér s červenýma trenkama apod. plnící nějakou strašně důležitou misi. Proč ale jednou taky nemůžeme hrát za někoho docela obyčejného? Nemyslím úplně obyčejnou šedou kancelářskou myš, ale zkrátka někoho, kdo je nám tak trochu „blíž“. A nemusíme zrovna zachraňovat svět, čistit jeskyně od goblinů nebo vraždit všechny okolo. Co takhle hra, kde nebojujete vůbec. Nebo se jen „sobecky“ snažíte zachránit sami sebe. Co třeba hra na motivy Útěku z Alcatrazu nebo Prison Breaku chcete-li. Hra, kde nerozhoduje to, jak rychle dokážete klikat myší, ale vaše logické uvažování, schopnost „vyzrát“ nad protivníky.

Dobré by taky bylo v hráči nevzbuzovat jen pocity strachu, adrenalinu, amoku, ale třeba i něco „normálnějšího“ jako třeba láska, soucit apod. Kdy naposled jste měli nějakou herní postavičku opravdu rádi tak, že vám málem ukápla slza, když jí někdo odstřelil, unesl, hrozil jejím zabitím? Jde o to, že u současných her k postavám téměř nic necítíte, jsou to jen anonymní panďuláci, na kterých vám nezáleží. Shluk polygonů tam někde. A taková hra vás samozřejmě moc nepohltí a za půl roku na ní už nevzpomenete, protože ve vás nezanechala žádný „emocionální otisk“, byla to jen bezduchá zábava na pár večerů.

Bylo by toho víc, ale obávám se, že bych unudil i ty, co jsem unudit ještě nestihnul. Tajně doufám, že po přečtení pár z vás taky trochu „zdůchodcovatí“ a bude chtít hrát podobné hry. Zatím totiž asi po takových projektech není dostatečná poptávka…

Dalo by se říci, že hlavním hrdinou knihy je kapitán Kentril Dumon, i když to není tak úplně pravda. První housle nehraje totiž žádná postava, ať už lidská či nelidská. Celý příběh se točí kolem bájného města Ureh, které mnozí považovali za bránu do samotného Nebe. Ureh je městské království, které skrývá nejen spousty pokladů, ale i neuvěřitelná tajemství.

Malý, ale moudrý vizjereiský čaroděj Quov Tsin si najal skupinu žoldáků vedenou právě kapitánem Kentrilem Dumonem, aby jej dostali do Urehu, města, plného pokladů. Cestou přes nepropustnou Kehjistanskou džungli se stane několik nepěkných příhod a když konečně dosáhnou bran Urehu, objeví nového, nečekaného spojence.

Poměrně obskurním způsobem se dostanou do paláce Lorda Khana, který vládnce tomuto království, které je ale kvůli kletbě upoutáno do věčného stínu. Kdokoliv z města se pokusí vykročit ze stínu, bude okamžitě spálen na uhel, ať už ve dne, nebo v noci. Lord Khan požádá skupinu žoldáků v čele s Kentrilem o záchranu jeho království. Jenže jak postupuje čas trávený v Urehu, začínají záhady tohoto ztraceného města vyplouvat na povrch a počet žoldáků se začne snižovat…

Po úvodním dobrodružném rozjezdu v džungli, kterou hráči jistě znají ze třetího aktu v Diablu 2, se děj přesune do bájného města Ureh a tam vydrží až do konce. Pomalu se zdá, že kniha by mohla skončit zhruba ve čtvrtině happy endem a všichni by byli spokojení. Jenže po trochu pomalejším přechodu do druhé čtvrtiny se začínají objevovat zajímavé teorie o tom, kdo je vlastně hodný a kdo zlý, kdo je zrádce, kdo za co může a děj začne nabírat na intenzitě. Jak některé postavy propadají více a více do náruče iluze Urehu, jiné postavy pomalu objevují jeho zrůdná tajemství a společně se je snaží přes nepřízeň vyšších sil vyřešit a zabránit tak katastrofě, která by zasáhla celý svět.

Zhruba po polovině začíná kniha pomalu gradovat, aby ke konci přidala a připravila si pro čtenáře intenzivní finální souboj mezi dobrem a zlem, včetně smrtelných eskapád na samotném vrcholku celého království – vysoké hoře Nymyru. Druhou polovinu knihy bych si bez výrazných úprav dokázal živě představit jako napínavý fantasy film akčního ražení s perfektním závěrem plným kaskadérských kousků a trikových sekvencí.

Osobně mi přijde Království Stínu malinko lepší než Dědictví Krve, které je ale také velmi kvalitní. Na konci Dědictví Krve náš čekal Horazon a bitva o Lut Gholein, na konci Království Stínu nás čeká pokus o záchranu celého světa a možná přijde i samotný Pán Pekel…

Původní název: Diablo: The Kingdom of Shadow
Autor: Richard A. Knaak (web autora)
Vydavatelství: Fantom Print
Rok vydání původní verze: 2002
Rok vydání české verze: 2003

Článek se původně objevil na diablocz.com, zde byl použit se svolením šéfredaktora.

Ja som to tvrdil dávno, že to EA myslí s Dead Space vážne. Najprv to bol celkom slušný komiks. A teraz sa konečne svetu ukazuje aj onen animovaný film, ktorý má predchádzať udalosti v hre. Bude animák lepší ako hra? Bude nakoniec hra stáť za to? Nebude to len kopírka možných štýlov a prázdnych rečí v korporátnom štýle EA? Dozvieme sa už čoskoro, ehm. :-) Ale ten voiceover si mohli odpustiť.

Kniha Dědictví Krve popisuje příběh žoldáka Norreca Vizharana, kterak chce najít se svými věrnými společníky poklad a události se zvrtnou tak, že místo pokladu najde prokletou zbroj samotného Pána Krve – Bartuca. Bartucova zbroj si Norreca vybere proti jeho vůli za svého nositele, což mu v několika okamžicích zachrání život a v několika okamžicích ho téměř zničí.

Norrec tak putuje světem, většinu času nedobrovolně ovládán zbrojí Pána Krve a neví kam, proč a za čím se zbroj žene. Kromě Norreca sleduje kniha ještě další dvě příběhové linie – generála Augusta Malevolyna, který o zbroji mocného Pána Krve ví a prahne po ní – chce se stát novým Pánem Krve, novým Bartucem. Další linií je mladá nekromancerka Kara Nightshadow, která má za úkol sledovat zbroj a zabránit jejímu zneužití.

Na konci knihy se všechny tři linie protnou ve vzrušujícím akčním finále, ve kterém se útočí na známé město Lut Gholein. Z herních lokací můžeme jmenovat ještě Arcane Sanctuary, Horazonovu hrobku, nebo palácové sklepení pod Lut Gholeinem.

Vyprávění příběhu je strhující a působivé. Obzvláště cesta lodí do Lut Gholeinu, nebo finální útok na toto pobřežní město jsou opravdu skvělými příklady autorova umu a jeho schopnosti vystižení té správné atmosféry. Nesmíme zapomenout dodat, že kniha je určena pouze dospělým čtenářům, což je jedině dobře, protože její naturalističnost jde ruku v ruce s herní předlohou.

Původní název: Diablo: Legacy of Blood
Autor: Richard A. Knaak (web autora)
Vydavatelství: Fantom Print
Rok vydání původní verze: 2001
Rok vydání české verze: 2002

V současné době je kniha v českých obchodech beznadějně vyprodaná a zatím se žádný dotisk bohužel neplánuje.

Článek se původně objevil na diablocz.com, zde byl použit se svolením šéfredaktora.

Snad po roce jsem vyrazil do Palace Cinemas Letňany na film Hancock. Neuvěřitelnej zážitek, kterej budu rozdejchávat snad měsíc, než tam vlezu na jinou békárnu…

Dorazili jsme s kámošem asi hodinu před začátkem, prošli věhlasným nákupním centrem s neuvěřitelnejma cenama, okolo obřího vodotrysku a nakonec dorazili k nádherné destimetrové frontě lidí. Při čekání jsem vyžmoulal ze zadní kapsy propocenej lísteček na slevu 1+1 zdarma s očekáváním vysoké slevy. Inteligentní pražská děvčata si nemohla vybrat kam si do sálu koupí lístek, v kolik hodin vůbec půjdou na film a podobné zdržovačky.

Když jsem se konečně dostal na jedinou otevřenou kasu ze čtyř, tak za mnou už se lidi řadili jak kolona na Václavák… „Dozádu na střed“, vyplajznul jsem 169Kč místo 258Kč (studenti) a honem pryč z toho vydejchanýho vzduchu ven na cigáro. Zrovna začalo pršet, tak šup, šup zpátky a hurá na bar. V jedný písničce se zpívávalo: „V Praze, tam je draze…“, což se mi potvrdilo. Zahlásil jsem: „Pivo“, disko kačírek extra rychle natočil pěnívýho řeďáka za 31Kč, zkrátka neuvěřitelnej patok oproti tomu našemu vesnickýmu hnusu za poloviční cenu. Pachuť jsem si krátil sledováním známejch trailerů na rozmazaný plazmovce zavěšený na stropě.

Zbejvala zhruba čtvrthodinka, tak jsem skočil k tomu dvacetimetrovýmu pultu s vědomím, že na Pepsi a popcornu nemůžou nic zkazit. Schválně si tipněte, kolik může stát litr Pepsi se třema litrama karamelový kukuřice z mikrovlnky… 80? 100? 120? 140? Ne, ne, ne. „Dostanu 163 korun.“ Trošku jsem se zarazil a nevěřil vlastním uším. I tak jsem opatrně podal dvoustovku přes pult a zcela vykolejenej šel k sálu. 60-kilová korba u chodby nás 10 minut před začátkem filmu za žádnou cenu nepustila dovnitř, tak uběhlo dalších 5 minut a hurá na to.

Schody, schody, schody. První krátkej, druhej dvakrát delší, fakt dělaný pro kriply. Málem jsem se bál, že rozleju tu luxusní kolu bez ledu dřív, než dojdu k sedačce. Vystoupal jsem až do předposlední řady a vkročil k neosvětlenejm sedačkám. „Křř, křř, křř“, ani se nenamáhali zamést popcorn, natož vytřít tu lepivou kolu z podlahy…

Zhasla všechna světla kromě bočních a už to jelo. Blok reklamy jak na Nově při nějakým megafilmu, nechyběla povinná antipirátská reklama, že stažený DVDčka mají strašnou kvalitu a film si vychutnáte jen v kině… Po 10 minutách pěkně stráveného blafání s kámošem u běžícího teleshopingu konečně přišla řada na trailery. Nevadí, že jsem je před pár minutama viděl na baru. Proč se na ty prodloužené nekouknout znova… Hulk, Letopisy Narnie, Bathory, Hancock, Dark Knight, Agent Smith.

Dvacet minut v háji a konečně vizitka čtyřech filmových studií, která natočila tento veletrhák. Zhasla světla, já se probudil a samotnej film už mohl začít… Nechápu, jak někdo může vychvalovat kino. I když už teď máme digitální kina s rozlišením 4000*něco pixelů, tak stále je s 24 FPS. Z extra akčních scén nemá člověk nic, protože vidí jen jednu velkou šmouhu a to vůbec nemluvím o tom, že i v téměř poslední řadě se musí dost hejbat očima, aby pokril celý plátno. Největší paráda je věčný šustění popcornu a vyzvánějící mobily uprostřed filmu.

Při sledování jsem si trošku zul boty a položil hnáty na zem. Teprve o pár vteřin později mi teprve došlo, že jsem se jaksi přilepil jak na mucholapku. O filmu samotném nebudu nic prozrazovat nebudu, nechci spoilovat. Řeknu jenom, že se mi to moc líbilo, ale to vám asi nic neřekne, protože na 95% hovadin v TV mám stejný názor… Na ČSFD to přece vědi nejlíp – podle jména režiséra, herců a rozpočtu se spravedlivě rozhodnou, jestli udělí jednu hvězdičku, nebo zařadí do odpadu…

První půlhodina filmu se rozjíždí parádně, zbylá hodina je taky dobrá, sice nás hned namlsaj na cukrovou vatu, ale i v pozdější fázi je to paráda a fakt to není až tak moc velkej doják, jak by se dalo čekat. Doporučuju tenhle film zkouknout, sice to není žádná Zelená míle nebo ještě oblíbenější Forrest Gump, ale pořád lepší než všechny Spidermani, Hulkové, Hulánové a Batmanové dohromady :)