Nevím, nikdy jsem fotbal neměl rád a nikdy nechápal, proč bych se měl honit za kulatým nesmyslem. Sice proběhly ze strany rodičů pokusy o infiltraci do jedenáctky, jen proto, abych se nějak hejbal, ale vždy neúspěšně.

Nechápu, jak se mohla starodávná honba za nafouknutým kozím měchem vypracovat na nejpopulárnější hru na Zemi… Je to samá nagelovaná buzna, která při sebemenším doteku protihráče spadne na zem a kutálí se přes půl hřiště, aby si jí rozhodčí vůbec všimnul. Nebo nedávno ve finále Eura – dva hráči si na sebe pořvávaj 5 cm od sebe, jeden z nich se nakloní dopředu a ťukne do něj hlavou. Druhej div nepadne na zem a tváří se jako by na něj vytáhnul mačetu… Přiběhne 5 mediků a už už ho chtějí nakládat na nosítka.

Neznám lepší zábavu, než koukat téměř dvě hodiny na to, jak si vzádu obránci čutaj mezi sebou a čekaj na zázrak. Když už se konečně objeví příležitost nějaká příležitost, tak dokonce kopnou balon dopředu tak nešikovně, že zkončí na druhý straně u obránců, kteří si začnou oťukávat zlatý kopačky, jen aby se neřeklo… Největší sranda je, když se útočník s míčem rozeběhne na bránu a zakopne o nohu protihráče, kterej stojí na místě a nehne se ani o milimetr – rozhodčí pískne penaltu, 11 blbců řve že to není fér, druhá jedenáctka, že se málem zabil a podobně…

Nechci se ani zmiňovat o zakázu hraní rukama nebo absenci videorozhodčích, které mají už i v tenise… Ronaldinho proběhne kolem čtyř hráčů a je to málem nejlepší akce století. V Rugby tohle ani nezvedne diváky ze sedaček. To není jako proběhnout kolem dvou hráčů, který se vás nesměj dotknout ani nohama. Se štěstím do vás narazí v plný rychlosti „jenom“ 2 metrová a 140kg vážící mašina a můžete se modlit, ať jste zaluhnutí jen pár hráči a ne rovnou tunou živý váhy… Dokud neteče krev, tak je všechno v pohodě. Přímo za hry naběhne medik, jen rychle ošetří a jde se rubat dál. Pokud je krve hodně, akorát utře ručníkem a ránu zalepí vteřinovým lepidlem a hotovo. Pořád je se na co dívat, a ne že první půlku ve fotbale se nehraje nic, a v posledních deseti minutách se můžou přetrhnout. Tady se hraje furt a hlavně je se na co dívat. Bojuje se o každej metr hřiště.

Fakt se těším až bude zase v únoru prestižní Six Nations. Zase 5 víkendů nalepenej u TV… Škoda, že český ragby je na tak mizerný úrovni. Naposled jsem viděl někdy před půl rokem zápas naší reprezentace s Ruskem. Hřiětě srovnatelný s fotbalovým někde na vesnici s 200 lidma. Sotva viditelně namalovaný lajny a pouze jedna kamera český televize… Tohle si ragby rozhodně nezaslouží. Když se rozjelo letos Six Nations, tak nejenže diváci zabrali jeden stadion pro 200 000 lidí, ale zabrali i druhej, aby se mohli dívat na velkoplošný obrazovky… Fotbal sux

Malá casual hříčka, variace na slavný Arkanoid, na Steamu k dispozici za lidovku. A je to super! Samozřejmě že pokud máte nahrány stovky hodin Arkanoidu, nebo některého z jeho klonů, tak vás Reaxxion bavit nebude. Jinak je to ale moc fajn hříčka, která chytne a nepustí. Nebudu zbytečně popisovat princip Arkanoidu, spíš se chci zaměřit na zajímavé novinky a změny, které Reaxxion přidává do kotlíku osvědčené hratelnosti a řádně je tam promíchá.

Celý Reaxxion je vizuálně velmi industriální. Proto je vaše „pálka“, kterou odrážíte kuličky, jakýmsi zhmotněným tekutým kovem. Kuličku vystřelíte kliknutím levým tlačítkem myši. Klasickým rychlým kliknutím se z tekutého kovu vystřelí malá kulička a vaše pálka se o ždibec zmenší, protože jste z toho tekutého kovu vystřelili onu kuličku. Rychlým kliknutím vystřelíte malou, když levé myšítko podržíte trochu déle, vystřelíte velkou kouli. Vtip je v tom, že malá kulička se od všech destiček nahoře odráží a některé rozbije třeba až na více zásahů. Zatímco velká koule projde třemi čtyřmi destičkami které spolehlivě zničí a odrazí se až od páté. Jenže velká koule vám zase výrazně zmenší pálku na odrážení, protože vyžaduje více tekutého kovu.

A vo tom to je – vytvoříte si radši menší kuličku, se kterou to bude pomalejší, ale jistější (velká pálka na odrážení), nebo velkou kouli, která bude ničit všechno v cestě, ale sežere moc tekutého kovu a vaše pálka se tak smrskne? Nemusíte se ale bát, že byste si udělali velkou kouli a do konce hry hráli s malou pálkou. Ze zničených destiček (skoro) vždycky ukápne kapička tekutého kovu. Když ji seberete (najedete pálkou pod ni tak, aby ji pálka absorbovala), vaše pálka se maličko zvětší. Je tedy žádoucí tyto kapičky sbírat a pálku zvětšovat. Ovšem pozor, nemůžete ji mít přes půl monitoru. Pálka má určitý limit tekutého kovu, po jehož dosažení dojde k přeplnění a z pálky se začnou samovolně uvolňovat malé kuličky a zase se bude zmenšovat. Této nemilé události lze předejít jednoduše – buď nebudete sbírat všechny kapičky, nebo si budete všímat své pálky, která se při velkém objemu kovu začne vlnit (nestabilní) a při naprosto kritickém přeplnění uslyšíte i varovný zvukový signál.

Nic vám samozřejmě nebrání vystřelit na začátku kuličku malou a po nasbírání několika kapek kovu a zvětšní pálky vystřelit kouli velkou. Můžete tak mít libovolný počet různě velkých koulí a kuliček (tolik, kolik vám vaše zásoba kovu v pálce dovolí) a různě tak taktizovat. Možností jsou spousty a každý si najde svůj styl.

Design jednotlivých úrovní je nápaditý a zajímavý, nejsou to jen statické bloky destiček, ale různě poblikávající, pohybující se obrazce, tvary. Jsou to například různá zvířata, květiny, předměty apod. Občas jsem se přistihl, že hraju jen kvůli tomu, abych viděl další level. Souboje s bossy probíhají ve formě jeden na jednoho. Vy a vaše pálka je dole, soupeřova nahoře. A pinkáte tak dlouho, dokud jeden z vás ten balónek nestihne odrazit. S každým dalším ťuknutím balónku o něco se jeho pohyb zrychluje a po úrovni ještě kmitají různé znižitelné i nezničitelné destičky, které tomu dodávají pořádný adrenalin. Pokud náhodou nestihnete odpálit kuličku, další se zhmotní z vašeho tekutého kovu, tudíž vaše pálka bude menší a soupeřova stejná. A naopak. Pokud pořád vyhráváte, tak se soupeř zmenšuje a zmenšuje, až jej porazíte. Většinou se hraje cca na pět kuliček.

Jak již bylo napsáno v úvodu, pokud ještě nejste přearkanoidováni, je Reaxxion jasná volba pro zkrácení podzimních večerů. Příjemná casual oddychovka, kterou nedohrajete za dvě hodiny vás zbytečně nefrustruje, ale dokáže nabídnout výzvu i zkušeným hráčům. Za ty necelé dvě stovky to stojí a k dispozici je i hodinové demo.

A tak sediac na okraji vesmíru, hľadiac na jeho celistvosť a krásu, rozmýšľame o veciach, ktoré boli, ktoré sa stali, aby sme napokon opustili poslednú hranicu a vesmír nechali mladším rasám. Videli sme ich rásť, umierať, bojovať medzi sebou. Sledovali sme ich krôčiky do vesmíru, aj ich pokus odhaliť tajomstvo stredu Galaxie. Hovorí sa, že je to cesta, ktorá nikdy nekončí. Kruh večnosti, ktorý stále je. Chápeme dnes vesmír lepšie ako ktokoľvek iný, a pri tom nás neustále niečím prekvapuje.

Od bunky až po vyspelú civilizáciu, to je krása Spore. Hračky na trhu s počítačovými hrami, výsledok geniálneho mozgu Willa Wrighta. Samozrejme, niekto môže namietnuť, že samotná hračka už tak geniálna nie je, ale v rámci svojej kategórie je veľmi dobrá. Stojí a padá presne na prístupe užívateľa k produktu. Ak užívateľ hneď od začiatku nechápe, že sa jedná o hračku a nie hru, mohol by mať s hrou závažný problém – pretože by zrazu nevedel, čo s ňou. Ono, tak trochu som to i predpokladal – ešte počas vývojového štádia hry. Skrátka, stalo sa to, že ak pristúpite k Spore ako k hre, začne kde-tu niečo haprovať a bude sa zdať, že to nefunguje podľa hráčových predstáv. A to i napriek tomu, že vlastne v sebe spája rôzne herné žánre – aj keď niekedy v trochu okresanej podobe.

Každá fáza je o niečom trochu inom, a formuje vami vytvorený organizmus, až do konečného štádia tzv. „Príšerky rozumnej“. :) Je to úžasná cesta naprieč vašou kreativitou a hravosťou. Samotné hranie potom slúži už len ako výsledok vášho snaženia – pozrieť si tú kreatívnu snahu v pohybe a v činnosti. A poviem vám, je to úžasný a zábavný pohľad. Pravda, niektoré herné časti sú menej zábavné ako iné, ale pokiaľ sa v hraní darí… nie je v tom problém. Celá hra je skrátka o prístupe jednotlivca k nej.

Najzábavnejšia fáza? Hmm, vo svojej podstate sú všetky zábavné, ale najradšej som mal „príšerkovú“, „kmeňovú“ a…samozrejme vesmírnu. Nepomôžem si, možno je to tým, ako som nedávno sledoval brata hrať Master of Orion 2 a hranie vesmírnej časti mi toto skrátka veľmi pripomína. Už ani nehovorím o tom krásnom pocite prieskumu, v ktorom systéme, akú civilizáciu človek (ehm, človek, však viete Eddons, Turtling, Squirtle, skrátka tá vaša rasa :) ) stretne. Trochu mi to pripomína tzv. Daggerfall efekt, s tým rozdielom, že v prípade Spore neviete, na čo presne môžete v šírom vesmíre naraziť.

Že môžeme čakať nejaký ten datadisk, či rovno celú sadu datadiskov? Samozrejme! Bez nich by bolo Spore len polovičnou hrou-hračkou, pretože možnosti treba rozširovať, pútavosť treba znova navodzovať – skrátka Spore je hračka, ktorú treba rozširovať, tak ako The Sims, aby nestrácala, ale získavala. Ja viem, že ešte nikto nepotvrdil žiaden datadisk, ale osobne si myslím, že by to bola veľká škoda, ak by žiaden nevznikol.

Spore je hračka, tak ako sú hračkou The Sims, či Movies – virtuálna hračka. Ak budete k nej tak pristupovať, a očakávate, že sa s ňou môžete hrať – nemôže vás sklamať. Naopak, ach sa s hračkami hrať neviete, neporadíte si s ňou, môžete tvrdo naraziť – taký je skrátka Spore. A myslím, že vďaka tomu som si ho obľúbil.

O nadvláde značiek, globalizácii trhu a kultúry sa už toho popísalo toľko, že je zbytočné to nejako bližšie približovať a rozoberať – určite nie na pôde KK. Avšak všetko sú to veci, ktoré sa človeku vybavia keď sa pozerá na výsledky predajnosti hier. Obzvlášť je to viditeľné v prípade Force Unleashed, nového počinu LucasArts. Hovorí sa, že internet je to miesto, kde sa nájdu námietky na kvalitu hry, a že za tým stojí nepatrná skupina geekov a nerdov, ktorí nevedia oceniť skutočnú kvalitu hry. A internet je perfektné miesto, na takéto frflanie „na kvalitu“ hry.

Úprimne, patrím tiež k ľuďom, ktorý sú touto hrou neuveriteľne sklamaný. Poviete si, áno si už starý na takéto hry, prečo sa teda namáhaš pochopiť niečo, čo je pre mladších. Možno je to ten dôvod, pretože mám pred očami portfólio spoločnosti, ktorá za novou Star Wars hrou stojí. Portfólio, ktoré jasne hovorí, že FU je len tieň toho, čo kedysi táto spoločnosť dokázala. O to horšie, že dnes mala k dispozícii niekoľko násobne lepšiu technológiu ako v minulosti. Fakt, že Dark Forces oplýval lepším level dizajnom je dnes porovnateľný fakt. Pritom si vystačil bez pokročilej fyziky, rôznych druhov shaderov a rôznych ďalších super-špecálnych vymoženostiach tejto doby. Tá hra je dodnes veľmi dobre hrateľná, pútavá a hlavne – zábavná v každom leveli. Technológia zabíja kreativitu. Niekto by mohol namietnuť, že nemám pravdu. Stačí sa pozrieť na iné hry – áno, určite by sme niečo našli, ale my sa teraz bavíme o LucasArts. O spoločnosti, ktorá mala kedysi na viac, než na priemerný klon „God of War“ systému v známo prostredí Hviezdnych vojen.

//nasleduje možný príbehový spoiler//

Príbeh Force Unleashed je vlastne príbehom o vzniku Rebélie. O tom, ako sa dali veci do pohybu, kto za tým všetkým stál, aby mohli neskôr vyvrcholiť do toho, čo poznáme ako pôvodnú trilógiu. Hrdina príbehu nastupuje na cestu Campbellovho monomýtu, aby prešiel všetkými jeho štádiami a nakoniec sa stal legendou, a vzorom pre všetkých ostatných. Aby nasledovali jeho príkladu a postavili sa zlu, ktoré predstavuje Impérium, resp. sithský lordi – Cisár a Vader. I keď hrdina nakoniec umiera, jeho odkaz žije ďalej. Všetky jeho hriechy, vrátane nespočetných vrážd, sú v tú chvíľu zabudnuté – ostatne, tak to vo svete Star Wars a obrátených Jediov chodí. Na konci je smrť, ale zároveň i oná povestná „Nová nádej“ na oslobodenie od diktátorského režimu Impéria.

//koniec spoileru//

Istotne to znie zaujímavo, ale ako už mnohí podotkli, v hre je príbeh prezentovaný príliš skratkovito, na to aby naozaj dokázal zaujať. Okrem neho ostáva už len lineárny koridor, podivne spracované súboje a hry so „Silou“ (teda predvádzanie najnovších technológií v praxi). Prečo? Boli by lepšie a kvalitnejšie navrhnuté úrovne príliš komplikované? Príliš komplikované pre koho, pre čo? Alebo naozaj chýba v LucasArts talent, pretože všetko čo malo nohy a talent už dávno z tej spoločnosti odišlo?

V konečnom dôsledku je to jedno. Predáva sa značka, a značka Star Wars je stále veľmi silná, takže bez ohľadu na kvalitu produktu (diela) sa predávať bude. Možno viac, než by si onen produkt zaslúžil. Nakoniec – bez akéhokoľvek úmyslu vyvolávať nejaké spory a hádky, prosím – väčšina tých kvalitných titulov vznikla v dobách, keď PC ako platforma niečo znamenalo, vyšli na PC a pre PC – a následne bývali niektoré kusy portované na konzole. Dnes je portfólio hráčstva iné? Pochybujem, že hráčstvo pasie po relatívne jednotvárnych a nezaujímavých hrách. Technológia skrátka zabíja kreativitu.

Áno, áno, ako sa hovorí z každého rožku trošku. Všade kam sa pozrieš, tam plno digitálnych priekopníkov. Vlave, Sony, Microsoft možno dobre vedia, o čom hovoria, avšak my krabicový fetišisti vieme svoje. Bez krabičky plnej obsahu nie sú peniaze! Alebo ako hovorí jedna ľudová múdrosť: „Kde nie je krabička, ani smrť neplatí!“

Ale aby som nebol za úplného anti-digitála (čo znie skoro ako rómske pomenovanie niečoho), tak ak si nalejeme čistého, červeného vína – postup nezastavíš, avšak nemusí sa mi páčiť. A mne sa nepáči! Mám rád krabice, mám rád ten pocit uchopenia toho jemného materiálu, keď si človek môže svoju obľúbenú hru podržať v ruke, pohrať sa s ňou, skrátka nežne sa pomaznať. Ále, no tak, nerobte sa akoby ste nemali žiadnu úchylku. Každý nejakú má. Holt, keď sa rozdávali, na mňa ostala táto. Krabičko-fetišisticko-herná. Občas zachádza až tak ďaleko, že hľadám manuály aj v krabičkách od originálnych DVD filmov. Neviem síce prečo, ale tam nebývajú.

Jediná nevýhoda takejto záľuby tkvie v nedostatku priestoru – čo zároveň môžeme považovať za jedinú výhodu digitálnej distribúcie. Tam problém s priestorom skrátka nemáte. Maximálne tak s diskovým. Inak už nasledujú len samé výhody – vaša krabička nie je na nič viazaná (i keď túto výhodu nám v poslednej dobe nahlodáva fuj-fuj DRM), má papierový manuál, ktorý si môžete v pokoji prečítať aj na miestach… kam skrátka musí každý (a nemyslím tým zrovna hrob!). A ak sa edícia naozaj podarí – potom je radosť takú krabičku rozbaľovať. Zberateľské edície sú potom už len povestná čerešnička na kopci torty (mimochodom, v živote som nevidel čerešňu na torte!). Ak sa o vašu zbierku staráte s láskou a porozumením, nikdy sa vám nepoškriabe, nikdy žiadnu hru z nej nepožičiate :-) a bude sa mať ako v trezore národnej banky, tak budete mať zo svojej zbierky radosť.

Radosť, a to aj napriek tomu, že na staré kolená začnete zisťovať, že už vás tie hry toľko nechytajú. Skrátka, starnete a tak… Avšak pri pohľade na tú krásne naukladanú zbierku… Och áno, je to dobrý pocit.

Ak by vymizli fyzické média, začal by sa strácať aj zmysel ich kupovania. Morálny samozrejme nie – autori si za svoju prácu zaslúžia zaplatené, ale… Jednoducho čo nie je vo fyzickej podobe, akoby neexistovalo. Nie je to skrátka to pravé orechové. Môžete to treba volať aj konzervatizmom, ale pre mňa hra nebola vždy len hra samotná, softvér pre všetkých. Hra je aj to, čo je okolo nej. RPG hry bez máp – nonsens! Neviete aký je to výborný pocit, listovať počas inštalácie hry manuálom (hrubým!) a obracať obrovskú mapu sveta. A to už nehovorím o ďalších veciach.

Ak sa milý čitateľ dopracoval až sem, určite sa pýta – aký je praktický dôvod vlastnenia fyzického média, krabice a všetkého okolo? Úprimne hovorím, praktický dôvod nie je, ba naopak je značne nepraktický, ale… Vždy tu býva nejaké ale. Nepraktické, ale zberateľské, zhromaždovacie a pocitové. Ako môžete mať dobrý pocit z niečoho, čo vám leží na disku, len tak, akoby to bol vzduch. Bez osobnosti. Áno, to je ono – krabičky dodávajú hrám akúsi osobnosť! Bez nich sú len produkt, ktorý splní svoj účel, ale nič viac. Osobná skúsenosť je to čo sa počíta! Hra v podobe jedničiek a núl nie je skrátka to pravé.

Usmievajme sa a dúfajme, že budú tieto dva spôsoby distribúcie spolunažívať ešte veľmi, veľmi dlho. Svet bez fyzických médií je svet prázdny a smutný…skoro. :-)

Slýcháme to pořád. Ať už je to z úst šéfa Sony, Microsoftu, Valve, nebo to řekne jen tak někdo mezi řečí. Máme se připravit na to, že do pěti/deseti let zmizí fyzická média. Opravdu je jejich konec tak blízko, nebo si zase jen někdo pustil pusu na špacír?

Jak nakupujeme hudbu? Přes iTunes. V civilizovaných zemích se hudba legálně stahuje, pro cdčka se do obchodu nechodí. Nejsem nějaký milovník hudby či audiofil, ale nepamatuju si, kdy jsem si naposled kupoval, nebo aspoň měl potřebu koupit si hudební cdčko. V době, kdy je všechno v počítači a každá krabice a cdčko navíc je zbytečné je to opravdu přežitek.

A co hry? Na konzolích se rozjíždí Live! a PSN, na PCčku máme Steam. I když jsou hry datově mnohem náročnější než hudba a filmy, tak já osobně si opravdu radši koupím hru digitálně, těch deset giga si stáhnu a je to. Hra se mi neztratí, mám ji pořád, dvdčko nepoškrábu, nepůjčím… Nemusím řešit kam jsem ho zabordelil, komu jsem ho půjčil, nebo že je tak poškrábané, až je nečitelné (RIP Rollcage). Pokud je někdo opravdu velký fanoušek nějaké hry, chápu, že si radši koupí sběratelskou edici a nějakou mapou, postavičkou, artbookem, soundtrackem apod. Ale v 90 procentech případů v tom opravdu nevidím smysl. Co tím získám navíc? Krabici a manuál v papírové podobě? Děkuji, radši si to stáhnu.

Filmy už jsou taky vyřešeny. Tam se to sice ještě trochu zbrzdí těma kouskama za padesát korun u stánku, ale Apple, Microsoft i Sony už mají své filmové obchody na netu, kde se to dá stáhnout, nebo půjčit. Za tři dolary si film stáhnete, podíváte se a pak se vám smaže. Co chtít víc? Snad jen to, aby byla tahle služba konečně i u nás.

Co tedy brání naprostému vymizení fyzických médií? U vyspělejších států jsou to zvyky a konzervatismus (to ale do pár let zmizí úplně). Problém bude u méně rozvinutějších států, kde internet prakticky neexistuje, nebo ho má jen minimum lidí. Nebo tam nejsou peníze. Tam se pořád budou používat cdčka a dvdčka a nelegální kopie tam budou naprostou samozřejmostí.

Já osobně bych si dokázal svět bez fyzických médií představit a už hodně dlouhou dobu si hry nekupuju v krabicích, ale stahuju je ze Steamu. Seženu tam hry, které se u nás neprodávají, nebo hry, které jsou u nás jen a pouze s příšerným „profesionálním“ dabingem bez možnosti volby. Na Steamu se s těmito problémy nemusím potýkat a ještě si tam užívám komunitích funkcí, automatického patchování apod. Já jsem tedy pro digitální distribuci jak filmů, tak hudby i her a doufám, že to u nás bude všechno co nevidět. Včera bylo pozdě.

Jak je známo, tak Microsoft narozdíl od Sony vybírá výpalný v podobě 150 korunek měsíčně. Sice tenhle poplatek není povinnej, ale bez něj si prostě multiplayer nezahrajete. Ostatně týká se to všeho na LIVE. Jakmile vyjde jakýkoli demo, nebo update s novym obsahem do hry a pokusíte se ho stáhnout bez prémiovýho účtu, tak vyskočí hláška: „Nemáš GOLDa, kup si ho, nebo si naser a čekej pár dní…“

Když jsem před pár měsíci kupoval tuhle konzoli, tak jsem asi jako většina udělal tu blbost, že jsem se registroval pod Českou Republiku. Kvůli tomu mě registrace na LIVE nechtěla vůbec pustit dál a asi měsíc jsem hrál singleplayer. Teprve potom jsem založil druhej účet, tentokrát na Velkou Británii a už to jelo… Byla to pohoda, aspoň do tý doby, než zkončil ten měsíc. Pak jsem četl akorát na tiscali, že vyšlo demo ****** na X360 a PS3… v diksuzi jenom PS3kaři vychvalujou nebo házej špínu a xboxáci nikde. Samozřejmě zkusím sosat, ale nejde to. Zase čekat několik dní, než to pustěj mezi socky…

Dneska jsem se trošku nudil, tak abych nemusel přepínat mezi „herním“ a „sosacím“ accountem, tak jsem na aktivoval i druhej účet a voala další měsíc GOLDu zadarmo :O Super nemusím čekat na update pro Burnouta a mám mulťák zadarmo :)

Má to ale dvě úskalí. Jedním je fakt, že veškeré savy a postupy ve hře jsou pevně vázané na jeden účet. To znamená, že pokud multiplayer v té danné hře využívá jakýchkoli úspěchů (např. vyhraná auta v Burnoutu), tak nemáte nic a musíte jezdit tou největší šunkou… Štěstí, že většina her tohohle systému nevyužívá a mulťák je zcela nezávislej na singlu (třeba GTA4, SKATE, GRID, Beautiful Katamari…)

Jasně, je to sockování srovnatelný s vypalováním filmu za 50Kč u novinovýho stánku, ale jednou za měsíc strávit 10 minut nad registrací je o něco lepší, než dávat peníze a čekat 2 dny, až přijde kartička z nějakýho e-shopu, nebo když někdo nemá možnost platit kartou přes net… Jasně, objevil jsem ameriku, ale i kdyby to jednomu člověku pomhlo, tak budu rád…

Outlaws je spaghetti western, najlepšie s prívlastkom počítačový, vlastne prakticky sa jedná o klasickú FPS hru. Vo svojej dobe rozhodne zaujímavá hra, čo ju však robí výnimočnejšou je jej hudobný sprievod. Keď sa povie spaghetti western, určite si mnoho filmových fanúšikov, a fanúšikov hudby spomenie na majstra tohto žánru Morriconeho.

A táka je hudba k Outlaws, plne korešpondujúca s príbehom maršala na odpočinku, Jamesa Andersona. Odmietne dať svoj kúsok zeme chamtivému vlastníkovi okolitých pozemkov, ktorý má s krajinou veľké plány – zničiť nevynášajúce farmy a postaviť mesto. Toto odmietnutie nakoniec vedie k vražde maršalovej ženy a únosu jeho dcéry Anny. Cesta za pomstou a oslobodením dcéry sa začína… A je podfarbená hudbou, ktorú zložil jeden (v tých časoch) z dvorných skladateľov LucasArts, Clint Bajakian.

Nie nadarmo som na začiatku spomínal Morriconeho. Outlaws je akousi poctou, napodobením majstrovho diela. Poviete si, načo nám je dobrá kópia, keď máme originál. Pravda, ale Outlaws je naozaj kvalitný kus, ktorý si zapamätáte aj po rokoch. A to sa dá povedať o málo herných soundtrakoch. Hudba v Outlaws má veľmi blízko k Morriconeho hudbe v The Good, The Bad, and The Ugly. Od titulnej melódie až po záverečnú skladbu „Showdown“, každá zo skladieb má niečo do seba. Soundtrack obsahuje aj niektoré čisto ambientné skladby (The Mine“ alebo „Hideout“), a ďalšie, ktoré sa nepočúvajú najjednoduchšie a treba im nechať čas (The Shack, Revenge, Wild Card), či vynikajúce kúsky ako „The Ballad of Dr. Death“.

Každá skladba má na soundtracku vlastné miesto, a svoj zmysel. Je to hudba, ktorá vynikajúco dopĺňa príbeh hry, ba čo viac, možno by som povedal, že ho i sama dokáže rozprávať – čo sa dnes už len tak nevidí. Ak by sme Outlaws mohli brať ako poctu hernú poctu filmovému žánru spaghetti westernov, tak Bajakianova hudba je potom jednoznačne poctou (treba dodať, že dôstojnou) hudbe Ennia Morriconeho. Vlastníci hry už soundtrack dávno majú na svojich dvoch diskoch, a pre tých ostatných je tu stránka LucasArts Soundtracks, kde nájdete aj ďalšie zaujímavé hudobné kusy.

Promiňte nám ten malinko bulvární titulek, pod kterým byste si pravděpodobně představovali trochu něco jiného, než bude následovat. Budeme se bavit o tom, jak hrajeme, v jaké poloze a na jakých nejbizarnějších místech jsme to dělali, teda jako hráli samozřejmě :)

Robotron:
Nejbizarnější místa rovnou přenechávám těm, jež vlastní Dska, PSPčka, herní Notebooky a jiné hračky do ruky. V tom smyslu bych se snad mohl pochlubit jen s digitální hrou Jen počkej zajíci, která se kdysi stala absolutním akčním hitem jednoho pionýrského tábora v roce už nevím jakém a na místě už zcela zapomenutém. Ale k věci, jak hraju. Včera mě v redakční diskusi překvapila zmínka, že Mr_wawra snad nejraději hraje v leže! Ha! :) Jelikož Mr_wawra je také Wiičkař, hned mě pobavila představa, jak v duchnách válčí a zuřivě máchá s Wii ovladačem. Ale pak jsem si sám představil, že dříve, hlavně když jsem byl nemocný, mě napadalo, jaká by to byla paráda, místo toho, abych tu tak blbě ležel a čuměl do zdi, si zahrál nějakou hru. Jenže počítač byl daleko, Nintendo s televizí ještě dál, tak jsem to ani nikdy nezkusil. Tedy v poloze jsem naprostý konzervativec. U PC pěkně na otočném křesle, ale musím říci, že jak jsem starší, už mi více vyhovuje poloha v křesle rozvalená u PS3. Zkrátka pohodička. Snad by byla ještě záhodná zmínka, o nějakých pomůckách, povzbuzovadlech, nebo tak. Musím říci, že jsem jedním z těch notoricky vylévajících pařanů čehokoli do klávesnice, nejvíce hlavně kafe. A tak po zkušenostech se snažím striktně dodržovat pařanskou životosprávu, něco si zahrát a pak něco sníst, vypít, prostě odděleně, aby se už nikdy nestalo další neštěstí :)

Overwatch:
Vzhledem k tomu, že jsem tvor líný a značně pohodlný, hraji převážně v pozicích, které nevyžadují zvýšenou námahu. Když jsem měl PlayStation, hrával jsem převážně na gauči, většinou v sedě. Ovšem stejně jako u sexu jedna poloha po čase omrzí, stalo se tak i s herním gaučem. Začal jsem hrávat v leže, pod gaučem, nad gaučem, na opěradle a různě jsem se geometricky přeskupoval tak, jak mi to kabel k prvnímu Dual Shocku dovolil.
Aktuální herní stroj je notebook a nejčastejší místo je na stole. Teda notebook leží na stole a já jsem v mírném zhoupnutí na mém uber masivně koženém houpacím křesle s klávesnicí či gamepadem na stehnech. Pohodička. Na to, kolik takový notebook nabízí kreativních poloh při hraní jsem jich zatím moc nevyzkoušel. Kromě standardního a nezajímavého sezení je to občas hraní ve stoje, zejména ve chvílích, kdy musím ve hře něco rychle udělat, ale zároveň musím jít taky obrátit maso na pánvi, jinak mám po obědě. To je adrenalin panečku, bojovat s časovým limitem ve hře a zároveň do toho slyšet pomalu se připalující hovězí. Občasné hraní v posteli je docela pohodlné, ale tam praktikuji pouze Race Driver GRID, protože s gamepadem se v posteli domluvím jednoduše. Horší je, když se do toho zažeru tak, že ležím na břiše dvě hodiny a to mě pak brní ruce tak kvalitně, že se musím překulit na záda a čekat se zkroucenýma rukama až se mi zase prokrví a budou hýbatelné. Ještě že mě v této bizarní poloze (zatím) nikdo nepřistihl.
A nejbizarnější místo? V kanclu v práci? V baru? V autě? Ve vaně? Nic přehnaně originálního, věřím, že mě leckdo trumfne.

Mr. Wáwra:
Robotron nelže, skutečně rád hraju (na konzolích) vleže. Televizi mám strategicky umístěnou před postelí, takže když už si najdu čas na hraní, výsledkem je parádní požitkářskej zážitek. Hezky polštář pod hlavu, nohy natáhnout, gamepad na pupek, vedle sebe položit tác s pochutinama a to je pak blaho. Víte, dneska se lidi šiděj i při uspokojování základních životních potřeb – k vobědu do sebe rychle naházet rychlý žrádlo, večer rychlou sprchu, v noci se rychle vožrat tvrdym alkoholem.. stylový jak poštovní poukázka. Hra se ale, jako každý jiný umělecký dílo, musí umět taky náležitě vychutnat. Představa, že hraju třeba takový ICO nebo Okami na mrňavý CRT televizi v obýváku, kde navíc každou chvíli někdo chodí a něco chce, mi přijde podobně zparchantělá jako jít konzumovat foie gras do zaplivanýho bufetu. Jinak jsem slušnej člověk, takže nějaký bizarnosti a úchylnosti čekejte jinde .)

SKACE:
Začal bych nejdřív tím nejbizardnějším místem – lakovací komora, všude výpary z barev, podlaha se vytírá acetonem a já si sedím metr od otevřenýho sudu s ředidlem, na mobilu motocross a v držce cigáro :) Málokdo to ví, ale když by vám spadlo do kýble s ředidlem, tak nevybouchne… Tak to jsem trošku odbočil, ale zpět k uspořádáním věcí na stole. Pod monitorem se mi válí Xbox360, nalevo stojí na stole obrovskej case, napravo notebook a mezi nohama mi leží subwoofer. Co se týče hraní na kompu, tak tam se kromě ležení na židli s opřenou hlavou o spodek opěradla zad nic vymyslet nedá… Zato Xbox, to už je jiná. Občas se přistihnu, jak ho hnátama obmotám a špičkama se při tom dotýkám zdi za stolem. Stejnětak nejsem línej vyhodit nožky 40cm nad úroveň stolu a položit si je na case. Když už spustím nějaký závody, tak na tý 17″ mrše není nic vidět… (Proč jsou ty hry dělaný tak, že jedinej užitečnej výhled je 10×10 pixelů uprostřed obrazovky…) Musím se nalepit až k monitoru a to jaksi znemožňuje provozovat „ležing“ na židli. Nervně přitom kopu nohama, kolikrát skopnu subáč, nebo z něj vytrhám kabely… Noťas je zatím svatej – kvůli němu si i meju ruce, abych ho nezaprasil, ale i to přijde :)

Německý režisér Florian Henckel von Donnersmarck se zhostil se ctí velice nesnadného úkolu, totiž poodhalit jak pracovala východoněmecká tajná služba STASI. Nad vážnými tématy, které čestí režiséři dokážou natočit leda jako komedii (Pelíšky), nebo vyhoří i ti nejlepší (Tmavomodrý svět), není radno příliš spekulovat a natočit to od srdce jako běžný film. Florian nás zavádí do roku 1984, kdy tvrdě vládla Jednotná socialistická strana a dělala bez okolků to, co si mohla dovolit. To znamená všechno. 

Politruci žijí jako novodobá šlechta, bez jakékoliv ohleduplnosti a s hovadstvím sobě vlastním ničí životy kolem sebe a berou si to, co chtějí. Pokud se jim někdo postaví do cesty, nemilosrdně ho převálcují. Přeci jen je STASI mečem a štítem strany. Zaměstnávají neuvěřitelných 100 000 lidí na plný úvazek a dalších 200 000 spadá na rozsáhlou síť konfidentů. Naštěstí se ukáže, že každý meč má dvě ostří. A právě tady začíná náš příběh…

Divadelní dramatik Georg Dreyman je úspěšný, daří se mu, vláda ho nechává na pokoji. Chodí s krásnou a uznávanou herečkou Christou-Marii Sieland. A to je právě problém. Dělá si na ni totiž nároky mocný ministr kultury. Protože se však vzpouzí, rozlícený ministr je nechá sledovat s tím, aby na Dreymana „něco“ našli. Nastupuje agent HGW XX/7, famózně zahraný Ulrichem Mühem. 

Müche používá jen minimalistické výrazové prostředky, ale jeho kapitán tajné služby je jako mrazivě přesný, dokonalý stroj, pracující s příznačnou německou precizností. Do Dreymanovy domácnosti jsou nasazeny štěnice, napíchnut telefon, vchod je hlídán kamerou a na půdě je ústředna, kde se vše odposlouchává a zapisuje („Dreyman s Christou-Marií rozbalují dárky, poté patrně soulož“). 

Záměrně nechci popisovat konkrétní momenty filmu, ale Florian Henckel von Donnersmarck dokáže velice dobře budovat dramatické momenty bez akčních pasáží, dlouhými záběry podkreslenými citlivou hudební stránkou. Skvěle konfrontuje mnohem bohatší život sledovaných umělců a sledujících, kteří v podstatě živoří jako kariéristé bez kvalitního citového zázemí. Ukazuje, že komunismus měl ve své podstatě mnohem blíže k feudálnímu systému, než si byl kdo kdy ochoten připustit. Systém jedná s lidmi, jako se šachovými figurkami, nutí je k težkým životním a morálním volbám, poštvává proti sobě a krutě z toho těží. Režisér dokáže zmrazit i rozesmát (vynikající scéna s chlapcem ve výtahu) a skvěle vypointovaná, zužující se smyčka osudů,  je správně syrová a nebere si servítky. Přesto přijde ještě jeden konec , neméně skvělý a vybroušený do dokonalosti poslední dvojsmyslnou větou.