Prý ano. Prý se pořád čeká na ten jeden film podle hry, který prolomí ledy. A neprolomil už snad? A několikrát? Zdá se mi, že herní adaptace = dr. Boll a tím to hasne. Filmy podle her byly kvalitní a podle mě minimálně tyhle tři stojí za to vidět:

1. Mortal Kombat – první díl je super béčko, které má bezchybnou hudbu, pěkně natočené akční scény, má to drajv a celkově je to povedený filmek. V rámci béčkových filmů jasná devítka, jinak sedmička. Filmového fanouška neurazí a milovníka herní předlohy nadchne.

2. Resident Evil – jednička kvalitní, dvojka těžký podprůměr, trojka lehký nadprůměr. První díl je dle mého názoru dobrým filmem, na který se může podívat i člověk neznající předlohu. Žádné tří áčkové epično, ale takový příjemný akční bafací střílecí horůrek. Jen škoda té dvojky. Ta měla dokonalý trailer, ovšem skutek utek.

I přes tyhle tři úspěchy je na filmy podle her neustále nahlíženo jako na něco neúspěšného a pořád se čeká na spasitele. Spasitele ve smyslu komerčního mega úspěchu typu The Dark Knight, nebo Pirates of the Caribbean. Kterým film podle hry vydělá stovky milionů? Bude to neustále odkládané a umrtvované Halo s úžasným trailerem? Bude to Prince of Persia s nabušeným Jakem Gyllenhaalem? Nebo že by snad World of Warcraft o kterém zatím nevíme ani ň? Každý z těchto filmů má potenciál prolomit ledy a vydělat stovky milionů.

Na koho bych si vsadil? O Halo nevíme nic. Prince of Persia nevypadá marně, ale až na pár pěkných fotek taky nic nevíme. Nezbyde než počkat na trailer. A World of Warcraft? Vzhledem k tomu, že scénář píše sám velký Chris Metzen, tak mám už alespoň jeden důvod věřit. Pořád kolem toho ale visí spousta otazníků. Takže sázet nebudu na nikoho, nechám se překvapit. Nejblíže to má Prince of Persia: The Sands of Time, takže uvidíme. Držím palce Jakeu!

Už je to dva měsíce, co polský CD Projekt vcelku nenápadně představil světu GOG.com – Good Old Games. Službu, určenou všem nostalgikům, milovníkům starých her nebo prostě jen těm, kterým není herní pravěk ukradenej a i dneska si rádi zahrají rozpixelovaný „vykopávky“. Slibů bylo spousta, dobrých nápadů taky a díky čerstvě spuštěné betě se můžeme konečně mrknout, jak to dopadlo.

A první dojmy jsou vesměs hodně pozitivní. Pěknej, profesionální vzhled, i když zatím není zrovna dvakrát přehlednej. Všechno je takový… moc velký. Člověk se ze začátku hůř orientuje. Katalog her ve, kterým nyní najdete něco kolem 35 her od Interplay a Codemasters, je na tom podstatně líp. Seznam si můžete všemožně filrovat, až se dopídíte ke svým vysněným kouskům. Všechny hry od Interplay jako MDK, Fallout nebo Freespace stojí 5.99$ včetně daně. Za stejnou cenu jsou i balíčky typu Descent 1&2 nebo Die by the Sword + datadisk. Škoda jen, že těch balíčků není zatím víc. Nejlíp u každé série, protože třeba Fallouty musíte kupovat zvlášť.
Hry od Codies vyjdou na 9.99$. Důvodem je nejspíš, že se nejedná o zas tak starý kousky. Ze zatím 6 her jsou nejstarší offroadové závody 1NSANE z roku 2001. Mimochodem perfektní věcí je, že u každé hry najdete její původní datum vydání. Ne jako na Steamu, kde je u prvního Quaka datum vydání květen 2007, tedy rok kdy byl jen přidán na Steam.

Při nakupování máte na výběr mezi košíkem, do kterého nahážete kolik her se vám zachce, jako v běžným internetovým obchodě nebo v případě nákupu jen jedné hry můžete přejít okamžitě k platbě. Tady někoho může naštvat, že GOG nepodporuje PayPal. Musíte platit přímo zadáním čísla kreditky (jen Visa a MasterCard). Mně osobně to nijak nevadí, protože PayPal stejně nepoužívám.

Po nákupu si kromě samotné hry můžete stáhnout i původní manuál v PDFku a různé bonusy. Povětšinou jsou to jen blbůstky jako wallpapery nebo avatary, ale u několika her najdete i soundtrack v MP3. Rozhodně příjemná věc.

Stažené hry mají jednoduchej GOG instalátor, kde jen navolíte cílovou složku a je hotovo. Žádný registrování, žádný autentifikace. Přesně jak bylo slíbeno – DRM free. Což je na jednu stranu parádní věc a rozhodně skvělej přístup k uživateli, ale na druhou stranu jsou „GOG hry“ ideální potrava pro warezáky. Jeden člověk hru koupí a hurá, hurá už žádné cracky a serial keys! To se taky může projevit na tom, že se na GOG nejspíš nikdy nedočkáme úplně nových her. I když jistou naději skýtá stonoozkova představa, že na GOG budou chodit hlavně inteligentní a dospělí jedinci, kteří ty hry opravdu chtějí mít legálně. Doufejme, že jich bude dost…

… protože krom toho pocitu, že hru máte legálně, vám toho moc nezůstane. Hru si prostě koupíte, stáhnete Setup a toť vše. Asi je to ale jen můj materialistickej syndrom… :)
Docela mi tu chybí pokročilejší „Community“ funkce. Seznam uživatelů, interní pošta, přátelé a podobné věci. Nemůžete se tak chlubit svým seznamem her jako třeba na Steamu, ba dokonce ani nahlídnout do něčího profilu. Jediný, co zatím na GOG najdete je fórum pro každou hru a hráčské recenze. Snad časem přibude mnohem více funkcí. Takhle je to zatím jen povedená distribuční síť starších her pro poctivce. Což je samozřejmě prímární cíl.

Deje sa to stále. Je to ako prirodzený vývinový cyklus. Príroda, skrátka niečo. Človek sa vekom vyvíja – duševne, i duchovne až jedného dňa dospeje do bodu, kedy si začne klásť otázky. Aký to má zmysel? Prečo to vlastne robím? Baví ma to ešte? Je toľko iných činností, ktoré ma napĺňajú, tak prečo toto? Áno, stále sa bavíme o hrách. O tej zábave, relaxe, skrátka o tom vypnutí a odpojení od každodenného reálna.

Hry sú určené pre deti a patria deťom – povedal jedného dňa Robotron. Ja som mu samozrejme oponoval. Samozrejme, že nie! Dieťa skrátka nie je natoľko vyvinuté, aby si niektoré hry vychutnalo v ich plnej kráse. Nie je. Lenže každému jedného dňa dôjde, že hry sú príliš povrchné – pekné, príjemné, ale… Skrátka niet ísť kam ďalej. To všetko potom umocňujú pocity nezáujmu, nechuti, pretože za tie roky ste toho nahrali, a zdá sa vám, že sa všetko opakuje. Nič už nie je také, aké bolo predtým. Nie je. Potom si uvedomíte tu nechcenú pravdu. Už nie ste cieľové publikum pre marketingových manažérov herných spoločností. Sú to tí, ktorí nevideli, nehrali – iná generácia, iná skupina ľudí. Prečo sa potom namáhať, prečo sa zaoberať takými vecami. Prečo to skrátka nehodiť za hlavu?

Je to jednoducho o osobnosti. Jeden to nikdy nepochopí (a že to máme zaujímavo rodovo rozdelené: väčšina jednej polky ľudstva (ako sa hovorí, tá nežnejšia) to viac-menej nechápe, druhá polovica ľudstva zase tomu prepadá častejšie. Samozrejme je to generalizujúci výrok a tak ho treba aj brať, ale v hrubom obraze tomu tak je.), ďalší tomu prepadne na pár rokov, niektorí na dlhú dobu – je to rôzne. Pritom dôvody sú jasné. Koníček ako koníček, povie si jeden. Druhý mu pritakáva. Jedného dňa však príde čas, kedy sa koníček trochu omrzí. Stop. Viac už nechcem! Ďakujem, je čas pre ďalšiu generáciu ľudí. Hráčov. Nemám už čo povedať? Neviem.

Niečo zmizlo. Hľadám to, ale nenachádzam. Ešte pred rokom, pred pol rokom, som sa neuveriteľne tešil na hry ako Dragon Age, či datadisk k druhému Neverwinter Nights. Dnes? Nemám chuť, náladu a nevidím ani zmysel prečo sa tešiť. Je to len obyčajná hra. Pritom, nie je to ani mesiac, čo som sa neuveriteľne ponoril do sveta Mass Effectu. Bolo to krásne, avšak skončilo to. Možno by bolo zaujímavé, že podobné pocity som mal pri všetkých hrách od Bioware. Áno, dokonca i pri Jade Empire. Ale odvtedy ostáva herný svet akosi prázdny. Kam sa podel? Zrejme je stále tu, ale človek z toho pomaly vyrastá. Niekomu to trvá pomalšie, inému rýchlejšie.

Iná generácia, nové svety pre mladú krv. Nie, nepáči sa mi to. Pri pohľade na svoju zbierku herných krabíc to možno moje podvedomie nechce ani pripustiť. Toľko času, toľko zaujímavých zážitkov a príbehov. Klasických, skoro by sa dalo povedať, že až priam antických. Hry a ich príbehy. Pravda, stále strašne rád o nich píšem. Vlastne ja všeobecne rád o niečom píšem, ale o hrách o to viac. Pritom je toľko vecí, i z akademického hľadiska, ktoré by sa na hrách dali nájsť. Sú tým prienikom medzi vizuálnou fantáziou jedinca, literatúry a filmu. Niečím novým, snáď stále zaujímavým.

A predsa… niečo sa zmenilo. Vždy sa zmení, je to prirodzený cyklus. Inak to asi ani nemôže byť. Keď tak pozerám na tú moju zaprášenú gitaru, ktorá tu smutne leží… Možno by bolo konečne na čase sa aspoň niečo naučiť na nej hrať. Je to ťažké, prsty sú neposlušné… Keď nič iné, aspoň budem pomocou jednotlivých strún vyludzovať zvuky. Zvuky… Gitara mala vždy pre mňa príjemný zvuk. Čo na tom, že to nie je melódia, hlavná je radosť z nejakej veci. Skrátka len zvuky.

To jsem zase udělal hovadinu… kupovat za dvanácet sběratelskou edici hry, na kterou jsem se tak těšil… Přitom už dva roky nazpátek se objevilo první čtyřicetiminutové video, kde Willík popisoval, jak to bude revoluční, grandiózní, skvělé a stoprocentně procedurální. Spoléhal jsem na jeho superlativy, nečetl vůbec žádné články, abych se nechal příjemně překvapit, ale tentokrát to byla veliká chyba.

První fáze byla napoprvé opravdu dobrá, všechno barevný, spousta bublinek, všude příšerky, sem tam nějaká řasa k zakousnutí, zkrátka roztomilý… Jasně, tady si asi moc vybírat nebudu – jen tři druhy kusadel, nožiček, očíček a útočnejch výrustků. Párkrát jsem zkrátka musel chcípnout, najít kompromis, aby se dalo vůbec hnout z místa. Následná reorientace z býložravce na masožravce byla věcí dvou kliků – vyměnit filtrační fousy za pořádný kusadlo… Ne ne, zase se nemám čím bránit a znova chcípám…. Zkusim kusadla i fousy najednou, snad budu žrát rychlejš než chcípat… Jo, ono to funguje… Přežil jsem kapku vody a dostal se na souš…

Ó jaké překvapení… buďto můžu žrát ovoce, rostoucí na keříku, jít zabíjet jiný zvířátka na maso, nebo taky oboje… Tak co provedu s tamtím žabouchem??? Jenom dvě možnosti? Buďto útočit červeným čudlikem, nebo se skamarádit zeleným. Tak teda budem kamarádi. Žabák začíná zpívat, nápověda radí opakujte to, co dělá druhé zvířátko… Tak teda zpívám… Juhů posuvníček se plní a jsme kamarádi… Okénko s úkolem hlásí, ať to opakuju i s dalšíma dvouma žabákama… Méďa Béďa vedle zakládá hnízdo, vyrážím znova zpívat, tancovat a dělat pózy jak blb… Následuje motýl – toho už radši navštívím vojensku. V hnízdě se ke mně nikdo nechce připojit, tak musím opět šaškovat, aby se vůbec někdo přidal do party… hurá na ně… Kilk, klik, klik, hotovo hnízdo vyhubeno. Co teď? dalších šest hnízd čeká na spřátelení nebo na vymýcení… Nuda, nuda, pořád dokola

ÁÁÁ hnzdečko lásky se přestavuje na chýši s táborákem… Vykutálíme vajíčko z chatrče, chvíli počkáme a máme pracanta… Pošleme ho ke keříku trhat ovoce… Mezitím rozložíme kiosek s oštěpama, každej si vezme jeden a můžeme vyrazit na nově vznikající kmen. Klik myší – pích, pích, vesnice je čistá… už jen rozbořit hlavní budku a po deseti minutách monotoního klikání je jeden z X kmenů vyhlazen… Tentokrát se bude vyjednávat… Všichni vyfasujou píšťalky v druhém kiosku a cupitáme za hnědejma… Znova čím dál víc otravný klikání jako v minulý fázi… Po chvíli blbnutí se stáváme velkými kamarády, dokonce mi občas zanesou pět jednotek jídla jako dárek… Zbytek trhačů našeho kmene se mezitím vybavilo tyčema na sběr jídla. Místo tradičního trhání z keře do něj prásknou tyčí a vše seberou ze země… Chtělo by to lepší zbraně… Co tam máme? Samozřejmě výbornej výběr…sekery a pochodně, nic víc. Každýmu vrazim něco do ruky a jde se na dalšího šamana… Nic nudnějšího jsem nehrál.

Po dalších dvou hodinách nám roste město. Óóó božínku – editor baráků… patnáct minut si tam stavim nádhernou radnici, sice jsem jí zapomněl pomalovat, ale to pak opravím… Chci postavit první barák pro lidi… znova editor… pětiminutová rychlovka, už ho radši ani nenatírám … Tak si postavíme vozítko… zase editor!… Továrna!… házim dvě kostky na sebe a už nic dělat nehodlám…. Vyrazíme tedy zabrat gejzíro-sopku, která chrlí 1000 jednotek ?koření? za minutu. Po cestě vyzkoušíme obranu nepřítele, ale kupodivu drží. Postupně stavím další a další budovy, až jich mám neuvěřitelných pět. Na další baráky nemám z nepochopitelnýho důvodu sloty ve městě, zatímco soused (taky feudál) jich má 12.

Několikrát se neúspěšně pokouším o získání území militaristickou cestou, ale díky věžím na hradbách se stále nedaří… Mezitím infantilní AI posílá už hodinu pokaždé jedno vozítko neustále k mému zdroji koření. Z druhé strany létá za stejným účelem letadlo… Nejsilnější útok proti mě byl dokonce dvoučlenný! (střední obtížnost)

Nově zabrané město nechávám ekonomické, vytvořím supersložité dvoudílné vozítko, a kliknutím posílám karavanu přes půl zeměkoule. Tenhle obchod vydělává nehorázný Sporáče (V EA si dejte přes držku, to je měna horší jak Simleon), zatímco produkce vrtů klesla na desetinu. Meztím se povedlo rychle nashromáždit čtyři tisíce sporáčů a můžu koupit město se kterým obchoduju… To se mu zdá málo, čekám na osm tisíc, zase nechtěj. Až při šestnácti vtipně hlásej: „Umíte učinit skvělou nabídku, jako vždy“… Město koupeno, karavany se zastavili… Posílám je na další město a za dalších pár minut ho kupuju. Postupně skupuju celou říši bez jakéhokoli problému včetně posledního města.

A konečně poslední fáze – vesmírný věk. Tentokrát už si vznášedýlko udělám pořádně, protože nic dalšího už nebude. Pomilionté absolvuju cvičný tutoriál s ovládáním raketky na vlastní planetě. Věřte mi, laserem zabíjet obludy přestane bavit už v tutoriálu a další „vychytávky“ jsou na tom podobně. Následuje roztočení scrolovacího kolečka, vesmírná loď se vznese na oběžnou dráhu, loading, vyscrollovat ze solárního systému, loading a hurá jinam… A aby to nebylo tak jednoduchý, tak nejde vůbec nikam leťet přímo, jen přes jinou hvězdu, která je v minimální vzdálenosti od vaší… Fakt srandy kopec natáčet kameru a snažit se odhadnou, kudy se dostanu z jedný tečky na druhou tak, aby mi při tom nedošlo palivo… Po nekonečným hledání jsme našli to správné místo a znova roztočíme myš, znova počkáme na loading, znova roztočíme, znova počkáme, ještě jednou a jsem tam…. Zmáčkneme čudlík komunikace, řekneme AHOJ, nebo OMYL, vybereme opravit loď, obchodovat, útočit, nebo vytvořit obchodní cestu… nic víc tam není… Prodal jsem svoje zelené koření, nakoupil žluté, letěl zpátky, prodal, scrolloval…

Vypnul jsem Spore, a už ho asi nikdy nezapnu… Chápu, že GTAčko je „určené“ dvanáctiletým dospělákům a tohle je pro o rok mladší brášky, ale i přes to, je to trošku moc. Tak nadějná hra a oni ji pošlou někam do budgetu za 50Kč i s časákem… Když to prezentovali před těma dvouma rokama, tak to měla být bomba, ale takovejhle paskvil jsem ještě nežral. Celá tahle multi-genre massively single-player online game hra je postavená akorát na editoru, kterej stejně v půlce hry (cca 20 úprav) začne nudit, jinak by se dala srovnávat s jakoukoli podřadnou flashovkou. Takovouhle hru nemá ani cenu sosat někde z torrentu, jenom si s ní zkazíte dvě odpoledne… Kéž by šli vrátit prachy…

MS hater, Google hater, Apple hater a podobné zrůdy. Zaslouží postavit ke zdi, všichni. Jen co některá z těchto firem udělá nějaký nový produkt, sesype se na něj celé hejno těchto vygumovaných kobylek a rozcupují jej až na kost. A nejlepší na tom je, že si daný produkt vůbec nezakoupili (ájfoun), nebo použili jen krátce (software). Proč to dělají? Šokující odhalení přímo v článku!

Kdo je to tzv. „internetový hater“? Někdo, kdo si někde musí léčit svoji méněcenost. Svoji podřadnost. Pocit, že není nikdo. V reálném životě jej lidé přehlíží, tak si své komplexy léčí na těchto velefirmách. Dupání virtuální nožičkou mu jde dobře, dokud jej maminka nezavolá k večeři. To se z hatera stane hodný maminčin klouček, který pěkně popapá večeři a pak jde dupad nožkou dál a cítí se u toho jako bůh. Jaký je to asi pocit napsat někam do prázdna první příspěvek, který začíná „1st, 1st, 1st!!!!!!!!“ a v následujících řádcích obsahuje nesmyslné nadávky na konkrétní produkt či firmu? Dělá to tolik lidí, že to snad musí být lepší než sex. Jenže pro tyhle beďarovité zamindrákové klučiny je hádka v diskuzi sexem a jejich ubití jíiného diskutujícího stupidními argumenty orgasmem. To je život panečku.

Tento panic v internetové diskuzi souloží s jiným druhem úchyla, v internetových kruzích rafinovaně nazývaného „fanboy“. Fanboy je taktéž zajímavá kreatura, která by měla mít zakázaný internet. Fanboy nutně nikoho nenapadá a chová se relativně klidně, ale jakmile se na obzoru objeví hater, je zle. Tito dva neandrtálci se do sebe zaklesnou parožím a dupou nožičkami o sto šest, jen aby si každý vydupali tu svoji „pravdu“. Nesmyslnou diskuzí se tak stimilují až k vyvrcholení, kdy jeden z nich už prostě nemůže. V tomto bodě dosáhnul jeden z nich (převážně hater, protože líp se kritizuje než chváli) orgasmu. A možná nejen toho virtuálního.

Když se do sebe pustí v diskuzi tyhle dvě svině, nemá cenu čekat a pozorovat onen odporný akt. Nedej bože se do něj zapojovat. Obě strany vás smetou rychlostí blesku a dokáží vám, že vy jste nic, jste naprostá nula, oni jsou na internetu bozi a vy jim nesaháte ani po kotníky. Když těmto zrůdám začnou po několika dnech úmorného diskutování docházet argumenty, přijde na řadu Google a Wikipedia, na kterých se hledají starší kauzy a paralely, které se pak vytahují na toho druhého v diskuzi – „Windows Vista stojí za hovno, protože Mikrošit v šestaosmdesátém zkopíroval od firmy XY jeden řádek kódu“. A když už některá strana vytáhne jakš takš rozumný argument, druhá jej smete idiotskou reakcí.

Jaký to má všechno smysl? K čemu mi bude, že někomu, koho vůbec neznám, (ne)dokážu, že Plejstešn je lepší než Xbox? Já mám stejšna, on má Xbox a každý se bude bít za to svoje. Proč ale? Dokáže mi někdo vysvětlit, k čemu? Ano, chlapečci budou mít z takové „výhry“ orgasmus, to ale nemění nic na tom, že si jej přivodili leda tak zdrojovým kabelem od své milované konzole, což z nich činí ještě větší kretény. Neustálé onanování nad tím „svým“ je už opravdu nechutné. Dostala „vaše“ hra jen šestku? Je Xbox levnější než Wii? Hraje World of Warcraft 11, nebo 12 milionů lidí? Představuje Apple nový iPhone? Google Chrome je ryhlejší než Opera? Poserte se z toho. Od čeho ty diskuze taky máme, že jo.

Mr. Wáwra měl pravdu, když onehdá tvrdil, že psát kvalitní články pro české internetové publikum je jako házet perly sviním. Rozumný člověk nakouknout do diskuze pod nějaký článek, který je bahnem pro prasata (čti diskuzním místem pro fanboye a hatery), tak dostane infarkt. Jsou snad za tak extrémní flejmy dotyčným prasatům předhazovány perly těmi zlými společnostmi? Pokud ano, tak přeji brzké udávení se z celého srdce. Když člověk nakoukne na zahraniční weby, i pod článek typu „Xbox prodávanější než PS3“, čeká ho pravý opak českých prasat. Většinou kvalitní diskuze, žádné zbytečné osočování, nadávky či nesmyslné urážky. Co je tedy špatně? Proč jsou Česi takové svině, které hned rozcupují velkou zlou firmu a zadupou ji do svého bahýnka? Co tak vadí majiteli plejstešnu na Xboxu? Že si budou moct taky zahrát Final Fantasy 13? „Mamíííí, on Pepíček má Xbox a on taky bude moct hrát Fajnl Fantazý. Bůůů! A já chtěl machrovat že to můžu hrát jen já na mým stejšnu trojcé! Bůůů!“ Maminka synáčkovi vynadá, že jen hraje hry a neučí se a že jestli si neopraví tu čtyřku z matiky, tak mu ten plejstešn zakáže. No a milý synáček se nasere, vyhrne rukávy a frajersky jde do diskuze rozcupovat majkrosoft a jeho bílou bedýnku. A podobné komplexy si tam léčí většina pařánků či softwarových fanboyů. Opravdu kouzelné flejmy taky způsobil Apple se svým Ájfounem. Ale to by bylo na vlastní článek.

A víte který typ úchylů mám nejradši? Vzácný druh fanboye, který se stane haterem jen proto, aby byl jakože IN tím, že se snaží být OUT. Vyšel World of Warcraft? Wow, perfektní onlinovka, honem do ní! Spousta nadšených příspěvků na svém emo blogu a vynášení WoWka do nebes všude, kde to jen půjde. Ale pozor, změna stavu – World of Warcraft zažil masový úspěch, hraje ho 11 milionů lidí a to se tomuhle zvrhlíkovi nelíbí – honem ruce pryč, než si je ušpiní takovou hnusnou komercí, fuj. Následují nadávky na to, jak je Warcraft otřesný, jak je pro děcka a že Warhammer Online je lepší. To samé s Googlem. Ze začátku byl Google děsně cool a bylo IN používat všechno, co Sergey & Larry vytlačili z Googleplexu. Teď je Google velký a zlý, fuj na Google! Všechno se to vystupňovalo před pár dny, kdy vyšel Google Chrome. Tolik výkřiků, že Google za chvilku udělá operační systém, jaký je to ošklivý monopol a že se sere už úplně všude si snad ještě nepamatuju. Udělal Google svůj vlastní prohlížeč, který nemá gesta myši? Zblázněte se z toho, fanboyové Opery. No honem, čekám. Vaše jednoprocentní menšina je v diskuzích uřvaná jako malé děcko. Uvědomte si (já vím že si to neuvědomíte, ale zkuste aspoň jednou otevřít oči), že Opera je prakticky stejná již několik dlouhých let. Zatímco web se mění tak radikálně, že byl před pěti lety naprosto odlišný od jeho současného stavu. Internet dnes nerovná se text, obrázky a sem tam video. Tohle si (nejen) Opera pořád neuvědomuje a tak zakrněla v minulosti. Přidávání nových features je sice pěkné, ale je to asi jako poslední přání před popravčí četou. A je pouze otázkou času, než popravčí četa vystřelí směrem k Norsku.

Nebylo by krásné, kdyby si všichni ti hejtři a fanbojové uvědomili, že kritizovat a vynášet do nebes se dá opravdu všechno? Od iPhonu po Chrome. A proto tenhle „závod“ nelze vyhrát. Udiskutovali byste se k smrti. Na tento sport onanistů by ale nestačily zdrojové kabely…

Je to už niekoľko dní, čo sa na svoju poslednú púť za hory, cez šíre more, do neznámych ríši, vydal herec Michal Dočolomanský. Mnohí si ho pamätajú ako detektíva Nicka Cartera z filmu Adéla ještě nevečeřela, či ako hraběte Teleke z Tölökö z Tajemství hradu v Karpatech, či z mnohých iných rolí. Z divadla je možno jeho najznámejšou postavou Jánošík z legendárneho muzikálu Na skle maľované. Skrátka pán herec.

Koniec asi musí prísť ku každému a nad rakovinou je ťažké vyhrávať. Avšak, človek si všimne niekoľko zaujímavých vecí. Pri tejto smutnej príležitosti začala verejnoprávna Slovenská televízia dávať do svojho programu filmy, či relácie, v ktorých účinkoval. Ako spomienku, či dielo jeho života. Po podobnom kroku siahla i jedna z našich komerčných televízií. A tu som sa nad tým trochu pozastavil…

Komerčná je založená na zarábaní peňazí, tak povediac kapitalistická. A ako správne kdesi píše, či hovorí: „Dobrý obchodník predá aj svoju mŕtvu babičku.“ Pri takejto udalosti je všeobecná verejnosť celkovo naklonená na spomínanie. Je to fakt, ktorý je rokmi dokázaný. Skrátka je to akási nostalgická príležitosť vidieť človeka, ktorý práve umrel, živého, v jeho najlepších výkonoch a rokoch. Verejnoprávna televízia robí službu ľuďom – je financovaná z ich daní, a iných poplatkov. Televízia komerčná… Áno, nebojím sa povedať, že zarába na úmrtí. Cynik vo mne by určite povedal (a hovorí) niečo, čo sa sem teraz nehodí. No to moje druhé ja je na pochybách. Nie som moralista, nikdy som nebol, avšak tiež si myslím, že ako človek by som mal mať určité morálne kvality. Ktoré…, skrátka isté veci neprekročíš. Jasne to potvrdzuje jednu moju hypotézu, že merítkom vecí ľudskej civilizácie sú peniaze a majetok. Na ničom inom nezáleží. Prehnané to určite nie je, pretože aj takáto maličkosť, na akú práve poukazujem, je dôkazom tohto tvrdenia. Skrátka je to obchod, čím sa dostávame späť k obchodníkovi/podnikateľovi a jeho mŕtvej babičke. Ak by nebol zámer komerčnej televízie na tejto udalosti zarábať (ale len pripomínať), neprerušovala by svoj program pri takejto príležitosti reklamami. Skrátka, tak to vo svete chodí…

Nakoniec, dovoľte mi ešte pár nostalgických spomienok. Hlas pána Dočolomanského budú mať niektorý z nás (a ja určite) spojený i z niektorými večerníčkami. Skrátka spomienkami na dávne detstvo. Jeho hlas, to je Macko Uško, či Orlie pierko z Indiánskych rozprávok (Od obzoru po obzor sa tiahli obrovské stáda bizónov…). Nostalgia. Preto, občas keď niekto umrie, trochu ma to zasiahne. Nie, nepoznal som ho osobne, avšak niektoré spomienky na detské časy, skrátka vyvolávajú aspoň skľučujúci pocit.

A teda, šťastnú cestu pán Dočolomanský, nech už vás vedie kamkoľvek…

Jo, Dark Knight je vynikající film. A Joker famózně zahranej. A tráva zelená a drogy špatný a mládež zkažená a krávy mazaný… Samý nový vobohacující informace, já vim.. Každopádně novej Batman mě i přes všechny ty extatický chvalozpěvy na něj stejně dokázal příjemně překvapit. Čekal jsem parádní válku výraznejch komiksovejch persón, samozřejmě, takový už akční filmy dle komiksů bejvaj. Jenže vono ejhle, kromě neskutečně působivýho vzájemnýho kopání se do rozkroku nachystali Joker, Batman & spol. mimo jiný taky duševně velice výživnou směs. A kdo by si rád nepochutnal, že.

Přitom jedinou potravou v rámci návštěvy biografu měly dle původního plánu představovat produkty nejmenovaný hamburgrárny. Kdepak konzumní život, to je panečku pohodlná věc, natož proložená promítáním veleúspěšnym produktem tý naší milovaný komerční pop kultúry. Dark Knight? Jasně, k tomu filmu zákonitě patří komerce, mainstream a trademark s majestátností sloního zadku.. a je to jedině dobře, kéž by existovalo takhle vynikající zábavy pro masy víc. Vo čem vlastně Dark Knight je? Vo snaze zpacifikovat dacana Jokera? Vo tom, jak banda chlápků nahání dalšího chlápka? No to taky, samozřejmě. Ale představte si, nějakym záhadnym způsobem se podařilo do akčního filmu propašovat i něco toho seriózna. Why so serious? Protože pak ten snímek neni jenom „vo tom jak si bláznivej šašek hraje s městem“, ale třeba taky vo tom, jak moc důležitá je pro lidi naděje, za jakou cenu má ještě smysl bojovat proti ultimátnímu bídnýmu zlu a tak dále a tak dále, z filmu se dá vyzobat něco témat k brutálně intelektálně hluboký debatě u nějakýho toho dobrýho pití. Aspoň má člověk vo čem dumat když už si zanadával na počasí a politiku. A vo tom to je.

Hodně se těšim, až i nejnovější tříáčkový herní trháky nebudou tak často jenom „vo fakt hustě rebelskym krosení nepřátelskejch sarančat plazmatickou motorovkou vole jako drsný“ a střízlivej člověk v nich bude moci najít mimo kulervoucí zábavy taky i nějakou tu komerčně špatně propagovatelnou zbytečnost jako třeba nějaký vyznění, námět, ideu, pointu, řikejte si tomu jak chcete. Inu, holt ten herní průmysl je přece jenom ještě děcko v porovnáním s tim kinematografickym. Nenadávám. Sledovat rostoucí dítě je často přece jenom větší sranda než pozorovat zasloužilý moudrý kmety.. a aspoň se máme na co těšit, že.

Jean Luc Godard XII nevěřil svým očím. Když dostal od lorda Ochránce, významného akcionáře jedné z největších galaktických korporací, příkaz převzít vládu nad novým územím, jak bylo dohodnuto na sněmu, očekával poklidnou rutinu na kterou byl zvyklý. Zvláště poté, co lord nakoupil od svého bratrance výhodně pod rukou androidy ze soutěže Death Tower. Ano, odstupující atašé jim sice říkal něco o nějakých vyjímkách, ale…nějak tomu nevěnoval pozornost. Koneckonců jaképak vyjímky. Oni jsou teď noví vládci-ochránci a oni budou diktovat podmínky. Platit za ochranu budou všichni. Jako obvykle. Policie dostane svůj díl. Jako obvykle.  

Ale teď tu stál v jakési putice a vypadalo to, že si barman chce hrát na hrdinu. Ale vlastně proč ne. Je vždycky dobré mít nějaký exeplární připad. V téhle díře se to rychle roznese a respekt je potřeba. Ošklivě se usmál. Dal pokyn jednomu z androidů, který se nahnul za pult a bez jakékoliv námahy obtloustlého barmana jednou rukou zvedl. Godard XII se otočil k obsazenstvu baru, které na předchozí příkaz poslušně sedělo s hlavami sklopenými k deskám stolů: „Všichni se dívejte, co se může stát, když se někdo bude protivit autoritě lorda !“ Do nastalého ticha, se ozvalo skřípění židle.Už toho měl dost. „Řek sem, že se nikdo, kurva, ale vůbec nikdo , nebude hejbat!!“ zařval ještě během otáčení k tomu troufalci, co ho to za chvíli bude zatraceně bolet. Uličkou mezi stoly k nim přicházel bělovlasý stařec ve staré hnědé kožené bundě a obnošených džínách. Byl podezřele klidný a tichým ale zvučnym hlasem pronesl : „To nebude, myslím, nutné. Tento bar byl, pokud je mi známo, vyjmut z povinností vůči gildě Ochránců a platí to pro staré i nové příchozí. Proto prosím postavte barmana zpět na zem a poté už, předpokládám , budou pánové na odchodu.“

Godard XII zaskřípal zuby nad tou drzostí. Poslal elektronický pokyn oběma androidům, kteří akcelerovali směrem ke starci, ještě než barman dopadl na zem. Všem přítomným se naskytl úžasný pohled, kdy se starci neznámo jak objevila v ruce zbraň a bleskovýmí úspornými pohyby se dostal z dosahu obou androidů. Pak začal střílet. Zabít androida není vůbec nic snadného a je potřeba více ran na citlivá místa jeho těla. Normální člověk by byl již mrtvý. Stařec ale obratně využíval interiéru baru, několika dobře načasovanými kotouly se vždy dostal z jejich dosahu. Zařízení i lidé se pletli androidům do cesty, kteří tak nemohli využít obrovskou rychlost kterou dokázali vyvinout. Stoly a židle vířily vzduchem, lidé ječeli a snažili se schovat, rozmazané pohyby androidů, práskání výstřelů. A najednou ticho. 

Godard XII vyhlédl zpoza baru, svoji vlastní zbraň pevně sevřenou ve zpocené ruce, kam se hned na začátku přestřelky prozíravě schoval. Staré instinkty stále pracovaly dobře. Zjistil, že se díva přímo do hlavně. A očí barvy ocelového lana. Byly mírně zamračené. Zjistil, že už dávno neměl takový strach. Zhluboka vydechl a zavřel oči. Co mu paměť sahala, takovouhle situaci nezažil. Možná za divokých mladých let. Služba u lorda Ochránce, mu zajišťovala jistou formu nedoknutelnosti. On byl ten predátor, kterého se lidé báli. A teď se tu choulil na zaplivané zemi, na nějaké pitomé planetě, v nějake díře, jejíž jméno si ani nepamatoval. 

„Vraťte se domů pane“ řekl mu po chvíli někdo, snad barman. Opatrně otevřel oči. Stařec už v místnosti nebyl. „Vraťte se domů a už se nevracejte“ poradil mu znovu barman. „ Příště by nemusel mít starej Conrád tak dobrou náladu. V podstatě to byl pro něj trénink. Roboty necháme uklidit zdejší službou a pošleme vám účet… když nám to tu páníček zaneřádil odpadky“ dodal posměšně. Ta drzost a nahromaděný adrenalin vrátila Godarda XII rychle do reality: „Přesně naopak ty ksindle, vysvětlím lordovi jaký jste dělali potíže a jsem si jistej, že tu budu brzo zpátky a s pořádnou posilou“ Barman na něj chvíli beze slova a s opovržením hleděl. „No to jistě“, řekl posměšně „úplně vidím jak vám nadšeně věnuje celou svou soukromou armádu, zvlášť když jejím cílem bude Conrad B. Hart“ 

Godard XII otřeseně klopýtal ke svému vznášedlu. Conrad B. Hart! Člověk s nejvíce vyznamenáními ze všech momentálně žijících lidí. Přítel galaktické rady a většiny lidí z jejího velení. Člověk s přímou linkou na presidenta. Na lusknutí jeho prstů by přiletěly celé vládní flotily. A zrovna já na něj narazím, v takový díře. Slyšel jsem, že odešel na odpočinek, ale…Pamatuju se jak tomu došlo, byl jsem ještě dítě a byly toho plný holovize. To bylo tenkrát…

…v roce 1992 když studio Delphine Software vydalo plošinovku Flashback. Bylo to v dobách kdy byly plošinovky brány jako něco pro malé děti, Mario skákal po želvách a Sonic vesele…ehm „sonil“. Uuups. Příběh o speciálním agentovi, kterému byla vymazána paměť, ale který stihl své vzpomínky uložit do holokostky a postupně se propracovává spiknutím, o převzetí vlády na lidstvem, působil jako blesk z čistého nebe. Paul Cuisset jakožto hlavní designér Delfínů se podle svých pozdějších slov rozhodně nedržel při zemi, ale chtěl vytvořit nejlépe animovanou plošinovku, jaká byla do té doby udělána. Věřil, že studio to dokáže, koneckonců byla to jejich sedmá hra a byli dostatečně zkušení. Navíc se mohli poradit s Ericem Chanim, který jim svěřil vydání svého hitu Another World. Cuisset si velice dobre uvědomoval některé slabiny Chaniho onemanshow (tedy téměř, protože hudbu dělal Jean-François Freitas), chtěl hru mnohem rozsáhlejší a s velkolepým příběhem. Nechtěl se držet nejen při zemi, ale ani na jedné planetě. Ručně nakreslená pozadí Titanu, Země i domovské planety mimozemštanů mají zvláštní atmosféru a jistou zasněnou hloubku, čímž potvrzují moji tezi, že Francouzi jsou prostě jiní. Možná nejsou tak dobří programátoři, ale umělecké cítění mají jedinečné. Stačí si vzpomenout třeba na Cryo a Silmarils.

Každopádně hráč se propracovával s výborně animovanou postavičkou Conrada B. Harta sedmi rozsáhlými úrovněmi, kde k postupu rozhodně nestačilo mít rychlé reakce při střelbě. Nejzábavnější částí hry byla nejspíše ta druhá, kdy bylo potřeba sehnat si falešné dokumenty. A ty nejsou zadarmo ani ve 22. století. Takže se s holým zadkem pustíte do vydělávání kreditů. Od nenáročných úkolů, typu něco někam doručit, přes ochranu osoby, po zabíjení zkorumpovaných policistů (byli, jsou a budou) a záchranu poškozeného reaktoru. To všechno ve skvěle zpracovaném New Washingtonu, po kterém se pohybujete metrem. Účelné a originální. Důležité úkony (dobíjení energie, předávání dokumentů atd.) provázela animovaná sekvence, to samé následovalo mezi jednotlivými úrovněmi, posouvajícími děj dál. V roce 1992 naprostý zázrak, člověk měl dojem, že je hlavním hrdinou filmu. Fantazie jela na plno. Výborně bylo vymyšlené využívání ochranného štítu – dovedl ochránit, ale jen na chvíli, takže hráč rozhodně nebyl nesmrtelný. Důležité bylo precizní načasování. Obtížnost byla sice vysoká, ale díky kódům a chytře umístěným save pozicím (tenkrát v akční hře věc nevídaná) rozhodně nešlo o nějakou frustrující záležitost. Hratelnost šla zkrátka ruku v ruce se skvělým technickým zpracováním.

Dopad hry byl okamžitý. Hra vedla dlouho žebríčky prodejnosti a údajně jde pořád o nejprodávanější čistě francouzskou hru všech dob. Byla předělána snad na všechny významější herní systémy (původní verze byla pro Amigu a Atari ST) a všude sklízela úspěchy i po několika letech od svého vydání. O to více je překvapivé, že se prakticky nikdo nepokusil úspěch tohoto stylu hry zopakovat. Bermuda Syndrome, Blackthorne, Onescapee při vší úctě jeho kvalit nedosahovaly a Abe’s Oddysey bylo přeci jenom o něčem jiném. 

 Naštěstí je tato hra nesmrtelná. O čemž svědčí i to, že jí nedávno parta nadšenců z homebrew scény předělala na handheld PSP. Jde přitom o zajímavý platform mix, protože obsahuje grafiku z Dos verze, hudbu z Amigy a animované sekvence ze Sega CD. Jako bájný pták Fénix tedy vstává znovu a znovu z popela zapomění a získává si další a další generace hráčů, kteří umí ocenit kvalitní hru. Vypadá to, že s námi tento klenot 16-bitové éry zůstane napořád.

Prelínanie sa žánrov, žánrová nerovnosť, skrátka moderné trendy vo vývoji hier, bývajú občas problematické. Občas je to otázka „fan-boyov“, občas otázka elitizmu – každý raz v živote podľahol jednému alebo druhému. V čom sa ten človek zase rozhodol hrabať, hovorí si isto nejeden z vás. Nuž, niektoré myšlienky neprichádzajú z vlastného pričinenia. V tomto prípade to bola zrážka s hrou Space Siege.

Myslím, že je všeobecne známe, čo si myslím o vylepšených klonoch/mutantoch starej-dobrej hry Rouge a Gauntletu. Veci, ktoré spopularizovala istá nemenovaná hra od Blizzardu. Na škodu pre všetkých zúčastnených. Našťastie sa tieto klony začínajú nazývať svojim pravým označením „Hack&Slash“, ktoré je stručné a výstižné – presne v duchu „nomen omen“. Nečakaj odo mňa nič, len bezduchú zábavu. Čo nemá mať v prvom rade pejoratívny význam! Je to označenie faktu a obsahu hry.

Napriek vyššie uvedenému faktu som mával tendencie vidieť v „Dungeon Siege“ hrách akúsi variantu počítačovej RP hry pre masy, avšak nie takej sofistikovanej a vyladenej ako napríklad Fable. Akáže nám z toho vyplýva rovnica? Dungeon + Siege = jednoduchá RP hra. Rovnaká spoločnosť, podobný názov. Avšak zdá sa, že vo vesmírnom prípade sme úplne vedľa. Očakávania. Ďalší faktor, ktorý sa nám vkráda do vnímania a následného hodnotenia produktu, ergo hry. Oná rovnica je totiž súčasťou očakávania. Samozrejme, skúsený recenzent by mal byť pripravený na hru. Niečo o nej vedieť. Poznať históriu hier, ktoré majú autori na svedomí. Alebo aj nie, ale skrátka každý ide do hrania s nejakými očakávaniami. Vzhľadom na poznatky, ktoré som o hre mal, som čakal dve alternatívy. Áno, dve! Jedna by bol chybný predpoklad. Dve? To sú smery, ktorými sa hra mohla uberať. Buď pôjde v duchu svojich fantasy menovcov alebo to bude čistá akcia. Kde je problém?

Hra nesplnila ani jeden predpoklad recenzenta. Po jej odohratí bolo jasné, že tu bola snaha o druhú možnosť. Spraviť akciu, ale okoreniť ju o niekoľko zaujímavých prvkov. Keby hra nemala v názve „Siege“, nikdy by ma nenapadlo počítať s prvou eventualitou (ergo „light RP hra“ v duchu fantasy predchodcov). Nič z toho v jej hrateľnosti totiž nevidno, nie je to tam. Je to viac-menej priamočiara akčná hra. Avšak zle navrhnutá. Napriek tomu sa na niektorých miestach dočítate, že sa jedná o akčnú RP hru. Čo je na tom zlé? Samozrejme nič, nebudeme predsa brať herným médiám ich právo na slepú aroganciu! ;) Vážne.

Pojmy, žánrové hranice, to všetko sa časom devalvovalo. Pojmy už neoznačujú to, čo v minulosti označovali, pretože sa miešajú jednotlivé prvky, až do takých rozmerov, že je niekedy ťažko určiť presný žáner, resp. druh hry. Hry sú o konzume – o tom sa nikto hádať nebude. Herné média svojim spôsobom vychovávajú konzumentov – učia ich vnímať niektoré pojmy, niektoré zaradenia a kde-tu im možno rozšíria obzory (v oblasti herného trhu, samozrejme). A teda majú istý podiel na výchove „konzumentov“, resp. ich „trhovom rozhľade“. Keď chcú „vychovávať“ ľudí, ktorí si pod pojmom RPG budú predstavovať klony Gauntletu, či Alien Breed (čo je vo svojej podstate, tiež klon Gauntletu, ale aspoň poslúži ako príklad pre sci-fi oblasť podobných hier :-)), prosím. Bude to ich obraz, ich odraz a istým spôsobom aj ich zodpovednosť za úpadok niektorých druhov hier!

Blázon, ktorý nemá nič lepšie na práci! Predstavte si, že má. Občas mu však ide o zachovanie istej integrity a postavenia niektorých druhov hier. RPG máme také a onaké, akčné, neakčné a makové. Skrátka chutí máme nadostač. Pre každého niečo. Hranice sú krehké, určovanie vratké. Prečo mám mať pravdu? A prečo nie! V mnohých prípadoch by som sa hádal, viedol diskusie, nechal sa presviedčať o opaku. Kľudne, poďme sa baviť prečo Diablo, Dungeon Siege nie je RP alebo prečo je! Z hľadiska krátkodobého je to zbytočná, malicherná prkotina. Z dlhodobého? Nechápete? Tak sa pekne krásne vráťte k predošlému odstavcu.

Pre takmer všetko na svete existuje diskusia, pre a proti. Len v prípade čerstvého herného prírastku menom Space Siege, som si takmer istý, že to RP hra nie je. Bez diskusie! Priemerná akčná hra, ktorej možno pomôže česká lokalizácia. Úprimne, príbeh za to nestál, radšej keby Cdprojekt vynaložil svoje úsilie na doručenie DLC pre českú verziu Mass Effectu. Bolo by to stokrát užitočnejšie.