Německý režisér Florian Henckel von Donnersmarck se zhostil se ctí velice nesnadného úkolu, totiž poodhalit jak pracovala východoněmecká tajná služba STASI. Nad vážnými tématy, které čestí režiséři dokážou natočit leda jako komedii (Pelíšky), nebo vyhoří i ti nejlepší (Tmavomodrý svět), není radno příliš spekulovat a natočit to od srdce jako běžný film. Florian nás zavádí do roku 1984, kdy tvrdě vládla Jednotná socialistická strana a dělala bez okolků to, co si mohla dovolit. To znamená všechno. 

Politruci žijí jako novodobá šlechta, bez jakékoliv ohleduplnosti a s hovadstvím sobě vlastním ničí životy kolem sebe a berou si to, co chtějí. Pokud se jim někdo postaví do cesty, nemilosrdně ho převálcují. Přeci jen je STASI mečem a štítem strany. Zaměstnávají neuvěřitelných 100 000 lidí na plný úvazek a dalších 200 000 spadá na rozsáhlou síť konfidentů. Naštěstí se ukáže, že každý meč má dvě ostří. A právě tady začíná náš příběh…

Divadelní dramatik Georg Dreyman je úspěšný, daří se mu, vláda ho nechává na pokoji. Chodí s krásnou a uznávanou herečkou Christou-Marii Sieland. A to je právě problém. Dělá si na ni totiž nároky mocný ministr kultury. Protože se však vzpouzí, rozlícený ministr je nechá sledovat s tím, aby na Dreymana „něco“ našli. Nastupuje agent HGW XX/7, famózně zahraný Ulrichem Mühem. 

Müche používá jen minimalistické výrazové prostředky, ale jeho kapitán tajné služby je jako mrazivě přesný, dokonalý stroj, pracující s příznačnou německou precizností. Do Dreymanovy domácnosti jsou nasazeny štěnice, napíchnut telefon, vchod je hlídán kamerou a na půdě je ústředna, kde se vše odposlouchává a zapisuje („Dreyman s Christou-Marií rozbalují dárky, poté patrně soulož“). 

Záměrně nechci popisovat konkrétní momenty filmu, ale Florian Henckel von Donnersmarck dokáže velice dobře budovat dramatické momenty bez akčních pasáží, dlouhými záběry podkreslenými citlivou hudební stránkou. Skvěle konfrontuje mnohem bohatší život sledovaných umělců a sledujících, kteří v podstatě živoří jako kariéristé bez kvalitního citového zázemí. Ukazuje, že komunismus měl ve své podstatě mnohem blíže k feudálnímu systému, než si byl kdo kdy ochoten připustit. Systém jedná s lidmi, jako se šachovými figurkami, nutí je k težkým životním a morálním volbám, poštvává proti sobě a krutě z toho těží. Režisér dokáže zmrazit i rozesmát (vynikající scéna s chlapcem ve výtahu) a skvěle vypointovaná, zužující se smyčka osudů,  je správně syrová a nebere si servítky. Přesto přijde ještě jeden konec , neméně skvělý a vybroušený do dokonalosti poslední dvojsmyslnou větou.

Film si rozhodně nenechte ujít. Jeho pomalejší tempo je balzám na duši v záplavě dnešních vidoeklipových snímků, vrací se k opravdové filmařině a triumfuje tam, kde i ti nejlepší američtí režiséři často selhávají.
Celý článek...