Při hraní nového Luxora jsem si vzpoměl na Luxora 3, kterého jsem nainstaloval matce na počítač do kuchyně. Ten dřív používala čistě jen na pracovní email, pak se na tom naučila číst drby a zprávy a pak si dokonce uměla najít dovolenou, nebo koupit nábytek přes internet. To je pokrok. Browsení po internetu bylo ale jen deseti procenty její „práce“ s počítačem. Těch zbývajících devadesát procent byly „kuličky“. Luxor.

Když jsem jí říkal, že jí tam dám nějaké jednoduché hry ať se nenudí, tak mě s odstupem varovala, že „tomu nechce propadnout“. Jako by to snad byla nějaká droga. Říkal jsem ať se nebojí, že jí tam dám jen nějaké blbinky. Volba padla na Luxora 2, posléze Luxora 3. Zprvu to bylo něco nepochopitelného, ale jakmile pronikla do systému „spoj tři“, lusknutím prsty se vžila do hry a zabila tím dvě tři hodiny.

Byl to opravdu krásný pohled, když si vzpomenu, jak mě odháněla od prvního PlayStationu a nadávala, že u toho pořád sedím, ať jdu taky ven. Najednou ta stejná osoba sedí u pc jak přibitá a hraje „kuličky“. Když se pokazila (docela stará) myš, musel jsem hned letět do obchodu koupit novou, aby mohla hrát. Dokonce několikrát propásla svůj oblíbený seriál, když byla zažraná do Luxora.

Teta zase propadla adventurám. Kdykoliv má možnost zahrát si nějakou novou adventurku, jde po ní jako pes po kosti. Nevynechá snad ani jednu a každou dohraje poměrně rychle. Nejvíc hardcore je ovšem strýc. Doom 3 a Mafia mu přišly „docela fajn“, ale za nejlepší hry považuje Oblivion a Vampire the Masquerade Bloodlines. Všechny tyto hry dohrál do konce a u všech si pochvaloval příběh. Jenže strýček neumí anglicky! Nechápu jak se mu podařilo proklikat se přes dialogy v Bloodlines a Oblivionu, když neumí anglicky. A jak by se mu to líbilo, kdyby tomu rozuměl. To by byl teprve v tranzu.

Přitom všichni tihle tři výtečníci, kterým je teď přes čtyřicet mě v mládí vyháněli od PlayStationu a od PC a považovali to za ztrátu času. Jenže v každém se skrývá malý klučina, který si chce hrát, nebo unavená žena, která si chce odpočinout. I když si to nechtějí přiznat, tak jsou docela náruživí hráči. Sakra, vždyť oni někdy hrají i víc než já. A to je jenom dobře. Jen ať si okusí nové technologie, ať pochopí, co na tom ti mladí vidí. A to jsem skálopevně přesvědčen, že kdybych koupil domů Nintendo Wii, tak bych si na něm asi moc nezahrál… :).

A co vy? Jak je na tom vaše rodina s hraním?