Pamatuju si, jak jsem u starých dosových her trávil dny a noci, 5, 6 hodin v kuse, a možná ještě víc, to byly dost šílený časy. Doba, kdy do mě rodiče hučeli, proč nejdeš ven? Schovávaly se kabely, a zamykaly se do skříně, no, to si asi každý hráč zažil sám. Dneska už se tomu jenom směju, a k čemu to bylo? K ničemu. Že hry nejsou v životě tím jediným…, na to si stejně každý musí přijít sám, stejně jako knihomol, nebo filmový maniak, co pořád čučí na bednu.

Ale to opojení. Dřív si myslím, že hry vážně více vtáhly hráče do sebe a on se pak od nich nemohl odtrhnout (což je na jednu stranu vlastně hrozný). Kdysi jsem něco takového psal, že paradoxně za chytlavost a opojnost starých her mohl asi fakt, že nebyly tak graficky dokonalé, jako jsou dnes, že více podněcovaly hráčskou fantazii, a proto na ně s takovou nostalgií vzpomínáme. A s tím trochu souvisí i můj nedávný poznatek, že hry jsou dnes opravdu jiné, než v éře osmi a šestnáctibitů. Jasně, to přece každý vidí na první pohled, ale já myslím spíš ten přístup, hratelnost a tu schopnost vtáhnout do sebe.

Sám jsem uvažoval, do jaké míry je to mnou a tím, že už mi dávno není patnáct let, a do jaké míry je to hrami. Přesto si ale myslím, že hry a přístup k hráčům se dost změnil a není to jen osobní záležitost. Příkladně v několika posledních hrách, co jsem si koupil na PS3. GTA 4, Uncharted, Oblivion a Assassin’s Creed. Všechny zmíněné hry jsou skvělé a rozhodně ani u jedné nelituji koupě, ale často jsem si při hraní říkal, sakra už mě to najednou vůbec nebaví. A tak mi přišlo, že už jsem na hry vážně starej, a na mysl mi vytanula základní hamletovská otázka – hrát, či nehrát? Pak jsem si ale po čase sem tam chvilku našel, třeba na toho Assassina, a ejhle, ono mě to zase baví, je to vlastně skvělá hra, která nemá obdoby s technologií, kterou poskytují dnešní konzole. Vážné a promakané téma z prostředí starého světa, velice atraktivní, téměř dospělá hra. Najednou ale hraju hodinku, a hned si říkám, zív, to snad už radši rovnou vypnu, zas mě to ukrutně nebaví. Blik, konec.

A tak pořád dokola a dokola. Obden si zahraju třeba jen hodinu a nic víc, protože mě hra rychle přestane bavit, ale tu hodinku si oproti tomu dost užívám. Co to je? Takhle jsem předtím nikdy nehrál. To bylo sehnat si hru, nainstalovat jí, a hrát, dokud ji nedohraju, nebo dokud nepadnu. Je to vážně problém mého věku, nebo i her, nebo problém konzolí, že styl hraní je jiný než na počítači?

Co myslíte? Podle mě tak trochu ode všeho něco. Každopádně jsem přemýšlel, jestli s hrama neseknout nadobro, protože po pětadvacítce už člověk začíná uvažovat, jak nejlépe naložit se svým volným časem. Všechno se ale vyvinulo docela samo, když jsem si uvědomil, že hry mě baví stále, ale už u nich nevydržím tak dlouho, jako kdysi (a to je vlastně dobře).

Docela by mě zajímalo, jak jste na tom vy…

Celý článek...