Abych tak reagoval na výzvu našeho milého čtenáře „co si my kriplové myslíme na článek Eberta“, že hry nejsou umění (který jsem sice nečetl – důvod v diskusi – ale úplně mi stačí tvrzení, že hry umění nejsou). Jsou.

Jsou

a jsou

a jsou…

Proč? K čemu sáhodlouhé vysvětlování a obhajoba, k čemu spousta rádoby strašně chytrých slov, když stačí říct jediné – Portal. Ten dortík je lež! Víte! Jediný příklad za všechny. Kdo totiž hrál logickou FPS Portal (díky Mr. Wawra – on ví) a setkal se s GlaDOS, má beze vší argumentace jasno, – hry jsou umění.

Umění stejně jako takové se dá těžko uchopit, vysvětlit a definovat. Nejde jen o problém počítačových her. Proč když uznávaný akademický malíř hodí na plátno pár barev, jedná se o umění, a když já si vezmu anilinové barvičky, rozmíchám je v becherovce a brčkem jimi poprskám toaleťák, umění to není? A nebo je? To se musí zkusit.

Nic, vono to dlouho nevydrží, rozmočí se, žádná výstava nebude!

Odpovězte si sami.

Víc než popsat umění a žvanit o něm, se musí cítit, emocionálně prožít, musí vás oslovit tak, že ve vás zanechá stopu, dojem, zamyšlení, ještě pár hodin, dnů a třeba i týdnů si vzpomenete na koncert, film, výstavu a přejede vám mráz po zádech. O takovém zážitku můžete nejen přemýšlet, ale i hovořit se známými, kamarády a oni vám porozumí a třeba sami se půjdou podívat na film, do divadla, na výstavu a řeknou vám, měl si pravdu, bylo to úžasný!

Umí hry něco takového? Jen maličko, a třeba jen jedna! Ta, jejíž cílem je získat lahodný, krásný čokoládový dortík se šlehačkou a třešničkou navrch, ale který nikdy nedostanete, protože některé sny se zkrátka vyplnit nemohou – život je svině. A co já to tu melu o dortu, že jo. Proč by nemohl být samotný dort umění? Jistě, kuchařským uměním, a jakým! Není snad umění nacpat si žaludek dobrotou a spokojeně si po obědě dát dvacet? Sláva kuchaři, sláva cukráři!

To sem zase trochu odběhl.

A víte co, k čemu takový kecy?

Hrál snad Ebert Portal? Tak ať nám vleze na záda…

A vy?

Zavřete oči a soustřeďte se. Zkontrolujte hlaveň vaší brokovnice, v rychlosti poberte něco střeliva a k opasku pevně připněte svůj nůž. Připravte se na nejkrvavější bitvu roku … Střelíte teroristu jednou do hlavy a je tuhej, píše se v časopise počítačových her Level, který sám sebe nazývá prestižní. Ne, teď tu nebudu tepat přivlastňovací zájmena, která vypadají, jako by český chudák autor překládal svůj text z angličtiny. Jde mi o žánry. A o kulturu kriplů. – Tak pravil Radovan Holub před 11 lety v Reflexu. Jsme dál?

Cítím se už docela starý na to, abych u her trávil čas „čistě pro zábavu“. Když člověku táhne na třicítku, hledá ve všem co dělá smysl, efektivnost, snaží se ušetřit čas. A tak pro mě nyní hraní her má dva významy. Tím, že si o nich něco napíšu, zlepšuji se v psaní (doufejme), což je malou částí jedna z mých profesí a dále si cvičím angličtinu (kterou stále nevládnu tak dobře, jak bych chtěl).

Počítačové hry jsou na studování cizího jazyka poměrně ideální, protože se učíte hrou, jak by řekl J. A. Komenský, pokud máte tu vůli. Jenže ne všechny hry jsou k tomu vhodné. V čem je zádrhel?

Za prvé malé procento her nedisponuje titulky (jako např. první Assassins Creed), což považuji za nefér nejen pro to malé procento hráčů, kteří zahuhlané angličtině nerozumí, ale znevýhodněni jsou i neslyšící.

Za druhé, když už titulky ve hře obsažené jsou, častokrát bývají zasazeny do video-sekvencí, nebo hry samotné tak nešikovně, že je prakticky nemožné je celé přečíst, či si je přelouskávat se slovníkem v ruce. Nejběžnějším prohřeškem je přílišná rychlost titulků, které se nedají zastavit. Např. při loadovacích obrazovkách, kde si připomínáme děj, titulky plynou v rychlosti přibližně mluveného slova a to je na čtení moc rychlé. U některých her se pak předešlý text nedá vrátit a co jste nepřečetli hned napoprvé, to je pro vás ztracené.

Dále je problém v zastavování filmečků. U řady her se titulky nedají zastavit, protože videa neobsahují funkci „pauze“, při zmáčknutí tlačítka se videa přeskočí. To je pro zlepšování se v jazyce na levačku, protože se slovníkem v ruce samozřejmě text nestíháte číst.

Příkladně Final Fantasy XIII. Nádherná hra (o tom třeba někdy později), pro studenty jazyka teoreticky jako dělaná, ale obsahuje hned několik neduhů v titulcích. Při loadingu jsou texty příliš rychlé, nedají se vrátit a při animacích zase nelze text přečíst díky nešikovně udělané pauze, kdy videa sice jdou stopnout, ale obraz se při nich rozmázne, takže je text zcela nečitelný. Naštěstí ale Final Fantasy XIII je tak krásnou hrou a obsahuje řadu textu už v samotných menu a ve zpětných výkladech světa a událostí, že hru mohu v tomto směru přesto doporučit (i když spíše lehce pokročilejším, kteří už trochu řeč ovládají).

Řada her má zkrátka specifické problémy, jež hráčům znemožňují vzít si při hraní slovník a titulky si překládat. Bylo by dobré, kdyby se takové informace objevovaly třeba i v recenzích. Věřím, že řada hráčů by to ocenila.

Dobrá zpráva je, že se chystá nový Silent Hill. Ta rozporuplná je, že ji bude dělat český tým Vatra. Ta špatná: Bude to střílečka z pohledu první osoby.

Nejdřív je to XCOM, který se bude vracet v podobě brutální střílečky a teď se má v podobě Doom hry vrátit Silent Hill. Pokud jste jako já s touto sérií dobře obeznámeni, jistě musíte nad tímto ohavným krokem kroutit hlavou. „A proč,“ ptají se někteří. Protože Silent Hill je hra hlavně o příběhu, o těžké atmosféře, která hráče postupně svými kusadlami sžírá, až z něj na konci zbude jen vybledlá vzpomínka. Je o strašidelném bloudění pekelným městem, o hledání odpovědi na jednu zapeklitou otázku, o sbírání ať už přímých nebo nepřímých indícií. Je ale také o monstrech, které tímto městem kráčejí. Nejsou to ale monstra, která byste zabíjeli pro nejvyšší počet fragů. Tihle příšeráci jsou ve hře prostě z toho důvodu, že by město bylo bez nich prázdné, tak nějak neúplné a hlavně: prázdné peklo bez duší nedává smysl.

Silent Hill vám NEvnucuje, abyste zabíjeli vše na potkání. V tamté mlze se něco hýbe a je jen na vás, zda se tam půjdete podívat, zda se zastavíte a namísto útěku směrem k výtahu stanete tváří v jehlan Pyramid Headovi a ukážete mu zač je toho váš ostrý loket. Je ale taky fakt, že v posledních dílech série se autoři s monstry tak sžili, že se je rozhodli stavět hráči do cesty na tolika místech a tak často, až to připomíná víc akční horror, než Silent Hill – psychologickou pouť rezavým peklem. Silent Hill 4 ale stále na hlavní ideu této série nezapomíná a zakládá si na tom, co SH dělá SH. Souboje s monstry jsou velmi frekventované, zato jsou ale monstra tak podivná, až vpravdě velice bizarní, a zbraně tak slabé, že ani zápas – moment, kdy k vám běží chodbou dvouhlavé dětské monstrum – nepůsobí jako akční sekvence, jako spíš jde o psychologicky dekadentní zkušenost, zážitek, který vás chce co nejvíce zdeptat. Bez ohledu na to, jestli jste si hru vypálili nebo legálně zakoupili.

Pohled z první osoby v novém Silent Hillu nebude pro sérii úplnou novinkou. Poprvé jsme s ním měli co dočinění ve čtvrtém dílu The Room, kde jsme se dívali z kukadel Henryho Townshenda, ale jen a pouze v onom prokletém pokoji, odkud se, přes otvor v záchodě, Henry dostával do podivných zákoutí Tichého města. Tam už byl pohled klasicky z třetí osoby. A propos. Je to jediný správný pohled pro tuhle sérii? Ne. Ale je rozhodně nejlepší, ať už proto, že máte lepší představu o vašem nejbližším okolí nebo z důvodu, že je jednodušší se sžít s postavičkou před vámi, než s kamerou, kterou máte připnutou na očích. Pohled, respektive jeho změna, není ale důvod, kvůli kterému by fanoušek Silentu zabíjel. Avšak změna toho, proč Silent Hill tak obdivujeme, už ano.

Myslíte si, že když se z této série stane horrorová střílečka, kde mydlíte bezhlavě jedno monstrum za druhým, že půjde stále o Silent Hill? Podle mě půjde o zcela jinou hru, na kterou jen kdosi připlácl nálepku Silent Hill. Ne proto, aby nás, fandy, koplo Konami do rozkroku a hlasitě se při tom smálo, ale z čistě komerčních důvodů. Na jednu stranu je to pochopitelné, ale na tu druhou… škoda mluvit.

Pro zajímavost, záběry ze Silent Hill Arcade (automatová pistolová hra v Japonsku):

Nostalgie je pěkná potvora, zatemňuje nám mysl a my si skrz ní pak nedokážeme vybavit jedinou špatnou vzpomínku, všechno bylo totiž krásné, skvělé, úžasné, a rozhodně lepší, než je dnes a vůbec. Kolikrát jsou u počítačových her vzpomínky tisíckrát hezčí, než byly hry samotné, nevěříte? Rád bych si tu založil takovou rubriku retro recenzí, ne ale jak jste zvyklí ve stylu “vzpomínáme na klasické hry“, jak byly inovativní, úchvatné, voňavé, vytvářené s láskou a něhou, ale naopak! Z dnešního pohledu si vezmeme vybranou hru pro pamětníky, a rozcupujeme ji jak se sluší a patří… Pokud si to samozřejmě zaslouží.

Nejsem takový drsňák, abych si znovu zahrál Dunu 2, Ufo, či Doom a objektivně se snažil tyto „klasiky“ porovnat, s tím co máme k dispozici dnes. Na to nemám sílu a ani si nemyslím, že bych mohl být v takových případech objektivní. Takže uděláme jednu věc. Ve zdejším (doufám) seriálu bych se rád věnoval starým hrám, které ač kdysi dobře hodnocené, nikdy jsem je nehrál (člověk se taky nedostal ke všemu, si nemyslete).

Začneme trochu zlehka, jen tak na odpich…

Hra Unreal se nezrodila poprvé v dílnách Epicu, ale ještě v době 16ti bitů a to na Amize a Atari ST, v roce 1990 pod křídly Ubisoftu. Pravda, byl to Unreal úplně jiný, nemající s 11tkovou fpskou z 10ti nic společného, přesto to byl první Unreal, a to už mu nikdo neodpáře.

Pro svůj test jsem si vybral verzi na Amigu, protože Ataristé nezlobte se, Amiga byla oproti ST lépe vybavena, jak co do schopnosti zobrazit vyšší rozlišení, tak do hloubky barev a hlavně měla vynikající zvuk (a hudbu). Stáhl jsem si tedy WinUAE a ze stránky www.planetemu.net image disket (nečertěte se, je to pro dobro článku).

První věc, co mě učarovala byla hudba! Opravdu, myslím, že kdyby někdo udělal soundtrack z nejlepších her na Amigu a prodával je za nějaký rozumný peníz, i ve srovnání s normální hudební produkcí by se tyto dávné skladbyčky nemusely za nic stydět (pokud jste vyrostli na PC a radovali se z první zvukové karty 8bitového Soundblasteru, fakt nemáte ponětí…). Ale nechme toho, co je očividné, většina her na Amigu měla perfektní ozvučení. Pojďme tedy do hry!

Unreal se skládá ze dvou odlišných částí, první je let s drakem, kde se musíte vyhýbat skalám a dinosaurům a potvorám, a sbírat, kdo ví co to je, asi magické krystaly, které vylepší zbraně (vlastně oheň vycházející z drakova chřtánu) a nebo přidávají životy. Co k tomu říci? Jestli jste někdy hráli např. Lotus, máte zhruba představu, jak asi taková úroveň vypadá. Něco na pomezí 2D a 3D grafiky, kdy obraz scrolluje jakoby odzadu dopředu a vytváří dojem prostoru, že drak letí krajinou, a že nakonec někam doletí. A doletí do jeskyně a tam se stane kdo víc co, nevím, protože další level se odehrává v rámci klasické chodičky / arkády po několika scrollujících se obrazovkách.

Stojím tedy se svým hrdinou (chrabrým Barbarianem, nebo Conanem? Nebo Barbarem? Prostě takovým tím namaštěným blonďatým svalounem s mečem a zástěrkou z medvědí kuže tam, kde dnes slušní lidé nosí slipy, nebo trenýrky) a hledím dobrodružství vstříc.

Ovládání je velice jednoduché, omezuje se prakticky jen na šipky a jedno tlačítko k akci – štouchání mečem, možná by někdo řekl i sekání. Protivníkem budou barbarovi masožravé kytky, ale i starodávné monumenty v podobě kamenných hlav vysílající z očí světelné paprsky, lasery? Ha! A pak ptáci, dinosauři, ještěři a kouzelníci, kudlanky a celá řada další a další havěti, která se zde vyskytovala na Zemi někdy v době kamenné? A nebo ještě dřív? A nebo možná také ne, protože se zřejmě jedná o vymyšlené fantazy, kde hodný, ale tak trochu hloupý Honza hrdina Artaban se vydává zachránit princeznu ze spárů zlého černokněžníka.

Potíž celé hry je v tom, že z dnešního pohledu musí každému nezaujatému člověku připadat neuvěřitelně stupidní. Nejde tak o zastaralost konceptu klasické chodičky mlátičky, jak se dříve říkávalo, ale o obsah, který je opravdu velice primitivní, i když pořád malinko zábavný, nutno podotknout! (bohužel jen na chvíli)

Zádrhelem jsou rádoby hádanky a jejich řešení, díky nímž se musíte probojovat dál. Příkladně: Ještě bych dokázal pochopit laserové hlavy v pravěku, nebo že masožravé kytky po mě flušou firebally, dyť je to pohádka! Asi, doufám. Ale co nedokážu pochopit je, že abych se dostal skrz propast na jejíž druhé straně se mi vysmívá ještěr (dál mě nepustí, ne a ne)… musím mečem sekat do padajících kamenů, které skrze propast seshora dolu padají pořád a furt (že by je někdo házel? Ale to se mi nezdá), ale je to pohádka přece…

Dobře, takže sekám do kamen, tedy kamenů a oni se od meče odrazí a zabijí ještěra. Dobře! Jenže nemám vyhráno, kameny stále padají a co teď? Rokli stejně nepřeskočím. Vracím se zpět a tluču do podivného kamínku v obláčku okolo kterého létají hvězdičky a ten mi padající šutráky zastaví a já mohu propast přeskočit. Hurá! Ale ejhle, za roklí čeká další potíž, hořící kmen stromu! A ve 2D se opravdu nedá obejít! Takže co teď? Sem s rozumem v koncích jako Bridget. Jen tak ze srandy opět obnovuji padající kameny a trochu do nich seknu, ale co se nestalo? Z kamenů nyní létají bublinky! Které musím chytnout a mečem pak jako konvicí zahrádku svlažit plápolající oheň a pak teprve zdárně přejít do další obrazovky.

No počkat? To jsou všechno nástrahy zlého kouzelníka? Magie, pohádka, fantazy? A nebo je Unreal jen nehoráznou hloupostí, která se dnes nedá prakticky hrát? Nejenom že trpí zastaralostí všeho, od zpracování, ovládání až po herní mechanizmy a nesmyslné úkoly, ale hlavně je to hrozná hloupost?

Na druhou stranu, všechny tyhle chodičky byly zábavné právě tím, nad čím by dnešní hráči ohrnuli nos (neměli by trpělivost). Tedy že hrou se prokousáváte po kouskách a když vám dojdou životy a continue? Razíte si to pěkně od začátku. Na jednu stranu opruz, na druhou – tohle právě dělá Unreal (stejně jako další podobné hry) zábavné! To je ta výzva a ten pravý smysl hry, kvůli kterému bych klidně Unreal doporučil i dnešním hráčům na zkoušku, protože současné hry jsou už stavěné úplně jinak. Ale dejte Unrealu a hlavnímu hrdinovi Artabanovi nekonečné Continue, nedej bože nekonečné životy, snad ne Save! a máte z dnešního pohledu tak pitomě navrženou hru, že to až sahá do nebes.

A závěr? Chvilku mě předchůdce ne-předchůdce mnohem slavnějšího a zásadnějšího Unrealu i bavil, i když jsem si celou dobu říkal, co to má být? Jenže pak jsem porazil ohnivým mečem přerostlou kudlanku nábožnou, skočil na pahorek a z něj na klátící se klády v potoce a ani po 4tém zahrání jsem nebyl schopen přeskočit z jedné klády na druhou.

A na to nemám nervy.

Takže hodnocení? Opravdu na to nemám nervy…

V soudobých časopisech hra dostávala 7 až 8, přibližně 75 procent.

V roce 2010 nemůžu dát víc než 2/10, čistě za tu hudbu.

A nyní ještě jako perlička na závěr, recenze z Excaliburu čísla 2 roku 92 od TADa

Unreal patří mezi historicky nejúspěšnější projekty firmy Ubisoft. Hra byla uvedena na trh v roce 1990 a ihned vzbudila velikou pozornost, neboť v některých rysech předstihovala Shadow of The Beast, nad nímž tenkrát nadšení herních fandů stále ještě neopadlo.

Hlavní hrdina, válečník Artaban, pronásleduje zlého démona, který unesl jeho vyvolenou na svůj létající zámek. Na cestě je mu zdatným pomocníkem jeho přítel, opeřený drak, a kouzelný meč, obsahující elementy ohně a vody. Unreal je syntézou dvou různých herních systémů – prvním z nich je simulace letu draka, jakási pseudo – 3D střílečka. Nic moc. Druhým systémem je pak klasická arkáda (Artaban jde po svých). Zde bylo použito vysokého rozlišení, kvalita kresby je prostě neuvěřitelná (cha! Poznámka Robotron z roku 2010), barevné přechody jsou fantastické. Stejně jako grafika, i zvukové efekty a hudba (od Maniacs Of Noise) nenašly dodnes přemožitele. Máte-li tedy tu možnost, nenechte si Unreal ujít. TAD

Hodnocení Excaliburu 89 ze 100

XCOM, vlastne pravoverný by povedali X-COM, ale nech je to akokoľvek, fakt je ten, že nám 2K privedie na svet hru, ktorá bude mať vo svojom názve tieto štyri písmená. Stratégiu som samozrejme od 2K nemohol čakať, ešte k tomu ťahovú. No kam by sme došli. Na druhej strane je tu jeden zaujímavý fakt. Keď som si tak čítal článoček (ktorých sa ešte určite pár vyrojí – koniec-koncov jeden je aj z mojej ruky :)) na RPS (Why X-COM Matters (To You)), napadlo mi, prečo práve first-person strieľačka? Resp. prečo práve X-COM?

No vážne. Všetci si na X-COM spomínajú v súvislosti so strategickým elementom, výbornou atmosférou v misiách, či na svojich pomenovateľných vojačikov. Bola v tom istá jednoduchosť v komplexnosti. Strategické uvažovanie, postupy, výskum a vybavovanie z počiatku slabej skupiny ľudí, ktorá sa neskôr bude môcť postaviť mimozemskej hrozbe jej vlastnými zbraňami. Jednoduché, prehľadné a istým spôsobom veľmi osobné. Obzvlášť keď ste si ich vlastnoručne pomenovali. :-) Každý jeden vojak mal zmysel, bol nepostrádateľný – hlavne v pokročilejších častiach hry. Atmosféra, hudba a hlavne tá stratégia… Dosť veľká časť ľudí si spomína na X-COM ako na strategickú hru. Občas sa nájde niekto (ja? :), kto zobral na milosť aj vesmírnu simuláciu.

Prečo teda vlastne FPS? Ešte k tomu niektoré správy spomínajú nejakého agenta FBI. Čo? Tiež som pozeral ako bager na tvrdú hlinu, že čo si to tie média vymýšľajú za zhovadilosti, ale podľa všetkého to patrí niekam do oficiálnych informácií. Alebo sa bude príbeh odohrávať v období pred založením organizácie XCOM a jeho záverom bude začiatok „First Alien War“? Špekulácie, čisté a nepodložené špekulácie.

Nasledujúce príbehové zhrnutie pochádza z môjho starého retro článku z gamesweb.sk

V roku 1947 v púšti neďaleko Roswellu bol zostrelený neznámy lietajúci objekt. Pôvodná správa hovorila o troch bytostiach, ktoré sa nachádzali v tomto objekte – neskôr sa začalo bežne používať označenie „UFO“ (Unidentified Flying Object). Jeden pasažier pád prežil, ďalší dvaja umreli do konca dňa. Vláda však okamžite reagovala, a snažila sa celú záležitosť ututlať. Oficiálna správa znela, že toto tzv. „UFO“ bol len meteorologický balón.


Je rok 1997, za posledných 50 rokov sa stále viac množili prípady ľudí, ktorý prehlasovali, že boli unesení mimozemšťanmi. Svet však tieto „správy“ nebral vážne, a radšej sa zaoberal „dôležitejšími“ vecami, ktorého ho trápili. Avšak, na 50. výročie od havárie v Roswelle, akoby sa niečo stalo. Pozorovaní UFO začalo pribúdať, dokonca i tí, čo v UFO nikdy neverili, sa začali priraďovať k „veriacim“. Najobľúbenejším titulkom novín bolo „Nie sme sami!“ I keď sa o tom veľa rozprávalo, tvorili sa rôzne teórie, nikdy neexistovali žiadne ďalšie dôkazy. Až doteraz…


V 1998 roku sa začali množiť únosy, až tak, že to už príslušné orgány nemohli ignorovať. Únosy mali podobný vzorec – obete pochádzali z vidieckych oblastí z nízkou hustotou obyvateľstva. Bol naviazaný kontakt, ale ostal bez odozvy. Ako únosy pokračovali, rozhodli sa vojenské kruhy ochraňovať svojich obyvateľov. Prvé sa tejto úlohy chopilo Japonsko. So svojím typickým zápalom pre vec, slepou odvahou, sformovali jednotky zvané ‚Kiryu-Kai‘. Boli vyzbrojený najmodernejšou japonskou technológiou, a najlepšími z najlepších v Japonskom cisárstve, ale za 5 mesiacov bola táto jednotka nútená ukončiť svoju činnosť, bez toho aby sa im podarilo dostať čo i len jedno UFO.


11. decembra 1998 sa na zasadnutí v Ženeve zišla Rada Bezpečnosti OSN. Dohodli sa na spoločnej spolupráci medzi národmi sveta, lebo jedine tak sa bude môcť Zem účinne brániť proti mimozemšťanom. Bola založená medzinárodná vojenská jednotka, ktorá mala vyšetrovať útoky mimozemšťanov a zistiť aké nebezpečenstvo predstavujú. Táto organizácia bola známa ako X-INV. Avšak po niekoľkých mesiacoch jej pôsobenia, sa konečne zámery mimozemšťanov plne odhalili, a boli oficiálne uznaní ako nebezpečný pre Zem. A tak sa z X-INV stáva X-COM — eXtraterrestrial Combat Unit.

Ale FPS? Ako som už napísal do istej miery rozumiem tomu rozhodnutiu, lenže v spomienkach tá hra prežíva úplne v inom svetle. FPS. Čo tie artworky? Ako si ich má skalný fanúšik série vysvetliť umelecké smerovanie budúcej XCOM hry? FPS. Trochu to vyzerá na komiksovú štylizáciu prvých dvoch dielov – aspoň tá rozpadajúca sa tvár, ten ďalší obrázok už vyzerá úplne divne. FPS. Prosím, pekne prosím, len žiadne XCOM Warfare, prípadne Bad XCOMpany, také zverstvá by niektorí nemuseli prežiť. Chlapci z 2k Marin sú snáď dostatočne kreatívni a šikovní, aby celú značku neposlali do pekla. Lenže pre koho? FPS. Na minulú hráčsku generáciu sa už aj tak kašle, tak koho bude trápiť, keď z toho bude nový Enforcer?! Nikoho.

Priznám sa dobrovoľne a bez mučenia, novú strategickú hru som ani nečakal – zdravý rozum hovoril, že to nie je možné. Avšak niekde v kútiku duše som dúfal, že ak náhodou…, mohli by skúsiť oživiť koncept X-COM Alliance. I táto nádej však padla posledným oznámením. FPS. Teraz už neostáva nič iné len ticho sedieť a čakať. Zázrak? V hernom priemysle už na zázraky neverím. Čakať a dúfať, že sa značke X-COM podarí vstup do novej éry lepšie ako si ja predstavujem. FPS.

Ale chápete to? FPS? Keď všetci hru adorujú ako vynikajúcu stratégiu (až na pár výnimiek, že pozdravujem istých jedinc(a)ov z Hrej! a Levelu ;) )?