Keichi Matsuda: Potřebujeme realitu?
Rozšířená realita (augmented reality) se blíží. Naše vnímání každodenního světa může být v následujících letech značně proměněno a Keichi Matsuda se chce podílet na tom jak. Student posledního ročníku Bartlett School of Architecture v Londýně také dělá videa, přemýšlí o architektuře a je fascinován videohrami. Architekt, game designer nebo filmař? „Mám něco málo zajímavých nabídek z různorodých společností. Ještě jsem se nerozhodl, potřebuju se soutředit na svou závěrečnou práci,“ prozradil v interview pro Kulturu kriplů.
Jméno Keichi Matsuda zatím asi nikomu nic neříká, nicméně možná vám srazilo čelist na podlahu jeho video s názvem Augmented (hyper)reality. Já na něj narazil skrze Tlamiczky twitter. Kromě toho se mladý Brit s japonskými kořeny podílel na některých dalších videích. O některých z nich ještě bude řeč.
Pracoval jsi už jako designer, architekt nebo filmař na nějakém komerčním projektu?
Dřív jsem pracoval jako architektonický návrhář. Přestože jsem dělal práci architekta, nemůžu se jím nazývat když jsem ještě nesložil příslušné zkoušky! V Tokiu jsem byl na menší praxi v ateliéru Bow-Wow. Ti jsou docela známí díky pár publikacím (sežeň si „Made in Tokyo“, „Pet Architecture“ a jejich knihy výkresů, jsou skvělé!) a samozřejmě také díky architektuře. Hodně jsem si užíval práci na navrhování malorozpočtových domů pro jednu rodinu, účast na zajímavých soutěžích a pár výstavách: žádné morální bloky. Skvělé bylo pracovat v malé kanceláři kde můžeš mít povědomí o všem co se děje. Naši zákaznící budovali vysněný dům pro svou rodinu, dlouhá pracovní doba měla smysl.
Také jsem režíroval několik hudebních klipů, ale zatím nic komerčně. Možná ale něco bude v létě, což je paráda! Nicméně jsem strašný v získávání nových kontaktů a přijímání povelů od lidí, ke kterým nemám úctu, takže svět svět médií možná není pro mě to pravé..
V popisku parádního videa The Pusher píšeš, že „nás obklupují alternativní reality, ukazující nám možné i nemožné fantazie za účelem informování, reklamy, nablýskání, publikování a progapace kapitalistických ideálů pomocí spotřeby. Je to hra – v tom je ten návykový princip.
Výlohy, billboardy, magazíny jsou portály do paralelních vesmírů. Převlékají náš všední svět a zbavují nás zodpovědnosti za sen. Video „The Pusher“ nám ukazuje jaké naše aspirace jsou a také kde je koupit.“
The Pusher / The Entertainment from Keiichi Matsuda on Vimeo.
Byli bychom (=moderní lidé) vůbec schopni žít bez vší této imagologie, která podle Milana Kundery nahradila ideologii?
Právě jsi mi připomněl, že musím víc číst Kunderu! Termín „imagologie“ tak úplně neznám, ale mám přibližnou představu co máš na mysli.
Kultura se odjakživa stává komplexnější, spoleháme na znaky a znamení, a tím vytváříme také svůj vztah ke světu, náhled na něj. Přestože obraz dokáže být neúvěřitelně mocný co se týče šíření idejí a porozumění, neblahé historické události, politika, současné dění a různá kulturní hnutí umožňují zároveň obrazu tyto ideje rozpustit, vymazat. „Moderní lidé“jsou formováni naším chováním a komunikačními systémy, ať už je to dobře či špatně. Obrazová fikce je tak velká část denního života že i kdybychom byli schopni bez ní žít, zároveň jako bychom přestali existovat.
Vzhledem k řečenému, nevěřím že fikce představená v „The Pusher“ rozšiřuje naše poznání nebo nějak přispívá k lepšímu běžnému životu. Dříve jsem chápal její sdělení jako vyzývaní ke spotřebě, „konzumuj!“ (jako ve známé scéně z „They Live“ Johna Carpentera), ale teď to vnímám spíš ve stylu „don’t panic“, „keep going“. Což zní sice pozitivněji, ale tohle znovuujišťování se je snad ještě víc zničující.
A to vypadá výše představený svět jako by byl plný radosti a štěstí. Jaký je vlastně tvůj názor na ideální způsob života?
Je zajímavé, že ti to tak připadá. Záměrem videa bylo zvýraznění obrovského nesouladu mezi tím „ideálním světem“ vystavovaným v médiích a každodenní realitou. Svět, který jsem vytvořil, má vypadat umělě a postrádat skutečné emoce. Proto jsem jednotlivé části toho světa sestavil z reklam a fotek z katalogů. Má to znázorňovat radost a štěstí dle průmyslových standardů, ne radost a štěstí samy o sobě.
Jinak těžko odpovídat na tvou otázku, protože „ideální“ je tak subjektivní a přece jen si nemyslím, že moje názory jsou dostatečně zralé na to, abych něco takového hlásal. Včera jsem byl v Londýně na výstavě „Ideal home“; která byla sice zaměřením určena pro ženy ve středním věku, ale stejně mi přišlo skutečně zajímavé vidět představy ostatních lidí o tom, co je „ideální“ (velmi podobné americkému domovu z 50. let). Nicméně já osobně ještě o tom úplně jasnou představu nemám. Lidé se často rodí nebo jsou vychováváni v obklopení ideologií, ale nikdy mi nikdo neřekl čemu věřit. Někdy je lákavé oddat se zaběhnutým ideálním archetypům, jako je „mistr svého oboru“, „hedonista“ nebo „stepní vlk“, ale něco takového působí neupřímně a hloupě. Myslím, že pro mě v současnosti nejvyšší ideál představuje užívání života, aniž bych se musel snížit morálně nebo umělecky.
Jak bys jako architekt upravil ony alternativní reality?
Design by měl v první řadě řešit problémy, ne vytvářet potřeby. Určitě by mu prospělo soustředění se na věci běžné, světské a ne za každou cenu moderní a módní. Architektura, co vidíš v nablýskaných magazínech, jako luxusní vily, velkolepé koncepty nebo kulturní centra, je často jen předváděcí modýlek, který se dobře fotí a málokdy bere na vědomí problémy našich měst.
Alternativní reality (stejně jako science fiction) jsou zajímavé potud, pokud nás nějak poučí o našem vlastním žití. Reklama je konstrukt zrozený z vývojové logiky kapitalismu, není nutný k ukojení jiné potřeby, než potřeby prodat zboží nebo propagovat značku. Netuším, jak by tahle struktura mohla být změněna, když je zásadní pro fungování kapitalistické společnosti.
Tvoje asi zatím nejznámější video se jmenuje Augmented (hyper)reality. Co je podle tebe pravá, autentická realita?
Augmented (hyper)Reality: Domestic Robocop from Keiichi Matsuda on Vimeo.
I když je to pojem módní, nehlásím se k pojmu autentičnost. Nebo takhle, naše představa opravdovosti byla nahrazena pouhým obrazem „pravé skutečnosti“. Je to děsivá vyhlídka, že nic „pravého“ není, takže sice tak nějak sympatizuji s radikálními hnutími proti pozdnímu kapitalismu/konzumerismu, ale jinak je jednodušší prostě zapomenout na to, že slovo „realita“ někdy existovalo. Potřebujeme realitu?
Píšeš, že Augmented (hyper)reality je součást tvého většího projektu (v rámci posledního ročníku studia architektury) o sociálních a architektonických následcích nových médií a rozšířené reality. Jaké následky máš na mysli, jaká je tvoje hypotéza?
Existuje zajímavá debata o efektu sítě (network) nad městem a představě „kyborga“. Tvrdím, že jasné hranice mezi veřejným a soukromým jsou nahrazovány různými úrovněmi broad/narrowcastingu (pozn. autora: broadcasting = vysílání pro široké publikum, narrowcasting = vysílání pro úzký okruh příjemců) a kontroly soukromí. Testovací stanoviště pro diplomku je to nejintimnější a nejznámější prostředí: domov. AR (Augmented Reality, rozšířená realita, pozn. aut.) je způsob, jak ještě urychlit změny, které se právě odehrávají, ale zároveň přináší svůj vlastní formální jazyk. Tudíž se chystám také navrhnout nový model rozšířené domácnosti (augmented domesticity).
Charlie Brooker píše ve svém článku v souvislosti s možnostmi rozšířené reality: „Kdo se chce dívat na chudé lidi? Technologie nám brzy dovolí je přemalovat.“ Jak ty bys vyleštil realitu?
Otázkou „jak bude AR vypadat?“ jsem se už dost zabýval. Nejprve mě zaujala představa „vysněného prostoru“ a toho, co vlastně má představovat: Když ti AR dovolí být všude (jako virtuální realita), kam bys šel? Když ale nahlížíme na AR jako na kulturní médium, zdálo se, že AR potřebuje svou vlastní logiku a vizuální formu, namísto prostého opičení se po estetice z doby před AR. Lepší, než neuměle přetvořit okolí do podoby dickensovského Londýna nebo thajské pláže, by bylo vytvořit rámec (framework) umožňující prohloubení vstupu (input) a kulturního zážitku.
Sledováním této logiky se dostanu k tomu, že realita by nebyla „vyleštěna“ nebo „ideální“, ale spíš „progresivní“ a „kolaburující“. Zajímá mě model rozšířené reality založený na principu seskupování a hromadění „feedů“ (s tím, že tyto „feedy“ nebo „kanály“ mohou zahrnovat 3D lokace skládajících se z dílů, zvuků, animací atd..) a koncept broadcastingu/narrowcastingu.
Co plánuješ po získání diplomu? Máš nějaký vizionářský projekt, který chceš dokončit stůj co stůj, podobně jako Howard Roark ve Zdroji?
Četl jsem, že bys nerad nechal redefinování architektury budoucnosti na „technokratech“…
Má potom cenu hrát videohry, když může být rozšířená realita (AR) tak zábavná?
A jinak Kei doporučuje ke zhlédnutí, jak by mohla vypada tvorba reálných map s využitím technologie rozšířené reality:
Nejnovější komentáře