Simovia, Simáci, Sim ľudia, skrátka Will Wright zas raz obohatil hráčsky slovník o pomenovanie malých elektronických ľudkov. Aj keď, neviem ako vo vašom okolí, u nás sa skôr udomácnilo pomenovanie „Slimák“ :-) Nuž, a ako každý hráč vie, „slimáci“ si žijú vo svojom pokojnom Sim svete až do okamihu, keď im do ich životov zasiahne vyššia moc. Takto si nejako žili aj moji „slimáčikovia“, už asi pol roka, než som sa dostal k prvému datadisku. Datadisky k Sim hrám majú vôbec v povahe trochu oživiť záujem o hru. Lenže čo môže byť nové v prípade dodatkov k tretej Sims hre? Predsa dobrodružstvá v šírom svete!

Neostávalo mi nič iné, len si opäť sadnúť do špeciálne pripraveného prístroja, ktorý má po dlhej dobe nečinnosti opäť prepojí s mojim avatarom. Nie je tajomstvom, že Sims hry už od prvých dní považujem skôr za akési podivné RPG. Niektorí so mnou súhlasia, iní neveriacky krútia hlavami. Jednoducho by som to opísal asi takto: máš svet, vytvor si avatara a snaž sa v ňom existovať ako sa ti páči. Skrátka, RPG ako vyšité. Viac – menej. Spojenie s avatarom bolo nadviazané (veľmi hrubá podoba na reálny predobraz, len asi tak o 40 kilo lahšia, holt, je jednoduchšie donútiť simáka behať, ako seba samého – smutné :-) ), zdá sa úspešne. Opäť sa ocitám v tom dokonalom „wrightovskom“ svete.

Hopsa hejsa do Brand…, vlastne do sveta! „Cestovní horečka“ alebo po našom „World Adventures“ je datadisk, ktorý nechá slimákov pocestovať si do rôznych kútov sveta. Ale nejedná sa o žiadnu tradičnú dovolenku, to by bol kardinálny omyl. Namiesto toho dostaneme akúsi Sim variantu dobrodružstiev pána Jonesa, či slečny Croftky. Čakajú vás tajomstvá, hrobky a hádanky. Nie nadarmo som spomínal, že pre mňa boli Sims hry vždy RP hrami. Tento datadisk to totiž krásne zaklincoval. Máme tu hrobky (inak povedané dungeony), v ktorých číhajú pasce a postup ďalej závisí na riešení jednoduchších, či zložitejších hádaniek. A podľa všetkého by to simáka mohlo stáť aj život! K dispozícii sú tri svetové destinácie, samozrejme simovského štýlu, vzdialene založené na reálnych protikladoch. Máme tu Čínu, Egypt a Francúzsko. Prvé kroky simMicka tak viedli práve do mystického miesta zvaného Shang Simla nachádzajúceho sa v simČíne.

V Shang Simla ma to vyhodilo v tzv. „základnom tábore“, čo je v tomto prípade príjemné miesto v čínskom rustikálnom štýle. Moje prvé kroky viedli okamžite k nástenke, kde sa dala nájsť nejaká tá príležitosť na dobrodružstvo. Samozrejme, že sa i našla. Ktosi potreboval získať artefakt z neďalekej hrobky. Každý simDobrodruh však vie, že sa neoplatí chodiť do kobiek naprázdno, a tak som sa zastavil i na miestnom trhovisku. K dispozícií tu je tovar rôzneho druhu – od miestnych kníh, jedál, obchod s artefaktmi, až po zmiešaný tovar. V prvom rade som nakúpil sušené jedlo, stan a (pre istotu) sprchu v plechovke (no čo, veď hovorím, že sme v SimSvete :-) ). S touto výbavou som sa vybral za dobrodružstvom.

Prvá hrobka bola relatívne jednoduchá, vždy bolo jasné kam sa postaviť, kde čo potiahnuť alebo stlačiť. Pasce prakticky žiadne. Našiel som tak niekoľko artefaktov a kopec starých mincí. Tie sa dajú vymieňať za špeciálne tovary u miestnej obchodníčky. Avšak ich dostupnosť závisí na dĺžke vášho víza. To sa zvyšuje práve získavaním bodov za plnenie spomenutých úloh. Keď už toto nebude pre vás dostatočne RPG, tak už potom neviem. Mimochodom, nechýbajú ani toľko „obľúbené“ úlohy „prines x počet nejakej veci“. Medzi tým všetkým som nechal ešte svojho simMicka (znie to skoro ako „simík“ ;-)) naučiť sa bojovému umeniu, meditoval v miestnych záhradách, aby sa nakoniec vrátil domov.

Kde ma už samozrejme čakala práca. Ako som zistil, dva (sim)dni treba čakať, aby sa simík mohol opäť vydať do sveta. V práci však čakalo ďalšie prekvapenie – nová príležitosť na zvýšenie platu. Vedenie ma posiela na skusy do… Číny. To predsa nemôžem odmietnuť! Avšak, bude treba tých pár dní počkať.

Dočkal som sa – opäť v mysticky prekrásnej Shang Simla. Pracovné povinnosti zneli jednoducho – zoznámiť sa s niekoľkými miestnymi obyvateľmi. Splnené. Prečo sa však hneď vracať domov. Ďalší kúsok do skladačky „World Adventures“ predstavuje fotenie. Keď už som v tej Číne, kúpil som si aspoň nejaký lacný fotoaparát. Nové možnosti treba vyskúšať. Čo vám budem hovoriť, prvé fotky nestáli za veľa a nízky „fotografický skill“ mi prakticky neumožňoval výber druhu fotografie, ani zoom, skrátka nič extra. Lenže cvičenie robí majstra… platí to u všetkých simích vlastností, platí to aj o fotení…

Systém sa odpája od avatara…
…odpojenie úspešné…

Niet toľko času, avšak to čo som doteraz videl v Číne, ma u hry opäť udržalo na celkom slušný čas. Keď si predstavím, že ma ešte čakajú dve krajiny, so svojimi špecifickými možnosťami, musím len konštatovať – pekný datadisk nám v EA pripravili. Aj keď treba povedať, že sa mi podarilo naraziť na jedeného nepríjemného chrobáka – pri vstupe do stanu sa mi slimák zasekol a absolútne prestal reagovať na svoje okolie. Celkom to naštve, hlavne pokiaľ nemáte už dlhšie uloženú hru. Stalo sa to zatiaľ len raz, takže pevne verím, že to nie je nejaký vracajúci sa fakt.

Tak teda dovidenia nabudúce z Egypta a miesta zvaného Al Simhara. :-)

Můžou si za to samy a patří jim to. Adventury jsou žánr, který byl super a měl své místo v top produkci a na vrcholu poliček hráčů. Řeč je samozřejmě o klasických point and click adventurách. Není příhodnějšího přirovnání, než když řeknu, že adventury byly jako dinosauři. Neprošly evolucí, chcíply. Dobře jim tak.

Relativně nedávno přibyla na moji milovanou službu Good Old Games adventurní série Syberia. A protože jsem obě hry v době jejich vydání s chutí hrál a líbily se mi, potlačil jsem slzu v oku, vytáhl kreditku a začal nadšeně stahovat.

Jako první na řadu přišla samozřejmě jednička. Hru jsem spustil a nechal se ovát nádhernou atmosférou sterilního, industriálně – mechanického městečka. S investigativní Kate jsem začal poodkrývat nejen tajemství ne až tak mrtvého vynálezce, ale i až tak mrtvého žánru. Kde udělali soudruzi developeři chybu?

Nevyvíjeli se, to je jádro pudla. Při hraní Syberie jsem se často přistihl, že koušu stůl nudou, nebo že nestačím kroutit hlavou nad nedomyšleným game designem a nelogickými rozhodnutími páně Sokola. A to nejsou specifické chyby Syberie, ale celého žánru adventur. To, co by se dřív kdekdo nezdráhal označit za feature, je dnes zásadní chyba.

Proč třeba musím pět minut čistého času (stopováno) utíkat odněkud někam jen pro jednu informaci a pak s ní zase pět minut utíkat zpátky? Celá tato štreka je přes několik obrazovek a na každé se Kate zastaví. Jasně, jsou to pěkné obrazovky, hraje pěkná hudba, ale světe div se – ona je to hrozná pruda.

Na tohle dnes nemá nikdo čas ani chuť. Tohle hráči nechtějí. Hráči chtějí rychlé zážitky, nic náročného a nic pomalého. A to jde přesně proti stylu klasických adventur – ty jsou pomalé, náročné, vyžadují přemýšlení a trpělivost. A pocit satisfakce, případně odměny za provedenou akci se dostaví až bůh ví kdy.

Adventury jsou prostě spousta práce a málo odměn. V moderních střílečkách dostáváte body, zkušenosti, achievementy a nové předměty pomalu za každého zabitého panďuláka. A těch se na vás řítí stovky. Instantní pocit satisfakce. Co mě má satisfakovat u adventur? Že se jednou za hodinu posunu na další sérii mrtvých obrazovek?

Tak nám adventury bolestivě umřely. Smrt si zaslouží. Stejně jako místo v historii. Posmrtné křeče ve formě Broken Sword 3 a další podobné atrapy pomineme. To se jen dinosauři z dob minulých snaží ještě mocně zařvat, ale sotva ze sebe vydají sípající chroptění. Už nám nemají co říct.

Najednou se všichni ti Sokalové, Cecilové, Schaferové a další lekli a raději skočili přes palubu dřív, než se loď potopí. Někteří z nich opakují své Brutální neúspěchy v jiných žánrech, jiní už utekli úplně a někteří po té rozbité bárce ještě nesměle pokukují. Dinosauři uvolnili místo pro mladou krev. Už tu pro ně nebylo místo.

Řekl Connors a před šesti lety založil Telltale Games. Connors připlul se svojí lodí ke ztroskotaným dinosaurům a pro některé z nich poslal záchranný člun. A zbytek už znáte. Od pokeru, přes licencované CSI hry se tito dinosauři vyvinuli v moderní dravou zvěř, která byla schopná se adaptovat. Výsledkem této adaptace byla před třemi lety první sezóna Sama & Maxe.

Connors a jeho melody bojs to dokázali. Vzkřísili adventury a ukázali světu, že tento zánr musel nejprve zemřít, aby mohl být vzkříšen. Někteří přeživší dinosauři se i přesto snažili dělat věci po staru. Jejich marná snaha se ale nesetkala s úspěchem. Dinosauři tak stále přežívají na izolovaných ostrovech, kam doplavali, když odmítli spásu Connorse. Na Potápějících se Ostrovech.

Epizodický model je bez debat budoucností adventur. Nikdo nechce hrát epické, padesátihodinové náročné příběhy. Nikdo je ani hrát nemůže, protože to nikdo nevyrobí. A i když je restaurace starých vykopávek chvályhodná činnost, není to to, co hračí chtějí. Tyto vykopávky chce jen pár pamětníků, což se LucasArts překvapivě vyplatí a tak tu máme za nedlouho zrestaurovaný druhý Monkey Island. Už se ho nemůžu dočkat. Jsem pamětník.

Tales of Monkey Island byl pro Telltale Games doposud nejúspěšnějším titulem. Epizody vládnou. Jednou za měsíc dostat příděl pěti hodin kvalitní a intenzivní adventury, nezředěné pětiminutovým pobíháním. To je to, co nabízí spasitel Connors. Hráči natahují ruce a berou. A je nám spolu fajn.

Tak moc mou maličkost ze začátku bavila, až mě vyděsilo, jak se z ní po pár týdnech hraní vyklubala nezáživná nuďárna. Řekli jste si tohle někdy o nějaké počítačové hře? Stalo se vám to a rádi byste věděli, jak je to vůbec možné? Chcete své peníze nazpět? Ode mě je nedostanete, ale víte co? Zkusím se nad tím zamyslet a třeba budete po přečtení téhle několikaodstavcové teze moudřejší. Pokud ne, přeji vám hodně štěstí s vymáháním peněz zpět.

Co se dá říct o hrách, které časem ztratí schopnost bavit? Jsou špatně navržené? Jsou „jenom“ špatné? No, něco na nich špatného určitě je. Zvlášť bavíme-li se o hrách s přidaným multiplayerem, které by měly bavit delší dobu. A ten Left 4 Dead mě prostě už nebaví a já se divím. Vlastně ani tak moc ne. Left… nebo zkráceněji L4D je docela zajímavej případ hry, která přestane časem bavit. Proč zajímavej? Protože ty chyby na kráse jsou viditelné až až. Styl hry. Obyčejná střílečka. To pochopíte až po pár dnech, kdy ještě marně doufáte, že L4D je v prvé řadě horror. Není. Tohle zjištění se ale dá přejít celkem pohodově, vždyť střílečka se zombiemi je přece fajn žánr.

Co se ale tak lehce přejít nedá, je slabé AI vašich protivníků. Vaše zombie vlastně téměř žádnou inteligenci nemají, jen běží z předem nalajnovaného místa k vám. A někdy ani to ne. Často totiž vyběhnou z výchozího místa tam, kde byste MĚLI být. Mnohokrát se mi stalo, že jsem zkoumal nějakou tu místnůstku a když jsem chtěl vejít do chodby, tou dobou tam začali běhat zombáci. Když jsem nakoukl, co že se to jako děje, nikdo ze zombáků se nezastavil, aby mi situaci vysvětlil. Byl jsem viděn, a přesto se nikdo nepodělil, kam to všichni běží. Skripty. Je jich privela, jak by řekli bratři slováci. Vše je nalajnované, nic nepodléhá přirozené náhodě. Málo situací, které by překvapily. Po měsíci jste vyloženě připraveni na vše. Zombie horror? Spíše zombie fraška. Ještě k AI. Vaši kolegové? Tupáci na n-tou. Jednou se zasekne nebo plýtvá celou lékárnu na malou bolístku, podruhé na vás, s prominutím, hodí hovno a vyrazí střílet zombáky, přičemž na něj musí někdo z týmu neustále dohlížet.

Co se dá na L4D ještě označit jako za výraznou slabinu, určitě nedostatek možností. Takový simulátor přežívání v zombie světě (kterým L4D není, ale chtěl by) by přece jen těžil ze spousty možností, které by se v něm daly dělat. Ale to tvůrci téhle hry ne, ti přece musí zredukovat aktivní předměty (výbušný kanystr, pilulky, dynamit, …) na minimum, aby hra měla asi vyváženou hratelnost nebo co, a aby to nebylo moc nepřehledné, asi.

Tak abysme si to zrekapitili: slabá inteligence nepřátel i kolegů, vše podléhá předvídatelným skriptům, málo možností a k tomu ještě přidejme mapy, které taky nejsou zvlášť extra a absenci zlepšování se, která by to možná zachránila, ale to by zřejmě musela existovat možnost lidský tým vs druhý lidský tým.

Co nám tedy vyjde? Hra, která je zábavná měsíc a půl. Ani o ždibek víc. Single player žádný, takže k té hře se už prostě nevrátíte. Podvod? Ne, spíš hra, kterou její tvůrci nedomysleli až do konce. Když se nad L4D takhle zamyslím, vyjde mi, že těžiště veškeré zábavy soustředili její tvůrci pouze na první týdny hraní. Zombie běží tam kam mají, idiocie vašich kolegů se nemusí tak rychle projevit, možností je málo, tudíž hra je přehledná, mapy jsou jasně lineární a děj rovněž, je tedy velmi lehké se do hry dostat. To je fajn. Jenže když tyhle designérské triky a kouzla přestanou fungovat (hra se stává stále průhlednější a nezáživnější) po asi pětačtyřiceti dnech, je to slušné fiasko.

Umění ve hrách? Pro mě je umění to, že dotyčná hra je zábavná v květnu, srpnu, ale i v listopadu a prosinci a dalších měsících. Dobrý herní designér stojící za obrazovkou s kódem hry by si měl umět s tímto poradit. Zábava ve hrách je obecně dosti subjektivní záležitostí, takže si za L4D dosaďte libovolnou hru dle svého uvážení. Důvod klesající zábavy u dalších her nemusí být stejný, ale vsadím svoji originálku L4D na to, že je velmi podobný.

Po letech nám vyšel nový Splinter Cell. Jásejme. Konečně se zas budu moct plížit tmou a kout pikle na nic netušící pajdaláky. Ouha. Co toto?!

Deravá pamäť si nepamätá konkrétne veci, len pocity a stručné slová. Záblesky minulosti. Niečo ako zážitok z hrania, ktorý sa už nikdy nebude opakovať, pretože je historicky zakotvený niekde v čase minulom.

Ultimátna radosť, niečo ako keď človek konečne prišiel na to, ako sa dostať ďalej v tom prekliatom Prvom samurajovi.

Ultimátna atmosféra, niečo ako ľahko zničiteľný vojak, tma, minimalistická hudba a vedomie, že kdesi v tej tme sa skrýva Lobster.

Ultimátny strach, keď niečo v uliciach nočného mesta z nenazdajky prahne po pomste a musí to neodkladne (a nečakane) vykričať do sveta.

Ultimátna zábava, ako keď sedíte v jednej miestnosti, tlačíte sa z ostatnými pred monitorom a hráte Ironmana.

Ultimátny cheat, prince megahit i keď niekto by možno povedal iddqd

Ultimátny zvrat, keď sa uprostred hry dozviete, aká totožnosť sa skrýva pod maskou jedného z antagonistov príbehu

Ultimátne prvé slovo, vtedy keď sa s reproduktora PC Speakra prvý krát ozvalo celkom jasné – Barbarian.

Ultimátne dobrodružstvo, pri hľadaní stratenej Atlantídy?

Ultimátna radosť z násilia, keď sa hlava aj s chrbticou oddelí od zvyšku tela.

Ultimátna Ultima, siedma možno najlepšia, avšak na Tenebrae sa tiež nezabúda.

Ultimátna herná spomienka?

Neexistuje.

Prelieva sa časom, filtruje a zanecháva len záblesky.

Záblesky prichádzajúce za slnečného dňa.

Warm tear

a

Dwilgelindildong.

Príbeh býva občas dôležitou súčasťou hry, nie nevyhnutnou, ale pokiaľ sa zadarí býva kvalitným tmelom celého zážitku. Niekedy to nemusí byť ani celý príbeh, stačí aby to bol nepatrný kúsok, ktorý istým spôsobom charakterizuje hru. Napríklad úvodný predslov v podaní Rona Perlmana k hre Fallout.

Slová, ktoré uvádzali hráča do úplne nového sveta. Slová, ktoré – možno aj neúmyselne – donútia niekoho zastaviť sa a trochu zamyslieť. Slová, kedy si vtedy mladý hráč uvedomil, že by hry mohli niesť aj čosi iné, ako len čistú, bezmyšlienkovitú zábavu. Čas im neubral nič na výpovednej hodnote, avšak ako som nedávno zistil, môžu byť dôkazom nenaplnených pokračovaní.

Rozprávanie Rona Perlmana sa stalo akýmsi „trademarkom“ všetkých nasledujúcich pokračovaní z tohto sveta. V každom ďalšom sa čaká, že sa svojim hlasom prihovorí a zavedie tak hráča hlbšie do sveta, v ktorom bude tráviť nejaký ten čas. Keď sa známe „War. War never changes“ v jeho podaní objavilo v prvom teaser trailery, človeka príjemne zamrazilo. Boli to spomienky na staré príbehy. Lenže ako som neskôr zistil, v podaní plnej hry sa už čosi stratilo. Myšlienky sú rovnaké, hlas je rovnako podmanivý, avšak už to začína pôsobiť akosi rozpite. Opakované, rozmazané, skrátka to isté (lebo sa to očakáva) len inými slovami. Efekt prvého vyšumí do stratena. Nosná myšlienka kolísa. A podobne je to i z pokračovaniami niektorých hier, resp. ich príbehov. Príbehov, ktoré boli napísané (naplánované) ako jeden celok. Nakoniec vždy vyšumia, pretože sa stávajú nastavovanou kašou.

Potrebuje Grim Fandango, Full Throttle, Planescape Torment, či Bioshock pokračovanie? Nech by sa ich už chytil pôvodný tím autorov alebo ktokoľvek iný, vždy by to jedného dňa dopadlo podobne ako s úvodným slovom k Falloutu. Ich kúzlo by vyprchalo a ostalo by len konzumné torzo s výraznými identifikovateľnými znakmi. Sú hry, ktoré povedali svoje, vtiahli nás do svojho sveta, pomotali nám hlavu, bolo nám s nimi príjemne, avšak pokračovanie by ich zrejme len zničilo. Všetko sú to hry, ktoré priniesli silné, či svojské príbehy. Tie sú ukončené a navždy uložené v pamäti hráča.

Ach áno, ten Bioshock. Som presvedčený, že naozaj pokračovanie nepotreboval. Na druhej strane prístup autorov k druhému pokračovaniu bol nanajvýš citlivý, a tak sa im zázračne podarilo zachovať integritu prvého dielu. Ostali síce vo familiárnom prostredí, avšak hráčov príbeh postavili na inej myšlienke. Vytvorili tak sebestačné dielko. Zbytočné z myšlienkovej stránky, užitočné zo strany ekonomickej.

Ak boli všetky slová povedané, nie je treba slov ďalších. To len my hráči sa občas zamilujeme do postáv a sveta, v ktorom trávime trochu toho času a nechceme si pripustiť, že už je koniec. Chceme viac, ale v ten moment si neuvedomujeme márnosť tejto prosby. Každý príbeh má svoj koniec.