Nostalgie je pěkná potvora, zatemňuje nám mysl a my si skrz ní pak nedokážeme vybavit jedinou špatnou vzpomínku, všechno bylo totiž krásné, skvělé, úžasné, a rozhodně lepší, než je dnes a vůbec. Kolikrát jsou u počítačových her vzpomínky tisíckrát hezčí, než byly hry samotné, nevěříte? Rád bych si tu založil takovou rubriku retro recenzí, ne ale jak jste zvyklí ve stylu “vzpomínáme na klasické hry“, jak byly inovativní, úchvatné, voňavé, vytvářené s láskou a něhou, ale naopak! Z dnešního pohledu si vezmeme vybranou hru pro pamětníky, a rozcupujeme ji jak se sluší a patří… Pokud si to samozřejmě zaslouží.

Nejsem takový drsňák, abych si znovu zahrál Dunu 2, Ufo, či Doom a objektivně se snažil tyto „klasiky“ porovnat, s tím co máme k dispozici dnes. Na to nemám sílu a ani si nemyslím, že bych mohl být v takových případech objektivní. Takže uděláme jednu věc. Ve zdejším (doufám) seriálu bych se rád věnoval starým hrám, které ač kdysi dobře hodnocené, nikdy jsem je nehrál (člověk se taky nedostal ke všemu, si nemyslete).

Začneme trochu zlehka, jen tak na odpich…

Hra Unreal se nezrodila poprvé v dílnách Epicu, ale ještě v době 16ti bitů a to na Amize a Atari ST, v roce 1990 pod křídly Ubisoftu. Pravda, byl to Unreal úplně jiný, nemající s 11tkovou fpskou z 10ti nic společného, přesto to byl první Unreal, a to už mu nikdo neodpáře.

Pro svůj test jsem si vybral verzi na Amigu, protože Ataristé nezlobte se, Amiga byla oproti ST lépe vybavena, jak co do schopnosti zobrazit vyšší rozlišení, tak do hloubky barev a hlavně měla vynikající zvuk (a hudbu). Stáhl jsem si tedy WinUAE a ze stránky www.planetemu.net image disket (nečertěte se, je to pro dobro článku).

První věc, co mě učarovala byla hudba! Opravdu, myslím, že kdyby někdo udělal soundtrack z nejlepších her na Amigu a prodával je za nějaký rozumný peníz, i ve srovnání s normální hudební produkcí by se tyto dávné skladbyčky nemusely za nic stydět (pokud jste vyrostli na PC a radovali se z první zvukové karty 8bitového Soundblasteru, fakt nemáte ponětí…). Ale nechme toho, co je očividné, většina her na Amigu měla perfektní ozvučení. Pojďme tedy do hry!

Unreal se skládá ze dvou odlišných částí, první je let s drakem, kde se musíte vyhýbat skalám a dinosaurům a potvorám, a sbírat, kdo ví co to je, asi magické krystaly, které vylepší zbraně (vlastně oheň vycházející z drakova chřtánu) a nebo přidávají životy. Co k tomu říci? Jestli jste někdy hráli např. Lotus, máte zhruba představu, jak asi taková úroveň vypadá. Něco na pomezí 2D a 3D grafiky, kdy obraz scrolluje jakoby odzadu dopředu a vytváří dojem prostoru, že drak letí krajinou, a že nakonec někam doletí. A doletí do jeskyně a tam se stane kdo víc co, nevím, protože další level se odehrává v rámci klasické chodičky / arkády po několika scrollujících se obrazovkách.

Stojím tedy se svým hrdinou (chrabrým Barbarianem, nebo Conanem? Nebo Barbarem? Prostě takovým tím namaštěným blonďatým svalounem s mečem a zástěrkou z medvědí kuže tam, kde dnes slušní lidé nosí slipy, nebo trenýrky) a hledím dobrodružství vstříc.

Ovládání je velice jednoduché, omezuje se prakticky jen na šipky a jedno tlačítko k akci – štouchání mečem, možná by někdo řekl i sekání. Protivníkem budou barbarovi masožravé kytky, ale i starodávné monumenty v podobě kamenných hlav vysílající z očí světelné paprsky, lasery? Ha! A pak ptáci, dinosauři, ještěři a kouzelníci, kudlanky a celá řada další a další havěti, která se zde vyskytovala na Zemi někdy v době kamenné? A nebo ještě dřív? A nebo možná také ne, protože se zřejmě jedná o vymyšlené fantazy, kde hodný, ale tak trochu hloupý Honza hrdina Artaban se vydává zachránit princeznu ze spárů zlého černokněžníka.

Potíž celé hry je v tom, že z dnešního pohledu musí každému nezaujatému člověku připadat neuvěřitelně stupidní. Nejde tak o zastaralost konceptu klasické chodičky mlátičky, jak se dříve říkávalo, ale o obsah, který je opravdu velice primitivní, i když pořád malinko zábavný, nutno podotknout! (bohužel jen na chvíli)

Zádrhelem jsou rádoby hádanky a jejich řešení, díky nímž se musíte probojovat dál. Příkladně: Ještě bych dokázal pochopit laserové hlavy v pravěku, nebo že masožravé kytky po mě flušou firebally, dyť je to pohádka! Asi, doufám. Ale co nedokážu pochopit je, že abych se dostal skrz propast na jejíž druhé straně se mi vysmívá ještěr (dál mě nepustí, ne a ne)… musím mečem sekat do padajících kamenů, které skrze propast seshora dolu padají pořád a furt (že by je někdo házel? Ale to se mi nezdá), ale je to pohádka přece…

Dobře, takže sekám do kamen, tedy kamenů a oni se od meče odrazí a zabijí ještěra. Dobře! Jenže nemám vyhráno, kameny stále padají a co teď? Rokli stejně nepřeskočím. Vracím se zpět a tluču do podivného kamínku v obláčku okolo kterého létají hvězdičky a ten mi padající šutráky zastaví a já mohu propast přeskočit. Hurá! Ale ejhle, za roklí čeká další potíž, hořící kmen stromu! A ve 2D se opravdu nedá obejít! Takže co teď? Sem s rozumem v koncích jako Bridget. Jen tak ze srandy opět obnovuji padající kameny a trochu do nich seknu, ale co se nestalo? Z kamenů nyní létají bublinky! Které musím chytnout a mečem pak jako konvicí zahrádku svlažit plápolající oheň a pak teprve zdárně přejít do další obrazovky.

No počkat? To jsou všechno nástrahy zlého kouzelníka? Magie, pohádka, fantazy? A nebo je Unreal jen nehoráznou hloupostí, která se dnes nedá prakticky hrát? Nejenom že trpí zastaralostí všeho, od zpracování, ovládání až po herní mechanizmy a nesmyslné úkoly, ale hlavně je to hrozná hloupost?

Na druhou stranu, všechny tyhle chodičky byly zábavné právě tím, nad čím by dnešní hráči ohrnuli nos (neměli by trpělivost). Tedy že hrou se prokousáváte po kouskách a když vám dojdou životy a continue? Razíte si to pěkně od začátku. Na jednu stranu opruz, na druhou – tohle právě dělá Unreal (stejně jako další podobné hry) zábavné! To je ta výzva a ten pravý smysl hry, kvůli kterému bych klidně Unreal doporučil i dnešním hráčům na zkoušku, protože současné hry jsou už stavěné úplně jinak. Ale dejte Unrealu a hlavnímu hrdinovi Artabanovi nekonečné Continue, nedej bože nekonečné životy, snad ne Save! a máte z dnešního pohledu tak pitomě navrženou hru, že to až sahá do nebes.

A závěr? Chvilku mě předchůdce ne-předchůdce mnohem slavnějšího a zásadnějšího Unrealu i bavil, i když jsem si celou dobu říkal, co to má být? Jenže pak jsem porazil ohnivým mečem přerostlou kudlanku nábožnou, skočil na pahorek a z něj na klátící se klády v potoce a ani po 4tém zahrání jsem nebyl schopen přeskočit z jedné klády na druhou.

A na to nemám nervy.

Takže hodnocení? Opravdu na to nemám nervy…

V soudobých časopisech hra dostávala 7 až 8, přibližně 75 procent.

V roce 2010 nemůžu dát víc než 2/10, čistě za tu hudbu.

A nyní ještě jako perlička na závěr, recenze z Excaliburu čísla 2 roku 92 od TADa

Unreal patří mezi historicky nejúspěšnější projekty firmy Ubisoft. Hra byla uvedena na trh v roce 1990 a ihned vzbudila velikou pozornost, neboť v některých rysech předstihovala Shadow of The Beast, nad nímž tenkrát nadšení herních fandů stále ještě neopadlo.

Hlavní hrdina, válečník Artaban, pronásleduje zlého démona, který unesl jeho vyvolenou na svůj létající zámek. Na cestě je mu zdatným pomocníkem jeho přítel, opeřený drak, a kouzelný meč, obsahující elementy ohně a vody. Unreal je syntézou dvou různých herních systémů – prvním z nich je simulace letu draka, jakási pseudo – 3D střílečka. Nic moc. Druhým systémem je pak klasická arkáda (Artaban jde po svých). Zde bylo použito vysokého rozlišení, kvalita kresby je prostě neuvěřitelná (cha! Poznámka Robotron z roku 2010), barevné přechody jsou fantastické. Stejně jako grafika, i zvukové efekty a hudba (od Maniacs Of Noise) nenašly dodnes přemožitele. Máte-li tedy tu možnost, nenechte si Unreal ujít. TAD

Hodnocení Excaliburu 89 ze 100

Celý článek...