Vydán 1922. Magazínem Time zvolen nejlepším románem 20. století. James Joyce vybrán mezi 100 nejvýznamnějšími osobnostmi 20. století. Revoluce v psaní románu. Totální destrukce dosavadního způsobu psaní.

Tolik faktů, tak málo výpovědi.
„slova „prijemny“ a „joyce“ mi nejdou dohromady, ale zato si to pak muzes hrde vepsat do seznamu cetby na Cenkovou. a to je na cely cetbe samozrejme nejdulezitejsi – clovek se tim muze chlubit…,“ podotkla spolužačka.
Ach ta motivace vyhovovat správné škatulce! Jako by na Odysseovi byly nejzajímavější vnější znaky. „Považováno za klasiku.. Jeden z nejlepších románů..“ atd.. atd.. Jak smutné.
Vpředu se zamihotala brána: dosud otevřená. Zpátky do života. Mám toho tady dost. Pokaždé je tomu člověk blíž. Posledně jsem tady byl na pohřbu paní Sinicové. Taky nebožtík táta. Vraždící láska. Dokonce v noci při svítilně rozhrabávají hlínu, jako v tom případě, o němž jsem četl, aby se dostali k právě pochovaným ženským, celým shnilým, s mokvajícími hrobními vředy. Člověku z toho běhá mráz po zádech. Po smrti za tebou přijdu. Po smrti se ti zjevím. Po smrti tě budu strašit. Po smrti je jiný svět, pravé peklo. To zásvětí se mi nelíbí, tak napsala. Mně taky ne. Mám toho ještě hodně vidět a slyšet. Cítit vedle sebe živé teplé bytosti. Jen ať si spí v těch červivých ložích. V tomto kole na mě ještě nevyzrají. Teplá lůžka: teplý krevnatý život.
Proud vědomí. Dublinský chillout několika dobrých kamarádů. Jeden den v životě na 522 stranách. Proud obrazů, asociací, metafor. V zásadě neCool čtení. Těžké, přerývavé, valící se jako bahno. Myšlenky odbíhají z Dublinu k vlastnímu životu. K vlastnímu prožívání. Nelineárnímu, nestrukturalizovanému. To je život. Každodenní prožívání. Těžké, přerývavé, valící se jako bahno.
Po jakých souběžných drahách se Bloom a Štěpán při návratu ubírali? Normálním chodeckým krokem společně vyrazili z Beresford place a v zmíněném pořadí se ubírali po dolní a střední Gardiner street na západní stranu Mountjoy square: volným krokem pak oba mířili vlevo a nedopatřením zabočili až na roh severní strany Temple street; volným krokem, přerušovaným zastávkami, mířili pak po severní straně Temple street na Hardwicke place. Zpomaleným chodeckým krokem každý zvlášť pak dorazili na okrouhlé prostranství před Jiřího kostelem a prošli je napříč, neboť tětiva je v každé kružnici menší než protilehlý oblouk.
Skončil jsem asi po 120 stranách. Možná nemám čas, potřebuju a měl bych se věnovat jinému čtivu.
Copak ti duumvirové cestou produmali?
Hudbu, literaturu, Irsko, Dublin, Paříž, přátelství, ženu, prostituci, životosprávu, působení plynového nebo obloukového světla nebo žárovek na vzrůst okolních pareheilotropických stromů, volně přístupné obecní nádoby na smetí, katolickou církev, kněžský celibát, irský národ, jezuitskou výchovu, svobodná povolání, lékařské studium, včerejší den, neblahý vliv předsobotí, Štěpánovo zhroucení.“
„Čeho se bál?
Že ve spaní spáchá vraždu nebo sebevraždu tím, že se mu zakalí světlo rozumu, nezměřitelné kategorické inteligence umístěné v mozkových závitech.“
Zajímavé – to je taková ta hláška, když člověk neví dál co by okecával a zároveň nemá po ruce hlubší příhodu či zážitek. „Zajímavý.“ A dál nic. Proběhlo to vědomím. Dál nic. Možná i to stačí.
Celý článek...