Pod tlakom technológie občas vzniká dojem, že keď chceme robiť niečo zvláštne, niečo čo hráča pohltí, musí to byť čosi, čo zvláda len to najmodernejšie vybavenie. Istotne ste sa v posledných rokoch stretli s anglickým slovíčkom „immersion“, ktoré radi používajú nielen tvorcovia hier (a veľkú obľubu má aj v ich marketingových oddeleniach), ale i samotní hráči. Niekedy to vyzerá tak, akoby to bol trend posledných rokov, a o „celkové pohltenie hráča“ sa predtým tvorcovia hier vôbec nesnažili. Snažili, len s vývojom technológie sa zmenil i prístup k „ohúreniu“. Avšak niekedy si myslím, že je to na škodu veci – pri niektorých žánroch.
Istotne ste si už stihli všimnúť, že vo vašich obľúbených hrách, sa postupne stráca HUD (teda tá vec, čo ukazuje zdravie, počet nábojov a ďalšie rôzne užitočné informácie), prípadne sa prispôsobuje vybaveniu hráčovej postavy. Je to jeden z trendov, a povedzme, že pri akčných hrách dokáže takáto absencia displeja naozaj zahustiť atmosféru. Avšak absencia displeja je len jedným z efektov tzv. „immersion“. Niekedy sú pre toto – ako to ľudovo nazývam – „ohúrenie hrou a jej svetom“, tvorcovia schopný vymyslieť i plné nahovorenie dialógov. Opäť v nejakej akčnej hre, či adventúre, kde sa kladie dôraz len na určitý počet viet v dialógu, to príliš nevadí a je to k dobru. Lenže v žánri akým je napríklad RPG, vymierajúca to odroda komplexných hier, to môže byť značne obmedzujúci krok. Nemusím chodiť ďaleko, stačí keď si zoberiem najpopulárnejšie, mainstreamové RPG súčasnosti – Oblivion. Toľko informácii, ktoré by vám rôzne postavy v hre mohli povedať, toľko zaujímavých vecí by mohli s textom narábať, ale všetko končí relatívne jednoduchými vetami a ich veľmi malým množstvom. Prečo asi? Nuž, pretože autori zjavne čerpali z myšlienky „ohúriť hráča“ plne hovoreným slovom v celom Cyrodiile. Samozrejme kapacita média nepustí, takže všetko muselo byť veľmi obmedzené. Zbytočne!

Ako hráč RPG hier nepotrebujem na ponorenie sa do sveta takú malichernosť ako plné nahovorenie dialógov. I v starom Baldur’s Gate boli nahovorené len časti viet, či len najdôležitejšie časti príbehového dialógu. Pravda, ak sa budeme baviť o striktne lineárnych RPG hrách, je možné, že si vystačíme s opakujúcimi sa rozhovormi a kvalitnými prestrihmi v rámci nich.

Rovnako obmedzujúcim faktorom sú aj vykonávané činnosti – ak chce dnes autor hry zaujať moderného hráča, postava musí vykonávať každú činnosť, ktorá je potrebná. Hráč to musí vidieť. V minulosti sme si bez problémov vystačili s bohatým popisom toho, ako sa naša postava snaží dostať do okna v prvom poschodí. Ako ho postupne úspešne otvára/neotvára, či ju niekto pri tejto činnosti uvidí. Zmenená hudba, príslušné zvukové efekty a textové okno – to všetko dokresľovalo príslušnú atmosféru na jednotku. I keď samozrejme, takýto spôsob vyžaduje pri hraní dostatočné zapojenie vlastnej fantázie. Hráči sa stali rozmaznanými frackami bez fantázie, ktorí potrebujú mesto plné anonymných polygónových ľudí, aby si dokázali predstaviť plné mesto. Samozrejme vývojári si toto uvedomujú, a prispôsobujú veci tomuto hráčskemu neduhu. Možno je to však naopak – technológia umožnila taký pokrok, že hráči očakávajú od tvorcov nemožné.

V každom prípade, sú jednoducho hry, kde prílišné vsádzanie na „reálnosť“ a puntičkárske sedenie na každom zobrazenom detaile, uberá hre na príťažlivosti, resp. na jej bohatosti a pestrosti. Týmto žánrom sú práve RPG hry, tie sú najviac postihnuté a najviac ničené týmto trendom. V žiadnom prípade si neželám, aby boli hry len o opisných tabuľkách, ale v prípade RPG hier, by mala byť v tomto smere nájdená určitá rovnováha. RPG hry by mali byť o svete, ale hlavne o možnostiach. Možnostiach rozhodovania, možnostiach výberu postupov – jednoducho hranie za svoju „rolu“ alebo ak chcete postavu. Lenže puntičkárskym dbaním na tzv. moderných formách pohlcovania hráča, sa v tomto žánri ich možnosti len a len zmenšujú.

Ešte nejaký čas potrvá kým bude technológia natoľko vyspelá, aby zniesla to pravé „ohúrenie hráča“. Takto ostáva „immersion“ skôr diagnózou, ako liekom na kvalitný „role-play“ zážitok.

Rizelmine. Pokud jste již myslíte, že jste si zvykli na svět a zákonitosti v anime, pak na to rychle zapomeňte, protože tento kousek vás zaručeně odrovná. Představte si tu smůlu – jmenujete se Iwaki, je vám 15 a jste na starší holky. Učitelka, do které jste už dlouho zakoukaní, se provdá. Přijdete zklamaní domů a tam nenajdete nikoho jiného, než 12-ti letou Rizel, která se vám představí jako vaše žena a rovnou vám předloží platný oddací list. Mohl by TOHLE snad vymyslet Evropan…?

Věřte nebo ne, je to pouze začátek. Dále se k Iwakimu nastěhovali Rizelini opatrovníci Papa A, Papa B a Papa C. Iwakiho Rodiče byli v šoku právě do té chvile, kdy jim Papa A,B a C slíbili pokrytí všech výdajů za vodu, plyn a elektřinu, povýšení v práci a vůbec spoustu věcí, na které se prostě neříká „ne“. Aby totiž bylo jasno, Rizel není jen tak obyčejná 12-ti letá manželka, je to tajný projekt japonské vlády, první umělě vytvořený člověk. Možná vás teď napadlo, kde jsou Mama A,B a C. Ty jsou v tajné laboratoři a sledují stav Rizeliných emocí.

Chudák Iwaki je tedy jediný, komu se to celé zrovna dvakrát nelíbí. Často se na Rizel dost nepěkně oboří, kvůli čemuž se Rizel dost často rozbrečí. Ovšem, aby ani zde nebylo nic normální, z jakéhosi důvodu má místo slz nitroglicerín a proto většinu dílů uvidíte před Iwakiho domem rozestavěné lešení.

To by ovšem ještě na zápletku nemuselo stačit, proto sáhli tvůrci po několika velmi zajímavých postavách. První je tu věrný obdivovatel Rizel, který se do ni zamiluje na první pohled. A nejen do ní – je totiž vášnivým sběratelem kalhotek s medvídky. Přesně takové pochopitelně Rizel nosí. Dále tu je dcera jednoho z Rizeliných otců, tichá a mírná dívenka – ovšem jen do té doby, než si sundá brýle, které ji udržují v právě takovém stavu. Bez nich je to totiž sexy sexistická nymfomanka, která se pokusí Iwakiho ulovit. Zde jsem poprvé viděl nasazování brýlí bazukou.

Celý seriál se drží v tomto střeštěném rytmu a dá to práci se v něm udržet. Ovšem máte-li dostatečně vysokou přizpůsobivost, určitě se budete výborně bavit. Jednotlivé díly navíc trvají pouze 10 minut, takže se to nestihne okoukat. Ještě je třeba dodat, že možná z vět obsahující „12 let“ a „kalhotky s medvídkem“ vám přišlo, že se jedná o lolicon (nechci to nazývat rovnou anime pro pedofily… :D) – to není pravda. Sice to chce trošku otevřenější přístup, aby vám Rizelin věk nedělal v některých pasážích obtíže, nicméně žádnou erotiku nečekejte. Pusa a ony kalkotky s medvídkem jsou vše co můžete čekat. :)

Fandíte absurdnímu humoru a bláznivým komediím? Potom vám Rizelmine můžu s čistým svědomím doporučit. Já se bavil. ;)

Hudba bola v hrách od LucasArts dôležitou zložkou celého diela. Z tejto spoločnosti vzišla celá rada zaujímavých osobností, či už dizajnérskych alebo hudobných. Sam & Max Hit The road nebola v tomto ohľade výnimkou. Lenže teraz sa nachádzajú pod krídlami Telltale games. Tí, čo majú prvú sezónu za sebou vedia, že sa po hudobnej stránke viac než podarila. Za všetkým stojí meno Jared Emerson-Johnson.

Pre prvú sezónu stvoril neuveriteľne rôznorodú a zábavnú hudbu. Tam kde je to treba poznáme referencie na známe filmy – Godfather v „Don Ted E. Bear’s Waltz“, určite nemohol ujsť žiadnemu fanúšikovi filmovej hudby, prípadne odkaz na JFK v skladbe „The War Room“. K tomu máme päť neuveriteľne chytľavých pesničiek. Áno, čítate správne – plnohodnotné pesničky pre hru. Neuveriteľne chytľavých, až si začnete pospevovať „Just You And Me (and Ted E. Bear)“ pochopíte o čom je reč. Tak ako sa striedali prostredia v jednotlivých epizódach, tak je rôznorodá i hudba čítajúca viac ako 70 skladieb na dvoch CD. Keď už spomíname variabilitu, nesmiem zabudnúť ani na skladby z epizódy Reality 2.0, ktoré majú neuveriteľný retro MIDI nádych. „Useful to Boot“ je ďalšia z výborných pesničiek, pochádzajúca rovnako z tejto epizódy – všetky hlasy Jared Emerson-Johnson osobne. :-) Niekomu sa zase pri skladbe „Combat Begin!!“ okamžite vybaví akékoľvek generické JRPG.

Všetko ukončuje úžasná skladba „World of Max“ a inštrumentálna verzia „Good for You (Good for Me)“. Je množstvo herných soundtrackov, avšak väčšina z nich čerpá z osvedčených tém. Sú monumentálne, gýčovito krásne. Niekedy je hudba lepšia ako samotná hra (Lair), niekedy hudba nestojí za zmienku. Avšak v hudbe k Sam & Max Season 1 sa snúbi kvalitne odvedené hudobné remeslo, z hudby je cítiť radosť a z textov piesní typický Sam & Maxovský humor. To všetko zabalené v príťažlivej krabičke. Je potom možné nesiahnuť po takomto soundtracku, ktorý je takmer dokonalý? Jeho kúpou podporíte Telltale Games, aby mohli naďalej vytvárať skvelú zábavu na dlhé nudné dni. Okrem toho, soundtrack k druhej sezóne už bol sľúbený, tak dúfajme, že sa vydarí, tak ako jeho predchodca (15 skladieb z druhej sezóny nájdete na stránkach Telltale).

Fan filmy sú zvláštnou odrodou filmu. Pri nich vždy máte istotu, že vznikajú z čírej lásky k téme. Prečo by inak niekto vynakladal toľko úsilia a prostriedkov do natočenia niečoho, o čo nemá záujem?! Nie, viete to vždy – je to číra radosť z obľúbenej látky. Prečo by inak v takýchto filmoch behali Klingoni s prevísajúcimi pupkami – ergo ľudia, ktorí bojovníka nepripomínajú ani zďaleka – maximálne tak sumo :-). Jednoducho radosť môcť sa účastniť niečoho aspoň trochu výnimočného. Chápeme to, a preto občas zavierame oči nad podivuhodným herectvom zúčastnených. Veď vo väčšine prípadov sú to amatéri, a nie herecký profesionáli.

Ale nechajme Klingonov odpočívať(aj keď k nim sa tiež jedného dňa dostaneme :-)), dnes sa budeme baviť o druhej strane Sily. Vlastne o prvej kapitole fan projektu menom I.M.P.S. – The Relentless (IMPS je skratka, nie pomenovanie malých fantasy potvor – i keď aj to, ale nie v tomto prípade – Imperial. Military. Personnel. Stories. ergo príbehy imperiálneho vojenského personálu). Dúfam, že už začína byť jasné, že tu sa toho po hereckej stránke pokaziť veľa nedá (teda aspoň v prvej kapitole s podtitulom Davenport Gateway ). Prečo asi. Videl niekto z vás, niekedy a niekde, Stormtroopera bez helmy? Obzvlášť keď je v službe. Čím sa nám stáva film prístupný i pre divákov „začiatočníkov“ v oblasti fan filmov. Nemá ich čo na prvý pohľad iritovať.

Celá séria chce byť ponímaná ako vojenský dokumentárny film – a aj je inšpirovaná americkými dokumentmi o námorníctve. Všetko začína uvedením faktov o flotile, ktorej život budeme sledovať. Dozvieme sa niekoľko Imperiálnych propagačných fráz a samozrejme nás kamera zoberie na cestu okolo hviezdnych krížnikov a ukáže nám, čo sa deje vo vnútri, tesne pred štartom misie. Ale nesmúťte, už čoskoro sa dostaneme do Davenport Gateway a až vtedy sa začína naozajstná práca Stormtroopera. Je to vlastne dokument o poslednom dni služby jednej skupiny. Čoskoro zistíte, že sa nejedná len o Hviezdne vojny, a že to asi nebude celé tak úplne vážne, ako sa na prvý pohľad zdalo. Úlohy rozprávača sa výborne zhostil Peter Cullen (pre tých, ktorí nevedia – Optimus Prime – ergo Transformers. A keď ešte stále neviete, čo už s vami ;-) ).

Výprava, špeciálne efekty, zvuk a najmä hudba, všetko je na vynikajúcej úrovni – minimálne vo vodách fanúšíkovských filmov a v televízii by sa tiež nestratili. Autori tejto série nie sú žiadny nováčikovia, veď majú za sebou – dalo by sa povedať, že dnes už kultový – fan film „Troops“. Prvá kapitola uzrela svetlo internetu už v roku 2005. Druhá kapitola je stále vo výrobe, ale očakáva sa, že by sme ju mohli zhliadnuť už tento rok. Veru hej, fanušíkovský film to nemá ľahké.

Preto si myslím, že ak sa odvážite vstúpiť do vôd fan filmu, urobte to práve cez tento úsmevný a zaujímavý film. I.M.P.S. – The Relentless vás nemôže sklamať – teda ak nie ste notorický kritik všetkého možného, potom vám už niet pomoci. Nakoniec by som ešte odporučil – všetkými desiatimi – aj soundtrack, ktorý k filmu vyšiel. Je vynikajúci! Stiahnuť si ho môžete z oficiálnych stránok alebo odtiaľto.

Opět po dlouhé době jsem se mrknul na nějaký ten film v televizi a to, co natočila Česká Televize, byla absolutní bomba. Někteří možná namítnou, že to byla kardinální blbost, ale podle mě to byl jediný AAA český film za poslední rok nebo dva, a protože ho v dohledné době nikde neseženete, tak se ho tedy pokusím převyprávět.

Zuzana, velká pubertální fanynka slavného českého herce a zpěváka, ví o svém idolu absolutně vše, dokonce i to, co není pravda. Jako spousta jejích vrstevnic na internátě sbírá jakékoli střípky informací, na stěny lepí plakáty… Jednoho dne se dostanou zadarmo na jeho muzikál (Jan Hus), po němž následuje autogramiáda v šatně a všechny její kamarádky se nechávají podepisovat na různé části těla. Zuzana ví, že ho to už pěkně sere, tak si na něj raději počká venku před divadlem.

Tam shlédne neuvěřitelnou scénu s novinářem, která totálně změní pohled na její idol. V rozčilení upustí svou vizitku a Zuzana několik dní nedokáže najít odvahu zavolat mu. Kamarádka jí samozřejmě pomůže, jenže se nedovolá, protože její bůh zrovna jezdí na svém traktůrku a seká zahradu. Tahle scéna mi fakt připomněla scénu z Forresta Gumpa, jenže tady byla daleko dokonalejší. Představte si Karla Gotta, s blaženým úsměvem, jak na sekačce křižuje trávník před svou obří vilou a říká: Sekání trávy mě baví, a protože jsem milionář, tak to dělám úplně zadarmo. :D

Kamarádka se přes to všechno snaží dotlačit Zuzanu k setkání s muzikálovou hvězdou, tak mu i přes její nesouhlas pošle svou „hanbatou“ fotku s několikrát zmiňovanejma špičatejma kozama. Zlatoslav samozřejmě tohle zažívá dnes a denně, tak jí pomocí změny hlasu a hraní si na ožralého kamaráda, co jí strašně chce, brutálně odkopne. Zuzana se na něj snaží zapomenout a jakákoli zmínka o něm jí rozzuří.

Bohužel za pár dní se utopí na dovolené v moři a bulvár začne hledat jakoukoli záminku k vymyšlení dezinformace. Objeví v jeho telefonu inkriminující fotku a začíná neuvěřitelný kolotoč falešných zpráv. Když se poprvé objeví v TV, tak její otec na statku za Prahou, který měla Zuzka zdědit, mocně zařve: „! KURVA! já tu krávu zabiju !!!“, a chce se od ní distancovat. Zuzka propadá depresím, ale nakonec se tého situace zhostí dokonale.

Začne na všechny strany hrát, že je všechno pravda, že s ním měla delší vztah… Všudypřítomná NEJ TV (televize s nejsprávnějšími zprávami) začne pátrat v terénu a ukazuje, jak je televizní kamera nakažlivá, a jak dokáže donutit lidi říct cokoli, jen aby byli v TV. Všichni najednou souhlasí, že to bylo nějaké podezřelé, že to čekali… Samozřejmě velké firmy se na ní chtějí přiživit. Opravdu komicky působí scéna, kdy ta nejpodřadnější krysa v noci pracuje na fotomontáži pro „ou-tů“ a postupně do místnosti přichází asi 10 manažerů, a každý ho nutí předělat fotomontáž na co nejvíc drsnou a pikantní. Když poté přijdou tito manažeři na otcův statek, se smlouvou na tuto fotku s mnoha milionovou sumou, tak neváhá ani vteřinu a podpisuje. Zuzaně se otevírá neskutečný svět slávy, a jak by řekl Hulán: Je slavná, protože je slavná.

Celá věc se začne stupňovat do čím dál větších extrémů, až se po nějaké době objeví zpráva, že slavný herec není mrtvý, jen ho proud odnesl na jiný ostrov, kde leží v nemocnici. Pro Zuzanu je to absolutní katastrofa, protože to, co doteď budovala, je v prachu. Představuje si katastrofické scénáře, co to všechno může vyvolat. Od mnohamilionových žalob, přes sebrání statku jejího otce, až po zničení jejího života.

Ani jedno z toho se ovšem nestane. Druhý den přijde zpráva, že si na nic nepamatuje, že má amnézii. Zuzana může začít oslavovat. Ovšem mezitím si Zuzka najde kluka, a jak to tak bývá tyhle lásky to totálně zavařej. Chudák, co si nic nepamatuje, studuje v ostrovní nemocnici materiály, které mezitím obletěly Čechy, a začíná té údajné lásce věřit až do té míry, že se situace absolutně obrací – on se snaží uhnat jí, aby ho milovala jako dřív. Zuzka ví, že lže, že nic mezi nimi nebylo a tak ho odkopne, stejně jako to udělal on jí. Následuje šokující odhalení Zuzky, jež se přizná, že nic nebylo, že jen využila situace… Nakonec se dají částečně dohromady a hrají ve společném muzikálu o svém příběhu.

Těžko lze popisovat „komedii“, stejně jako není možné přiblížit například film Bláznivá střela, ale pokud to někde uvidíte, tak si tenhle film rozhodně sežeňte – smál jsem se od začátku až do konce. Doporučuju si také přečíst komentáře na CSFD. jak už to tak bývá tak polovina fajnšmejkrů film odsuzuje a druhá půlka ho vychvaluje do nebes.

Na závěr jednu citaci o muzikálech, která zde zazněla: „Teď hraju v tom Husovi. Já vim, že je to sračka, ale když jsem odmítnul Cyrila a Metoděje – příběh lásky (a to byla daleko větší sračka), tak mě hned nařkli z toho, že mám něco proti buzerantům. Buzeranti zasraný. Něco mě ale živit musí…“

„Today a young man on acid realized that all matter is merely energy condensed to a slow vibration. That we are all one consciousness experiencing itself subjectively. There is no such thing as death, life is only a dream, and we are the imagination of ourselves. Here’s Tom with the weather.“ – Tool

Občas přemýšlím nad vesmírem, jak asi funguje, proč v něm existuje život, kde se všechno tohle vzalo a jaký to vůbec má smysl. A čím víc o tom přemýšlím, tím nepochopitelnější se mi to zdá, a jediný výsledek je, že mě pak rozbolí hlava. Vědecké teorie typu „velký třesk“, „evoluční teorie“ apod. sice umí částečně popsat, jak věci fungují, ale už ne, proč tomu tak je. Jak známe z hodin fyziky, na počátku byla „kulička“ s nepředstavitelnou hustotou, která se začala rozpínat, a tak vznikl vesmír. Hmm, fajn. Kde se vzala ta kulička? Život vzniknul vývojem z jedné primitivní prabuňky, která se postupně množila, měnila se a postupně z ní vzniklo všechno živé. Nebudu vás tím unavovat, asi vidíte, že i tohle má svoje mezery, co tu dělá např. vědomí, když jsme v podstatě jen shluk atomů, kde se vzala ta prabuňka apod.

Takže jsme opět tam, kde jsme byli. Víme, že něco je, ale nevíme, proč tomu tak je. Takže jsem usoudil, že nemá smysl s tímhle ztrácet čas, protože vesmír zkrátka pochopit nejde. Tenhle článek bych samozřejmě nepsal, kdybych měl stále stejný názor.

Nedávno jsem se při pročítání klasického flamu marihuana ano / ne dostal přes odkaz až na stránku, kde uživatelé popisují své zkušenosti na drogách. Od naprostých trosek, jejichž jediným smyslem života je uspokojování jejich závislosti, jsem se dostal až k příběhům lidí užívajích psychedelické látky typu LSD. Tyhle zápisky byly jiné, velmi zajímavé. Od typických haluží typu pulzování stěn, změny barev, roztékající se předměty apod., jsem se pročetl až k „tripům“, kde si uživatelé vzali tak velké dávky, že naprosto přestali vnímat okolní svět, odprostili se od svého ega a údajně pochopili všechny principy vesmíru.

Samozřejmě si řeknete, že feťáci vidí lecos, jen ne skutečnost, takže proč by nás ty jejich „výlety“ měly zajímat? No, protože pravědodobně dokáží „realitu“ vidět ze zcela jiných úhlů než my. Je to jako, kdybychom všichni byli zavření uvnitř obrovské krabice a snažili se poznat, jak asi vypadá zvenku, jako celek. Z takové pozice by to samozřejmě moc nešlo…

Říká se, že LSD „rozšiřuje“ vědomí. Když se to tak vezme, člověk vnímá pouze malý zlomek reality. Slyšíme zvuky jen určitých frekvencí, a to ještě kolikrát špatně, vidíme pouze tři rozměry (z 10 možných, jak se v současných fyzikálních teoriích udává), vidíme jen určité barvy, zkrátka dokážeme zachytit a pochopit jen nepatrnou část všeho kolem nás. Podle lékařských výzkumů LSD funguje tak, že odblokovává „filtry“ našich smyslů. Mozek informace ze „vstupních zařízení“ (oči, uši atd.) třídí, a ty, které shledá nepotřebné, prostě dál nepustí, takže je vůbec nevnímáme. LSD způsobí to, že najednou projde úplně vše… Proto se pak v příbězích uživatelů můžete dočíst o tom, jak viděli barvy, pro které dosud neexistuje pojmenování, že najednou cítili určitou sounáležitost se vším živým, co je obklopovalo; že se jim hmota zdála jako energie; že spatřili „čtvrtý“ rozměr předmětů, kdy se jakoby vnořovaly sami do sebe apod.

Kam tím mířím? Postupem času, kdy jsem s určitým zvrhlým potěšením četl jeden takový report za druhým, jsem si začal uvědomovat, že mnoho teorií, které na sobě nezávisle autoři sdělují, se začínají opakovat a nejsou vyloženě pitomý. Naopak, když se nad nimi zamyslíte, dávají smysl až moc… Navíc, teď už mi je celkem jasné, z čeho vychází všechny ty prastaré východní filozofie typu jing a jang, nesmrtelnost duše, reinkarnace apod., protože to jsou myšlenky, které se vyskytují v mnoha těchto článcích, protože si je údajně autoři uvědomili během svého tripu, kdy se naprosto odprostili od svého ega a viděli vesmír jako jedno vědomí, které sami tvoří, a chápali ho v celé jeho komplexnosti. Jenom pro zajímavost, na internetu někteří lidé popisují velmi podobné stavy navozené i například meditací, bez drog samozřejmě.

Původně jsem chtěl vybrat pár nejzajímavějších citátů a napsat je sem, jenže by byly úplně vytržené z kontextu a nejspíš by vůbec nedávaly smysl. Tady jsou proto 4 celé „reporty“, které osobně shledávám nejzajímavějšími. První je spíš takový lehčí trip, ale následující trojice už je opravdu hodně psycho a při čtení jsem si říkal, že autoři jsou pravděpodobně šílenci a géniové zároveň (z toho důvodu se to taky čte pěkně mizerně:)

http://leda.lycaeum.org/?ID=9142
http://leda.lycaeum.org/?ID=5791
http://leda.lycaeum.org/?ID=5311
http://leda.lycaeum.org/?ID=5315

ostatní „tripy“ najdete tady

Jenom bych na závěr chtěl říct, že tenhle článek rozhodně není propagace psychedelických a ani žádných jiných drog. I když mi tyhle příběhy připadají opravdu zajímavé a možná bych je chtěl i někdy zažít, rozhodně si teď nepoběžím koupit LSD nebo jinou drogu, abych to taky vyzkoušel. Za případné vážné psychické problémy, které si tím můžete navodit, to totiž nestojí. Berte to spíš jako trochu jiný pohled na věci kolem nás, na svět, život a vůbec, než jaký nám předkládá věda. Neříkam, že tento pohled je lepší nebo pravdivější, je prostě jiný a co si z toho odnesete už záleží jen na vás.

Špatně. Stop, jinak. Hodnocení her možná vnímáme správně, ale je špatně používáno. Proč dostávají špatné hry průměrná hodnocení, průmerné hry nadprůměrné hodnocení a dobré hry nejlepší hodnocení? Máme přece celou hodnotící stupnici, tak proč ji celou nepoužíváme? K čemu tam jsou známky 1 – 5? Pro srandu? Proč pořád spousta webů hodnotí jen horní polovinou stupnice? Stačí se na to podívat psychologicky a ne tak, „abychom neurazili“.

Máme hodnotící stupnici, řekněme od 1 do 10. A žádné půl body. Z toho budeme vycházet. V tomto případě musíme samozřejmě brát v potaz to, že 1 = naprostý debakl, 5 = průměrný produkt, 10 = dokonalá hra. Dostávají průměrné hry opravdu 5 a dobré hry 6 a 7? Ano, hodnocení her je subjektivní, bla bla bla. Já tvrdím, že by nemělo být zcela subjektivní.

Příklad A: začínající nezkušený recenzent dostane svoji první hru, desáté pokračování v sérii XY. Dotyčný předchozí díly nehrál, nemá zkušenosti ani s podobnými hrami. Tato hra bude lehce nadprůměrná, avšak náš figurant, říkejme mu třeba Franta, bude ze hry pochopitelně nadšen. Hře bez většího přemýšlení napálí devítku a napíše nadšenou recenzi.

Příklad B: recenzentský guru, který všechno zásadní hrál, dostane na recenzi další pokračování další kopie kopie, třeba nějakou pěknou novou RTS, která má spoustu „never-before-seen-features“, jako například odlesky na hlavních, volumetrickou mlhu, 3D mraky apod. Jinak se jedná o poměrně standardní, lehce nadprůměrnou RTS. Avšak náš guru již hrál Dunu 2, hrál StarCrafta, všechny díly C & C, Age of Empires a další tuny strategií. Novou hrou bude samozřejmě znechucen (bonusové body se udělují za zasazení do 2. světové války), protože pro něj v ní není lautr nic nového. Náš figurant č. 2 napálí hře krásnou trojku nebo čtverku s tím, že jej hra nudila a že v podstatě kopíruje staré klasiky.

Příklad C: no a pak tu máme vzácný druh herních recenzentnů, kteří se na hodnocení dívají jinak. Ani objektivně, ani subjektivně. Jak tedy? Řekněmě, že tento herní recenzent, říkejme mu třeba Pepa, se dívá na každou hru jako na jedinečnou věc. Nezáleží na tom, jestli bylo loňské NHL dobré, nebo špatné. Podívá se na to letošní jako na samostatnou hru a tak ji také zhodnotí. Nenechá se strhnout hypem jako Franta, nenapálí hře pětku jako guru, k hodnocení přistoupí odpovědně a nebere v potaz následky.

K hodnocení her až příliš často přispívá dění okolo. Procházela hra kontroverzním vývojem? Je kolem ní obrovský hype? Uplácí nás vydavatel? Vyhrožuje nám inzerent? Dáme hře vysokou známku jen proto, že tak udělali všichni? Kroutím hlavou a vztyčuji prostředníček směrem k Ubisoftu – Assassin’s Creed dostal na 1UP krásných, a dle mého názoru adekvátních 70 procent. Ubisoftu se to nelíbilo a tak přestal s 1UPem spolupracovat. Žádné nové screenshoty, videa, exkluzivní odhalení, tiskové zprávy… A za co? Za vysoce nadprůměrné hodnocení! Trhněte si nohou, kluci a holky v Ubisoftu. Takhle se chová herní gigant?

Příklad: Je možné, aby dostalo Grand Theft Auto 4 na některém z opravdu velkých webů pětku? Není. Kroutíte hlavou a ptáte se, proč by mělo GTA4 proboha dostat tak nízké hodnocení? Inu, proč ne? Pokud jsou recenze subjektivní (což se všude vykřikuje), tak proč tomu nikdo nedá subjektivně pětku? A neříkejte mi, že se to všem bude líbit na desítku. Již od počátku vývoje je nám do hlav cpáno, že to bude bomba. Že to bude absolutní pecka, která všechno překoná. Co když se ale někomu nebude líbít? Bude tomu moct dát pětku? Nebude. Takový recenzent si pak své svázané ruce povolí na méně důležité hře, kterou bez váhání pošle do pekel. Výsledek = všichni budou spokojeni. Masy lidí budou nad desítkami pro GTA4 souhlasně pokyvovat hlavou a nad nízkou známkou pro neznámou hru budou kroutit hlavou leda tak vývojáři. Je pak taková recenze na GTA4 důležitá? Má nějaký smysl? Nemá. Všichni už tak rok a půl ví, že to bude minimálně na devítku, protože to je „prostě další GTA“. K čemu je pak recenze na takovou hru?

Když budeme hry hodnotit objektivně, pomůže to něčemu? Grafika bude objektivně kvalitní, hratelnost taky, zvuková stránka bude na úrovni. Výsledek? 8/10. Subjektivně se ale nemusí líbit grafický styl, hratelnost je stejná jako u minulého dílu a zvuky jsou identické. Navrch stejné prostředí, téma a téměř nulový příběh. Výsledek? 4/10. Lze takto hodnotit hry? Nelze. Jak hodnotit hru, která nepřináši nic nového, ba ani nové textury oproti svému předchůdci, ale nedělá nic vyloženě špatně a nejsou v ní žádné zásadní chyby? Osmičkou? Pětkou? Jak hodnotit páté pokračování, které bude přesně takovéto?

Utéci z tohoto začarovaného kruhu se přece jen pár odvážlivců pokouší. Například Crispy Gamer. Tam se nehraje na čísla, tam se hraje na slovní hodnocení a jsou jen tři – Try it (stojí za vyzkoušení), Fry it (nemá to cenu), Buy it (kupte si to). Zajímavý, leč nedostatečný přístup, který má spoustu mezer a slepých uliček. Jak tedy hodnotit hry, aby bylo výsledné hodnocení odpovídající? Hodnocení udělit tak, aby bylo z větší části objektivní, ale promítala se do něj subjektivní škála zkušeností recenzenta. Tento jev lze bohužel vidět pořád velmi zřídka, proto já osobně neberu hodnocení her vážně a radši si na hru udělám vlastní názor.

„Mirror´s Edge nabídne revoluční, mega užásný FPS pohled, který jsme ještě nikdy, nikde neviděli!“ Asi tak nějak začíná každá zpráva o této hře.
Je to ale pravda?

Částečně ano, částečně ne. Lidé totiž strašně rádi zapomínají. Zvlášť hry, které nebyly díky náporu jiných „hitů“ nijak valně přijaty a chytaly lehce nadprůměrná hodnocení. Mluvím o Clive Barker´s Jericho. Hře o které si každý díky recenzím myslí, že je to prachobyčejné béčko a propadák. Což způsobilo hlavně očekávání, že půjde o další Undying… ale to se dostávam někam jinam.
Důležité je to, že Jericho přišlo zatím s nejlepším zpracováním pohledu z vlastních očí. Bravůrně provedená kamera dokázala takřka vše co nyní slibuje Mirror´s Edge, avšak s jedním háčkem. Při přeskakování překážek vidíme jak se hrdina rukama opře o kámen a přeskočí ho, při pádu vidíme nohy, ruce se při různých činnostech pohybují přesně tak jak mají. Dokonce při hovoru s postavami sledujeme gestikulaci rukou a při otočení dozadu vidíme své rameno nebo při zaseknutí v uzké díře pozorujeme jak se přidržujeme rukami a přibržďujeme nohou pád, sledujeme také zvednutí zbraně ze země…. a to rozhodně není vše. Když se při hraní jen tak zastavíte a s ničím nepohybujete, tak se kamera pořád lehce koléba a mírně natačí do stran, čímž simuluje pohyb očí. Zbraně se střídají zcela přirozeně, žádné schovávání do prázdna, a tak dále a tak dále…
A teď ten háček. Většina těchto věcí je skriptovaná. (rozhodně ne všechny, jen to nejlepší) Přijdete na místo a tento FPS „koncert“ se spustí. I přesto, ale můžete takovéto skripty občas ovlivnit stisknutím požadavané sekvence kláves. Po každém úspěšném či neúspěšném stisknutí následuje různá animace… vždy je to tedy famózní zážitek. Jenže pořád to ale přece jen neovládáte úplně sami.

Až tady mohou začít ony superlativy o Mirror´s Edge.
Mirror´s Edge těžko přinese zcela revoluční FPS kameru, spousta věcí kterými se chlubí už tady dávno je. Je tu ale naděje, že tyto prvky konečně dostane do příme hratelnosti. S čímž si zatím nejsem zcela jistý. Pevně doufám, že se nedočkáme jen vymačkávání kombinací při efektních pádech, skocích a balancování… Pevně doufám, že DiCE opravdu pracují na inovativní kameře, která ovlivní hratelnost…. a pevně věřím, že se jim to povede. Jen prostě nemůžu vystát ty žvásty všech webů o tom jak strašně revoluční to bude. Ne nebude.

Období od března do circa půlky dubny je pro mě velkym svátkem. Jakožto hokejovýho labužníka a zažranýho fanouška mě v tuto dobu zajímá prakticky jen jediná věc na světě – jestli HC Slavia Praha znovu vyhraje titul mistra ligy, či nikoliv. Holt víra dělá hodně. A co že je na tom play-off tak úžasnýho?

Play-off rozhoduje vo všem. Buď nad soupeřem čtyřikrát vyhraješ a pošleš ho na dovolenou, nebo to von udělá tobě. Jednoduchý počty, který přinášej úžasnou sportovní hostinu. Hráči doslova rejou držkou v ledu, nikdo si nedovolí nic vypustit, na zranění se nehledí – dokud člověk může chodit, neni možný, aby nehrál. Náboj, to je přesně to slovo nejvíc charakterizující vyřazovací boje. Zatimco přímej souboj vo první místo v český nejvyšší fotbalový lize (derby Slavia-Sparta) přinesl k uzoufání nudnou a sterilní podívanou, tak hokej, především v podání Slavie, má koule.

Přímočará hra, maximální nasazení, důraz v každym souboji, vyčnívající individuality. Neni divu, že jsem se 31.3., po rozhodujícím sedmym zápase semifinále mezi Slavií a Libercem skoro dojal. Tak krásnej zápas v podání červenobílejch jsem neviděl léta. Bylo to dokonalý. Vítězství 2:1 jsem si užil jak dlouho ne.

Vono se řekne „dyk je to jenom sport”, jenže jaký emoce a zážitky dokáže člověku zprostředkovat. Nedá se nic dělat, pokud jsem víc než dvě sezony nevynechal jedinej domácí zápas Slavie, beru ten „jenom sport” jako srdeční záležitost. Jsem magor? Možná. Každej je tak trochu magor. Jo a vod 5.3. do 1.4. jsem se neholil. Měl to bejt vítěznej rituál v play off. Po semifinále jsem plnovous shodil. Bylo to vyčerpávající rozhodnutí, radši už ani neřešim, proč jsem to udělal. A cestu do haly volim stejnou jako v poslednim vítěznym zápase. Celou sezonu musim na každej zápas nosit dres, slávistický tričko a fešnou čepičku ve tvaru zátky vod piva. Vítězná čepice holt. A po zápase vždy zamávat Michalu Vondrkovi, kloboukem pokynout Pavlovi Kolaříkovi.. A v play-off jsme s kamarádem vždy po prvních 2 zápasech série šli „vybruslit” únavu. Zajímavý pojmenování pro popíjení v mexický restauraci a tlachání nejen vo hokeji, ehm. A.. a.. a.. radši nic-

To vše kvůli bandě chlapů, co šťouchaj klackem do kusu gumy.Už jsem řikal, že lidi jsou v zásadě iracionální bytosti? Ale ty zážitky z hokeje.. V jednoduchosti je holt síla. Von totiž takovej vypjatej zápas play-off může bejt leckdy víc inspirující, než některý rádoby hlubokomyslný umělecký díla.

A ten titul prostě musíme urvat, hergot. Stačí vyhrát už jen dvě utkání.

Přiznám se bez mučení – jako malý jsem se bál tmy. A docela dost. Protože jsem vždy oplýval bujnou představivostí, každý temný kout byl obydlen jinou děsivou nestvůrou. A bohužel jsem byl v temných prostorách nesvůj ještě v době dospívání. Ostuda? Možná, na druhou stranu jsem nemusel chodit do kina na horory. Po přečtení komixu, o kterém se vám chystám říct, jsem si to vše živě připomněl – znovu jsem se naučil bát.