Přiznám se bez mučení – jako malý jsem se bál tmy. A docela dost. Protože jsem vždy oplýval bujnou představivostí, každý temný kout byl obydlen jinou děsivou nestvůrou. A bohužel jsem byl v temných prostorách nesvůj ještě v době dospívání. Ostuda? Možná, na druhou stranu jsem nemusel chodit do kina na horory. Po přečtení komixu, o kterém se vám chystám říct, jsem si to vše živě připomněl – znovu jsem se naučil bát.

Jako sváteční /b/tard jsem brouzdal 4chanem (jestli vám tahle věta nic neříká, nesmutněte – není to zrovna česká záležitost;) a z ničeho nic mě fascinovalo pár stránek jakési mangy – Fuan no Tane. Představte si klasický pokoj japonského typu, v něm spí jakýsi student. Najednou ho probouzí čísi naléhavý hlas – „Hej! Hej!“
V šoku vyletí z postele a rozhlíží se, odkud to přichází. Najednou vidí, jak z ventilační mřížky nad jeho oknem vylézají lidské prsty. Podívá se blíž a uvidí ještě tři prapodívné oči – „Hej, votevři to, no tak!“ – a konec!

Takovýchto kraťoučkých příběhů na pár stran je sešit Fuan no Tane plný. Všechny jsou velmi krátké, některé vůbec nepochopíte, jiné jsou prostě DIVNÉ, ale někdy vás bez ostychu vyděsí a vryjí se vám na příštích pár dní do hlavy. Jednotlivé příběhy budou působit na každého jinak a někomu ve spojení se zážitkem z dětství mohou klidně připravit pár bezesných nocí. Rozhodně nečekejte, že bych vám dokázal zážitek plně sprostředkovat.

Proto vám jednoznačně doporučuji zabrousit na Google a fandovský překlad Fuan no Tane si odněkud sehnat. Budete se muset vyzbrojit velmi mírnou znalostí angličtiny a oceníte, pokud si budete komix číst v noci, po tmě, se strašidelnou hudbou a pokud možno sami.

Jestli to uděláte, možná že příště, až se vám něco mihne v periferním vidění, nepřejdete to se stejným klidem jako předtím…

Celý článek...