Včera jsem zcela opožděně proti zbytku světa dohrál Crysis. I když hra je vcelku zábavná sama o sobě (což jsem popravdě moc nečekal), v určitých ohledech je nechtěně ještě mnohem zábavnější. U některých her se občas pousměju nad jejich nekonečnou naivitou a zřejmou inspirací filmovými béčky. To, co ale splodili kravaťáci v Cryteku nemá ani na poli her obdoby. Spojit v sobě tolik šílených klišé snad už vyžaduje i určitou dávku geniality.

pozn. článek obsahuje spoilery, proto by ho neměl už vůbec nikdo číst

Hodní Američané, zlí Korejci

Předně bych chtěl Crytek pochválit, že zvolili na jejich poměry velmi originální nepřátele, protože střílet v džungli do zlých Vietnamců už se mi lehce okoukalo. Střílet v džungli do zlých Korejců mi proto přišlo velmi osvěžující.

…a oškliví ufouni a konec světa

Děsivě vyspělá mimozemská civilizace nemá v širém nekonečném vesmíru nic lepšího na práci, než se zabývat jednou bezvýznamnou planetou plnou přemnožených opic, a proto si s námi hraje na schovávanou ve skále. V Koreji samozřejmě. Protože v Iráku už by to nebylo cool. Korejci jsou lemplové a podělají, co můžou, a navíc to ani nechtějí říct Američanům, kteří se musí dovtípit sami, aby mohli zachránit lidstvo. Nebo se o to aspoň nezjištně pokusit.

Akční hrdina a sexy profesorka

Hrajete samozřejmě za tvrdého mariňáckého alfa-samce, jehož IQ je skoro stejně velké jako obvod jeho bicepsu a který Korejce ničí už jen pohledem, když vtom náhodou potká mladou sexy profesorku, kterou samozřejmě musí nejprve zachránit, aby mohl konečně dát průchod svým něžným citům a mohl mezi nimi vzplanout krásný romantický, leč velmi discipliovaný a profesionální vztah a mohli se na sebe po zbytek hry šibalsky dívat. Nic víc ale nečekejte, jsme ve slušné hře.

Mariňácká hrdost

Víte, jak poznáte mariňáka od normálního vojáka, kromě toho, že za každým slovem opakuje „Yes sir!“ ? Především má svojí hrdost. Co tohle slovo znamená jsem ale poprvé pochopil právě až při hraní Crysis. V jedné misi, kdy to s ufouny všechno „went terribly wrong“, US mariňáci ustupují do letounů a chystají se odletět někam hodně daleko, protože všude jsou vidět jen exploze. Když jsem jako jeden z posledních nastupoval do letadla, všiml jsem si, že za mnou jde ještě jakýsi další mariňák a rozhovor se odvíjel tímto stylem:
„Rychle pane, nastupte, pane, nebo vás pane, zabijou pane!“
„Ne, synu, já jsem mariňák!“
A s úsměvem na tváři se obrátil a vyběhl ven proti nekonečné přesile. Padl za vlast. Musím říct, že tehdy jsem uronil nejednu slzu. Hrdý to byl mariňák. Nebo možná trochu retardovaný, záleží, jak se to vezme.

Happy end

Co by to bylo za hru, kdyby nekončila šťastně, optimisticky a úplně na hlavu? Kdybyste nejtvrdší kosmickou flotilu^TM nerozstříleli pomocí bazuky a brokovnice? Kdyby ultimátní dobro v podobě USA nezvítězilo nad ultimátním zlem v podobě Severní Korey a mimozemšťanů? Kdyby hlavní hradina a všechny kladné vedlejší postavy nepřežili až do konce? Co by to proboha bylo za hru? Dovedete si to někdo vůbec představit? To bych snad ani nechtěl hrát.

Určitě jste se s nima už setkali. Určitě už jste taky měli chuť jim trochu pošimrat lebku pořádnym kladivem (alespoň tim virtuálnim). Nedivim se. Pokud fanboyovi sáhnete na jeho hračku/modlu, stává se nepřehlédnutelnym – hysterickym záchvatem totiž hravě překoná zhrzenou italskou děvku. A je úplně jedno, jestli fanboy ječí protože Metal Gear Solid 4 vyfasoval v recenzi naprosto skandální vosmičku, nebo protože mu sudí poškozuje jeho voblíbenej sportovní tým. Největšim průserem však je, že fanboyi k šoubyznysu a sportu tak nějak patřej a co víc, aspoň vobčas jim člověk skrytě zazávidí.

Fanboyství je krásnej koníček. Neni divu, že děcka už tolik nebaví hladit si ego poflakovánim se na ulici, fetovánim a rvanim se v hospodě. Dneska se i ten nejuťápnutější šprtík může cejtit jak ten největší frajer. Stačí si vybrat svojí modlu (ideálně nějaká herní konzole spolu s jejíma největšíma hitama, postačí ale i sportovní klub), dále v sobě najít vochotu bít se za ní do poslední kapky kr.., ehm, do posledního příspěvku a ejhle, najednou tak fádní, stereotypní život dostal novej rozměr. Skoro až duchovní, vždyť modla je přece posvátná, na modlu se nešahá. Modla se uctívá, za modlu se bojuje a dosáhne-li modla nějakýho úspěchu, tak si jej fanboy náležitě přivlastní, vychutná a ztotožní se s nim. Hra na úspěch, jo, tak se tomu řiká. Život je krásnej.

Alespoň teda do vokamžiku, než se střetnou vyznavači různejch náboženství. To se pak dějou hrůzostrašný věci – diskusní fóra kynou a kynou pod přívalem těch nejzapálenejších vejkřiků hrdinnejch bojovníků, bitva se přelejvá z jedný strany na druhou, jednou útočí ten, pak zase onen. Pokud selžou tradiční bojový metody ve stylu „X-Crap suxxxxx, PS3 rulezzz“, „jude Slavie“, „Spartá Spartá bůzerantů partá“, nastupujou drsný vosobní útoky („uživatel Ferda Mravenec zjevně trpí mentální retardací a sexuální deviací týkající se nahých křečků“, „recenzent je halucinogenní plivající lama, kterýmu tvůrci Metal Gear Solid 4 zřejmě zabavili sbírku pornokazet“). Válka je hnus.

Ale tak já bych to nehrotil. Když se tady na židli požitkářsky rozvalim, labužnicky usrknu něco dobrýho pitiva a s glancem starýho dědka znuděne pozvednu vobočí, řikám si „a tak ať si haranti hrajou“. A víte co ještě? Firmy dokonce takový lidi potřebujou. Vždycky se hodí mít zástup rozdováděnejch oveček, co si jejich produkt automaticky koupěj a ještě jsou vochotný danýmu zbožímu dělat zdarma reklamu. Nehledě na to, že k šoubyznysu a profi sportu se prostě fanoušci vážou tak nějak automaticky jako mouchy na hovno. Prostě to k sobě patří, jedno bez druhýho nemůže bejt. Představte si chudinky mouchy.. dobře, už radši mlčim.

A já se stejně musim přiznat, že jednou za rok si s radostí taky na takovýho fanboye aspoň trochu zahraju. Během extraligovýho play-off pro mě neexistuje nic jinýho, než vidina mistrovskýho titulu pro milovanou Slavii. Jakkoliv po drtivou většinu sezony chci vidět v první řadě dobrej hokej, tak v období vod března do půlky dubna trvám jen na jednom – na vítězství. Slavia je moje modla, všechny vostatní týmy si nezasloužej nic než porazit a zostudit. Jednoduchý uvažování. To je pak adrenalin během zápasů! Dobře se přitom vyblbne, vodreaguje. Navíc, znáte ještě nějakou jinou cestu, kterak se naplno radovat z ne-tak-docela-mýho úspěchu? Tohle hraní si na úspěch je fajn koření všedního života. Prostě je. Každodenní konzumace sice způsobuje demenci, ale když nic jinýho, i díky fanboyům si manažeři úspěšnejch firem aspoň můžou dovolit koupit to nový Ferrari. Svět je krásnej.

EA sa nás, PC hráčov, opäť chystá obdariť plateným patchom na ich športové veľdiela. Prvý krát človek čumel jak bager na tvrdú hlinu, druhý krát nechápavo krútil hlavou a teraz… Všetkým je nám jasné (aspoň dúfam), že je to čisto komerčný krok. Skrátka v EA sa im na PC oplatí tak maximálne zmeniť štatistiky a vlastne tak na tom aspoň niečo zarobiť. To už radšej ani nespomínať, aké nehorázne peniaze EA za hry pýta – aspoň v našich zemepisných šírkach a dĺžkach.

PC hráči si posledné roky platia za patche. To je fakt, ktorý nezakryje žiaden marketingový pracovník spoločnosti. Aj slepý vidí, že dostal tú istú hru, ako pred rokom, len s mierne zmenenou grafikou menu a ako-tak aktualizovanými štatistikami. Prečo? Na čo je to vlastne dobré? Ja viem, tam vonku je plno ľudí, ktorí s radosťou vyhodia peniaze za niečo, čo by podľa logiky mohli dostať aj zadarmo. Rovnako aj výhodný finančný faktor pre EA je zrejmý. To všetko je jasné. Lenže čo z toho máme my, hráči?

Hokej mám rád. Pravda na korčule ma nedostanete – pre bezpečnosť moju a môjho okolia :-), ale je to snáď jediný šport, na ktorý sa dá pozerať a fandiť. Dokonca je to asi jediný šport (po legendárnych Winter Challenge), ktorý som kedy bol ochotný na počítači hrať. Často a dlho, i proti živému spoluhráčovi. Už od čias prvej NHL od tejto spoločnosti. Je to zábava, je to fikcia a úspechy vašeho obľúbeného tímu, ktorému sa v realite nemusí tak dobre dariť. A tak trochu aj RPG fantázia, keď sa po ľade pohybuje chlapík s vašim menom na chrbte a predvádza divy :-). Bývala to zábavná hra, mali sme jej pol police – áno originál. V časoch keď naozaj stála za to. Dnes? Čo dnes ostalo z NHL na PC? Nie veľa. NHL s číslom 04 mala v sebe ešte pár zmien – nie veľa, ale boli cítiť v hrateľnosti. Všetka tá nehorázna drzosť voči hráčom však prišla s nasledujúcimi ročníkmi. Nemenilo sa nič, len číslo. Hra ostávala rovnaká, v jednom ročníku sa dokonca vytratila možnosť vytvoriť si vlastných hráčov. Ovládanie sa zbytočne skomplikovalo a potom… Už sa nič nemenilo. Len raz ročne vydá EA patch za zhruba 1500 korún.

Čo príde ďalej? Radšej by som o tom ani neuvažoval. Pretože inak prídeme k tomu, že je to tá istá spoločnosť, ktorá vám umožní hru zakúpenú za nehorázne peniaze nainštalovať len 3-krát! A potom môžete – tak povediac – vaše DVD s hrou vyhodiť von oknom. Pritom by stačilo nevydávať hru každý rok. Stačil by len zásadný sezónny patch, ktorý by pridal novú grafiku, štatistiky, prípadne by upravil niečo v hrateľnosti. A po dvoch-troch rokoch by mohli vydať novú verziu NHL, o mnoho lepšiu, vyváženejšiu ako všetky predtým. Lenže holt, patch by bol zadarmo, a na tom by EA netrhlo žiaden zisk. Tak budú radšej zo zákazníkov robiť somárov. Veď komu dnes záleží na nejakom športe pre PC?!!

Líbí se mi vaše reakce na nedávný článek o Diablu od Skaceho. Dovolil si říct, že Diablo se mu na základě videa nelíbí a že si myslí, že to bude nudná hra. Ten bídák! Jak si to mohl vůbec dovolit… O Diablu 3!

Vypůjčím si citát z diskuse pod článkem od jednoho anonyma:
„nemuzes tu hru posuzovat, kdyz si ji vubec nehral, natoz pak kdyz jeste vubec nevysla…“

Všichni souhlasíme? Samozřejmě, je to přece tak logické!

Tak vám řeknu, že tohle je ukázkovej příklad pokrytectví. Protože když se podíváte na libovolnou diskusi o Diablu 3, nevidíte v podstatě nic jiného než orgastické výkřiky fanoušků, o tom, jak Diablo 3 bude prostě bomba, nářez, dokonalá hra. A nikomu to nepřijde ani trochu divný. Všichni se jen virtuálně poplácávají po ramenech, že souhlasí a jak moc hezky to ten a ten řekl.

A já se vás ptám: Hráli jste to? Na základě čeho si dovolujete Diablo 3 hodnotit, když ta hra ještě ani není venku? Viděli jste vůbec aspoň to video? Nebo bude Diablo bomba, protože má v názvu slovo „Diablo“?

Jenže Skace si dovolil říct svůj názor a co hůř, zcela „nekompatibilní“ s tím vaším a problém je na světě. Vy si totiž vůbec nedokážete připustit, že by Diablo 3 mohla bejt špatná nudná hra. Je to naprostá analogie jako s Doomem 3. Kdo si pamatuje to davový šílenství před vydáním, ví o čem mluvím. Neexistovalo, aby někdo řekl, že Doom 3 bude špatnej. Vždyť je to přece Doom! A jak to dopadlo.

Nebudu tu hodnotit ani Diablo 3 ani Dooma 3, ale prosím vás, přestaňte se chovat s prominutím jako malý haranti, když si někdo dovolí říct něco špatnýho o vaší oblíbený hračce. Radši budete tahat z paty absurdní výmluvy, že autor je kripl, protože nemůže hodnotit hru na základě 20 minutovýho ingame videa, než abyste si připustili, že v podstatě děláte úplně to samý.

Jojo, kdepak šikana. Toť roztomilá dětská kratochvíle, jejíž obliba svym vytrvalym růstem nemilosrdně trumfla všechny ty Pogy a Pokémony. Neni nad povznášející ukojení základních živočišnejch pudů toužících po absolutní dominanci, případně vočistný léčení skrytejch mindráků. Jenže ve skutečnosti je děti šikana moc špatná věc. Dokonce se jí přezdívá „společenskej problém“. A věřte nebo ne, milý malý haranti, lidi z Rockstar Games se dokonce k tomuhle společenskýmu problému poutavě vyjádřili ve hře z roku 2006 pro PS2, X360 a Wii jménem Canis Canem Edit, případně Bully.

Člověk by skoro čekal, že vo závažnejch problémech se tak nějak automaticky hovoří ze zásady děsně seriózně s naškrobenym vážnym ksichtem. „Jo děcka, šikana (drogy/porno/hazard/přecházení na červenou) neni sranda. Co vám k tomu kdo poví, to taky žádná švanda nebude“. A hele, pak přijdou chlapi z Rockstaru a udělaj parádní satirickou hru, na kterou moralisti chtě nechtě nemůžou nadávat, ledaže by ze sebe chtěli udělat ještě větší blbce.

„This place is full of bullies and maniacs.“
„Nonsense. That’s the school spirit.“

Námět Canis Canem Edit ale neni nikterak převratně složitej. Hlavní hrdina, školák Jimmy, je umístěn do internátní školy, která je shodou vokolností tou nejhorší v Americe. Asi si to dovedete představit. Různý „kasty“ študáků (šprti, zbohatlíci, športovci, bijci) soupeřej vo moc, učitelé jsou buď úplatkařský svině či slaboduchý alkoholici, škola je prolezlá šikanou do tý míry, že si člověk nemůže bejt jistej celistvostí svýho ksichtu ani cestou na voběd. Krom toho, hned zpočátku se začne kolem Jimmyho motat největší arcisvině na škole, neváhající udělat k „ovládnutí školy“ cokoliv. Krásný vyhlídky. Hráči si aspoň trochu zavzpomínaj na školní léta, na to prostředí a starosti některejm lidem důvěrně známý. Ať už chodili do třídy plný psychopatickejch hokejistů nebo do nějaký jazykovky, těžko můžou nadávat na neatraktivní prostředí v Canis Canem Edit.

Asi neni nutný široce rozvádět, že do takovýhle zkarikaturovaný školní džungle se dá narvat pořádná porce drsnýho humoru a satiry. Přímo se nabízí srovnání s GTAčkem. Představte si výživnej koncentrát složenejch z tamních hlášek, trošku zintenzivněte hratelnost (přesunem do rozlohou menšího, ale na detaily hodně bohatýho světa) a ejhle, takhle nějak by se dala vystihnout hra Canis Canem Edit. Musíte však ubrat na kontroverznosti, zapomeňte na erotiku i krev a nesmíme zapomínat, že hlavní hrdina je v jádru tak nějak vlastně správnej člověk, co chce dát celý místo náležitě do pořádku. Rozhodně pozitivní přístup.

Canis Canem Edit nevyzdvihuju proto, že by to bylo nějaký intelektuální veledílo. Neni. Pokud chcete dokonalý satirický intelektuální veledílo, mrkněte na film Dr. Strangelove. Canis Canem Edit se „pouze“ vohromně poutavě a zábavně vyjadřuje k jednomu společenskýmu problému. Což je fajn. Takovejch komerčních her se totiž příliš mnoho nevyrábí. Což je škoda. Ale jestli je pro hráčstvo atraktivnější donekonečna zachraňovat svět/galaxii/Království mravenečnice Marlenky, prosím, jak je ctěná libost.

Dlouho se to všude hádalo, jestli další hra od Blizzardu bude Diablo 3, datadisk k WoWku, nebo novej Starcraft. Pak se objevil obrázek ledovýho ksichtu a znova se to začlo hádat. Nakonec se objevilo info, že to bude právě Diablo a dnes už máme venku dokonce skoro 20 minut gameplaye…

Tak co je nového? Nic. Opět ta samá hra jako legendární Diablo 2, ale jsem si naprosto jistý, že bude i přes „revoluční“ grafiku i fyziku stejná blbost jako Titan Quest. Jasně máme tu miliony fanoušků, který by mě za tohle ukamenovali, ale Hack ‚n‘ Slash je už dávno mrtvé. Nahradili ho plně MMORPG, které nabízejí absolutně to samé, jen v daleko lepší kvalitě včetně chatu. Jediný rozdíl je tedy v grafice.

Sice Diablo 2 doteď hrajeme po nocích na LANu, ale trojka těžko překoná dvojku, už jenom protože je v 3D grafice. Vždycky to tak bylo – viz třeba Transport Tycoon. Nikdy nebyl překonán, protože měl krásnou isometrickou grafiku. I když následné hry byly vždy o něco lepší, tak legenda nikdy nebyla překonána. K čemu je mi to, že teď můžu útokem rozsekat stůl nebo betonový zábradlí? K čemu jsou mi tuny světelnejch efektů a ragdollů?

K ničemu – pořád to bude staré Diablo 2 jen v oněco lepší grafice. A to je právě ten důvod, proč ta hra bude „horší“. Legenda každopádně nebude pokořena a je to další vábnička na platící zákazníky. Sice asi Blizzardu přispěju penězi na vývoj dalších her, ale nic víc než grafiku rozhodně od týhle hry nečekám.

Musím přiznat, že Flatout je snad moje nejoblíbenějčí arkáda na poli závodních her. Spousta aut ke zničení, tisíce objektů na trati atd… Když ohlásili port na konzole, tak jsem byl docela rád, protože jsem čekal, že padne čelist všem Burnoutistům… Ale pak přišla zpráva, že port PC hry na konzoli se bude portovat zpátky na PC – jak stupidní nápad.

Neváhal jsem a na X360 jsem si stáhnul demo. Nečekal jsem nic víc než grafiku jenže omyl. Na trati je místo 7 dokonce 11 protihráčů, černé pneumatiky kolem trati změnili na pruhované a spousta dalších podstatných změn.

Nejvíc mě však naštvalo předělání stávajícího Destruction Derby. Dřív to bylo prostá naháněčka, kdo vydrží nejdýl, ale teď to tak nehorázně zmrvili tím, že auto si můžete zničit kolikrát chcete, všude samej power-up na nezničitelnost, 2x větší poškození a podobně. Korunu tomu nasadili bodovým hodnocením – za každé zničení protivníka 1 500 bodů a za nic jiného body nemáte. Nechápu to. Takhle skvělou hratelnost zmrvěj na tu nejpodřadnější arkádu, kde stačí držet plyn a bezhlavě bourat… Neváhal jsem ani 2 minuty a opustil důvěrně známé parkoviště před nákupním centrem s ještě známějším Blasterem XL.

Co tu máme dál? Road Rage. Aneb tradiční závod, kde se podle absoutně stejných pravidel rozdělují body s tím rozdílem, že čím víc scenérie v okolí tratě rozboříte, tím víc dolárků. Nedojel jsem ani 2 kola a už jsem znova vypínal nesmazatelně vrytej okruh Water Canal 1 …

No a na závěr obyčejnej Race. Říkal jsem si, čím mohli tuhle část zmrvit. Obrovské překvapení – vůbec na to nešáhli. V klidu jsem dokroužil 3 kola na Pingroove Woods 3, kterej musí znát každej nazpaměť.

Celkově? Nic. To samé co Flatout 2, jen 57% protivníků navíc, o malinko větší rozlišení textur, pár pneumatik kolem okruhů navíc a jinak zhola nic. Nulová inovace, absolutně stejná hra jako FO2, co mohli, to zkurvili… Lituju těch chudáků, který obětujou těch 300Kč za originálku na PC. Podle mě je i 5 dolarů stále moc vysoká daň za ten zkaženej zážitek… 

Všimněte si inovací, které stojí za znovuvydání hry…

Dnešné retro bude krátke a o divnej hre. Fakt, nekecám! Istotne sa medzi vami nájde pár veteránov, ktorým čosi hovorí American Laser Games. Automatové hry, kde sa s pištoľou strieľalo do vykukujúcich protivníkov – prípadne civilistov, ale v takom prípade ste prišli o život. Čo ich spájalo? C-čkové herecké výkony? Neuveriteľne dementné spracovanie a relatívne vysoké dobové hodnotenia. Nekecám.

Akoby to bolo včera. Moja premakaná, 50 tisícová 386-ka (áno milé deti, high end, ktorý dnes nie je výkonnejší než váš mobil, čosi stál), Soundblaster a hlavne, hlavne CD-ROM mechanika! To nemal každý. Úplne prvú hru, ktorá by ju zúžitkovala sme mali dokonca požičanú! Hádate správne, úplne prvá hra, ktorá mala všetkým vyvaliť očné buľvy sa volala Mad Dog McCree. Jednoduchá myšo-klikačka s hranými filmami – otázka je, či slovo hraný je v tomto prípade to pravé. Človek by s istým nadhľadom mohol povedať, taká maličko drahšia Level TV (nič v zlom, samozrejme chlapci! ;) ). Herectvo zúčastnených je desné a dedulo (ktorého máte možnosť vidieť i na video ukážke) bol akousi stálicou a hviezdov ;) hier od ALG.

Najlepšia na tom však je hracia doba. Čas, ktorý na ňu spotrebujete sa rovná zhruba času, ktorý potrebujete na prečítanie tohto článku. Objektívne je to samozrejme malinko viac, odhadom tak 10-15 minút. :-) A hry v minulosti stáli o pár koruniek viac než dnes. Ešteže sme tú hru mali vtedy len požičanú. Pravda však je, že je to rovnako zábavné ako pred rokmi. Veď ono sa aj hovorí, že je to tak blbé, až je to zábavné. Strašne. Až tak, že som sa s vami musel o toto retro podeliť, hneď ako som Mad Doga dohral. :) Verte mi, nešlo inak!

Tiež niekedy hľadáte a spomínate na staré časy, ktoré sú už nenávratne preč a nikdy sa nevrátia? Nie, nepíšem to len tak. Pretože to presne je Lost Eden. V princípe veľmi jednoduchá adventúra. Z prostredia, ktoré začiatkom 90-tych rokov letelo – dinosaury. Popularita, ktorú v lete 1993 upevnil a zvýšil Spielbergov Jurský park, našla zúčtovanie v množstve hier.

Lost Eden na to však išiel prostredníctvom mytologického rozprávania. Konca jedného času a začiatku nového. To je rámec príbehu, ktorý obklopuje celú hru, a pretína ju naprieč. Celý príbeh ma akýsi nádych nostalgie a starých časov (ktorý sa odstupom času a spomienkami na hru samotnú ešte viac umocňuje).

My name is Eloi, and I am old…

Lost Eden je o svete kde dinosaury a ľudia nažívajú bok po boku už celé generácie. Svet menom Eden. Miesto, ktoré by malo byť oným povestným rajom, avšak zamorený rokmi bojom proti jedinému tyranovi, a chybami ľudí, ktorý tu vládli. Legendárny kráľ Priam, ktorého jeho potomkovia poznajú aj ako „Architekta“, nechal postaviť veľkú Citadelu Mo. Aby chránila ľudí i dinosaurov pred výbojmi tvora známeho ako Morkus Rex. Avšak generácie sa menia, a Priamov syn Vangor chcel uzatvoriť alianciu s Morkusom. Ako dôkaz toho, že Vangor to myslí so spojenectvom vážne, nechal zabiť každého kto sa účastnil stavby citadely. Vedomosti o stavbe boli navždy stratené, a Eden prepustený tyranovi. Netrvalo dlho a Morkus Rex a jeho tyranosauri ovládli väčšinu Edenu.

Následne vstupuje do príbehu Adam, ktorého bude počas hrania reprezentovať hráč. Syn kráľa Mashaaru, Gregora. Kráľ Gregor býval mocným bojovníkom, viedol mnoho bitiek proti tyranovi, možno aby napravil, čo jeho predkovia spôsobili. Avšak veľmi veľa pri tom stratil.
Jeho žena a dcéra zahynuli na planinách Mashaaru, keď bojoval proti Tyranovi. Eloi, posol, ktorý sa práve vrátil, neprináša dobré správy. Tyran zaútočil na údolie Chammar. Príliš mnoho už Gregor stratil, aby dovolil svojmu poslednému a jedinému synovi, postaviť sa Tyranovi…

Príbeh pokračuje, aby cez všetky peripetie a nástrahy Adam stanul na počiatku nového veku. Už to nebude vek dinosaurov a ľudí, ale len ľudí samotných. Nový vek, ktorého počiatkom sú Adam a Eva.

Umné spojenie notoricky známeho, možno povedať vytrhnutého z jedného miesta a správne uloženie do nových (ale predsa povedomých) kontextov. Niekto to môže nazvať klišé, iný gýčom. Avšak hry od Crya vždy balansovali na hranici absolútneho gýča a umenia. Rozprávali príbeh, veľmi ľahko rozpoznateľný naprieč mnohými kultúrami, zasadený do komerčne zaujímavého prostredia. Podávaný v rozprávkovom spracovaní. Jednoduchý, ale chytľavý. Myslím, že čosi takéto sa v súčasnosti stráca z hier. Napriek mnohým pokusom, napriek rečiam o tom, ako by sme radi videli herný priemysel resp. hry dospelejší.

Nie, Lost Eden nebolo veľké dielo, dokonca v rámci herného systému to bola veľmi jednoduchá hra, ale jednoduchosť nevylučuje zaujímavosť a pohltenie príbehom. Možno to bolo vďaka výbornej hudbe, ktorú ma na svedomí Stéphane Picq, ktorý to v roku 1998 zabalil a odišiel kamsi na Madagaskar. A tu sa opäť zastavujeme a s odstupom času sa môžeme opýtať, či Lost Eden nebol (nie je) umeleckým dielom…

Jak já nemám rád ty kostýmní frašky s hrozně „vznešenou“ hudbou! Pokaždé se takovým filmům obloukem vyhýbám. Děs! Sofia Coppola je ale moje oblíbenkyně a ta přece nemohla natočit špatnej film…

A taky že nenatočila… jak by ne, když točila se stejným týmem, s kterým dělala Ztraceno v překladu – tedy produkce spolu s manželem, vlastní scénář a za kamerou Lance Acord.Okamžitě poznáte, že tenhle film je její. Záběry na dívku, která za oknem sleduje ubíhající krajinu, kde Scarlett Johansson a japonskej taxík, vystřídala Kirsten Dunst a koňské spřežení, podobně náladová hudba na pozadí a nádherná atmosféra.
Marie Antoinetta je na poměry kostýmních dramat hodně zvláštní film. Spíš je to kostýmní komedie, jenže zase ne úplně…. Je to vlastně film o královské teenagerce 18. století :)
Sofia to vzala jako hodně rozvernej životopis o hodně rozverné mladé dámě, která se v patnácti provdala za francouzského následovníka trůnu a o čtyři roky později se stala královnou Francie. Věru zajímavé dospívaní. Zvlášť když se mezitím Antoinetta celou dobu neskutečně nudí a musí přesvědčit impotentního manžela Ludvíka XVI., aby mohly zplodit dalšího následníka trůnu.

Sice se nejedná o tak parádní kousek jako Ztraceno v překladu nebo Smrt panen, ale i tak jde o výbornej film. Nehraje si na nějakou vážnou historicky přesnou fresku. Soustředí se jen na útrapy a slasti mladé královny a všechny historické události kolem ní jen proplouvají (pokud se o nich dovíme). Ona má dost svých starostí s pořádáním drahých plesů, kupováním diamantů a prohráváním v kostkách. Dochází tak nejen její vinou (hlavně také špatnou vládou manžela) k zvyšování daní a nedostatku potravin. Tím není způsobeno nic menšího, než Francouzská revoluce, jejímž začátkem film končí. Nedočkáme se tedy na závěr žádné gilotiny… (kdyby si někdo myslel, že jde o spoilery, tak stačilo v dějepise poslouchat učitelku :)
Antoinetta je i přes její výstřelky sympatická hrdinka (což někteří historičtí puritaní nemohli snést) a v podání Kirsten Dunst je vážně neodolatelná. Možná až moc, vzhledem k tomu jak vypadá na dobových obrazech :) Už míň sympatický je Ludvík XIV., který působí jako hrozný pako.

Marie Antoinetta taky dokazuje, že vážně bude něco pravdy na tom, co se říká o Sophii, kdy údajně točí filmy jen proto, aby do nich mohla vybírat písničky :) Hudba je totiž jedna z nejlepších věcí na filmu. Jsou tu jak klasické vznešené motivy, tak i v mnohem větší míře běžná moderní hudba, která filmu sedne jak prd*l na hrnec. O perfektní kameře ne nepodobné (logicky) Ztraceno v překladu se snad ani nemá cenu zmiňovat…

Ve filmu to občas drhne, má slabý místa a v porovnání s ostatními kousky od Sophie jde určitě o ten nejslabší, ale i přesto má svoje kouzlo a úžasnou atmosféru.
Takže když film plnej zazobaných dámiček v korzetu a s metrovým účesem, tak jedině tenhle.