Určitě jste se s nima už setkali. Určitě už jste taky měli chuť jim trochu pošimrat lebku pořádnym kladivem (alespoň tim virtuálnim). Nedivim se. Pokud fanboyovi sáhnete na jeho hračku/modlu, stává se nepřehlédnutelnym – hysterickym záchvatem totiž hravě překoná zhrzenou italskou děvku. A je úplně jedno, jestli fanboy ječí protože Metal Gear Solid 4 vyfasoval v recenzi naprosto skandální vosmičku, nebo protože mu sudí poškozuje jeho voblíbenej sportovní tým. Největšim průserem však je, že fanboyi k šoubyznysu a sportu tak nějak patřej a co víc, aspoň vobčas jim člověk skrytě zazávidí.

Fanboyství je krásnej koníček. Neni divu, že děcka už tolik nebaví hladit si ego poflakovánim se na ulici, fetovánim a rvanim se v hospodě. Dneska se i ten nejuťápnutější šprtík může cejtit jak ten největší frajer. Stačí si vybrat svojí modlu (ideálně nějaká herní konzole spolu s jejíma největšíma hitama, postačí ale i sportovní klub), dále v sobě najít vochotu bít se za ní do poslední kapky kr.., ehm, do posledního příspěvku a ejhle, najednou tak fádní, stereotypní život dostal novej rozměr. Skoro až duchovní, vždyť modla je přece posvátná, na modlu se nešahá. Modla se uctívá, za modlu se bojuje a dosáhne-li modla nějakýho úspěchu, tak si jej fanboy náležitě přivlastní, vychutná a ztotožní se s nim. Hra na úspěch, jo, tak se tomu řiká. Život je krásnej.

Alespoň teda do vokamžiku, než se střetnou vyznavači různejch náboženství. To se pak dějou hrůzostrašný věci – diskusní fóra kynou a kynou pod přívalem těch nejzapálenejších vejkřiků hrdinnejch bojovníků, bitva se přelejvá z jedný strany na druhou, jednou útočí ten, pak zase onen. Pokud selžou tradiční bojový metody ve stylu „X-Crap suxxxxx, PS3 rulezzz“, „jude Slavie“, „Spartá Spartá bůzerantů partá“, nastupujou drsný vosobní útoky („uživatel Ferda Mravenec zjevně trpí mentální retardací a sexuální deviací týkající se nahých křečků“, „recenzent je halucinogenní plivající lama, kterýmu tvůrci Metal Gear Solid 4 zřejmě zabavili sbírku pornokazet“). Válka je hnus.

Ale tak já bych to nehrotil. Když se tady na židli požitkářsky rozvalim, labužnicky usrknu něco dobrýho pitiva a s glancem starýho dědka znuděne pozvednu vobočí, řikám si „a tak ať si haranti hrajou“. A víte co ještě? Firmy dokonce takový lidi potřebujou. Vždycky se hodí mít zástup rozdováděnejch oveček, co si jejich produkt automaticky koupěj a ještě jsou vochotný danýmu zbožímu dělat zdarma reklamu. Nehledě na to, že k šoubyznysu a profi sportu se prostě fanoušci vážou tak nějak automaticky jako mouchy na hovno. Prostě to k sobě patří, jedno bez druhýho nemůže bejt. Představte si chudinky mouchy.. dobře, už radši mlčim.

A já se stejně musim přiznat, že jednou za rok si s radostí taky na takovýho fanboye aspoň trochu zahraju. Během extraligovýho play-off pro mě neexistuje nic jinýho, než vidina mistrovskýho titulu pro milovanou Slavii. Jakkoliv po drtivou většinu sezony chci vidět v první řadě dobrej hokej, tak v období vod března do půlky dubna trvám jen na jednom – na vítězství. Slavia je moje modla, všechny vostatní týmy si nezasloužej nic než porazit a zostudit. Jednoduchý uvažování. To je pak adrenalin během zápasů! Dobře se přitom vyblbne, vodreaguje. Navíc, znáte ještě nějakou jinou cestu, kterak se naplno radovat z ne-tak-docela-mýho úspěchu? Tohle hraní si na úspěch je fajn koření všedního života. Prostě je. Každodenní konzumace sice způsobuje demenci, ale když nic jinýho, i díky fanboyům si manažeři úspěšnejch firem aspoň můžou dovolit koupit to nový Ferrari. Svět je krásnej.

Celý článek...