Často si čtu hrej.cz a občas zavítám i do diskusí. Ale co se tam v poslední době děje, nad tim zůstává rozum stát. Války Xboxářů proti Sony fanboyům. Když je to v diskusi Xbox360 vs. PS3, tak prosím, člověk je povaha sebemrskačská a když je to téma jednou dané a ví se tedy, co se od takové diskuse může očekávat, jo, co by ne, i tam se v časech extrémní nudy podívám, někdy se zasměju a přitom kroutím hlavou. Nemůžu tady s čistým svědomím někoho konkrétně osočovat z diskusního blbnutí, protože sám sem často tímhle směrem nespoutaně ujížděl, ale přeci jen hádat se pořád o to, jestli je lepší ta a ta konzole. Ježišmarja, dyť je to taková ptákovina, ale fakt.

A pak ty komentáře k jednotlivým hrám, jako teď Killzone 2. Ona dostane na hrej pěkných 8/10, (a přitom to vypadá na obyč. FPS!), ale dobře. Jenže najednou se musí projevit všichni ti, co se cítí ublíženi, protože jejich vysněná hra na jejich vysněné konzoli dostala méně bodů, než 9. A na killer titul je cokoli menší než 9 urážka? Ale jděte! Vždyť tady vůbec nejde o to, jestli je ta hra dobrá, nebo ne a nakolik je dobrá. Přeci 8/10 je tak krásné hodnocení, co víc si u výborné hry přát? Ne, tady jde vždy o ty války, Xbox360 vs PS3, oni mají to své Halo a to dostalo tolik a tolik, bla bla bla, takže mi musíme mít Killzone 2 ve stejných hodnoceních, nebo ještě lepších, oproti Xboxu, abychom to těm „others“ pěkně nandali!

Knoflíková válka

Dřív kluci chodili s partou a poflakovali se venku. To totiž ještě hry a počítače neexistovali. Jo, těžko si dnes představit, co? A parta byla dobrá, a jiná parta byla špatná? Proč? Protože to byli kluci od jinud, z jiného města, z jiné vesnice, z jiné čtvrti. Ať žijou stínadla! Koho volíš? Losnu? Mažňák je vůl. Začínalo to pokřikováním, lehkou potyčkou a kdyby někdo hodil kamenem, to už by nebyla žádná sranda…

A tyhle diskuse taky nejsou žádná sranda, bejt to v reálu, už by tekla červená. Jenže když se nad tím zamyslíte, ti kluci v době předpočítačové žili aspoň v realitě, hádali se o své teritorium, vymezovali si prostor, byli hrdí na to, že jsou ze žižkova a ty z karlína poprávu „neměli rádi“. No co, kluci jsou kluci. Z toho časem každý vyrostl. Ale když se tak dívám na konzolové války, říkám si, opravdu z toho vyrostou?

Když se i u nás rozšířil internet, nebyl jsem už žádnej klučík, takže jsem ani nemohl zažít diskusní války, Amiga vs. PC. To sem se akorát hádal s kamarádem ve škole, a ještě tak trochu ze srandy, protože potají jsem po Amize pokukoval, a kdybych nechtěl hrát Dooma, určitě by se mým prvním personálním počítačem nestalo PC, ale Amiga. Ale předtím, to bylo přesně tak, že veškeré tohle klukovské zápolení jsme prožívali venku. Co jsme se přestěhovali na Jižní město z Podolí, ještě se valná část Jižňáku stavěla a partičky kluků prozkoumávali ta staveniště – každý den nové dobrodružství. A těch partiček bylo několik. Jasně že nějaká ta facka padla, kopanec do břicha, vyraženej dech a ustříhaný knoflíky… Ale nakonec se nikomu nic nestalo, snad i jako děti jsme všichni cítili, že existují hranice, které se i přes to všechno machrování a rádoby války nesmí překročit.

No a tohle teď vidím v diskusích Xbox360 vs. PS3. Na jednu stranu je dobře, že se zúčastněným v diskusích nemůže fyzicky nic stát. Ale psychicky? My když jsme byli malí, dali jsme si prostě po hubě a bylo vymalováno. Ale tady je to jedna hádka za druhou a nikdy nekončící spory, protože jakékoli obhajování nesmyslu může skončit jedině fackou, nebo kopancem do břicha, a jestli protivníkovi tu ránu uštědřit nejde, a nikdo se tak nedozví, kdo je větší rváč, a tedy kdo má pravdu? Tak válka nekončí nikdy, nebude vítězů, jen poražených.

Tak už toho nechte vy všichni fanboyové, rvát se o takový nesmysl je přece hloupost. Já když si vzpomenu na svoje dětství, vidím ty kluky, jak jsme lítali po sídlišti a sem tam se to servalo. Ale přeci jen, jsou to pěkný vzpomínky, i přes ty spory a rvačky. Ale na co si vzpomenete vy? PS3 a Xbox360 fanboyové? Až vám bude třeba pětatřicet?

Občas si hovorievam, aká je to škoda, že sa miestne herné médiá vyhýbajú písaniu o hernej hudbe – soundtrackoch. Ľudí, ktorí by to zvládli majú, ale stále ostáva toto „odvetvie“ tak trochu mimo záujem. Pritom neraz vznikne k hre veľmi kvalitný hudobný sprievod, ktorý vydrží aj porovnanie z ďaleko vyspelejším filmovým odvetvím.

Zhruba pred týždňom (23. januára) oznámila The Academy of Interactive Arts and Sciences (AIAS) nominácie, medzi ktorými samozrejme nechýbala ani hudba a zvuk v počítačových/video hrách. Nominovanými sú:

Outstanding Achievement in Original Music Composition
de Blob – THQ – Blue Tongue
Dead Space – Electronic Arts – EA Redwood Shores
Fable II – Microsoft Game Studios – Lionhead Studios
Metal Gear Solid 4: Guns of the Patriots – Konami Digital Entertainment, Inc. – Kojima Productions
World of Warcraft: Wrath of the Lich King – Blizzard Entertainment – Blizzard Entertainment

Outstanding Achievement in Soundtrack
Guitar Hero World Tour – Activision – Neversoft Entertainment
LittleBigPlanet – Sony Computer Entertainment America – Media Molecule
Motorstorm Pacific Rift – Sony Computer Entertainment America – Evolution Studios
Rock Band 2 – MTV Games – Harmonix Music Systems, Inc.
Singstar PS3 Vol. 1 – Sony Computer Entertainment America – SCE London Studio

Outstanding Achievement in Sound Design
Dead Space – Electronic Arts – EA Redwood Shores
Gears of War 2 – Microsoft Game Studios – Epic Games, Inc.
LittleBigPlanet – Sony Computer Entertainment America – Media Molecule
Prince of Persia – Ubisoft – Ubisoft Montreal
Wipeout HD – Sony Computer Entertainment America – SCE Studios Liverpool.

Kým minuloročné nominácie boli zaujímavé, a dalo sa z nominovanými titulmi ako – tak stotožniť, tento rok je to slabšie. Nieže by nominované tituly boli zlé, to v žiadnom prípade, len…myslím si, že minulý rok nám dal aj lepšie soundtracky. Moju pozornosť má hlavne prvá kategória, z ktorej som nepočul akurát hudbu k hre „de Blob“, a môžem povedať, že si viem predstaviť lepšiu nominovanú zostavu. Metal Gear Solid 4, Fable 2, rovnako ako Wrath of the Lich King majú naozaj výbornú hudbu, hudbu, ktorá veľmi dobre funguje aj mimo hry. Avšak sú akosi žánrovo príliš generické – dobré, ale nevynikajú zo škatuľky svojho žánru. Moji osobní favoriti však medzi nominovanými chýbajú. Raz to tak býva – koľko ľudí, toľko chutí, ale aj napriek tomu pozrime sa na tie, ktoré ma minulý rok zaujali.

Age of Conan – Hyborian Adventures
Hudba, o ktorej by som bez váhania povedal, že má dušu. Nie je to tá typická „fantasy“ hudobná kompozícia, akú predvádza Wrath of the Lich King alebo nemecký Drakensang. Priam naopak – inšpirácia v skutočnej etno hudbe, spojená s víziou Howardovho sveta, z nej robí čosi – možno to trochu preženiem – nadpozemské. Je to hudba, ktorá má dušu a dokáže osloviť dušu. A svoj podiel na tom istotne majú i vokály nórskej speváčky Helene Bøksle, ktorá vďaka tomuto soundtracku získala nejedného fanúšika.

Sam & Max Season 2
Po vynikajúcej hudbe k prvej sérii, som bol mierne skeptický v očakávaniach toho, čo prinesie séria druhá po hudobnej stránke. Predsa len som nemal istotu, či Jared Emerson-Johnson dokáže udržať tú pestrosť prvého soundtracku, bez toho aby sa veľmi opakoval. Dokázal. Hudba k druhej sérii je opäť veľmi pestrá a funguje ako v hre, tak aj pre samostatný posluch. Opäť je to kombinácia rôznych žánrov, ktoré však spolu fungujú úplne perfektne.

Alone in the Dark
Jeden z tých hudobných sprievodov, ktoré som počul mimo hry, avšak dokázal zaujať. Hudba, ktorú zložil Olivier Deriviere, a pre ktorú angažovali „The Mystery of Bulgarian Voices“ je zaujímavá svojou originalitou – aspoň čo sa hernej oblasti týka. Silnou stránkou Alone in the Dark nie je pestrosť, ale sila mystickej – tajomnej atmosféry, ktorú Derivierova hudba dokáže veľmi dobre navodiť. A podľa ohlasov, ktoré mám od ľudí, čo hru hrali, je vraj veľmi dobre zakomponovaná do hry – striedanie je dynamické, a takmer vždy sedí k situácií, v ktorej hrá.

Herný blog MTV, včera zverejnil pár otázok na Todda Howarda ohľadom troch výhrad voči Falloutu 3. Nebolo by na tom nič zaujímavé, veď Fallout nie je bezchybná hra. Skôr ma zarazili oné deklarované tri kritiky Falloutu, z čoho snáď len jedna mala svoje logické odôvodnenie.

Prvá kritika z nich bola snáď najdebilnejšia, akú som za posledné roky videl. Fallout 3 je len priemerná hra, pokiaľ sa na ňu pozeráme ako na FPS. Prosím? Čo je to za hovadinu?! To je akoby som napísal – Fallout 3 je mizerná hra, pokiaľ ju hodnotíme ako stratégiu. Veľmi by ma zaujímalo, kde sa podobná zhovädilosť vzala. Samozrejme, Howard nemohol nič iné, ako súhlasiť.

Druhý bod sa týkal nedotiahnutého príbehu, resp. konca, snáď jedinej spravodlivej kritike z tejto trojice. Objektívne, nie je hlavná príbehová časť Falloutu dotiahnutá tak, akoby mohla byť. Zdá sa, že to v Bethesde pochopili a budú sa to snažiť poopraviť v nadchádzajúcich prídavkoch. Uvidíme, ako sa im to podarí celé implementovať do hry. Celkové vyznenie príbehu však už nezmenia.

Tretia kritika sa týka systému V.A.T.S., a mám taký pocit, že skôr vychádza z obáv, ktoré sme všetci mali pred vydaním hry, ako skutočným stavom. I keď problém opakovania a nudy po dlhšom čase sa dostaviť môže – nepopieram. Bude však skôr veľmi individuálny. Patril som medzi ľudí, čo očakávali, že sa V.A.T.S. časom stane nudný, avšak po tých mesiacoch môžem skonštatovať, že sa tak zatiaľ nestalo – aspoň v mojom prípade.

Keď už som začal s tou kritikou, ešte raz sa musím vrátiť k prvému bodu. K prvej kritike. Čo je to prosím vás za blbosť? Komu to napadlo? Prečo by som mal hru akou je Fallout 3 niekedy hodnotiť z pohľadu FPS. Uniká mi dôvod tejto kritiky. Recenzent by mal jasne vedieť do čoho ide, pretože by mal o hre vedieť prvé – posledné. Jediný od koho môže podobná kravina vzísť je „priemerný internetový užívateľ“ a.k.a. hráč, ktorý videl nejaký screenshot, ale inak o hre v živote nepočul. Človek, ktorému chýba prehľad a je oddaným fanúšikom všetkého kde sa strieľa a netreba pri tom rozmýšľať. Fallout 3 je priemerný simulátor, možno až mizerný. Samozrejme mám pravdu, ale druhá vec je, že to so samotnou hrou absolútne nesúvisí. :-)

Keď kritizujeme príbeh – dobre. Poukázanie na možné problémy, repetitívnosť V.A.T.S. je v poriadku. Ale kritizovať nejaké hru, za niečo, čo nie je – to zaváňa nedostatkom mozgovej kapacity, alebo súdnosti.

Fallout 3 je mizerná real-time stratégia.
Fallout 3 je sotva priemerná adventúra.
Fallout 3 je ťahová stratégia úplne na h…o.
Fallout 3 je mizerný vesmírny simulátor a to už vôbec nehovorím o leteckom simulátore.
Fallout 3 je podpriemerná plošinovka.
Fallout 3 je mizerná závodná hra.

Fallout 3 je…,ale už to kašlem…veľmi slušná RPG hra!!!

Prečo mám taký pocit, že nás to zase zavedie k toľko obľúbenému škatuľkovaniu, žánrovému elitizmu a iným vtipným veciam…

Do kina moc nechodím, ne že bych snad nechtěl, nebo by mi bylo líto těch peněz, ale nerad sdílím zážitek s davem lidí. Je to divný. Z torrentu nestahuju, na to už jsem starej. V televizi občas dávají zajímavé filmy, ale ty člověk buďto viděl, nebo běží moc pozdě, nebo zrovna v dobu, co nejsem doma. A tak mi zbývají dvd. Oblíbil jsem si ty v edici FilmX, co jsou k dostání za 99 kč u stánků. Často tak narazím na hotové perly, u kterých je až s podivem, jak to? Že jsem se k nim nedostal už dávno?

Jako zrovna nedávno Sloní muž od Davida Lynche. Kdo ví, třeba všichni, kdo čtete tyto řádky, jste Sloního muže už viděli, ale já prvně před týdnem. Davida Lynche mám rád jako hlavolam, rébus, na který se nedá přijít jednou mazací hlavou, jedním twin peaks rozumem. Někdy jsem si pravda, hlavně třeba u posledního Inland Empire říkal, Davide! Buďto si ze mě děláš srandu, nebo se na to budu muset podívat ještě stokrát a pak možná ucítím záchvěv geniality. Ale ty debaty! Jestli mám Lynche rád, tak kvůli následným debatám. To se sešlo pár lidí někde v klubu, v hospodě, a zrovna jako náhodou všichni viděli třeba Lost Highway. A nevěřili byste, jak moc je v Lynchových snímcích důležité se na věci dívat z jiných stran, z jiných hlav. Sám na výklad člověk nepřijde, protože vidí jen to své, ale najednou, co mozek, to výklad, co výklad, to úplně jiný pohled na věc, díky němuž se praštíte do hlavy, no jo! Jak to? Vždyť to dává těm událostem najednou úplně jiný význam. Někdo uvažuje v časové posloupnosti a snaží se film poskládat ze střípků, jak si myslí, že je Lynch rozházel. Někdo na to zase jde čistě logicky, a někdo jen s pocitem. Jedna věc je Lynchův film vidět, ale úplně jiná je debatovat nad ním s přáteli, to je zážitek minimálně stejně hodnotný filmu.

A to jsem se rozepsal. Přitom film, o kterém jsem chtěl psát, do této kategorie vůbec nespadá. Docela mě zarazilo, že Lynch také natočil něco, co má hlavu a patu, co se dá sledovat od a do z, jako prostý příběh. Film je starý asi jako já, a vypráví skutečnou událost z devatenáctého století, o sloním muži, deformovaném to a ubohém stvoření, které pro pár peněz a pro posměch okolí vystupoval-o v cirkusu v obludáriu jako jedna ze zrůd. Nemá cenu vyprávět celý příběh, on je vcelku průhledný a prostý, nebo spíše lidský. Víte, co bude dál, ale přesto to sežerete i se šviháckou holí sloního muže.

Na začátku je, řekl bych, docela patrný rukopis Davida Lynche, psycho záběry, náznaky, tajemství, pokřivená realita, ale pak se vše odvíjí obyčejným filmařským řemeslem, tedy ve smyslu obyčejným v kontrastu s pozdějšími lynchovými snímky. Docela rád bych Sloního muže představil nějak znalecky, inteligentně a kriticky profesionálně, ale to já neumím. Vím jen, že na mě film velice zapůsobil. Je to takové plíživé lidské drama, které pomaličku divákovi představuje v černobílém podání černobílé vidění krutého světa, „normálních lidí“ oproti „zrůdě“, která je víc člověkem, než kterýkoli z těch „obyčejných“. David Lynch mě opravdu dostal, zvláště po všech těch šílenostech, najednou vidím film, který mě vezme za srdce, a to je opravdu hrozný, protože takhle to vypadá určitě příšerně, ale jak jinak to nazvat? Prostě tak…

Na Sloního muže jsem se podíval a na konci si řekl – páni. Jenže tím to neskončilo. Plíživá atmosféra filmu, a přece tak jasné až černobílé sdělení na mě mělo velký vliv, že na mě film po pár dnech zapůsobil ještě víc. A to už jsem neviděl sloního muže jako ubohou zrůdu, ale jako jemnýho a šviháckýho človíčka uvnitř. Ani nevím proč, ale častokrát si ještě na Sloního muže vzpomenu, jen tak, z ničeho nic, když si dělám oběd, když jedu metrem…, a je to takový ten pocit… Smutku a přeci touhy, nebýt tím člověkem v davu…

No vidíte, a ani jsem vám nenapsal, že např. druhou hlavní roli zde hrál Anthony Hopkins (bezvadnej herec, a ještě zamlada) – doktora, který se sloního muže ujal. A určitě jsem zapomněl na spoustu dalších věcí, a na ty co jsem nezapomněl, o těch prostě neumím psát.

Ale je fakt, že na většinu filmů se podíváte jednou, dvakrát, a řeknete si, jo, hezký, pobavil jsem se. Sloního muže můžete vidět jen jednou. A je to jako otisk do palice. Už toho sloního šviháka z hlavy prostě nedostanete, protože ten příběh je aspoň z části pravdivý – je o mě, o nás, a taky o vás.

Hraju si nové demo na PS3 FEAR 2 a při tom mě napadá, proč všechny FPS musí být tak hektické, šup, šup rovnou do akce? Tu máš chlapečku špuntovku a střílej si. A dále, proč na nás vývojáři utočí stále s těmi samými klišé tématy? Např. RPG je skoro vždycky fantasy, zatímco FPS je skoro vždy sci-fi (když nebudeme počítat hry např. z druhé světové). Proč nemůže být fpska úplně obyčejnou hrou, se zcela normálním námětem, kde by nebyli žádní emzáci, žádná holčička z jiné dimenze, co vás straší na každém druhém kroku. Proč vždycky musíme zachraňovat svět před potvorami, které se na nás linou buďto z jiné dimenze, nebo jiné galaxie? Co na tom vůbec záleží?

Vadí mi, že FPSky se tak nesmyslně drží stále v těch fantastických sci-fi kolejích, přitom v řadě fps je to prostředí a téma stejně spíše upozaděno před samotnou akcí. Vzpomínám si na první Half-Life, který je určitě jedním z milníků žánru FPS, kde hry teprve skutečně začaly využívat filmové momenty, střihy a záběry, kdy třeba jdete okolo místnosti a za sklem vidíte profesůrka, kterého nějaká potvora tahá hlavou napřed do šachty. A víte co si myslím? Od dob Half-Life se nic nezměnilo. Hraju demo FEAR 2 a vidím ty samé záběry, ty stejné postupy jak hráče zaujmout, které už stanovila Half-Life.

Mě by to tolik nevadilo, pokud by se žánr FPS někam vyvíjel, na ty osvědčené věci stavěl nové nápady, ale děje se tak? Připadá mi, že ne. Přitom by stačilo úplně jednoduše opustit sci-fi a vrhnout se kamkoli,… je úplně jedno kam. Co třeba FPS pohádka? FPS báje? FPS povídka? Nebo obyčejný příběh, v kterém by nebyli žádní mutanti, emzáci, alieni, ani duchové, prostě příběh např. o partičce dětí, které se ztratily v lese. Nebo o policajtovi, kterému jednoho dne ruplo v bedně a začal se potulovat po ulicích a vraždit nevinné oběti. Vy byste hráli samo za vyšetřovatele, ne za toho vrahouna. Prostě něco, kde by se nabízel i nějaký akčnější motiv (určitě byste z fleku vymysleli lepší příklady), ale přitom by se nejednalo stále o jednu a tutéž sci-fantastickou záchranu světa.

Taky mi vadí, jak moc se fps soustředí na danou akci. Zase je to o tématu – nenudit. Šup do akce, šup scéna, šup střílet… Přitom, když si vzpomenu na první Half-Life, který mám opravdu moc rád (víc než dvojku), tak která část hry se mi nejvíce líbila? No zcela upřímně, ta úplně první, jak jedete lanovkou, rozhlížíte se, jak se posléze touláte chodbami, prostě si jen tak chodíte, a jak se vám bude chtít, časem si najdete cestu tam, kam se máte dostat. A do té doby žádné střílení, žádná akce, žádní emzáci, to všechno přijde až později. Kdybych chtěl být hodně velký extrémista, tak řeknu, že pro mě je Half-Life nejgeniálnější fps střílečka právě tam, kde se vůbec nestřílí. Samozřejmě pak má svůj smysl hnát se do akce, a potenciál fps plně využít, zastřílet si, ale hned se zase trochu uklidnit a řešit obyčejné věci, a třeba chvilku neřešit vůbec nic. Dostat do toho ten kontrast, to taky dnešním hrám dost chybí. Stále se vývojáři ženou za zábavností a hratelností, ale právě tím, že se dokážeme ve hře zastavit, pak na nás o to více působí ty hektické okamžiky, pak si teprve vychutnáme tu pravou hratelnost. Takhle je to všechno strašně sterilní, jednotvárné. Ano konstantní zábava, ale to právě dělá tu repetetivní nudu – zahrát si hoďku denně a dost.

Niektoré staré hry sú skvostné poklady, ktoré si však dnes málokto dokáže vychutnať. Nie preto, že by sa zhoršila ich kvalita. Je to zmenou, zmenou v prístupe k ovládaniu, k jednoduchosti, ktorá dnes v hrách vedie k príjemnejším zážitkom. Skočiť potom o desiatku rokov nazad býva tvrdým stretom s realitou dnešnej doby – dnešných hier. Vždy keď chcem niečo o starých hrách napísať, narazím na podobné úvahy a prekážky. Ako je možné, že teraz mi to ide tak ťažko, keď viem, že pred rokmi som s tou hrou nemal žiadne problémy? Čo sa deje zo svetom… a iné filozofické úvahy. Jednou z takých hier je istotne aj Waxworks, ktorý je podobný ako predchádzajúce hry Horror Softu (neskôr Adventure Soft), o ktoré mi ide v dnešnom príspevku predovšetkým.

Elvira mala pre mňa vždy akési nepochopiteľné kúzlo, ktoré sa násobilo po tom, ako som zhliadol rovnomenný film (Elvira, Mistress of the Dark). Pritom, som dlho nevedel, že postava Elviry za oceánom uvádzala pásmo priam až brakových filmov, a robila to so štýlom, ktorý bol vlastný nakoniec i tomu filmu. Človek by si povedal, zlaté 80-te roky, i keď v prípade filmu, už pomaly nastupovali tie 90-te a na našom území sa chystala menšia zmena pomerov. Hra, tá uzrela svetlo práve na počiatku tohto obdobia.

Aká bola Elvira hra? Pocity frustrácie sa miešajú s pocitmi čierno-humornými, ktoré istotne patria k tejto zaujímavej postavičke pop-kultúry. Elvíra je kombináciou adventúry a dungeonu, tak jednoducho to znie a to je všetko, čo sa za tým skrýva. Inventár, príkazy na plnenie rôznych akcií (otvoriť, pozrieť, použiť atď.) a pohyb po skokoch a deväťdesiat stupňové otáčanie. Samozrejme nechýba ani obligátna smrť – teda vaša smrť. Prichádza nečakane a ani neviete ako. Veď Elvíra je jedná z tých hier, ktorá obsahuje množstvo animovaných variácii na hráčovu smrť. Boj v reálnom čase, tiež nebol žiadna malina, ako sa hovorí. V správnom čase kliknúť a protivníka zo sveta zniesť. To však nie je nič nové, znie to jednoducho, ale… Naberte odvahu a vyskúšajte si to…ak bude príležitosť.

Osobne by som privítal, keby na GOG pribudli do katalógu obe Elvíry. Druhý diel totiž nie je o nič jednoduchší, i keď musím povedať, že sa zlepšila jeho prehľadnosť a ovládateľnosť. Avšak zvýšil sa výskyt predmetov – množstvo a nie všetko môžete niesť naraz v inventári a nie všetko je k niečomu dobré. I zbraní je viac. Skrátka väčšie, krajšie a viac všetkého – skoro by sa dalo povedať, typické pokračovanie :-).

Elvira, Mistress of the Dark spolu s Jaws of Cerberus istotne patria do zlatého fondu hernej zábavy, a o herných hororoch už ani nehovoriac. Tým ako sa celý systém hrania mení sa však na niektoré hry tu – tam zabudne. Prepáčte? Elvira je predsa nezabudnuteľná, no nie? :-)

Snáď niekedy nabudúce aj o samotnom filme…alebo filmoch, keby som si zobral na mušku aj ten druhý… :)

Pavel Dobrovský nás ve své úvaze na hrej.cz naučil nové slovo http://www.hrej.cz/clanky/komentar/zabijeni-casu/ Prokrastinace (odkládání povinností děláním blbostí). A já si říkám prokristapána! Kdysi jsem snad na bludrově blogu četl názor, že hry by se měly z hráčské etikety obhajovat před neznalou veřejností už jen proto, že my s tím máme zkušenost, a oni se vyjadřují k něčemu (hlavně když je haní), čemu až tak nerozumí. Lidé vždycky zavrhují to, čemu nerozumí, to je známá věc. Ale prokrastinaci, nesmí se to přehánět!

Měla by tu být jakási hráčská etiketa a pak by tu měla být ještě záležitost zdravého rozumu. A psát článek, který by odporoval té druhé věci s prominutím zavání tak,… až to zavání. Neměli bychom se dostat v obhajobě her do fáze, že si začneme vymýšlet argumenty jen proto, že se nám hodí do krámu. To je stejné, jako když někdo hraje hry, protože ho prostě baví, ale zároveň si nachází další důvody, kterými si ospravedlňuje čas trávený pouze u počítače (konzole). Hele! Vždyť ono mi to cvičí reflexy, naučím se Anglicky (jak dobře?). To sou prostě všechno hlouposti, které si začneme stavit nad zábavu právě proto, že cítíme, jak s hrami zabíjíme čas na úkor ostatních věcí.

Ano, jsem hráč počítačových her, miluju hry, vyrůstal jsem na nich, pořád je hraju a mám je rád, ale nebudu si nalhávat, že se skvělou zábavou hry nepřináší i špatné věci, kterých bychom se měli vyvarovat. A vyvarujeme se jich jedině, pokud o nich budeme otevřeně mluvit a pokud se o nich budeme dozvídat i např. z herních médií. Připadá mi nezodpovědné tak urputně zastávat pozici „hráčství“, hledat si důvody, proč je hraní dobré, nebo z nějakého argumentu nezávadné. Je pravda, že na jedné straně na hry útočí media, ale řekněme si upřímně? Nemají v některých věcech pravdu? Z části ano. A ta pravda například je, že hry jsou zábava, s kterou by se to nemělo přehánět, a hlavně o to víc, že hry jsou tak chytlavé. Protože jakmile to přeženeme, začneme je zneužívat právě jako výmluvu, ještě si zahraju, ještě, a ještě, abych oddálil důležité věci, které se musí udělat.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že na mě takhle hry působily, když jsem dělal maturitu. Ve škole jsem měl vždy poměrně dobré známky a moc jsem se neučil, takže mi na hry vždycky zbylo spousta času. Jakmile ale přišla maturita, tři měsíce předtím jsem si říkal, začnu se učit. Otevřu knížku a ….. Co kdybych si zahrál jenom tohle, jenom chvilku…. Hodina, dvě, tři, a takhle každý den. Dva měsíce do maturit, měsíc, mám pokračovat?

Ne, jedna z kritik her je ta, že se hráči díky nim stávají omezenými, jsou příliš zaujatí tou jednou věcí…. Nebuďme takoví, začněme brát hry jako dobrou zábavu a dobrý koníček právě tím, že je budeme brát s nadhledem a podle zdravého rozumu je i kritizovat. Pokud nebudeme rozumně uvažovat nad kritikou toho, co máme rádi, vždycky tu budou hry takové, jak je vidí neznalá veřejnost.

Hrozba pro objektivitu, nebo budoucnost herních recenzí? Všichni je moc dobře známe – od vydavatele či distributora přijde pozvánka do redakce magazínu: „Zdravíme kluci, tehdy a tehdy pořádáme review event na naši novou pecku XY a rádi bychom tam pozvali jednoho vašeho autora. S radostí Vám uhradíme letenku, ubytování na tři dny, kompletně zajistíme stravu apod. Prosím potvrďte Vaši účast. S pozdravem PR svině, vydavatel ABC“. I když to často bývá spíš obráceně (časopis je ten, kdo chce exkluzivitu), otázka je jednoduchá: je pak recenze hry na takovém review eventu poctivou recenzí na hru, nebo je to recenze na výlet a oběd s producentem?

Šéf PR oddělení: hele, za dva měsíce nám vychází Gears of War 3, do který vkládá naše firma velké naděje. Jestli se bude dobře prodávat, tak dostaneme tučné prémie. Za chvilku jsou přece Vánoce a musíme něco koupit rodinám, no ne?
PR poskok: jasně šéfe.
PR poskok 2: jasný.
Šéf PR oddělení: uděláme review event a tam ty novináře pěkně zhýčkáme, jako vždycky.
PR poskok: jasně šéfe.
PR poskok 2: super nápad šéfe, podplatíme je a máme vysoký hodnocení v kapse!
Šéf PR oddělení: mlč druhý poskoku! Nebudeme nikoho podplácet, to by prasklo a byl by průser! Jen jim zaplatíme letenku první třídou, ubytování v místním Hiltonu, dopravu limuzínou, uděláme oblíbený raut a druhý den s nima zajdu osobně na oběd.
PR poskok: super nápad šéfe! A měli bysme tam dotlačit i toho kašpárka, toho rádoby kreativního ředitele tý hry, jak von se sakra jmenuje?!
PR poskok 2: myslíš CliffyhoB?
Šéf PR oddělení: dobrý nápad pánové! Cliffimu řeknem, že jestli tam nepůjde, tak nebude mít procenta z tržeb. Ten bude kmitat!
PR poskok: he he he :)
PR poskok 2: hele šéfe tak já jdu objednat ten raut, zařídit ubytování a další nezbytnosti.
Šéf PR oddělení: a ještě nezapomeň vytáhnout ze skladu tu obrovskou krabici s merchandisingem pro naši novou hru. Všechno mu to nabalíme, ať neodchází recenzent s prázdnou.
PR poskok 2: jdu na to šéfe.

Tak takhle nějak probíhá příprava na review event ze strany vydavatele hry. A jak probíhá ze strany recenzenta?

1. Peněženku nechat doma – všechno mi přece zaplatí vydavatel a navíc by se mi tam někde mohla ztratit.
2. Pořádně vyhladovět – těch rautů, koktejlů a luxusních obědů s producenty bude tolik, že se to do mě snad ani nevejde.
3. Vzít kameru – CliffyB mi za příslib pěkné známky v hodnocení poskytne určitě nějaký echt exkluzivní rozhovor, tak to nesmím prošvihnout, za ten budu mít prémie.
4. Vzít s sebou velký batoh – někam musím nacpat ty tuny merchandisingu co tam dostanu, přece to tam nenechám. Pak se můžu chlubit exkluzivníma postavičkama, které nikdo jiný nemá!

• exkluzivní recenze (nejen) na review eventech jsou z 99 procent systémem „něco za něco“. Papírák minimálně za obálku, častěji však za konkrétní hodnocení. Nemůže magazín nabídnout obálku proto, že je to web? Tak jedině za hodnocení. Občas i za reklamu, která je součástí celého dealu.
• účast na 99 procentech review eventů vyústí v neobjektivní a mylnou recenzi – jeden den recenzentovi šeptá CliffyB do ouška samá superlativa, zatímco druhý den si zajde už tak zblblý recenzent na oběd s producentem (hádejte, kdo to platí…) a ten mu šeptá do ouška ještě větší superlativa.
• recenzent si nehradí nic – letenku, ubytování, stravu a další nezbytné náklady rád zaplatí vydavatel. Ostatně za to dostane jejich hra o dva body víc, takže se mu to vyplatí. K tomu navíc dostane nějaký exkluzivní merchandising – trička, figurky, knížky atd. Občas ale herní merchandising tolik netáhne, tak se dává drobná elektronika (např. flash disky apod.). Samozřejmě zdarma.
• cena za časově exkluzivní recenzi – chce magazín recenzi vydat mezi prvními? Musí hodnotit např. 8.5 a víc. Chce dát jen osmičku? Musí recenzi zveřejnit až za další týden. Poruší to, nebo dá hře nízké hodnocení? Na další review event či nějakou užší spolupráci s vydavatelem může zapomenout.
• časové omezení review eventů – na review eventu nerecenzujete hru dva týdny, ale maximálně den. Někdy ani to ne. Recenze náročnějších her (např. RPG) jsou pak výsměchem do očí čtenářů.
• předstih – díky němu bývají ve hře bugy, nedoladěné věci a pravidelně nefunguje, nebo není přístupný multipalyer. A pokud ano, tak na předem důkladně připravených mapách a jen s vývojáři. Tzn. nulový vzorek. Producent pak taky často recenzentovi naslibuje hory doly typu „tenhle bug vyžehlíme, tohle vychytáme“, chudák recenzent tomu uvěří, ale pak skutek utek…
• hraní samotné – je naprosto nevypovídající, protože většinou má recenzent přístup ke všem uloženým pozicím, aby mohl hru prosvištět během co nejkratší doby a aby pak mohl napsat že „se dostal na konec“. Tímto odpadá hodnocení výzvy, obtížnosti a „learning curve“, protože si recenzent může přeskakovat kapitolami dle libosti. Navíc mu producent může radit kudy jít, co sebrat, jak to použít apod.

Co se ale stane, když je jeden ze sta novinářů poctivý a dané podmínky poruší, nebo na ně nepřistoupí?

• vydavatel stáhne z jeho média reklamu
• vydavatel si vynutí vyhození recenzenta či editora
• vydavatel omezí či přeruší spolupráci s médiem (neodpovídá na emaily, nebere telefony…)
• vydavatel přestane zvát autory „nevhodného“ média na výstavy apod.
• vydavatel neposkytne další, předem nasmlouvané věci

Vidíte? Ono se nevyplatí upadnout u vydavatelů/distributorů v nemilost a tak jim všichni zobou z ruky. V zahraničí je toto téma probíráno poměrně otevřeně. I když je to často dáno tím, že zainteresovaní lidé už pracují jinde a můžou o tom beztrestně mluvit. Třeba se pak i u nás jednou dozvíme, jak to bylo s tou recenzí Left 4 Dead ve Score, nebo Bioshockem v Levelu. Ostatně i Honza Herodes, bývalý šéfredaktor Levelu v jednom starém podcastu (#20) prohlásil, že je udělaný exkluzivní deal (cover story, exkluzivní recenze, obálka, materiál na dvd…) měsíce dopředu. A pak se prý často stávalo, že ta hra nedopadla nejlíp, ale recenzent jí prostě nemohl dát šestku nebo sedmičku. Hm.

Něco podobného prohlásil i bývalý šéfredaktor EGM, Dan Hsu:

„Součástí našeho Saint’s Row 2 deal balíčku byla i online exkluzivita. Ale poté, co si přečetli Robertův článek nám THQ řeklo, že s námi už nechce spolupracovat. A tak šla online exkluzivita k někomu jinému.“

Exkluzivní recenze, recenze s předstihem, nebo různé super cover story jsou sice fajn, ale nejsou objektivní. A to mám teď na mysli onu „objektivitu“ herních recenzí, která už tak neexistuje, protože jsou recenze subjektivní. Což je jediná berlička, kterou proti vám vytáhnou recenzenti, když se je snažíte jakkoliv osočit ze zaujatosti, neprofesionality, úplatků, čehokoliv. Jsou takové recenze ještě subjektivními útvary, nebo to jsou už jen reklamní útvary?

Celá tahle maškaráda jen dokazuje, že herní recenze v takové podobě jaké je známe dnes jsou k ničemu. Nebo vy je snad ještě čtete? Kolik přečtete recenzí měsíčně? Otázkou je, kdy se herní novinařina posune kupředu a projde zásadní evolucí, po které nám zůstanou jen kvalitní subjektivně – objektivní hodnotné recenze a ne jen reklamní žvásty a recenze obědů s producenty.

Kyle Katarn je postava, ktorá vytvorená len pre hru, presiahla svoje médium a dostala sa i do ďalších médií. Dark Forces bola vo svojej dobe istotne výnimočná hra, hlavne preto, že dokázala práve nastupujúcemu žánru „doomoviek“ vdýchnuť niečo viac, než bolo obyčajné strieľanie. Možno aj to bol jeden z dôvodov prečo sa v roku 1997 objavila na trhu prvá kniha z tzv. Dark Forces trilógie. Soldier for the Empire bola prvá, nasledovaná knihou Rebel Agent a celú trilógiu uzatvára Jedi Knight. Netrvalo dlho a príbeh dostal i svoju rádio dramatizáciu.

Toto zvukové spracovanie sa náramne vydarilo. Zároveň však treba dodať, že príbeh sa v určitých detailoch odlišuje od toho, ktorý hráči dobre poznajú. V prvej knihe – Soldier for the Empire – sa stretávame s Kyleom ešte pred onou známou – úvodnou misiou z hry Dark Forces. Ako úspešný študent Imperiálnej vojenskej akadémie, kde ho poslal otec, aby získal vzdelanie, zachráni niekoľko rebelov. Zoznamuje sa s Jan, a všetky následné udalosti vedú k misii, kde ma Kyle získať plány Hviezdy smrti.

Rebel Agent však preskakuje udalosti samotnej hry, a dostáva nás až ku Kyleovmu hľadaniu vraha svojho otca na Nar Shaddaa (teda začiatok hry Dark Forces 2: Jedi Knight). Tu sa stretáva s 8t88, droid, ktorý by rád získal informácie o disku patriacemu jeho otcovi Morganovi. Disk mal obsahovať informácie o dávno stratenom Údolí Jediov. Príbeh tak viac-menej kopíruje ten z rovnomennej hry, a uzatvára sa až v tretej časti – Jedi Knight.

Musím povedať, že i keď som knihy nečítal – a zrejme by som ich aj tak považoval za o niečo slabšie, avšak dramatizácia je na vysokej úrovni. Zaujímavá bude hlavne pre hráčov Dark Forces, odhalia čosi málo o Kyleovej minulosti. Na druhej strane tu máme niektoré udalosti známe z hier mierne pozmenené a niektoré (ako prvá Kyleova misia – získanie plánov Hviezdy smrti) rozšírené. Ono, predsa len bolo treba dať tej misii trochu iný rozmer, keďže v hre to bolo tak, aby si človek vychutnal imperiálne koridory a zastrieľal si – a to by sa prepisovalo knižne i zvukovo trochu ťažšie (tak aby to stále ostalo zaujímavé). Výrazne dobrej charakterizácie sa dostalo práve droidovi 8t88, ktorá z neho robí svojskú figúrku, na ktorú človek hneď tak nezabudne (oproti hre, kde až tak nevynikol). Čo by mohlo niekomu mierne prekážať – a tiež sa radím do tejto skupiny – je výber dabéra Kylea Katarna, zdá sa mi trochu nešťastný byť – jeho hlas znie počas celej trilógie príliš mlado, oproti tomu, čo sme zvyknutý z herného spracovania. Zvukové efekty, ruchy na pozadí, Williamsova hudba, prepojenie so Star Wars univerzom to všetko je na vysokej úrovni a dodáva tak na atmosfére samotnému príbehu.

Nikdy som nebol fanúšikom rozhlasových hier a zvukových dramatických spracovaní. Nikdy mi neprekážali a ak by bolo treba, dokázal som ich počúvať, ale z počúvania Dark Forces Trilogy som mal veľmí dobrý pocit – bolo to fajn, povedal som si na konci a nainštaloval starý-dobrý Dark Forces. Pretože i napriek malým nedokonalostiam to malo tu patinu Hviezdnych vojen, tú naivnú a krásnu atmosféru dobrodružstva. A to sa podľa mňa stále počíta.

Dark Forces bola jedna z prvých hier, ktorej postava dokázala prežiť svoj pôvodný účel a stať sa populárnou v rozľahlom svete Star Wars Expanded Universe. Vojak, žoldnier a Jedi – Kyle Katarn.