Do kina moc nechodím, ne že bych snad nechtěl, nebo by mi bylo líto těch peněz, ale nerad sdílím zážitek s davem lidí. Je to divný. Z torrentu nestahuju, na to už jsem starej. V televizi občas dávají zajímavé filmy, ale ty člověk buďto viděl, nebo běží moc pozdě, nebo zrovna v dobu, co nejsem doma. A tak mi zbývají dvd. Oblíbil jsem si ty v edici FilmX, co jsou k dostání za 99 kč u stánků. Často tak narazím na hotové perly, u kterých je až s podivem, jak to? Že jsem se k nim nedostal už dávno?

Jako zrovna nedávno Sloní muž od Davida Lynche. Kdo ví, třeba všichni, kdo čtete tyto řádky, jste Sloního muže už viděli, ale já prvně před týdnem. Davida Lynche mám rád jako hlavolam, rébus, na který se nedá přijít jednou mazací hlavou, jedním twin peaks rozumem. Někdy jsem si pravda, hlavně třeba u posledního Inland Empire říkal, Davide! Buďto si ze mě děláš srandu, nebo se na to budu muset podívat ještě stokrát a pak možná ucítím záchvěv geniality. Ale ty debaty! Jestli mám Lynche rád, tak kvůli následným debatám. To se sešlo pár lidí někde v klubu, v hospodě, a zrovna jako náhodou všichni viděli třeba Lost Highway. A nevěřili byste, jak moc je v Lynchových snímcích důležité se na věci dívat z jiných stran, z jiných hlav. Sám na výklad člověk nepřijde, protože vidí jen to své, ale najednou, co mozek, to výklad, co výklad, to úplně jiný pohled na věc, díky němuž se praštíte do hlavy, no jo! Jak to? Vždyť to dává těm událostem najednou úplně jiný význam. Někdo uvažuje v časové posloupnosti a snaží se film poskládat ze střípků, jak si myslí, že je Lynch rozházel. Někdo na to zase jde čistě logicky, a někdo jen s pocitem. Jedna věc je Lynchův film vidět, ale úplně jiná je debatovat nad ním s přáteli, to je zážitek minimálně stejně hodnotný filmu.

A to jsem se rozepsal. Přitom film, o kterém jsem chtěl psát, do této kategorie vůbec nespadá. Docela mě zarazilo, že Lynch také natočil něco, co má hlavu a patu, co se dá sledovat od a do z, jako prostý příběh. Film je starý asi jako já, a vypráví skutečnou událost z devatenáctého století, o sloním muži, deformovaném to a ubohém stvoření, které pro pár peněz a pro posměch okolí vystupoval-o v cirkusu v obludáriu jako jedna ze zrůd. Nemá cenu vyprávět celý příběh, on je vcelku průhledný a prostý, nebo spíše lidský. Víte, co bude dál, ale přesto to sežerete i se šviháckou holí sloního muže.

Na začátku je, řekl bych, docela patrný rukopis Davida Lynche, psycho záběry, náznaky, tajemství, pokřivená realita, ale pak se vše odvíjí obyčejným filmařským řemeslem, tedy ve smyslu obyčejným v kontrastu s pozdějšími lynchovými snímky. Docela rád bych Sloního muže představil nějak znalecky, inteligentně a kriticky profesionálně, ale to já neumím. Vím jen, že na mě film velice zapůsobil. Je to takové plíživé lidské drama, které pomaličku divákovi představuje v černobílém podání černobílé vidění krutého světa, „normálních lidí“ oproti „zrůdě“, která je víc člověkem, než kterýkoli z těch „obyčejných“. David Lynch mě opravdu dostal, zvláště po všech těch šílenostech, najednou vidím film, který mě vezme za srdce, a to je opravdu hrozný, protože takhle to vypadá určitě příšerně, ale jak jinak to nazvat? Prostě tak…

Na Sloního muže jsem se podíval a na konci si řekl – páni. Jenže tím to neskončilo. Plíživá atmosféra filmu, a přece tak jasné až černobílé sdělení na mě mělo velký vliv, že na mě film po pár dnech zapůsobil ještě víc. A to už jsem neviděl sloního muže jako ubohou zrůdu, ale jako jemnýho a šviháckýho človíčka uvnitř. Ani nevím proč, ale častokrát si ještě na Sloního muže vzpomenu, jen tak, z ničeho nic, když si dělám oběd, když jedu metrem…, a je to takový ten pocit… Smutku a přeci touhy, nebýt tím člověkem v davu…

No vidíte, a ani jsem vám nenapsal, že např. druhou hlavní roli zde hrál Anthony Hopkins (bezvadnej herec, a ještě zamlada) – doktora, který se sloního muže ujal. A určitě jsem zapomněl na spoustu dalších věcí, a na ty co jsem nezapomněl, o těch prostě neumím psát.

Ale je fakt, že na většinu filmů se podíváte jednou, dvakrát, a řeknete si, jo, hezký, pobavil jsem se. Sloního muže můžete vidět jen jednou. A je to jako otisk do palice. Už toho sloního šviháka z hlavy prostě nedostanete, protože ten příběh je aspoň z části pravdivý – je o mě, o nás, a taky o vás.