Vždycky jsem měl o Kultuře Kriplů představu, že by mohla být více tvůrčí, tímto neomezená. Povídky, hudba, básně, co nás zajímá, nakonec, co zajímá hlavně mě. Zkusil bych tedy zveřejňovat část svých pokusů o povídky. To si takhle občas večer sednu k počítači, nebo s kouskem papíru zalehnu do postele, a píšu, co mě zrovna napadne. Může to mít souvislost s mým životem, může to být něco, co jsem nedávno četl a zapomněl na to, nemusí to mít souvislost vůbec žádnou. Důležité ale je, že mi nějaký pidimužík v hlavě vždycky řekne, pojď, pojď! Něco napsat! A já mu nemůžu odolat. Takže když se to nebude eklovat, budeme se tu potkávat nad takovými malými hloupostmi i do budoucna.

Operační systém Karolína

Co sis myslela K, jak pošetile každý den složíš kapesníky do šuplíků, vyžehlíš ponožky a připravíš večeři. Pro koho? Je to tvůj program. Vzpomínáš si, když přišel ze školy, hodil tašku do kouta a hned běžel do svého pokoje. K, K, K! Volal na tebe a tys dělala, jako bys celý den neměla nic jiného na práci, než předstírat jakoby nic. Ale jedinému pohledu jsi neodolala. Veškeré podprogramy výchovy byly v tu ránu ty tam.

„K, podivej se, co jsem dnes vyměnil s Janou o přestávce, nová hra! Pojď!“ A už tě tahal za ruku. Odvázala sis zástěru a snad jen z předstíraných dávno zapomenutých složek jsi vyhrkla.
„A co úkoly do školy, dnes žádné nemáte?“
„Ale jdi,“ odpověděl malý, „Ty udělám hned jak si zahrajeme, pojď, stejně v osum nám vypnou síť, každý den děláš, jako bys to nevěděla, na úkoly bude dost času potom.“

Vždycky ses tak nechala přemluvit a rovnou jste běželi do virtuální místnosti. Malý vložil disk a po pokoji se rozlétly zářící ikonky VOS 2x, komicky zastaralé nadstavby operačního systému, která se používala snad ještě před válkou. Ale malý to miloval, všechny ty hry z třetího tisíciletí, říkal tomu klasika, ty dnešní už nebyly tak zábavné, spousta nesmyslných omezení…

„Tak dost! Mlč už!“ Bije se do hlavy.

K přechází z kuchyně do obýváku a pozoruje západ slunce. V tuhle dobu by právě vypnuli centrální síť a vila by se ocitla v nouzovém pohotovostním režimu. Ohlédne se, a jakoby viděla malého utíkat, jak se na ní vrhá a směje se, křičí, mám tě rád! Seš moje nejlepší kamarádka!

Den jako každý jiný, jeden za druhým, přestává vnímat čas a skládá kapesníky do šuplíků a znova je každé ráno vypere. V půl páté si sedne na postel, urovná polštáře a dívá se směrem ke dveřím. Stokrát si promítá jeden a týž záznam, i když už mu pomalu ani sama nevěří. Je to tak dávno. Kolikrát si sama říkala, jestli nevyjít ven, i když moc dobře ví, co by to znamenalo. Ale k čemu tu je? Malý se přece nevrátí, už nikdy si nezahrají ty staré virtuální hry a už nikdy ho neuloží ke spánku a nepohladí ho po vlasech.

Složka 17.3530.23, play. Zzzzz…

„Karolíno, přemýšlela jsi někdy, proč tu jsme a co tu děláme?“ Ale to jsou hloupé otázky maličký, proč se na to ptáš? „Dnes jsem za plotem města…. Karolína vstane: Za plotem! Slíbils mi, že tam nikdy nepůjdeš! Jediné pravidlo, a ty ho nedodržíš?
Malý se nedůvěřivě odsune, takovou K ještě nezažil. Strnule se dívá.
K: Promiň mi to, řekne, a vztahuje k němu ruku, aby ho pohladila.

„Karolíno, jsi moje máma?“ Zeptá se malý.

K téměř neznatelně trhne hlavou a zadívá se podezřívavě. Co tě to napadá? Odkud znáš taková slova? Podívej, podává knížku. Tady se píše příběh o tátovi a mámě, co mají stejného kluka, jako jsem já.

Zzzzzzzz…. stop.

Den jako každý jiný, K se dívá na zamčené dveře a tu jakoby se hnula klika, zatají se jí dech! Malý! utíká ke dveřím a otevře je. Možná se jí to opravdu jen zdálo, možná to udělala schválně, po 450ti letech ubíjejícího stereotypu. K vykročí pravou nohou z venkovních dveří a celá Vila se ponoří do naprosté tmy, jen vítr si pomalu pohrává s okenicemi.

Celý článek...