Adaptovat videohru na filmová plátna není záviděníhodná činnost. Musíte ponechat základní děj, víceméně zachovat vizuální charakteristiku a vaším cílem je stvořit cosi, co poznají hráči, ale bude se líbit nejen jim. Nesmíte se odklonit od vize, kterou měl již někdo před vámi, přidat monstru čepici, aby nedostalo úpal, změnit pohlaví postav, i když to scénář vyžaduje, a už vůbec ne takzvaně zatřást s kmenem, aby to svinstvo opadalo z větví, protože ta videohra Doom vlastně nedává pražádný smysl.

Čeká se od vás téměř nadlidský výkon: stvořit funkční verzi videoherního díla, aby fungovalo na plátnech kin, a to nejen u fanoušků, ale i u většinového publika, které je na adaptace videoher sice zvědavé, ale zase tak moc jim nevěří – není divu, když vyloženě povedených zfilmovaných videoher netvoří ani většina prstů na vaší znetvořené ruce. Nezklamat většinové publikum a zároveň fanoušky, malé to procento diváků, avšak to nejhlasitější, takové jsou představy líhnoucí se v hlavě filmového scénáristy těsně předtím, než začne psát filmový scénář založený na videohře.

Silent Hill je pro našeho scénáristu relativně snadno zfilmovatelným materiálem, protože už sama hra má jisté filmové kvality. Ale co hlavně, má děj! Na rozdíl od Mortal Kombatu, Street Fightera, Dooma a ostatních, ale i dosud nezfilmovaných, her. Stále ale není vyhráno, protože to zdaleka neznamená, že když to funguje ve videohře, tak to bude fungovat i v padesátimilionovém filmu.

V případě zmíněného Silent Hillu z roku 2006 se to dle mého názoru dosti podařilo, až jsem z toho byl, coby fanoušek SH, příjemně překvapen. Jednička ale nezaznamenala u fandů jednohlasný úspěch, také proto, že film čerpal z více dílů a nakonec všechny ty vybrané nápady smíchal dohromady. Měli jsme tak na plátně postavy z PS1 dílu čelící monstru z PS2 dílu a nezůstalo jen u toho.

Oním receptem na úspěch byl nápad na film, který by fungoval především jako jakási exkurze do Silent Hillu, na níž nás doprovázela krásná herečka Radha Mitchell. Bylo to perfektně zvládnuté i po stránce technické. Nechyběla mlha, monstra, ani špinavé záchodky, trejdmarkové to rekvizity Silent Hillu.

Pokračování Revelation má tu nevýhodu, že jednička to hlavní už ukázala.

Tím pádem kdyby scénárista znovu pouze vytáhl ony ingredience Silent Hillu a z nich by uplácal jakýs takýs příběh o přežívání ve městě duchů, asi bysme všichni měli dojem, že „už to tu bylo“ a „že to není tak úžasné, jako poprvé“. Největší tahák prvního filmu ukazující co se z videohry Silent Hill dá ukázat na plátně už podruhé zřejmě fungovat nemohl, ne bez přidání něčeho nového, co v jedničce bylo opomenuto. A právě, filmová jednička zkrátka ukázala vše, co Silent Hill dělá Silentem a tak se náš scénárista musel vydat jinudy, cestou přímé adaptace jednoho z existujících dílů. Silent Hill: Revelation tak dal v test nakolik je PS2kový Silent Hill 3 dobrým filmem.

Jakožto někdo, kdo trojku čtyřikrát rozehrál, ale nikdy ji nedohrál, nemůžu zase tak moc posoudit, v jakých místech adaptace úplně selhala a kde se naopak Michaelu J. Bassettovi povedlo to, o co se Team Silent neúspěšně snažil. Můžu sem ale napsat, že mi to nepřijde až tak zajímavé jako první filmový počin. Občas mi připadalo, že se postavy nechovali jako lidé, a spíše mi připomínaly ploché videoherní charaktery, které se měly dostat z místa A do místa B. Našlo by se tu několik momentů, kde děj působil poněkud zmateně – až do chvíle, než to bylo vysvětleno pomocí rušivého flashbacku. Suma sumárum jde o zklamání, které by zachránila asi jen možnost přímo ovládat postavičky na plátně.

Pyramid Head na kolotoči výsledný dojem nevylepšil.